12. kapitola
Ze záznamů Strážců 12. června 1984
Černý Turmalín, Paul de Villiers, se dnes, jak bylo domluveno, dostavil z roku 1992 k elapsování do dokumentační místnosti. Ale tentokrát jej doprovázela rusovlasá dívka, jež tvrdila, že se jmenuje Lucy Montroseová a je vnučkou našeho adepta Lucase Montrose. V každém ohledu oplývala fatální podobností s Aristou Bishopovou (Nefritová linie, observační číslo 4). Oba jsme je dovedli do Lucasovy kanceláře. Teď je nám všem jasné, že Lucas nejspíš požádá o ruku Aristu a ne Claudine Seymorovou, jak jsme pro něj doufali. (Ačkoliv Arista má hezčí nohy a opravdu dobrý bekhend, to se musí nechat.) Je velmi zvláštní být navštíven vnoučaty dříve, než máte vlastní děti.
Zpráva: Kenneth de Villiers, Vnitřní kruh
12
Když se za Gideonem a hrabětem zaklaply dveře, automaticky jsem udělala krok dozadu. „Můžete se klidně posadit," řekl lord a ukázal na jednu z četných židlí. Rákóczimu se zkřivily rty. Měl to snad být úsměv? Jestli ano, měl by to ještě nacvičit před zrcadlem. „Ne, děkuji, raději postojím." Ještě jeden krok dozadu, až jsem málem srazila nahého andělíčka, který stál na podstavci vpravo od dveří. Čím víc odstupu budu mít od těch černých očí, tím lépe. „Skutečně chcete, abychom věřili, že přicházíte z 21. století?" No, o chtění vlastně vůbec nemůže být řeč. Ale přikývla jsem. Lord Brompton si promnul ruce. „Tak tedy - jaký král vládne Anglii v 21. století?" „Máme premiéra, který vládne zemi," řekla jsem váhavě. „Královna se stará jen o reprezentační povinnosti." „Královna?" „Alžběta II. Je moc milá. Dokonce minulý rok přišla na naši mezinárodní školní slavnost. Zpívali jsme hymnu v sedmi různých jazycích a Gordon Gelderman si nechal dát autogram do své učebnice angličtiny, kterou pak vy
241
dražil za osmdesát liber na eBay. Ehm, to vám ale nic neříká. Každopádně máme premiéra a kabinet poslanců, kteří jsou voleni lidem." Lord Brompton se uznale zasmál. „To je humorná představa, není-liž pravda, Rákóczi? Nanejvýš zábavné, co si hrabě zase vymyslel. A jak to v 21. století vypadá ve Francii?" „Myslím, že mají taky premiéra. Žádného krále, pokud vím, ani k reprezantačním účelům. Během revoluce se jednoduše zbavili šlechty, a tím i krále. Chudákovi Marii Antoinettě setli hlavu. Není to strašlivé?" „Ach ano?" smál se lord. „Francouzi jsou vůbec dost strašliví lidé. Proto se s nimi my Angličané také nemůžeme snést. Prozraď mi: s kým vedeme v 21. století válku?" „S nikým?" řekla jsem trochu nejisté. „Každopádně ne doopravdy. Tu a tam se do něčeho vměšujeme, na Blízkém východě a tak. Upřímně řečeno vlastně o politice vůbec nic nevím. Zeptejte se mě radši na něco o... ledničkách. Pochopitelně nějak fungují, to totiž nevím. Vím jenom, že fungují. V každém bytě v Londýně stojí taková lednička a v ní můžete uchovávat sýr, mléko a maso celé dny." Lord Brompton nevypadal, že by ho ledničky nějak zvlášť zajímaly. Rákóczi se na své židli protahoval jako kočka. Doufala jsem, že ho nenapadne vstát. „Můžete se taky zeptat na telefon," pokračovala jsem rychle. „Ačkoliv nedovedu vysvětlit, jak funguje." Jak jsem tak odhadla lorda Bromptona, taky by tomu vůbec nerozuměl. Upřímně řečeno vypadal, že by se nevyplatilo vysvětlovat mu ani princip žárovky. Hledala jsem něco jiného, co by ho mohlo zajímat.
