Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. kapitola

7. 11. 2015

Ženská rodová linie 
Elaine Burghleyová „Opál" (1562-1580) 
Cecilia Woodvilleová „Akvamarín " (1628-1684) 
Jeanne de Pontcarrée (Madame ďUrfé) „Citrín" (1705-1775) 
Margarete Tilneyová „Nefrit" (1877-1944) 
Lucy Montroseová „Safír" (*1976) 
Gwendolyn Shepherdová „Rubín" (*1994) 

Z kronik Strážců, Svazek 4, Kruh dvanácti 

 

 

11

 
Muž ve žlutém kabátci sklonil kord. „Následujte mě." Vykoukla jsem zvědavě z prvního okna, které jsme míjeli. Tohle tedy bylo 18. století. Kůže na hlavě mě začala svědit nervozitou. Viděla jsem ale jen na pěkný vnitřní dvůr s fontánou uprostřed, který už jsem přesně takový jednou spatřila. Znovu jsme šli po schodech nahoru. Gideon mi dal přednost. „Tys tu byl včera?" zeptala jsem se zvědavě. Šeptala jsem, aby nám ten žlutý nemohl rozumět. Šel jen pár kroků před námi. „Pro ně to bylo včera," odpověděl mi Gideon. „Pro mě to jsou skoro dva roky." „A proč jsi tu byl?" „Představoval jsem se hraběti a musel jsem mu sdělit, že nám byl ukraden první chronograf." „To se mu určitě moc nelíbilo." Ten žlutý dělal, že nás neposlouchá, ale já jsem zřetelně viděla, jak pod těmi bílými vlasovými buřtíky špicuje uši. „Přijal to s větším pochopením, než jsem čekal," řekl Gideon. „A byl - po prvotním šoku - moc rád, že je druhý 
219 
chronograf funkční, a že máme tedy stále šanci vše dovést k dobrému konci," „Kde je chronograf teď?" zašeptala jsem. „Myslím v tomhle okamžiku, v téhle době?" „Pravděpodobně někde v této budově. Hrabě se od něj nikdy neodloučil na delší dobu, protože i on musel elapsovat, aby zabránil nekontrolovaným skokům v čase." „Proč teda nemůžeme chronograf jednoduše sebrat tady a vrátit se s ním do budoucnosti?" „Z celé řady důvodů," odpověděl Gideon. Tón jeho řeči se změnil. Už nebyl tak docela arogantní. Ale zato blahosklonný. „To nejdůležitější je snad jasné. Jedno z dvanácti zlatých pravidel Strážců pro zacházení s chronografem zní, že časové kontinuum nesmí být nikdy narušeno. Kdybychom s sebou chronograf odnesli do budoucnosti, byli by hrabě a cestovatelé časem, kteří se narodili po něm, nuceni se obejít bez něj." „Ano, ale taky by ho nikdo nemohl ukrást." Gideon zavrtěl hlavou. „Je vidět, že ses dosud málo zabývala povahou času. Existují řetězce událostí, které by bylo nebezpečné přerušovat. V nejhorším případě by ses možná ani vůbec nenarodila." „Rozumím," zalhala jsem. Mezitím jsme došli do prvního patra, kolem dalších dvou kordem ozbrojených mužů, se kterými si ten žlutý šeptem vyměnil pár slov. Jak že bylo to heslo? Napadalo mé jen Qua nesquik moskitos. Musím si bezpodmínečně pořídit nový mozek. 
