10. kapitola
Z kronik Strážců 4. srpna 1953
Dnes jsme obdrželi vzrušující návštěvu z budoucnosti. Jedenáctý v kruhu dvanácti, Gideon de Villiers, u nás od nynějška bude každou noc na tři hodiny elapsovat. Zařídili jsme mu místo na spaní v kanceláři sira Waltera. Je tam chládek a klid, a chlapec tak bude ušetřen zvědavých pohledů a hloupých otázek. Během jeho dnešní návštěvy procházeli důstojníci ve službě „docela náhodou" kolem. A docela náhodou měli všichni pár otázek týkajících se budoucnosti. Chlapec doporučoval nákup akcií Apple, což se vždy může hodit.
Robert Peel, Vnitřní kruh
10
„Kabát: benátský samet s podšívkou z hedvábného taftu, šaty: potištěný len z Německa, devonshireský krajkový lem, živůtek z vyšívaného hedvábného brokátu." Madame Rossini opatrně rozprostírala jednotlivé části oděvu na stůl. Po jídle mě paní Jenkinsová znovu odvedla do krejčovské dílny. Tahle malá místnost mi byla příjemnější než strojený jídelní sál, všude se tu povalovaly překrásné látky a madame Rossini se svým želvím krkem byla nejspíš jediná, které by důvěřovala snad i moje máma. „Vše v tmavě modré s krémovým zdobením, elegantní odpolední kompletek," pokračovala. „A k tomu boty z hedvábného brokátu. Jsou mnohem pohodlnější, než vypadají. Naštěstí máš stejnou velikost nohy jako ta vyzáblina." Špičkami prstů odložila stranou moji školní uniformu. „Fuj, fuj, fuj, i ta nejkrásnější dívka by v tomhle vypadala jako hastroš. Kdyby alespoň bylo možné zkrátit sukni na módní délku. Ach, a ta ohavná žlutá barva moči! Kdo tohle vymyslel, musel studenty opravdu ze srdce nenávidět!" „Můžu si nechat svoje spodní prádlo?" „Jen kalhotky," řekla madame Rossini (znělo to roztomile, trochu jako kal´otký). „Nejsou sice stylové, ale pod
197
sukni se ti sotva bude někdo koukat. A pokud ano, dupni ho tak, až to s ním sekne. Tyhle boty na to sice nevypadají, ale mají špičky vyztužené železem. Na toaletě jsi byla? Je to důležité, protože jakmile budeš mít šaty na sobě, půjde to už jen těžko..." „Ano, už jste se na to ptala třikrát, madame Rossini." „Chci si jen být naprosto jistá." Pořád znova mě ohromovalo, jak se tu o mě starali a jaké maličkosti se přitom zohledňovaly. Po jídle mi paní Jenkinsová dokonce předala zbrusu novou toaletní tašku, abych si mohla vyčistit zuby a umýt obličej. Očekávala jsem, že mě korzet odřízne od vzduchu a vytlačí znovu ven z mého žaludku telecí pečeni, ale ve skutečnosti byl překvapivě pohodlný. „A já si myslela, že ženy v tomhle jedna po druhé omdlévaly." „Taky že ano. Kdysi, protože si ho příliš pevně utahovaly. A tehdy se taky dal vzduch krájet, protože se nikdo nemyl a všichni se polévali parfémy," přikývla madame Rossini a při téhle představě se otřásla. „V parukách přebývaly vši a blechy a někde jsem četla, že si v nich dokonce stavěly hnízda myši. Ach, překrásná móda, ale špatná doba pokud šlo o hygienu. Nemáš na sobě korzet jako ta ubohá stvoření, máš speciální výrobek á la madame Rossini, pohodlný jako druhá kůže." „Ach tak." Byla jsem strašně rozrušená, když jsem si navlékala spodničku s krinolínou. „Je to jako by člověk kolem sebe nosil obří ptačí klec." „To vůbec nic není," ujistila mě madame Rossini a opatrně mi přetahovala šaty přes hlavu. „Tahle krinolína je