242
„A no, ehm... existuje taky tunel mezi Doverem a Calais, který prochází pod kanálem." To pokládal lord Brompton za ohromně zábavné. Od smíchu se popleskával na silných stehnech. „Znamenité! Znamenité!" Pomalu jsem se začala uvolňovat, když vtom Rákóczi poprvé promluvil. Mluvil anglicky s tvrdým přízvukem. „Co je s Transylvánií?" „Transylvánie?" Domov hraběte Draculy? Myslí to vážně? Vyhnula jsem se pohledu do černých očí. Možná byl on hrabě Dracula! Barva pleti by každopádně odpovídala. „Moje domovina v krásných Karpatech. Transylvánské knížectví. Co se děje v Transylvánii v 21. století?" Jeho hlas zněl trochu drsně. A bylo v něm skutečně cosi jako touha. „A co dělá lid kuruců?" Čí že to lid? Kuruců? To jsem nikdy neslyšela. „No, takže okolo Transylvánie je vlastně v naší době docela klid," řekla jsem opatrně. Abych byla upřímná, ani jsem nevěděla, kde leží. Karpaty jsem znala taky jen z frází. Když Leslie mluvila o svém strýci v Yorkshiru, říkávala, že „bydlí někde v Karpatech" a pro lady Aristu bylo už všechno za Chelsea „Karpaty". No jo, ale možná v Karpatech opravdu žili kuruci. „Kdo vládne v Transylvánii v 21. století?" chtěl vědět Rákóczi. Jeho držení těla bylo napjaté, jako by chtěl každým okamžikem vyskočit ze židle, bude-li pro něj moje odpověď neuspokojivá. Hm, hm. To byla opravdu dobrá otázka. Patřila k Bulharsku? Nebo Rumunsku? Nebo Maďarsku?
243
„Já nevím," řekla jsem upřímně. „Je to tak daleko. Zeptám se na to paní profesorky Counterové. To je naše učitelka zeměpisu." Rákóczi vypadal zklamaně. Možná jsem ho měla radši obelhat. Transylvánii vládne už dvě stě let kníže Dracula. Je to přírodní rezervace pro jinak vyhynulé druhy netopýrů. Kuruci jsou nejšťastnější lidé v Evropě. Možná by se mu to líbilo víc. „A jak to vypadá v 21. století v koloniích?" zeptal se lord Brompton. S úlevou jsem sledovala, jak se Rákóczi znovu opřel. A také se nerozpadl v prach, když teď slunce proniklo skrz vrstvu mraků a místnost zalilo jasné světlo. Chvíli jsme si téměř uvolněně povídali o Americe a Jamajce a o některých ostrovech, o kterých jsem ke své hanbě nikdy neslyšela. Lord Brompton byl opravdu zděšený z toho, že si teď všichni do jednoho vládnou sami. (Z toho jsem jednoduše vycházela, jistá jsem si ale nebyla.) Samozřejmě mi nevěřil ani slovo a stále znovu propukal v chechot. Rákóczi se našeho rozhovoru více neúčastnil, střídavě si prohlížel svoje dlouhé, drápům podobné nehty a tapety. Tu a tam se podíval i na mě. „Ach, nyní shledávám vskutku skličujícím, že jste pouhá herečka," vzdychl lord Brompton. „Jaká škoda, protože bych vám tak rád věřil." „No jo," řekla jsem chápavě. „Na vašem místě bych ničemu z toho taky nevěřila. Bohužel nejsou žádné důkazy... Ach, počkejte!" Sáhla jsem si do dekoltu a vylovila mobil.
244
„Co je to? Pouzdro na cigarety?" „Ne!" Rozevřela jsem mobil. Zapípal, protože nemohl najít žádnou síť. Pochopitelně. „To je... no to je vlastně fuk. Můžu tím dělat obrázky." „Malovat obrázky?" Zavrtěla jsem hlavou, podržela mobil ve výšce tak, abych viděla lorda a Rákócziho na displeji. „Usmějte se přece trochu. Tak, hotovo." Protože slunce svítilo tak jasně, neblesklo to. Škoda. Určitě by je to oba ohromilo. „Co to bylo?" Lord Brompton zvedl svoje masy tuku překvapivě rychle a přešel ke mně. Ukázala jsem mu obrázek na displeji. On a Rákóczi byli dokonale zaražení. „Ale - co to je? Jak je to možné?" „Říkáme tomu fotografování," poučila jsem je. Tlusté prsty lorda Bromptona ohromeně přejížděly po telefonu. „Velkolepé! Rákóczi, na to se musíte podívat." „Ne, díky," pronesl Rákóczi lenivě. „Nevím, jak to děláte, ale je to ten nejlepší trik, jaký jsem kdy viděl. Ach, co se to teď stalo?" Na displeji byla Leslie. Lord zmáčkl nějakou klávesu. „To je moje kamarádka Leslie," vzdychla jsem toužebně, „je to obrázek z minulého týdne. Vidíte, tady za ní, to je Marylebone High Street, ten sendvič je z Pret á Manger a tady je Aveda-Shop, vidíte? Moje máma tam vždycky nakupuje lak na vlasy." Najednou se mi začalo šíleně stýskat po domově. „A tady je vidět kus taxíku. To je takový kočár, co jezdí bez koní..." „Co chcete za tuhle kouzelnou krabičku? Zaplatím jakoukoli cenu, jakoukoli!"