220 
Oba muži si mě i Gideona prohlíželi s nelíčenou zvědavostí a sotva jsme je minuli, začali si zase něco špitat. Moc ráda bych slyšela, co si říkají. Žlutý zaklepal na jedny z dveří. Uvnitř seděl další muž za psacím stolem, také v paruce - blonďaté - a v pestrobarevném oblečení. Nad deskou stolu zářil tyrkysový kabátec a květovaná vesta, pod stolem se smály červené pumpky a pruhované punčocháče. Už mě to vůbec nepřekvapovalo. „Pane tajemníku," promluvil ten žlutý. „Je tu opět ten návštěvník ze včerejška a opět zná heslo..." Tajemník se nedůvěřivě zahleděl na Gideona. „Jak můžete znát heslo, když jsme ho vyhlásili teprve před dvěma hodinami a od té doby nikdo neopustil budovu? Všechny vchody jsou přísně střežené. A kdo je ona? Ženy sem nemají dovolený vstup." Chtěla jsem se zdvořile představit, ale Gideon mě popadl za ruku a přerušil mě. „Musíme mluvit s hrabětem. V naléhavé záležitosti. Velmi to spěchá." „Přišli zespoda," řekl žlutý. „Ale hrabě není v domě," namítl tajemník. Vyskočil a začal lomit rukama. „Mohli bychom poslat poslíčka..." „Ne, musíme s ním mluvit osobně. Nemáme čas posílat poslíčky tam a zpátky. Kde se teď hrabě zdržuje?" „Je hostem u lorda Bromptona v jeho novém domě na Wigmore Street. Jde o rozmluvu nejvyšší důležitosti, kterou svolal včera okamžitě po vaší návštěvě." Gideon tiše zaklel. „Potřebujeme kočár, který nás odveze do Wigmore Street. Okamžitě." 
221 
„To mohu zařídit," řekl tajemník a pokynul žlutému. „Vezmi si to osobně na starost, Wilboure." „Ale - nebude pak málo času?" zeptala jsem se a pomyslela na dlouhou cestu zpátky zatuchlým sklepem. „Než dojedeme kočárem do Wigmore Street..." Ve Wigmore Street měl ordinaci náš zubař. Nejbližší stanice metra byla Bond Street na Central Line. Ale odtud se muselo přinejmenším jednou přestupovat. A to mluvím o metru! Jak dlouho to může trvat kočárem, jsem si vůbec nedovedla představit. „Možná bude lepší, když přijdeme někdy jindy, ne?" „Ne," řekl Gideon a najednou se na mě usmál. V jeho obličeji se zračilo cosi, co jsem nedovedla tak docela rozluštit. Byla to touha po dobrodružství? „Máme ještě dvě a půl hodiny čas," pokračoval dobře naladěn. „Pojedeme do Wigmore Street." 
Jízda kočárem po Londýně byla to nejvíc vzrušující, co jsem kdy zažila. Z nějakého důvodu jsem si Londýn bez aut představovala docela poklidný, jak se po ulicích potulují lidé se slunečníky a klobouky, tu a tam se beze spěchu loudá kočár, žádný zápach výfukových plynů, žádné bezohledně se řítící taxíky, které vás klidně přejedou, když si dovolíte vstoupit na přechod na zelenou. Ve skutečnosti to tu bylo všechno, jen ne poklidné. Zaprvé pršelo. A zadruhé byla doprava i bez aut a autobusů dost chaotická. Kočáry a povozy všech možných druhů se na sebe tlačily kolo na kolo, voda z louží a bláto stříkaly do všech stran. Sice to tu nesmrdělo výfukovými plyny, 
222 
ale nad ulicí se vznášela ne zrovna příjemná vůně, určitá směs hniloby a k tomu koňská a jiná mrva. Ještě nikdy jsem neviděla tolik koní pohromadě. Jen náš kočár táhli Čtyři, všichni černí a překrásní. Muž ve žlutém kabátci seděl na kozlíku a řídil koně v krkolomném tempu skrz tlačenici. Kočár se divoce kymácel, a když koně zatáčeli, pokaždé jsem si říkala, že se určitě překlopíme. Kvůli strachu, a protože jsem se při tom kodrcání dost snažila nepřepadnout přes Gideona, jsem z Londýna neviděla víc, než co ubíhalo před oknem kočáru. Když jsem vykoukla ven, nepřipadalo mi nic, ale vůbec nic, povědomé. Jako bych se ocitla v docela jiném městě. „Tohle