13. kapitola
13.
Přistála jsem uprostřed vlastních sukní, ale nebyla jsem schopna znovu vstát. Všechny kosti v nohou jako by se mi vypařily, třásla jsem se po celém těle a zuby mi divoce drkotaly. „Vstávej!" Gideon mi podal ruku. Jeho kord byl znovu zpátky za opaskem. S hrůzou jsem si všimla, že na něm je krev. „Pojď, Gwendolyn! Lidi už se dívají." Byl večer a dávno tma, ale přistáli jsme pod lampou kdesi v parku. Když kolem nás probíhal nějaký jogger se sluchátky na uších, vrhnul na nás udivený pohled. „Neříkal jsem snad, že máš zůstat v kočáře?" Protože jsem nereagovala, popadnul mě Gideon za ruku a postavil mě na nohy. Jeho obličej byl docela bez barvy. „To bylo nesmírně lehkovážné a... naprosto... nebezpečné a..." Polknul a zíral na mě. „...a zatraceně, docela odvážné." „Myslelajsem, že to bude cítit, když zasáhnu žebra," vykoktala jsem s drkotajícími zuby. „Nečekala jsem, že to bude pocit jako... když krájíš dort. Nebo ten chlap neměl žádné kosti?" „Určitě nějaké měl," řekl Gideon. „Měla jsi štěstí a trefila ses někam mezi ně." „Umře?"
261
Gideon pokrčil rameny. „Pokud to byl čistý zásah, tak ne. Ale chirurgie v osmnáctém století se jen sotva dá srovnávat s tou, co předvádějí v seriálu Chirurgové." Pokud to byl čistý zásah? Co to má znamenat? Jak může být zásah čistý? Co jsem to jen provedla? Možná jsem zabila člověka! Tohle poznání málem vedlo k tomu, že jsem se znovu sesula na zem. Ale Gideon mě držel pevně. „Pojď, musíme zpátky do Templu. Ostatní o nás budou mít starost." Očividně věděl, kde přesně v parku se nacházíme, protože mě táhnul cestou dolů, kolem dvou žen, které věnčily své psy a zvědavě si nás prohlížely. „Prosím tě, přestaň jektat těmi zuby. Zní to děsivě," řekl Gideon. „Já jsem vrah," vydechla jsem. „Už jsi někdy slyšela o sebeobraně? Chránila jsi sama sebe. Nebo vlastně mě, když se to tak vezme." Pousmál se a mně blesklo hlavou, že ještě tak před hodinou bych přísahala, že by nikdy nic takového nepřiznal. To taky nemohl. „Ne že by to bylo nutné..." dodal. „Ha, no to teda bylo! Co tvoje ruka? Krvácíš!" „Není to tak zlé. Doktor White mi to ošetří." Chvíli jsme šli mlčky vedle sebe. Chladný večerní vzduch mi dělal dobře, můj puls se pozvolna uklidňoval a i drkotání zubů ustalo. „Zastavilo se mi srdce, když jsem tě tam najednou uviděl," řekl Gideon nakonec. Pustil mi ruku. Nejspíš věřil, že už se udržím na nohou sama.
262
„Proč jsi s sebou neměl pistoli?" osopila jsem se na něj. „Ten druhý muž ji měl!" „Měl dokonce dvě," řekl Gideon. „Proč ji nepoužil?" „Ale on ji použil. Zastřelil chudáka Wilboura a kulka z druhé pistole mě jen těsně minula." „Ale proč nestřílel znovu?" „Protože každá pistole má jen jeden náboj, hlupáčku," poučil mě. „Praktické malé ruční střelné zbraně, jaké znáš z filmů o Jamesi Bondovi, ještě nebyly vynalezeny." „Ale dneska jsou vynalezeny! Proč si s sebou do minulosti bereš pitomej kord a ne pořádnou pistoli?" „Nejsem přece nájemný vrah," opáčil Gideon. „Ale to přece... mám na mysli, jakou jinou výhodu to může mít, že jsme z budoucnosti? Ach, tady jsme!" Došli jsme k Apsley House u Hyde Parku. Lidé na večerní procházce, joggeři a majitelé psů se po nás zvědavě otáčeli. „Vezmeme si taxík," navrhl Gideon. „Máš u sebe peníze?" „Pochopitelně že ne!" „Ale já mám mobil," řekla jsem a zalovila ve svém výstřihu. „Aha, ta stříbrná schránka! Myslel jsem si, že to bude něco takového! Ty jedna ná... dej to sem!" „Hej! Ten je můj!" „No a? Znáš snad telefonní číslo?" Gideon už ho vytáčel. „Promiňte, moje milá." Nějaká starší dáma mě zatahala za rukáv. „Musím se vás prostě zeptat. Jste od divadla?"