245
„Ehm, ne, opravdu, není na prodej. Ještě to potřebuju." S lítostivým pokrčením ramen jsem zaklapla kouzelnou krabičku - totiž - mobil a nechala ho sklouznout zpátky do svého úkrytu. Bylo to jen tak tak, protože v tom okamžiku se otevřely dveře a hrabě s Gideonem se vrátili, hrabě se pobaveně usmíval, Gideon vypadal spíš vážně. Teď se z židle zvedl i Rákóczi. Gideon po mně vrhl zkoumavý pohled, který jsem mu vzdorovitě vrátila. Myslel si snad, že jsem mezitím práskla do bot? Vlastně by mu to patřilo. Důrazně mi vštěpoval, abych se od něj nehnula ani na krok, a přitom mě při první příležitosti nechal samotnou. „A? Líbilo by se vám žít v 21. století, lorde Bromptone?" zeptal se hrabě. „Naprosto! Jaké máte skvostné nápady," zvolal lord a tleskl. „Bylo to vskutku velmi zábavné." „Věděl jsem, že by se vám to líbilo. Ale měli jste tomu ubohému dítěti nabídnout židli." „Ach, to jsem také učinil. Ale chtěla raději stát." Lord se důvěrně předklonil. „Opravdu moc rád bych měl tu stříbrnou schránku, milý hrabě." „Jakou stříbrnou schránku?" „Musíme se teď bohužel rozloučit," řekl Gideon, přešel pár kroky místnost a postavil se vedle mě. „Rozumím, rozumím! 21. století pochopitelně čeká," přikyvoval souhlasně lord Brompton. „Srdečné díky za vaši návštěvu. Byla naprosto báječná a zábavná." „S tím nemohu než souhlasit," odvětil hrabě.
246
„Doufám, že ještě někdy budeme mít to potěšení," pokračoval lord Brompton. Rákóczi neřekl nic. Jen se na mé díval. A najednou mi bylo, jako by mi ledová ruka sevřela hrdlo. Vyděšeně jsem zalapala po dechu a pohlédla na sebe. Nic jsem neviděla. Ale velmi dobře jsem cítila prsty, které mi svíraly krk. „Mohu kdykoli přitlačit." Nebyl to Rákóczi, kdo to řekl, byl to hrabě. Ale nepohnul při tom rty. Zmateně jsem pohledem přejížděla z jeho úst na jeho ruku. Byla ode mě víc než čtyři metry. Jak mi mohla zároveň tisknout krk? A proč jsem slyšela jeho hlas ve své hlavě, přestože vůbec nemluvil? „Nevím přesně, jakou roli hraješ, děvče, nebo zda jsi vůbec důležitá. Ale nestrpím,, když někdo porušuje moje pravidla. Ber to jako varování. Rozuměla jsi?" Tlak prstů zesílil. Byla jsem strachem doslova ochromená. Mohla jsem na něj jen zírat a lapat po vzduchu. To si nikdo nevšiml, co se mi právě děje? „Rozuměla jsi?" „Ano," zašeptala jsem. Sevření okamžitě povolilo a ruka se vzdálila. Do plic mi zase volně proudil vzduch. Hrabě roztáhl rty do úsměvu a mnul si zápěstí. „Uvidíme se," řekl. Gideon se poklonil. Tři muži mu úklonu oplatili. Já tam jen strnule stála, neschopna se pohnout ani o centimetr, dokud mě Gideon nepopadl za ruku a nevyvlekl mě z místnosti.