je Kingsway," informoval mě Gideon. „Není k poznání, viď?" Náš kočí započal nebezpečný předjížděcí manévr kolem volského potahu a kočáru, který se podobal tomu našemu. Tentokrát se mi nepodařilo zabránit, aby mě zemská tíže nevrhla na Gideona. „Ten chlápek si asi myslí, že je Ben Hur," odfrkla jsem si, zatímco jsem se sesula zpátky do svého rohu. „Kočírování je ohromná zábava," řekl Gideon a znělo to, jako by muži na kozlíku záviděl. „Ještě lepší je to pochopitelně s otevřeným vozem. Já upřednostňuju phaeton." Musela jsem ovšem přiznat, že jsme ve Wigmore Street zastavili dřív, než jsem považovala za možné. Když jsme vystupovali před přepychovým domem, rozhlédla jsem se po okolí, ale nepoznávala jsem nic, co bylo v této části města v naší době, ačkoli jsem k zubaři musela častěji, 
223 
než by mi bylo milé. Přesto se nad vším vznášel jistý závan důvěrné známosti. A přestalo pršet. Lokaj, který nám otevřel dveře, nejprve tvrdil, že lord Brompton není doma, ale Gideon ho přesvědčivě ubezpečil, že je mu znám pravý opak a že pokud nás lokaj okamžitě nedoprovodí k jeho lordstvu a návštěvě, jíž má, přijde ještě ten den o zaměstnání. Vtiskl otřesenému muži do ruky svůj pečetní prsten a přikázal mu, ať si pospíší. „Máš svůj vlastní pečetní prsten?" zeptala jsem se, když jsme čekali ve vstupní hale. „Ano, samozřejmě," přikývl Gideon. „Jsi hodně rozrušená?" „Proč? Měla bych být?" Z jízdy kočárem jsem měla ještě tak vyklepané kosti, že jsem si nejprve nedovedla představit, že by mě mohlo něco víc rozrušit. Ale teď, když se zeptal, začalo moje srdce bít jako o závod. Musela jsem myslet na to, co mi o hraběti Saint Germainovi říkala máma. Jestli ten chlap opravdu dovede číst myšlenky... Ohmatala jsem si svoje vyčesané vlasy, pravděpodobně se během jízdy kočárem celý můj účes rozpadl. „Je to dokonalé," řekl mi Gideon s lehkým pousmáním. Co to má zas znamenat? Chce mě za každou cenu znervóznit? „Víš ty co? Naše kuchařka se taky jmenuje Bromptonová," řekla jsem, abych zakryla svoje rozpaky. „Ano, svět je malý," přitakal Gideon. Lokaj se k nám rychle vracel po schodech a šosy kabátu za ním jen vlály. „Panstvo vás očekává, sire." Následovali jsme ho do prvního patra. 
224 
„Opravdu dovede číst myšlenky?" zašeptala jsem. „Ten lokaj?" zeptal se šeptem Gideon. „Doufám, že ne. Zrovna jsem si v duchu říkal, že vypadá jako lasička." Byl to snad náznak humoru? Pan „uhněte mi z cesty, jsem na důležité misi v čase" skutečně udělal vtip? Rychle jsem se zakřenila (něco tak pozitivního se přece musí podporovat) . „Ne ten lokaj, hrabě," řekla jsem pak. Přikývl. „Každopádně se to říká." „Přečetl tvoje myšlenky?" „Pokud ano, nevšiml jsem si toho." Lokaj nám otevřel dveře a hluboce se uklonil. Zůstala jsem stát. Možná bych neměla myslet vůbec na nic. Ale to bylo prostě nemožné. Sotva jsem se pokusila na nic nemyslet, proletělo mi hlavou asi milion myšlenek. „Dáma má přednost," pokynul mi Gideon a lehce mě popostrčil přes práh. Udělala jsem pár kroků kupředu a pak jsem zase zůstala stát. Nevěděla jsem, co se ode mě teď očekává. Gideon mě následoval, lokaj za námi po další hluboké úkloně zavřel dveře. Stáli jsme ve velkém, luxusně zařízeném salonu s vysokými okny a vyšívanými závěsy, které by možná stejně dobře posloužily jako šaty. Vstříc nám hleděli tři muži. První z nich byl tlustý a ze židle se zvedal jen s námahou, druhý byl mladší, dost svalnatý a jako jediný neměl paruku, a třetí byl štíhlý a vysoký, jeho rysy obličeje se shodovaly s portrétem v dokumentační místnosti. 