198
směšně malá ve srovnání s těmi, co se ve stejné době nosily ve Versailles. Obvod čtyři a půl metru, opravdu. A ta tvoje také není z kostic, nýbrž z lehoučkého hi-tech uhlíkového vlákna. Což ovšem nikdo nepozná." Kolem mě se vlnila tmavě modrá látka s krémovými květovými úponky, která by se stejně dobře dala použít jako čalounění pohovky. Ale musela jsem přiznat, že šaty byly přes svou délku a monstrózní obvod velmi pohodlné a padly mi opravdu jako ulité. „Kouzelné," pronesla madame Rossini a popostrčila mě před zrcadlo. „Och!" vypadlo ze mě překvapeně. Kdo by si byl pomyslel, že čalounění může vypadat tak dobře? A já v něm. Jak křehce působil můj pas, jak modře moje oči. Páni! Jen můj dekolt vypadal, jako by patřil operní pěvkyni a hrozil prasknutím. „Tam přijde ještě trocha krajky," řekla madame Rossini, která sledovala můj pohled. „Jsou to koneckonců odpolední šaty. Večer je ale potřeba ukázat, co máš. Doufám, že ještě budeme mít to potěšení připravit pro tebe plesové šaty! Teď se ale postaráme o tvoje vlasy." „Dostanu paruku?" „Ne," řekla madame. „Jsi mladá dívka a je jasné odpoledne. Postačí, když si vlasy pěkně učešeš a nasadíš si klobouk (vyslovila to šlobók místo klobouk). „S tvojí pletí nemusíme dělat nic. Je jako ryzí alabastr. A ten pěkný půlměsícový flíček lze beze všeho vydávat za znaménko krásy. Trés chic" Madame Rossini natočila moje vlasy na nahřívací na
199
tácky, následně zručně sepnula přední část vlásenkami na temeni a zbývající vlasy mi nechala v měkkých loknách spadat na ramena. Prohlížela jsem se v zrcadle a musela jsem se obdivovat. Vzpomněla jsem si na loňskou párty v kostýmech, kterou pořádala Cynthia. Kvůli nedostatku lepších nápadů jsem šla za autobusovou zastávku a na konci večera bych se nejradši tou cedulí umlátila, protože se mě každý ptal na jízdní řád. Ha! Kdybych tak tehdy bývala znala madame Rossini! Byla by ze mé hvězda večera! Ještě jednou jsem se nadšeně otočila před zrcadlem, ale tím to skončilo, protože v tu chvíli se za mnou znovu objevila madame Rossini a nasadila mi „šlobók". Byla to obrovská příšera ze slámy s peřím a s modrou stuhou a podle mě celý ten můj nový vzhled zase zničila. Pokusila jsem se madame Rossini přemluvit, abych si ho nemusela brát, ale byla neoblomná. „Bez klobouku - ne, to by bylo nevkusné! Není to žádná soutěž krásy, ma cherie! Jde tu o autenticitu." Nahmatala jsem svůj mobil v saku školní uniformy. „A můžete mě aspoň ještě vyfotit - bez toho klobouku?" Madame Rossini se zasmála. „Biensúr, drahoušku!" Zapózovala jsem a madame Rossini mi udělala přinejmenším třicet fotek ze všech úhlů, několik i s kloboukem. Aby se Leslie taky měla čemu zasmát. „Tak a teď dám nahoře vědět, že jsi připravená na cestu. Počkej tady a už se toho klobouku nedotýkej! Sedí perfektně."