247
Nedovedla jsem se zbavit napětí, ani když jsme opět seděli v kočáře. Připadala jsem si malátná a vyčerpaná a svým způsobem taky ušpiněná. Jak to ten hrabě jen provedl, že se mnou mluvil, aniž by to slyšeli ostatní? A jak se mu podařilo se mě dotknout, ačkoliv stál čtyři metry ode mě? Máma měla přece jen pravdu, to, co se o něm říká, souhlasilo. Byl schopen proniknout do lidské duše a ovládat její pocity. Nechala jsem se oklamat jeho marnivým, roztržitým tlacháním a jeho vetchým zevnějškem. Krutě jsem ho podcenila. Jak hloupé. Vůbec jsem podcenila celou tuhle záležitost, do které jsem se připletla. Kočár se dal do pohybu a kýval se stejně mocné, jako když jsme jeli sem. Gideon přikázal Strážci ve žlutém kabátci, aby si pospíšil. Jako by to bylo nutné. Už cestou sem jel, jako by ho omrzel život. „Je s tebou všechno v pořádku? Vypadáš, jako bys potkala ducha." Gideon si sundal kabát a položil ho vedle sebe. „Docela horko na září." „Žádného ducha," řekla jsem, neschopná pohlédnout mu do očí. Můj hlas se lehce chvěl. „Jen hraběte Saint Germaina a jedno z jeho umění." „Nebyl k tobě zrovna dvakrát zdvořilý," připustil Gideon. „Ale to se dalo čekat. Očividně měl jinou představu o tom, jaká máš být." Když jsem neodpovídala, pokračoval: „V proroctvích je dvanáctý cestovatel časem vždycky líčen jako někdo mimořádný. Obdařen magií havrana. Ať už to znamená
248
cokoli. Hrabě mi v každém případě nebyl ochoten uvěřit, že jsi jen obyčejná studentka." Tahle poznámka zvláštním způsobem okamžitě zapudila pocity slabosti a zuboženosti, které ve mně vyvolal přízračný stisk hraběte. Místo únavy a strachu jsem se teď cítila nehorázně dotčeně. A měla jsem vztek. Kousla jsem se do rtu. „Gwendolyn?" „Co?" „To neměla být urážka. Neměl jsem na mysli obyčejná ve smyslu ordinérní, spíš ve smyslu průměrná, víš?" No ještě lepší. „To je v pohodě," zamračila jsem se na něj vztekle. „Je mi fuk, co si o mně myslíš." Trpělivě mi vrátil můj pohled. „Ty za to přece nemůžeš." „Ty mě ale vůbec neznáš!" supěla jsem rozhořčením. „Možná," přikývl Gideon. „Ale znám spoustu holek, jako jsi ty. Všechny jste stejné." „Spoustu holek? Cha!" „Holky jako ty se zajímají jen o účesy, oblečení, filmy a celebrity. A neustále se hihňáte a na záchod chodíte jen ve skupině. A pomlouváte Lisu, protože si koupila tričko za pět liber u Marks and Spencer." Ačkoliv jsem zuřila, musela jsem se zasmát. „Chceš říct, že všechny holky, co znáš, pomlouvají Lisu, která si koupila tričko u Marks and Spencer?" „Víš moc dobře, jak to myslím." „Jo, vím." Vlastně jsem nechtěla říkat nic dalšího, ale
249
prostě to ze mě vyjelo. „Myslíš si, že všechny holky, co nejsou jako Charlotte, jsou povrchní a hloupé. Jen proto, že jsme měly normální dětství a nejen hodiny šermu a mystérií. Ve skutečnosti jsi neměl čas poznat normální holku, proto sis vytvořil tyhle předsudky." „No, chodil jsem na střední stejně jako ty." „Jo, jasně!" vyhrkla jsem. „Jestli ses na život cestovatele časem připravoval jen zpola tak důkladně jako Charlotte, pak nemáš ani kamarády, ani kamarádky a tvoje mínění o takzvaných průměrných holkách se zakládá na pozorování, která jsi prováděl, když jsi osaměle postával na školním dvoře. Nebo mi chceš namluvit, že tvoji spolužáci považovali tvoje koníčky - latinu, tancování gavoty a jízdu kočárem - za šíleně cool?" Místo aby se urazil, vypadal Gideon pobaveně. „Ještě jsi zapomněla hru na housle." Opřel se a zkřížil ruce na prsou. „Housle? Opravdu?" Můj vztek se vypařil tak rychle, jak přišel. Housle - takže je to fakt! „Aspoň má tvůj obličej teď zase trochu normální barvu. Před chvílí jsi byla bledá jak Miro Rákóczi." Správně Rákóczi. „Jak se to vlastně píše?" „R-á-k-ó-c-z-i," odpověděl Gideon. „Proč?" „Chci si ho vygooglovat." „Ach, to se ti tak líbil?" „Líbil? Je to upír," řekla jsem. „Pochází z Transylvánie." „Pochází z Transylvánie. Ale upír není." „Jak to můžeš vědět?" „Protože upíři nejsou, Gwendolyn."