225 
Hrabě Saint Germain. Gideon se uklonil, i když ne tak hluboko jako lokaj. Tři muži se poklonili také. Já neudělala vůbec nic. Nikdo mě nenaučil, jak se v krinolíně dělá pukrle. Mimoto jsem pukrlata považovala za pitomost. „Nebyl bych si myslel, že se shledáme tak brzy, můj mladý příteli," řekl ten, jehož jsem považovala za hraběte Saint Germaina. Celý jeho obličej zářil. „Lorde Bromptone, smím vám představit praprapravnuka mého praprapravnuka? Gideon de Villiers." „Lorde Bromptone!" Znovu následovala malá úklona. Potřásání rukou zjevně ještě nebylo v módě. „Shledávám, že má linie se vyvinula přinejmenším na pohled zcela skvostně," konstatoval hrabě. „Očividně jsem měl při výběru dámy svého srdce přeci jen šťastnou ruku. Ten přehnaný orlí nos docela zmizel." „Ach, ctěný hrabě! Opět se mé pokoušíte ohromit svými neuvěřitelnými historkami," řekl lord Brompton a znovu se zhroutil na židli, která vypadala tak maličká, až jsem měla strach, že se rozpadne. Lord nebyl jen baculatý jako pan George - byl extrémně tlustý! „Ale nic proti tomu nemám," pokračoval a jeho prasečí očka vypadala pobaveně. „S vámi je to vždy velmi zábavné. Každým okamžením přijde nějaké překvapení." Hrabě se zasmál a obrátil se na mladého muže bez paruky. „Lord Brompton je a bude nedůvěřivý, můj milý Miro! Musíme přijít na něco důmyslnějšího, abychom ho přesvědčili o naší věci." 
226 
Muž odpověděl cosi cizí, tvrdě a úsečně znějící řečí a hrabě se znovu zasmál. Otočil se ke Gideonovi. „Tohle, můj milý vnukuje můj dobrý přítel a spřízněná duše Miro Rákóczi, v záznamech Strážců lépe známý jako černý Leopard." „Velmi mne těší," řekl Gideon. Znovu úklony na všech stranách. Rákóczi - odkud jen to jméno znám? A proč se mě pod jeho pohledem zmocňuje taková nevole? Když hrabě pomalu sklouznul pohledem k mé postavě, jeho rty se roztáhly do úsměvu. Automaticky jsem hledala podobnost s Gideonem nebo Falkem de Villiersem, ale žádnou jsem nenašla. Oči hraběte byly velmi tmavé a jeho pohled měl v sobě cosi pronikavého, co mi znovu připomnělo slova mojí mámy. Myšlenky! Jenom nemyslet. Ale nějakou práci můj mozek mít musel, takže jsem si v duchu zpívala „God Save the Queen". Hrabě přešel do francouzštiny, říkal něco, čemu jsem hned neporozuměla (zvlášť když jsem zrovna v duchu zaníceně zpívala národní hymnu), ale s určitým zpožděním a s chybějícími slovíčky, což zavinila moje mizerná slovní zásoba, jsem si přeložila: „A ty, pěkná dívko, ty jsi tedy chybějící slovíčko drahé chybějící slovíčko Jeanne ďUrfé. Bylo mi řečeno, že máš rusé vlasy." No, učení slovíček bylo možná přece jen alfou a omegou k porozumění cizímu jazyku, jak neustále opakoval náš francouzštinář. Neznala jsem bohužel žádnou Jeanne ďUrfé, takže se mi nepodařilo dát si dohromady smysl věty. 