263
„Ehm, ano," přikývla jsem. „Ach, já si to myslela." Tu dámu stálo námahu udržet svého jezevčíka na vodítku. Usilovněji táhl směrem k jinému psu o pár metrů dál. „Vypadá to tak báječně opravdově, to zvládnou jen kostyméři. Víte, jako mladá jsem také hodně šila... Polly! Nesmíš mě tak táhnout!" ,,Za chvíli pro nás přijedou," řekl Gideon a vrátil mi mobil. „Půjdeme jim naproti až na roh Picadilly." „A kde je možné obdivovat váš kus?" zeptala se ta dáma. „Ehm, dneska večer bylo bohužel poslední představení," odpověděla jsem. „Ach, to je ale škoda." „Jo, taky si myslím." Gideon mě vlekl dál. „Na shledanou." „Nechápu, jak nás ti muži mohli najít. A jaký rozkaz přiměl toho Wilboura k tomu, aby nás odvezl do Hyde Parku. Nebyl přece vůbec čas nastražit léčku," mumlal si pro sebe za chůze Gideon. Tady na ulici na nás civěli ještě víc než v parku. „Mluvíš se mnou?" „Někdo věděl, že tam budeme. Ale odkud? A jak je to vůbec možné?" „Wilbour... jedno jeho oko bylo..." Najednou jsem měla nutkavou potřebu na zvracení. „Co to děláš?" Dávila jsem, ale nic nevyšlo. „Gwendolyn, musíme dojít na ten roh! Zhluboka se nadechni, pak to přejde."
264
Zůstala jsem stát. Čeho bylo moc, toho bylo příliš. „To přejde?" Ačkoliv se mi chtělo spíš ječet, donutila jsem se mluvit velmi pomalu a zřetelně. „Taky přejde to, že jsem právě zabila člověka? Přejde to, že se můj život dneska zničehonic obrátil vzhůru nohama? Přejde to, že jeden arogantní, dlouhovlasý zmetek, co hraje na housle a nosí hedvábné punčocháče, nemá nic lepšího na práci než mě neustále komandovat, ačkoli v jsem právě zachránila jeho zatracenej život? Pokud chceš znát můj názor, myslím, že mám plné právo blít! A jestli tě to zajímá, tak ty jsi taky k zblití!" Ok, tu poslední větu jsem možná trochu zaječela, ale ne moc. Najednou jsem si všimla, jak moc mi ulevilo to ze sebe všechno vypustit. Poprvé za celý dnešní den jsem se cítila volně a už mi ani nebylo zle. Gideon na mě zíral tak ohromeně, že bych se i zasmála, kdybych zrovna nebyla tak zoufalá. Cha! Konečně taky jednou nemá slov! „Chci teď domů," chtěla jsem důstojně zakončit svůj triumf. To se mi bohužel tak docela nepodařilo, protože při pomyšlení na moji rodinu se mi najednou začaly třást rty a cítila jsem, jak se mi oči zalévají slzami. Sakra! Sakra! Sakra! „Už je dobře," řekl Gideon. Jeho překvapivě něžný tón byl na moje sebeovládání příliš. Slzy se mi začaly kutálet z očí dřív, než jsem tomu mohla zamezit. „Hej, Gwendolyn, je mi to líto." Gideon ke mně zniče
265
honic přistoupil, vzal mě kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. „Já idiot zapomněl, jaké to pro tebe musí být," zamumlal mi tak nějak podivně do ucha. „Přitom si ještě pamatuju, jak blbý pocit to byl, když jsem poprvé skočil. Přes hodiny šermu. Hru na housle nevyjímaje..." Jeho ruka mě pohladila po vlasech. Vzlykala jsem ještě hlasitěji. „Neplakej přece," řekl bezmocně. „Všechno bude dobré." Ale nic nebylo dobré. Všechno bylo strašné. To divoké pronásledování dneska v noci, kdy mě považovali za zlodějku, Rákócziho děsivé oči, hrabě s jeho ledovým hlasem a rdousivou rukou na mém krku a nakonec chudák Wilbour a ten muž, kterému jsem vrazila kord do zad. A co teprve skutečnost, že jsem teď nebyla Gideonovi schopná říct svůj názor, aniž bych propukla v pláč a on mě musel utěšovat! Odtrhla jsem se. Zatraceně, kde byla moje sebeúcta? Rozpačitě jsem si rukou otřela obličej. „Kapesník?" zeptal se a s úsměvem ze své kapsy vytáhl citrónově žlutý kapesník s krajkovým okrajem. „V rokoku bohužel neměli papírové. Ale věnuju ti ho." Zrovna jsem po něm chtěla sáhnout, když vedle nás zastavila černá limuzína. Uvnitř vozu na nás čekal pan George, pleš plnou jemných kapiček potu a při pohledu na něj se myšlenky, které mi neustále vířily hlavou, trochu uklidnily. Zůstala jen obrovská únava. „Málem jsme zemřeli strachy," prohlásil pan George.