250
„Ach ano? Když můžou být stroje času," - a lidé, co jsou schopni jednoho zardousit, aniž by se ho dotkli - „proč by nemohli být i upíři? Podíval ses mu do očí? Byly jako černé díry." „To má z nápojů z rulíku zlomocného, se kterými experimentuje," řekl Gideon. „Je to rostlinný jed, který údajně napomáhá rozšířit vědomí." „Odkud tohle víš?" „Stojí to v záznamech Strážců. Rákóczimu tam říkají černý Leopard. Dvakrát varoval hraběte před pokusem o vraždu. Je velmi silný a nesmírně nadaný, pokud jde o zacházení se zbraněmi." „Kdo chtěl hraběte zabít?" Gideon pokrčil rameny. „Člověk jako on má mnoho nepřátel." „Tomu věřím," přikývla jsem. „Ale mám ten dojem, že na sebe dovede dát pozor." „Nepochybně," souhlasil se mnou Gideon. Přemýšlelajsem, jestli mu mám povědět, co hrabě udělal, ale pak jsem se rozhodla mlčet. Gideon k němu nebyl jen zdvořilý, připadalo mi, že byli jedno srdce a jedna duše. Nevěř nikomu. „Opravdu jsi cestoval do minulosti za všemi těmi lidmi a odebíral jsi jim krev?" zeptala jsem se místo toho. Gideon přikývl. „S tebou a se mnou je do chronografu znovu načteno osm z dvanácti cestovatelů v čase. Zbylé čtyři taky ještě najdu." Vzpomněla jsem si na slova haraběte a zeptala se: „Jak
251
jsi mohl cestovat z Londýna do Paříže a do Bruselu? Myslela jsem si, že doba, kterou můžeme v minulosti strávit, je omezená na pár hodin." „Na čtyři, abychom byli přesní," upřesnil Gideon. „Za čtyři hodiny se v téhle době přece nikdy nedostaneš z Londýna do Paříže, natož abys pak měl ještě čas tancovat gavottu a někomu odebrat krev." „To je pravda. A proto jsme předtím odjeli s chronografem do Paříže, hlupáčku," osvětlil mi Gideon. „To samé jsme udělali v Bruselu, Miláně a Bathu. Ostatní jsem vyhledal v Londýně." „Rozumím." „Skutečně?" Gideonův úsměv byl zase pěkně výsměšný. Tentokrát jsem to ignorovala. „Ano, opravdu, tak pozvolna mi něco dochází." Vykouklajsem z okna. „Kolem téhle louky jsme ale cestou sem nejeli, ne?" „To je Hyde Park," řekl Gideon a najednou se napjal a zpozorněl. Vyklonil se. „Hej, Wilboure, nebo jak že se to jmenujete, proč jedeme tudy? Musíme nejrychlejší cestou do Templu!" Odpovědi muže na kozlíku jsem nerozuměla. „Okamžitě zastavte," přikázal Gideon. Když se znovu obrátil ke mně, byl bledý. „Co se děje?" „Nevím," řekl. „Ten muž tvrdí, že má přikázáno nás odvézt na jižní konec parku na nějaké setkání." Koně se zastavili a Gideon otevřel dveře kočáru. „Něco tu nehraje. Nemáme do našeho skoku už moc času. Pře
252
vezmu koně a dovezu nás do Templu." Vystoupil a zavřel za sebou dveře. „A ty zůstaneš uvnitř, ať se bude dít cokoli." V tom okamžiku se ozvala rána. Instinktivně jsem se skrčila. Ačkoliv jsem ten zvuk znala jen z filmů, okamžitě jsem věděla, že to musel být výstřel. Byl slyšet tichý výkřik, koně zařehtali, kočár vyrazil kupředu, ale pak se, celý rozhoupaný, zase zastavil. „Hlavu dolů!" zařval Gideon a já se vrhla na lavici. Padl další výstřel. Ticho, které po něm následovalo, bylo k nevydržení. „Gideone?" Napřímila jsem se a vyhlédla ven. Před oknem na louce tasil Gideon svůj kord. „Říkal jsem, zůstaň dole!" Díkybohu byl ještě naživu. Ovšem možná ne na dlouho. Zničehonic se objevili dva muži, oba oblečení v černém, a třetí se blížil na koni zpoza stínu