227 
„Nerozumí francouzsky," řekl Gideon, také francouzsky. „A není to ta dívka, kterou jste očekával." „Jak je to možné?" Hrabě zavrtěl hlavou. „To je vše nanejvýš chybějící slovíčko." „Bohužel byla na chybějící slovíčko připravována špatná dívka." Ano, bohužel. „Omyl? To vše se mi zdá být beztak jeden velký omyl." „Tohle je Gwendolyn Shepherdová, je sestřenicí zmiňované Charlotte Montroseové, o které jsem vám vykládal včera." „Takže také vnučka lorda Montrose, posledního chybějícího slovíčka?" Hrabě Saint Germain mě pozoroval svýma tmavýma očima a já začala znovu v duchu zpívat. Send her victorious, happy and glorious... „To chybějící slovíčko chybějící slovíčko je, čemu jednoduše nechci rozumět." „Naši vědci říkají, že je v zásadě možné, genetické chybějící slovíčko pře..." Hrabě zdvihl ruku, aby zarazil Gideona uprostřed slova. „Já vím, já vím. Podle zákonů vědy to může platit. Ale přesto mám nedobrý pocit." Pak mu nebylo jinak než mně. „Takže žádná francouzština?" zeptal se, tentokrát německy. Němčina mi šla o něco líp (přinejmenším jsem měla už čtyři roky stabilní dvojku), ale i tady se ukázala hloupá chybějící slovíčka. „Proč je tak špatně připravená?" „Není vůbec připravená, markýzi. Nemluví žádným 
228 
cizím jazykem." Gideon teď taky mluvil německy. „A i jinak je v každém ohledu chybějící slovíčko. Charlottě a Gwendolyn se narodily ve stejný den. Mylně se vycházelo z toho, že Gwendolyn má narozeniny o den později." „Ale jak se to mohlo přehlédnout?" Ach, konečně jsem rozuměla každému slovu. Znovu se vrátili k angličtině, kterou hrabě hovořil bez přízvuku. „Proč mám jen pocit, že Strážci ve vaší době už neberou svou práci vážně?" „Domnívám se, že odpověď je v tomto dopise." Gideon vytáhl z vnitřní kapsy svého kabátce zapečetěnou obálku a podal ji hraběti. Zasáhl mě pronikavý pohled. ...frustrate their knavish tricks, on Thee our hopes we fix, God save us all. Důrazně jsem se vyhnula jeho tmavým očím a místo toho jsem se dívala na dva další muže. Zdálo se, že lordu Bromptonovi schází ještě mnohem víc slovíček než mně (jeho ústa byla přes nesčetné dvojité brady mírně otevřená a vypadal trochu hloupě), a ten druhý muž, Rákóczi, si soustředěně prohlížel svoje nehty. Byl ještě mladý, asi tak kolem třiceti, měl tmavé vlasy a úzký, podlouhlý obličej. Možná by vypadal docela dobře, ale jeho rty byly zkřivené, jako by měl zrovna na jazyku nanejvýš odpornou chuť, a pleť měl nezdravě bledou. Uvažovala jsem, jestli třeba nepoužil světle šedý pudr, když vtom zvedl pohled a podíval se mi přímo do očí. Jeho oči byly černočerné, nedalo se rozeznat, kde začínala duhovka a kde zornička. Vypadaly podivně mrtvé, aniž bych dovedla říct proč. 
229 
Automaticky jsem v duchu začala zase deklamovat „God Save the Queen". Mezitím zlomil hrabě pečeť a rozložil dopis. S povzdychem se dal do čtení. Tu a tam zvedl nepatrně hlavu a podíval se na mě. Stále jsem se ani nehnula z místa. Not in this land alone, but be Goďs mercies known... Co stálo v tom dopise? Kdo ho napsal? Lord Brompton a Rákóczi vypadali, že by je to taky zajímalo. Lord Brompton natáhl svůj tlustý krk, aby pochytil aspoň něco, co se v dopise píše, zatímco Rákóczi se soustředil spíš na obličej hraběte. Očividně měl ten odporný rys kolem úst od narození. Když obličej obrátil zpět ke mně, postavily se mi všechny chloupky na rukou. Jeho oči vypadaly jako černé díry a teď jsem si taky všimla, proč působily tak mrtvě. Scházel jim takový