200
„Ano, madame Rossini," přikývla jsem způsobně. Sotva opustila místnost, rychle jsem vyťukala Lesliino číslo a poslala jí ememesku s jednou fotkou, kde mám ten klobouk. O čtrnáct vteřin později mi volala. Díky bohu byl signál v krejčovské dílně madame Rossini bezvadný. „Jsem v autobuse," zakřičela mi Leslie do ucha. „Ale mám poznámkový blok a pero v pohotovosti. Musíš jen mluvit víc nahlas, vedle mě se baví dva nahluchlí Indové, bohužel ne znakovou řečí!" Vysypala jsem jí, co se všechno stalo, a pokusila jsem se jí v rychlosti vysvětlit, kde se nacházím a co mi řekla moje máma. Ačkoliv jsem se do toho docela zamotala, zdálo se, že mě Leslie stíhá sledovat. Střídavě říkala „Dost dobrý!" a „Hlavně buď opatrná!". Když jsem jí popsala Gideona (chtěla slyšet každou maličkost), pronesla: „Tak hrozný ty dlouhý vlasy zase nejsou. Může v zásadě vypadat sexy. Vzpomeň si na Příběh rytíře. Ale dej si pozor na jeho uši." „Beztak to nehraje žádnou roli. Je namyšlenej a ješitnej. Mimo to je zamilovanej do Charlotte. Poznamenala sis kámen mudrců?" „Jo, poznamenala jsem si všechno. Hned jak dorazím domů, vrhnu se na internet. Hrabě Saint Germain - proč je mi to jméno tak povědomý? Je možný, že ho znám z nějakýho filmu? Ne, to je hrabě Monte Christo." „Co když opravdu dovede číst myšlenky?" „Tak budeš prostě myslet na něco neškodnýho. Nebo budeš pozpátku počítat od tisíce. Ale po osmi. Při tom nikdo nedovede myslet na nic jinýho."
201
„Můžou každým okamžikem přijít. Pak jenom zavěsím. Jo, podívej se, jestli něco nezjistíš o malém klukovi jménem Robert White, který se před osmnácti lety utopil v bazénu." „Zapsáno," řekla Leslie. „Páni, to je ale super. Měly bychom ti obstarat vystřelovací nůž nebo pepřový sprej... víš co? Vem si s sebou aspoň mobil." Cupitala jsem v šatech ke dveřím a opatrně vykoukla na chodbu. „Do minulosti? Myslíš, že ti odtamtud budu moct zavolat?" „Blbost! Ale můžeš udělat fotky, které nám pomůžou. Ach, a moc ráda bych měla jednu tohohle Gideona. S ušima, pokud to půjde. Uši o člověku vypovídají strašně moc. Především lalůčky." Bylo slyšet kroky. Potichu jsem zavřela dveře. „Už musím. Tak zatím, Leslie." „Hlavně buď opatrná," řekla ještě Leslie, pak už jsem zaklapla telefon a nechala ho sklouznout do výstřihu. Malá dutinka pod mými prsy měla přesně tu správnou velikost na mobil. Co tam asi dámy dříve schovávaly? Lahvičky s jedy, revolvery (ty hodně malé), milostné dopisy? Když do místnosti vstoupil Gideon, hlavou mi nejdříve prolétla otázka, proč on nemusí mít klobouk. A vzápětí mě napadlo, jak může někdo v červené vestě, tmavozelených pumpkách a pruhovaných hedvábných punčochách vypadat tak dobře? Pokud mě pak napadlo cokoli dalšího, bylo to něco jako: doufám, že na mně není poznat, co si myslím. Zelené oči o mě jen zlehka zavadily. „Slušivý klobouček."