stromů. V ruce třímal stříbrně se lesknoucí pistoli. Gideon šermoval proti oběma mužům současně, všichni mlčeli, takže bylo slyšet jen jejich supění a řinčení kordů. Pár vteřin jsem fascinovaně přihlížela, jak zručně si Gideon počíná. Byla to scéna jak z filmu, každý výpad, každý úder, každý skok byl perfektní, jako by tu choreografii nacvičovali kaskadéři celý den. Ale když jeden z mužů vykřiknul, padnul na kolena a z jeho krku vystříkla krev jako z fontány, nabyla jsem zas plného vědomí. Tohle nebyl film, tohle bylo doopravdy. A přestože mohl být kord smrtící zbraní (zasažený muž sebou mezitím cukal na zemi a vydával strašlivé zvuky), připadal mi ve srov
253
nám s pistolí trochu chabý. Proč u sebe Gideon neměl pistoli? Byla by přece hračka vzít si s sebou takovou praktickou zbraň. A kde je kočí, proč nebojuje Gideonovi po boku? Jezdec se mezitím přiblížil a seskočil z koně. K mému údivu také tasil kord a vrhnul se na Gideona. Proč nepoužil tu pistoli? Mrštil jí do trávy, kde nebyla vůbec nikomu k užitku. „Kdo jste? Co chcete?" zeptal se Gideon. „Nic víc než váš život," řekl muž, který se k tomu nachomýtnul jako poslední. „No, ale ten nedostanete!" „Vezmeme si ho! Na to se spolehněte!" Souboj před oknem kočáru se znovu začal podobat inscenovanému baletu, přičemž ten třetí, zraněný muž teď ležel bez známek života na zemi a ostatní ho museli při boji přeskakovat. Gideon odrazil každý útok, jako by dopředu tušil, co mají jeho protivníci v úmyslu, ale i oni brali bezpochyb lekce šermu už od dětství. Jednou jsem viděla kord protivníka zasvištět kolem Gideonova ramena, zatímco on byl zaměstnán odrážením úderů toho druhého. Jen lehké pootočení stranou zabránilo zásahu, který by mu pravděpodobné odtrhnul půlku paže. Slyšela jsem praskání dřeva, jak kord místo něj trefil kočár. To přece nemůže být pravda! Co jsou tihle chlápci zač a co po nás chtějí? Překotně jsem sklouzla zpátky na lavici a pokradmu jsem vykoukla z okna na druhé straně. Copak nikdo ne
254
vidí, co se tu děje? Opravdu vás můžou v Hyde Parku přepadnout za bílého dne? Připadalo mi, že souboj už trvá celou věčnost. Ačkoliv se Gideon proti přesile držel statečně, nezdálo se, že by si mohl vytvořit výhodu. Oba muži ho stále víc zaháněli do úzkých a vypadalo to, že nakonec zvítězí. Netušila jsem, kolik času uplynulo od výstřelu, nebo jak dlouho ještě bude trvat, než se vrátíme do naší doby. Pravděpodobně příliš dlouho, než abych doufala, že se našim protivníkům vypaříme před očima. Nevydržela jsem dál sedět v kočáře a jen přihlížet, jak ti dva Gideona zabijí. Možná bych mohla prolézt oknem a dojít pro pomoc? Na okamžik jsem se obávala, že ta obrovská sukně jím neprojde, ale o vteřinu později jsem už stála na vozovce v písku a pokoušela se zorientovat. Z druhé strany kočáru bylo slyšet jen supění, klení a nelítostné řinčení kovu o kov. „Tak se přeci vzdejte," zasupěl jeden z cizinců. „Nikdy!" vykřikl Gideon. Opatrně jsem se sunula dopředu ke koňům. Přitom jsem málem zakopla o něco žlutého. Jen s námahou jsem potlačila výkřik. Byl to ten muž ve žlutém kabátci. Spadnul z kozlíku a ležel na zádech v písku. S hrůzou jsem si všimla, že mu chybí kus obličeje a jeho oblečení je nasáklé krví. Oko v neporušené části obličeje měl široce rozevřené a civělo do prázdna. To jemu patřil ten výstřel před chvílí. Pohled na něj byl strašlivý, cítila jsem, jak se mi zvedá žaludek. Ještě nikdy