ten určitý odraz světla, malá jiskřička, která jinak oči oživovala. Nebylo to jen divné, ale fakt děsivé. Byla jsem ráda, že mě od těch očí dělí pět metrů. „Mé dítě, tvoje matka se zdá býti nezvykle svéhlavou osobou, není-liž pravda?" Hrabě dočetl dopis a složil ho. „O jejích pohnutkách můžeme jen spekulovat." Přistoupil o pár kroků blíže a pod jeho pronikavým pohledem už mě nenapadala ani slova hymny. Ale všimla jsem si něčeho, co jsem předtím kvůli samému strachu a taky z takové dálky neviděla: hrabě byl starý. Ačkoliv jeho oči sršely energií, jeho držení těla bylo vzpřímené a tón jeho hlasu mladý a živý, nedaly se stopy stáří přehlédnout. Kůži na obličeji a rukou měl zmačkanou jako pergamen a pod ní modravě prosvítaly žíly, 
230 
vrásky se jasně objevovaly i pod vrstvou pudru. Stáří mu propůjčovalo cosi křehkého, co mě téměř naplňovalo soucitem. V každém případě jsem najednou vůbec neměla strach. Byl to jen starý muž, starší než moje babička. „Gwendolyn není informována o motivech své matky a nezná ani okolnosti, které k této situaci vedly," řekl Gideon. „Nemá nejmenší tušení." „Podivné, velmi podivné," zamručel hrabě, zatímco mé pomalu obcházel. „Skutečně jsme se ještě nikdy nesetkali." Pochopitelně že jsme se ještě nikdy nesetkali, jak by to taky bylo možné? „Ale nebyla bys tady, kdybys nebyla Rubín. Rubín je obdařen magií havrana, uzavírá v G-dur kruh, jejž stvořilo dvanáct." Dokončil svoji obchůzku, postavil se přímo proti mně a podíval se mi do očí. „Jaká je tvoje magie, děvče?" ...from shore to shore. Lord make the nations see... Ach! Co to tu vyvádím? Je to přece jen starý muž. Měla bych se k němu chovat slušně a s respektem a ne na něj civět jako paralyzovaný králík na hada. „Nevím, sire." „Co je na tobě zvláštního? Prozraď mi to." Co je na mě zvláštního? Odhlédneme-li od faktu, že dva dny dovedu cestovat do minulosti? Najednou mi v uších zněl hlas tety Glendy, který říkal: „Už když byla dítě, dalo se poznat, že Charlotte je určena k něčemu vyššímu. S vámi obyčejnými dětmi ji vůbec nemohli srovnávat." 
231 
„Myslím, že na mně není nic zvláštního, sire." Hrabě mlasknul. „Možná máš pravdu. Je to koneckonců jen báseň. Báseň nejasného původu." Náhle to vypadalo, že o mě ztratil zájem, a otočil se ke Gideonovi. „Můj drahý synu, pln obdivu jsem se dočetl, co jsi doposud vykonal. Lancelot de Villiers v Belgii vypátrán, Cecilia Woodvilleová - okouzlující Akvamarín - a dvojče, které jsem nikdy nepoznal, jsou také vyřešené. A to si představte, lorde Bromptone, že tento hoch dokonce navštívil madame Jeanne ďUrfé, rozenou Pontcarré, v Paříži a přemluvil ji k drobnému darování krve." „Hovoříte snad o té madame ďUrfé, které můj otec vděčí za přátelství s madame Pompadour a nakonec tedy i s vámi?" „Žádnou jinou neznám," přitakal hrabě. „Ale tahle madame ďUrfé je již deset let po smrti." „Sedm let, abychom byli přesní," poopravil ho hrabě. „Tou dobou jsem dlel na dvoře markraběte Karla Alexandra von Ansbach. Ach, jak moc se cítím býti s Německem spjat. Zájem o svobodné zednářství a alchymii je tam potěšitelně velký. A jak mi bylo již před lety sděleno, v Německu také zemřu." „Jen odvádíte řeč od tématu," řekl lord Brompton. „Jak by mohl tento mladý muž navštívit madame ďUrfé v Paříži? Před sedmi lety byl sám ještě dítě." „Ale vy stále uvažujete špatným způsobem, drahý lorde. Zeptejte se Gideona, kdy měl to potěšení nechat krvácet madame ďUrfé." Lord se na Gideona tázavě podíval. 