202
Zmetek. „Překrásné," řekl pan George, který vstoupil do místnosti za ním. „Madame Rossini, odvedla jste velkolepou práci." „Ano, já vím," přikývla madame Rossini. Zůstala stát na chodbě. Krejčovská dílna nebyla pro nás všechny dost velká, jen moje sukně zabírala polovinu plochy k stání. Gideon si svoje lokny stáhnul na šíji a já vycítila příležitost k odvetě. „To je ale moc pěkná sametová mašlička," řekla jsem, co nejposměšněji jsem dovedla. „Naše zeměpisářka má úplně stejnou!" Místo toho, aby se na mě zle podíval, se Gideon zakřenil. „Tahle mašlička je ještě docela neškodná. Měla bys mé vidět v paruce." Vlastně jsem ho v ní už jednou viděla. „Monsieur Gideon, připravila jsem vám ty citrónově žluté kalhoty, ne ty tmavé." Když byla madame Rossini rozhořčená, byl její akcent silnější. Říkala „kal'otý" a „pžiprafíla". Gideon se k ní otočil. „Žluté kalhoty k červené vestě, punčocháče jak od Pipi a hnědý kabát se zlatými knoflíky? Přišlo mi to jednoduše moc barevné." „Muži v rokoku nosili barvy!" Madame Rossini si ho přísně měřila. „A já jsem tu odborník, ne vy." „Ano, madame Rossini," přitakal Gideon zdvořile. „Příště dám na vás." Podívala jsem se na jeho uši. Ani trochu neodstávaly a nebyly ani v jiném ohledu nikterak nápadné. Skoro se mi ulevilo. Ačkoli to samozřejmě bylo naprosto jedno. „Kde jsou ty žluté semišové rukavice?"
203
„Ah, myslel jsem, že když si nevezmu kalhoty, vypustím raději i ty rukavice." „Ale samozřejmě!" Madame Rossini mlaskla. „Při vší úctě, mladý muži, je to váš vkus. Ale tady nejde o vkus, nýbrž o autenticitu. Nemluvě o tom, že jsem velmi dbala na to, aby vám vybrané barvy šly dobře k obličeji. Vy jeden nevděčníku." S brbláním nás nechala projít. „Moc, moc vám děkuju, madame Rossini," řekla jsem. „Ach, ty můj labutí krčku! Bylo mi potěšením! Ty alespoň dovedeš moji práci ocenit." Musela jsem se pousmát. Líbilo se mi být labutím krčkem. Pan George na mě zamrkal. „Kdybyste byla tak laskavá a následovala mě, slečno Gwendolyn." „Nejprve jí zavážeme oči," řekl Gideon a chystal se mi stáhnout klobouk. „Doktor White na tom trvá," dodal pan George s omluvným úsměvem. „Ale to naprosto zničí její účes!" Madame Rossini odrazila Gideonovu ruku stranou. „Tiens! Chcete jí vyrvat všechny vlasy? Ještě nikdy jste neslyšeli o jehlici do klobouku? Tak!" Podala klobouk a jehlici panu Georgeovi. „Hlavně na ni dejte pozor." Gideon mi zavázal oči černým šátkem. Bezděčně jsem zatajila dech, když mi jeho ruka přejela po tváři, a bohužel jsem nedovedla zabránit tomu, abych nezčervenala. Ale to naštěstí nemohl vidět, protože stál za mnou. „Au!" vydechla jsem, protože se mu do uzlu připletlo pár mých vlasů.
204
„Promiň. Vidíš něco?" „Ne." Před očima jsem neměla nic než temnotu. „Proč nesmím vidět, kam jdeme?" „Nesmíš znát přesnou polohu chronografu," řekl Gideon. Položil mi ruku na záda a postrčil mě kupředu. Byl to podivný pocit, vydat se takhle slepě do prázdna, a Gideonova ruka na mých zádech mě dost iritovala. „Je to zbytečné bezpečnostní opatření, aspoň podle mě. Tenhle dům je hotový labyrint. Nikdy bys tu místnost znovu nenašla. Ale pan White míní, že bys nás mohla zradit." To bylo od pana Whitea milé, i když jsem úplně nevěděla, co to mělo znamenat. Kdo by měl mít zájem vědět, kde se nachází chronograf, a proč? Ramenem jsem narazila do něčeho pevného. „Au!" „Vezměte ji přece za ruku, Gideone, vy hňupe," rozohnil se pan George. „Není žádný nákupní vozík!" Ucítila jsem, jak se teplá, suchá ruka ovinula kolem mé, a trhla jsem sebou. „No dobře," řekl Gideon. „To jsem jenom já. Teď půjdeme pár kroků dolů. Pozor." Chvíli jsme šli němě vedle sebe, rovně, pak zas po schodech nahoru nebo za roh a já se v zásadě koncentrovala na to, aby se mi netřásla ruka. Nebo nepotila. Gideon si nesmí myslet, že mě jeho přítomnost znervózňuje. Všimne si, jak se mi zrychlil puls? Pak jsem pravou nohou zničehonic šlápla do prázdna, klopýtla jsem a docela určitě bych upadla, kdyby mě Gideon nezachytil a nepostavil zpět na pevnou zem. Oběma rukama mě držel kolem pasu.