255
jsem neviděla mrtvolu. Co bych za to dala, kdybych teď seděla v kině a mohla jednoduše odvrátit pohled. Ale tohle byla realita. Ten muž byl mrtvý a Gideon ve skutečném ohrožení života. Řinčení mě vytrhlo z ohromení. Gideon zasténal a to mě konečně přivedlo k vědomí. Aniž bych věděla, co vlastně dělám, našla jsem na boku mrtvého jeho kord a vytáhla ho zpoza pásku. Byl těžší, než jsem si myslela, ale hned jsem se cítila lip. Sice jsem neměla ani ponětí, jak se s tou zbraní zachází, ale ta věc byla ostrá a špičatá, to bylo jisté. Hluk souboje neutichal. Riskla jsem pohled za roh a uviděla jsem, že se oběma mužům podařilo zatlačit Gideona zády ke kočáru. Z jeho copu se uvolnilo několik pramenů, které mu rozcuchané padaly do čela. V jednom z jeho rukávů zela hluboká trhlina, ale k mé úlevě jsem nikde neviděla krev. Ještě nebyl raněný. Naposledy jsem se rozhlédla na všechny strany, ale po pomoci ani památky. Potěžkala jsem kord ve své ruce a rozhodně vykročila. To, že se zničehonic objevím, ty dva muže přinejmenším rozptýlí a tím by mohl Gideon získat výhodu. Ve skutečnosti to proběhlo přesně opačně. Protože ti dva bojovali zády ke mně, neviděli mě, ale Gideonovy oči se při pohledu na mě vyděšeně rozšířily. Na zlomek vteřiny zaváhal a to stačilo tomu cizinci v černém, aby zamířil a trefil ho téměř na tom stejném místě, kde už měl roztržený rukáv. Tentokrát už tekla krev. Gideon šermoval dál, jako by se nic nestalo.
256
„Dlouho už nevydržíte," vykřikl ten muž triumfálně a vrhnul se na Gideona ještě s větší vervou. „Modlete se, jestli to dovedete. Protože za chvíli budete stát tváří v tvář Stvořiteli." Sevřela jsem rukojeť kordu oběma rukama, vyrazila kupředu a ignorovala Gideonův vyděšený pohled. Muži neslyšeli, že se blížím, mojí přítomnosti si všimli teprve, když kord proniknul Černými šaty do zad jednoho z nich, bez sebemenšího odporu a téměř neslyšně. Najeden děsivý okamžik jsem myslela, že jsem minula, že jsem trefila přesně tu mezeru mezi tělem a rukou, ale pak muži s chraptěním vypadla zbraň z rukou a klesl k zemi jak podťatý strom. Teprve když dopadl, pustila jsem rukojeť kordu. Ach můj bože. Gideon využil okamžiku zděšení druhého muže, aby mu zasadil ránu, která ho také donutila padnout na kolena. „Zbláznila ses?" zařval na mě, zatímco nohou odkopnul kord svého protivníka stranou a položil mu špičku svého ostří na krk. Muž okamžitě přišel o napětí v těle. „Prosím... nechte mě žít," žadonil třesoucím se hlasem. Začaly mi jektat zuby. To se nemohlo stát. Není možné, že jsem právě vrazila kord do člověka. Ten člověk zachroptěl. Ten druhý vypadal, že se co nevidět rozpláče. „Kdo jste a co od nás chcete?" zeptal se Gideon chladně.
257
„Udělal jsem jen to, co po mně žádali. Prosím!" „Kdo po vás co žádal?" Pod špičkou kordu se na mužově krku objevila kapička krve. Gideon stiskl rty, jako by mu bylo zatěžko se ovládnout a držet kord klidně. „Neznám žádná jména, přísahám." Ten strachem zkřivený obličej se mi začal před očima rozmazávat, zeleň louky se roztočila kolem dokola, já jsem do toho víru padla skoro s ulehčením a zavřela jsem oči.
258