232 
„V květnu 1759," řekl Gideon. Lord propukl v pronikavý smích. „Ale to je nemožné. Vždyť je vám sotva dvacet let." I hrabě se smál, ale byl to potěšený smích. „1759. Nikdy mi o tom nevyprávěla, ta jedna stará tajnůstkářka." „Tou dobou jste se také zdržoval v Paříži, ale měl jsem přísně nařízeno, že se vám nesmím připlést do cesty." „Kvůli kontinuu, vím," hrabě vzdychnul. „Někdy si trochu naříkám nad svými vlastními zákony... ale zpět k drahé Jeanne. Musel jsi použít násilí? Se mnou zrovna dvakrát nespolupracovala." „To mi vyprávěla," řekl Gideon. „A také, jak jste na ní vyloudil chronograf." „Vyloudil! Ani netušila, jaký klenot po své babičce zdědila. Ten ubohý, potlučený přístroj se válel nevyužit a nepoznán v zaprášené krabici na půdě. Dříve nebo později by byl docela zapomenut. Zachránil jsem ho a dodal mu jeho původní význam. A díky géniům, kteří do mojí lóže ještě v budoucnosti vstoupí, je dnes opět funkční. To hraničí se zázrakem." „Madame se mimo jiné domnívala, že byste ji byl málem zardousil jen proto, že neznala datum narození a dívčí jméno své prababičky." Zardousil? Tak to bylo drsný! „Ano, správně. Podobné vědomostní mezery mě stály nekonečně mnoho času, který jsem strávil ponořen ve starých matrikách, místo abych se věnoval důležitějším věcem. Jeanne nikomu nic nedaruje. O to je obdivuhodnější, že se vám ji podařilo přimět ke spolupráci." 
233 

Gideon se zasmál. „Snadné to nebylo. Ale očividně jsem na ni udělal dojem, který v ní vzbudil důvěru. Kromě jiného jsem s ní tančil gavotu. A trpělivě jsem naslouchal, jak si na vás stěžovala." „Jaká nespravedlnost. Zajistil jsem jí vzrušující milostnou aférku s Casanovou a i přesto, že to udělal jen pro její peníze, jí to celá řada žen záviděla. A bratrsky jsem se s ní dělil o svůj chronograf. Kdyby mě byla neměla..." Hrabě se otočil zpět ke mně, zjevně rozveselen. „Nevděčná ženská, tvoje prapříbuzná. Bohužel neoplývala valnou inteligencí. A domnívám se, že nikdy pořádně nepochopila, co se to s ní děje, chudák jedna stará, laky byla uražená, že jí byl v kruhu dvanácti přidělen jen citrín. Proč smíte být smaragd a já jen ubohý citrín ? říkala. Nikdo, kdo o sebe aspoň trochu dbá, dneska nenosí citrín," zahihňal se pro sebe. „Její prostota vskutku neměla obdoby. Rád bych byl věděl, jak často ještě ve svých posledních dnech skákala časem. Nejspíš už vůbec ne. Beztak nebyla žádná velká skokanka. Někdy uběhl celý měsíc, aniž by zmizela. Řekl bych, že ženská krev je značně lenivější než naše. Stejně jako je ženský rozum bystrostí podřízen tomu mužskému. Souhlasíš se mnou, děvče?" Ty jeden starej šovinisto, pomyslela jsem si a oči jsem sklopila k zemi, nafoukanej nudnej tlučhubo. Zatraceně! Co blázním? Nesmím na nic myslet! Ale patrně to nebylo s jeho uměním čtení myšlenek tak slavné, protože se opět jen pobaveně zahihňal. „Není zrovna dvakrát hovorná, že?" „Je jen zakřiknutá," řekl Gideon. 
234 
Zastrašená by se možná hodilo víc. „Zakřiknuté ženy neexistují," odporoval mu hrabě. „Za údajně zakřiknutě sklopenýma očima skrývají jen svoji prostotu." Stále víc a víc jsem docházela k závěru, že není třeba se ho bát. Byl to jen sebestředný, k ženám nepřátelský dědous, který se rád poslouchal. „Nemáte zjevně o ženách zrovna valného mínění," konstatoval lord Brompton. „Ale to ne!" protestoval hrabě. „Miluji ženy. Skutečně! Jen nevěřím, že oplývají tím druhem rozumu, který lidstvo posouvá dál. V mé lóži proto nemají ženy co pohledávat." Věnoval lordovi zářivý úsměv. „Pro spoustu mužů je to ostatně nezřídka rozhodující argument, proč požádat o členství, lorde Bromptone." „Ale ano, milujete ženy! Mého otce nikdy neunaví nadšené vyprávění o vašich úspěších u dam. Jak tady v Londýně, tak i v Paříži vám v každé době padaly k nohám." Hrabě se okamžitě začal opájet vzpomínkami na sebe sama coby idol žen. „Není nijak zvlášť těžké okouzlit ženy a podrobit je své vůli, můj milý lorde. Jsou všechny stejné. Kdybych se nezabýval vyššími záležitostmi, dávno bych sepsal příručku pro muže s radami, jak s ženami správně zacházet." No jasně. Hned jsem měla po ruce vhodný titul. Rdoušením k úspěchu nebo Jak žvaněním zlomit každou ženu. Téměř mě to rozesmálo. Ale pak jsem si všimla, že si mě Rákóczi dost důkladně prohlíží, a moje veselá nálada byla ta tam stejně rychle, jako se objevila. 