205
„Pozor, schod," řekl. „Ach, díky, všimla jsem si," odsekla jsem rozhořčeně, „když se mi zvrkla noha!" „Zatraceně, Gideone. Dávejte přece pozor," zaklel pan George. „Tady! Vemte ten klobouk. Já pomůžu Gwendolyn." Za ruku s panem Georgem se mi šlo o něco líp. Možná proto, že jsem se víc soustředila na svoje kroky než na to, že se mi nemá třást ruka. Naše procházka trvala celou věčnost. Znovu jsem měla pocit, že cestujeme do středu Země. Když jsme konečné zastavili, měla jsem podezření, že jsme šli trochu oklikou, abych byla pořádně zmatená. Nějaké dveře se otevřely a zavřely a nakonec mi pan George sundal šátek z očí. „Jsme tu." „Krása nesmírná," řekl doktor White. Ale myslel tím Gideona. „Děkuji mnohokrát!" Gideon se mírně uklonil. „Je to poslední výkřik módy z Paříže. Původně jsem měl mít ještě žluté kalhoty a rukavice, ale to už na mě bylo moc." „Madame Rossini zuří," dodal pan George. „Gideone!" pokáral ho pan de Villiers, který se objevil za Whitem. „Žluté kalhoty, strýčku Falku!" „Přece tam nepotkáš žádné staré kamarády ze školy, kteří by se ti mohli posmívat," namítl pan de Villiers. „To ne," řekl Gideon a hodil můj klobouk na stůl. „Spíš týpky v růžových vyšívaných kabátcích, co si myslí, jak nesmírně jsou šik," otřásl se.
206
Musela jsem si teprve zvyknout na světlo a teď jsem se zvědavě rozhlížela kolem. V místnosti nebyla okna, a jak se dalo čekat, ani krb. Stroj času jsem hledala marně. Viděla jsem jen jeden stůl a pár židlí, truhlu, skříň a na zdi nějaké latinské rčení vyryté do kamene. Pan de Villiers se na mě přátelsky usmál. „Modrá ti moc sluší, Gwendolyn. A co madame Rossini provedla s tvými vlasy, je velmi vkusné." „Ehm - díky." „Měli bychom si pospíšit, v těchhle šatech umírám horkem." Gideon si odhrnul kabát, takže byl vidět kord, který se mu houpal na opasku. „Postav se dozadu." Doktor White přistoupil ke stolu a z rudého sametového šátku vybalil nějaký předmět, který na první pohled vypadal jako velké krbové hodiny. „Provedl jsem všechna nastavení. Máte k dispozici časové okno na tři hodiny." Na druhý pohled jsem rozpoznala, že to nebyly žádné hodiny, ale pozoruhodný přístroj z leštěného dřeva a kovu s nespočtem knoflíků, páček a koleček. Všechny plošky byly pomalované miniaturami slunce, měsíce a hvězd a popsány tajuplnými znaky a vzory. Byl zprohýbaný jako pouzdro na housle a osázený blyštivými drahokamy tak velikými, že nebylo možné, aby byly pravé. „Tohle je chronograf? Tak malý?" „Váží čtyři a půl kila," ohradil se doktor White a zněl hrdě jako otec, který mluví o váze svého právě narozeného dítěte. „A - dřív než se zeptáš - ano, všechny ty kameny jsou pravé. Jen tenhle rubín tady má šest karátů."