266
„Ach můj bože, Gideone, co to máš s rukou? Ty krvácíš! A Gwendolyn je naprosto bez sebe! Je zraněná?" „Jen vyčerpaná," odpověděl Gideon stručně. „Odvezeme ji domů." „Ale to nejde. Musíme vás oba prohlédnout a tvoje rána musí být co nejrychleji ošetřena." „Dávno přestala krvácet, je to jen škrábnutí, vážně. Gwendolyn chce domů." „Je možné, že ještě dost neelapsovala. Musí jít ráno do školy a..." Gideonův hlas nabyl známého arogantního tónu, ale tentokrát neplatil mně. „Pane Georgi. Byla pryč tři hodiny, to pro příštích osmnáct hodin stačí." „Možná by mohlo," přikývl pan George. „Ale je to proti pravidlům a mimoto musíme vědět, zda..." „Pane Georgi!" Vzdal to, otočil se a zaklepal na okénko vedoucí do kabiny řidiče. Přepážka sjela se bzučením dolů. „Najeďte vpravo na Berkeley Street," řekl. „Uděláme si malou zajížďku. Bourdon Pláce 81." S úlevou jsem si oddechla, když se auto rozjelo po Berkeley Street. Směla jsem domů. K mámě. Pan George si mě vážně prohlížel. Jeho pohled byl soucitný, jako by nikdy neviděl něco tak politováníhodného. „Co se pro rány boží stalo?" Pořád jsem byla strašlivě unavená. „Náš kočár přepadli v Hyde Parku tři muži," řekl Gideon. „Kočího přitom zastřelili."
267
„Ach můj bože," vydechl pan George. „Sice tomu nerozumím, ale dává to smysl." „Cože?" „Je to v záznamech. 14. září 1782. Strážce druhého stupně jménem James Wilbour byl nalezen mrtvý v Hyde Parku. Kulka mu utrhla půlku obličeje. Nikdy se nepřišlo na to, kdo to udělal." „Teď to víme," konstatoval Gideon rozlícené. „To znamená, že vím, jak jeho vrah vypadal, ale neznám jeho jméno." „A já jsem ho zabila," dodala jsem otupěle. „Co?" „Vrazila tomu útočníkovi do zad Wilbourův kord," řekl Gideon. „S rozběhem. Ovšem nevíme, jestli ho skutečně zabila." Modré oči pana George se rozšířily. „Co že udělala?" „Byli dva na jednoho," zamumlala jsem. „Nemohla jsem přece jen přihlížet." „Byli tři na jednoho," opravil mě Gideon. „A toho jednoho už jsem vyřídil. Řekl jsem ti, abys zůstala v kočáru, ať se děje, co se děje." „Nevypadalo to, že ještě dlouho vydržíš," řekla jsem, aniž bych na něj pohlédla. Gideon mlčel. Pan George přejel pohledem z jednoho na druhého a zavrtěl hlavou. „Taková katastrofa! Tvoje matka mě zabije, Gwendolyn! Měla to být naprosto bezpečná akce. Rozhovor s hrabětem, ve stejném domě, zcela bez rizika. Nebyla bys ani vteřinu v nebezpečí. A místo toho jste jeli
268
přes půl města a nechali se přepadnout bandity... Gideone, bože na nebi! Co sis jen myslel?" „Proběhlo by to celé perfektně, kdyby nás někdo neprozradil." Gideon teď zněl rozčileně. „Někdo musel o naší návštěvě vědět. Někdo, kdo byl schopen toho Wilboura přesvědčit, aby nás dovezl na místo setkání v parku." „Ale proč by vás měl někdo chtít zabít? A kdo by měl vědět o vaší návštěvě zrovna v tento den? To přece nedává vůbec smysl." Pan George se kousnul do spodního rtu. „Ach, už jsme tu." Zvedla jsem oči. Byl tu opravdu náš