235 
Copak jsem se zbláznila? Černé oči na mně vteřinu spočinuly, pak jsem sklonila pohled na mozaikovou podlahu před sebou a pokoušela se překonat pocit paniky, která mě hrozila ovládnout. Hrabě nebyl ten, na koho bylo třeba dávat si pozor, to bylo každopádně jasné. Ale kvůli tomu jsem se ještě zdaleka nemohla cítit v bezpečí. „To všechno je velmi zábavné," pronesl lord Brompton. Jeho dvojitá brada se třásla pobavením. „Ve vás a vašem doprovodu jsme ztratili dobré herce, to je bez debat. Jak říkal můj otec, dovedete přednášet historky, které jednoho ohromí, můj milý hrabě Saint Germaine. Ale bohužel nemůžete nic z toho dokázat. Co jste dosud předvedl, není žádné umění." „Umění!"vykřikl hrabě. „Ach, můj milý lorde, jste pochybovačná duše. Dávno bych s vámi ztratil trpělivost, kdybych se vašemu otci - dej mu pánbůh věčnou slávu necítil býti zavázán. A kdyby pro mě vaše peníze a váš vliv nebyly tak důležité." Lord se trochu stísněně zasmál. „Přinejmenším jste upřímný." „Alchymie se zkrátka neobejde bez mecenášů." Hrabě se s rozmachem obrátil k Rákóczimu. „Budeme muset lordovi předvést nějaké to naše umění, Miro. Patří k lidem, kteří věří jen tomu, co vidí. Ale nejprve si musím se svým pravnukem promluvit mezi čtyřma očima a sepsat dopis pro velmistra mé lóže v budoucnosti." „Můžete k tomu použít psací kabinet vedle," řekl lord a ukázal na dveře za sebou. „A na to představení najpatě čekám." 
236 
„Pojď, můj synu." Hrabě uchopil Gideona za paži. „Je ještě pár věcí, na které se tě musím přeptat. A jedna, kterou bys měl vědět." „Máme jen půl hodiny," řek] Gideon s pohledem na kapesní hodinky, které měl zlatým řetízkem připevněné k vestě. „Nejpozději pak bychom se měli vydat na zpáteční cestu do Templu." „To stihneme," ubezpečil ho hrabě. „Píši rychle a dovedu obé naráz: mluvit i psát." Gideon se krátce zasmál. Zdálo se, že mu hrabě skutečně připadá vtipný, a zjevně naprosto zapomněl, že jsem tam ještě byla já. Odkašlala jsem si. Téměř ve dveřích se ke mně otočil a tázavě pozdvihl obočí. Odpověděla jsem stejně mlčením, protože nahlas jsem to sotva mohla říct. Hlavně mě tu nenechávej samotnou s těmahle šilencema. Gideon zaváhal. „Jen by nás rušila," promluvil hrabě. „Počkej tu na mě," řekl Gideon nečekaně laskavě. „Lord a Miro ti mezitím budou dělat společnost," dodal hrabě. „Můžete sejí klidně trochu přeptat na budoucnost. Je to jedinečná příležitost. Přichází z 21. století, zeptejte se jí na vlaky, které brázdí podzemí Londýna. Nebo na stříbrné létající stroje, které se za řevu tisíců lvů zvednou do vzduchu a dovedou přeletět moře." Lord se rozesmál tak moc, že jsem opravdu měla obavy o jeho židli. Každá z jeho mohutných pneumatik se dala do pohybu. „Ještě něco?" 
237 
V žádném případě jsem s ním a s Rákóczim nechtěla zůstat o samotě. Ale Gideon se jen usmál, ačkoliv jsem po něm vrhla úpěnlivý pohled, a ujistil mě: „Budu hned zpátky." 
238 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< srpen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 37354
Měsíc: 831
Den: 97