207
„Gideon půjde první," řekl pan de Villiers. „Heslo?" „Qua redit nescitis, "odrecitoval Gideon. „Gwendolyn?" „Ano?" „Heslo!" „Jaké heslo?" „Qua redit nescitis,"zopakoval pan de Villiers. „Heslo Strážců pro tohle 24. září." „Dneska je šestého dubna." Gideon obrátil oči v sloup. „Přistaneme 24. září, a to uprostřed těchto zdí. Aby nám Strážci nesetli hlavu, musíme znát heslo. Qua redit nescitis. Řekni to!" „Qua redit nescitis, "opakovala jsem. Tohle si nikdy nemůžu pamatovat déle než jednu vteřinu. Tak, a už jsem to zapomněla. Možná bych si to mohla napsat na lísteček? „Co to vlastně znamená?" „Netvrď mi, že nemáš ve škole latinu." „Ne," řekla jsem. Mám francouzštinu a němčinu, to už bylo samo o sobě dost hrozné. „Neznáte hodinu svého návratu," řekl White. „To je trochu květnatý překlad," opáčil pan George. „Lze také říct nevíte, kdy..." „Ale pánové!" Pan de Villiers významně poklepal na své náramkové hodinky. „Nemáme čas věčně. Jsi připravený, Gideone?" Gideon podal Whiteovi svoji ruku. Ten otevřel jednu ze záklopek na chronografu a položil Gideonův ukazováček na otvor. Když se uvnitř přístroje dala do pohybu ozubená kolečka, ozvalo se tiché zabzučení, které znělo
208
skoro jako melodie. Jako hrací hodiny. Jeden z drahokamů, obrovský diamant, se náhle zevnitř rozzářil a Gideonův obličej se ponořil do jasného bílého světla. V tom samém okamžiku zmizel. „Hustý, "zašeptala jsem ohromeně. „Na tom něco bude," podotkl pan George. „Teď jsi na řadě ty. Postav se sem." White pokračoval: „A mysli na to, co jsme ti vštěpovali. Budeš poslouchat, co ti Gideon řekne. Buď neustále v jeho blízkosti, děj se co děj." Vzal mě za ruku a položil můj ukazováček na otevřenou záklopku. Cosi ostrého se zabodlo do špičky mého prstu a já ucukla. „Au!" White přitlačil mou ruku pevněji k záklopce. „Nehýbej se!" Tentokrát začal na chronografu zářit velký modrý kámen. Modré světlo se šířilo a oslepilo mé. Poslední, co jsem viděla, byl můj obří klobouk, jak leží zapomenutý na stole. Pak se kolem mě rozprostřela tma. Nějaká ruka mě popadla za rameno. Sakra, jak bylo to pitomé heslo? Qua renda něcocis. „Jsi to ty, Gideone?" zašeptala jsem. „Kdo jiný?" odpověděl mi taky šeptem a pustil moje rameno. „Bravo, ani jsi neupadla!" Rozhořela se sirka a v příštím okamžiku už osvětlovala místnost planoucí pochodeň. „Dobrý. Tu sis taky přinesl s sebou?" „Ne, ta už tady byla. Podrž ji." Když jsem si od něj vzala pochodeň, byla jsem ráda, že nemám ten hloupý klobouk. Ta obrovská, pohupující se
209
pera by určitě začala hořet raz dva a pak by i ze mě byla pěkná planoucí pochodeň. „Ticho," okřikl mě Gideon, ačkoliv jsem ani necekla. Otevřel dveře. (Měl klíč s sebou, nebo už byl v zámku? Nedávala jsem pozor.) Opatrně vykouknul na chodbu. Byla tam tma jako v pytli. „Smrdí to tu hnilobou," řekla jsem. „Nesmysl. Pojď už!" Gideon za námi zavřel dveře, vzal si ode mě pochodeň a vykročil do temné chodby. Následovala jsem ho. „Nechceš mi zase zavázat oči?" zeptala jsem se napůl z legrace. „Je tu naprostá tma, i kdyby ses sebevíc snažila, ničeho si nevšimneš," odpověděl Gideon. „O důvod víc zůstat v mé blízkosti. Protože nejpozději za tři hodiny musíme být znovu zpátky tady dole." O důvod víc znát cestu. Jak jsem si měla poradit, kdyby se Gideonovi něco stalo nebo kdybychom se rozdělili? To není zrovna dobrý plán nechat mě v takové nevědomosti. Ale kousla jsem se do jazyka. Neměla jsem chuť se zrovna teď navážet do pana Slizáka. Zapáchalo to tu zatuchlinou mnohem víc než v naší době. Do jakého roku jsme to vlastně odcestovali? Ten smrad byl opravdu podivný, jako by se tady dole něco rozkládalo. Z nějakého důvodu jsem musela myslet na krysy. Ve filmech k dlouhým tmavým chodbám a pochodním vždycky patřily krysy! Odporné černé krysy, jejichž oči ve tmě svítily. Nebo mrtvé krysy. Ach ano, a pavouci. Pavouci k tomu taky patří. Snažila jsem se nedo
210
týkat stěn a nepředstavovat si, jak se obrovští pavouci pevně přimykají k okraji mých šatů a pomalu lezou pod něj, aby po mých holých nohou vyšplhali nahoru... Místo toho jsem počítala kroky ke každé zatáčce. Po čtyřiačtyřiceti krocích jsme zabočili doprava, po pětapadesáti doleva, pak ještě jednou doleva a došli jsme k točitému schodišti, které vedlo směrem nahoru. Vykasala jsem si sukni, jak jsem mohla, abych dovedla s Gideonem držet krok. Někde tam nahoře bylo světlo a čím výš jsme vystoupali, tím bylo jasnější, až jsme konečně stáli v široké chodbě, která byla osvětlená spoustou pochodní na zdech. Na konci chodby byly široké dveře, po jejichž levé i pravé straně stálo rytířské brnění stejně rezavé jako v naší době. Krysy jsem naštěstí nikde neviděla, přesto jsem měla pocit, že nás někdo sleduje, a čím blíže jsme byli ke dveřím, tím byl tenhle pocit silnější. Ohlédla jsem se, ale chodba byla prázdná. Vtom jedno z brnění pohnulo rukou a namířilo proti nám nebezpečně vyhlížející kopí (nebo co to vlastně bylo). Zůstala jsem stát jako přikovaná a lapala po dechu. Teď už jsem věděla, kdo nás sleduje. „Stát!" řeklo brnění naprosto zbytečně plechovým hlasem. Chtěla jsem vykřiknout, ale znovu jsem ze sebe nedostala ani hlásku. Přinejmenším jsem docela rychle pochopila, že se nehýbalo a nemluvilo brnění, ale člověk, který byl v něm. I druhé brnění vypadalo, že má obyvatele.
211
„Musíme mluvit s mistrem," řekl Gideon. „Ve velmi naléhavé záležitosti." „Heslo," promluvilo to druhé brnění. „Qua ředit nescitis, "odpověděl Gideon. Ach ano, správně. Na okamžik jsem byla upřímně ohromená. Opravdu si to zapamatoval. „Můžete projít," řeklo první brnění, a dokonce nám podrželo otevřené dveře. Za nimi se rozprostírala další chodba a i tahle byla osvětlená pochodněmi. Gideon zastrčil naši pochodeň do držáku na zdi a znovu spěchal kupředu, následovala jsem ho tak rychle, jak mi moje krinolína dovolovala. Sotva jsem popadala dech. „To bylo jak ze strašidelného filmu. Málem se mi zastavilo srdce. Myslela jsem, že ty věci jsou jen dekorace! Rytířská brnění přece v 18. století určitě nebyla v módě, ne? A taky ne zrovna dvakrát užitečná, podle mého názoru." „Strážci to nosí kvůli tradici," řekl Gideon. „V naší době to není jiné." „V naší době jsem žádného rytíře v brnění neviděla." Ale pak mě napadlo, že jsem možná nějaké viděla. Jen jsem si myslela, že to je brnění bez rytíře. „Pospěš si trochu," popohnal mě Gideon. To se mu snadno říkalo, nevláčel za sebou sukni velikosti stanu pro dva. „Kdo je ten mistr?" „Řád má svého velmistra, který mu předsedá. V téhle době je to pochopitelně sám hrabě. Řád je teď ještě mladý, je to teprve třicet sedm let, co ho hrabě založil. I poz
212
ději přejímali předsednictví členové rodiny de Villiersových." Znamená to, že hrabě Saint Germain byl členem rodiny de Villiersových? Proč se pak jmenoval Saint Germain? „A dneska? Ehm, myslím v našem čase? Kdo je velmistrem?" „Můj strýc Falk," řekl Gideon. „Nahradil tvého dědečka, lorda Montrose." „Skutečně?" Můj milý, vždy dobře naladěný dědeček coby velmistr tajné lóže hraběte Saint Germaina! A to jsem si vždycky myslela, že je naprosto pod pantoflem mé babičky. „Jaké místo pak zastává v řádu lady Arista?" „Vůbec žádné. Zeny nemůžou být členkami lóže. Nejbližší rodinní příslušníci členů nejvyššího stupně se sice automaticky počítají do Vnitřního kruhu zasvěcených, ale nesmí do ničeho mluvit." No to je přece úplně jasné. Možná byl způsob, jakým se mnou jednal, de Villiersům vrozený. Určitý druh genetického defektu, který se postaral o to, že jim pro ženy zbýval jen pohrdavý úšklebek. Na druhou stranu k Charlotte byl velmi laskavý. A musím přiznat, že právě teď se taky chová přinejmenším docela dobře. „Proč vlastně pořád říkáte vaší vlastní babičce lady Arista?" zeptal se. „Proč jí neříkáte babička nebo babi jako ostatní děti?" „Prostě to tak je," odpověděla jsem. „Proč nesmí být ženy členkami?"
213
Gideon přede mě natáhl ruku a odstrčil mě za sebe. „Drž chvíli jazyk za zuby." „Jak prosím?" Na konci chodby bylo další schodiště. Shora sem dopadalo denní světlo, ale než jsme ke schodišti dorazili, vystoupili ze stínu dva muži a tasili kordy, jako by tam na nás čekali. „Dobrý den," pozdravil Gideon, který sebou na rozdíl ode mě ani netrhnul. Ale položil ruku na svůj kord. „Heslo!" vykřikl první z mužů. „Byl jste tu už včera," řekl ten druhý a přistoupil o krok blíž, aby si Gideona prohlédl. „Nebo váš mladší bratr. Ta podoba je ohromující." „Není to ten hoch, co se zjevil zničehonic?" zeptal se ten první. Oba muži civěli na Gideona s otevřenými ústy. Měli na sobě podobné oblečení jako Gideon a madame Rossini měla očividně pravdu. Muži v rokoku měli rádi barvy. Tihle tady kombinovali tyrkysovou s fialovými kytičkami, červenou a hnědou a jeden z nich měl na sobě skutečně žlutý kabátec. Mělo to vypadat příšerně, ale přece to mělo něco do sebe. Jen to prostě bylo trochu moc barevné. Na hlavách měli oba paruky s buřtíkovitými loknami spadajícími přes uši a na týlu ještě extra culík, který byl stažený sametovou stužkou. „Řekněme, že znám cesty v tomto domě, které vám nejsou známé," pronesl Gideon s arogantním úsměvem. „Já a moje společnice musíme mluvit s mistrem. V naléhavé záležitosti."
214
„Mluv za sebe," zamumlala jsem. „Heslo?" Qua rejdit biskvity. Nebo tak nějak. „Qua redit nescitis,"řekl Gideon. No, skoro.
215