dům, všechna okna zářila. Někde tam uvnitř na mě čeká moje máma. A moje postel. „Díky," řekl Gideon. Otočila jsem se k němu. „Za co?" „Možná... možná bych už opravdu dlouho nevydržel," odpověděl. Na jeho obličeji se mihl křivý úsměv. „Myslím, že jsi opravdu zachránila můj zatracenej život." Ach. Nevěděla jsem, co říct. Dovedla jsem jen zírat a všimla jsem si, že ten můj pitomej spodní ret se znovu začíná chvět. Gideon zase rychle vytáhl svůj kapesník s krajkovým lemem a tentokrát jsem si ho vzala. „Radši si jím otři obličej, jinak si bude tvoje máma ještě myslet, že jsi brečela," řekl. Mělo mě to rozesmát, ale to bylo v tomhle okamžiku naprosto nemožné. Ale přinejmenším už jsem nechtěla bulet znova. Řidič otevřel dveře vozu a pan George vystoupil. „Dovedu ji ke dveřím, Gideone, potrvá to jen minutku."
269
„Dobrou noc," dostala jsem ze sebe. „Dobře se vyspi," popřál mi Gideon a usmál se. „Uvidíme se pak ráno."
„Gwen! Gwenny!" Caroline mě vzbudila. „Přijdeš pozdě, jestli teď nevstaneš." Nevrle jsem si přetáhla peřinu přes hlavu. Nechtěla jsem se probrat, ještě snící jsem přesně věděla, že jakmile opustím tenhle stav blaženého polospánku, vrhnou se na mě děsivé vzpomínky. „Vážně, Gwenny! Už je čtvrt!" Marně jsem mhouřila oči. Bylo pozdě. Vzpomínky se přese mě převalily jako... ehm... Attila přes ty... ehm, Vandaly? Pokud šlo o dějepis, byla jsem fakt nula. Události posledních dvou dní mi běžely před očima jako barevný film. Ale už jsem si nevzpomínala, jak jsem se dostala do postele, jen na to, jak mi pan Bernhard včera večer otevřel dveře. „Dobrý večer, slečno Gwendolyn. Dobrý večer, pane Georgi, sire." „Dobrý večer, pane Bernharde. Vezu Gwendolyn domů o něco dříve, než bylo v plánu. Prosím vyřiďte lady Aristě mé pozdravy." „Samozřejmě, sire. Dobrou noc, sire." Výraz v tváři pana Bernharda, když za panem Georgem zavřel dveře, byl nepohnutý jako vždy. „Pěkné šaty, slečno Gwendolyn," řekl mi jen. „Pozdní osmnácté století?"
270
„Myslím, že ano." Byla jsem tak unavená, že bych se stočila do klubíčka klidně přímo tady na koberci a usnula. Ještě nikdy jsem se na svou postel netěšila tolik jako teď. Jen jsem se obávala, že bych cestou do třetího patra mohla narazit na tetu Glendu, Charlotte nebo lady Aristu, které by mě zavalily posměšky a otázkami. „Panstvo bohužel již povečeřelo bez vás. Ale připravil jsem pro vás v kuchyni malé občerstvení." „Ach, to je opravdu moc milé, pane Bernharde, ale já..." „Chcete jít do postele," dokončil za mě pan Bernhard a na jeho obličeji se objevil nepatrný úsměv. „Navrhuji, abyste se odebrala rovnou do ložnice, dámy jsou všechny v hudebním pokoji, a když se proplížíte kolem jako kočka, jistě vás ani nezaslechnou. Informuji potom vaši matku, že jste tady a ona vám to občerstvení donese nahoru." Byla jsem příliš unavená, než abych se podivovala jeho obezřetnosti a péči, kterou mi věnoval. Zamumlala jsem jen: „Moc děkuju, pane Bernharde," a vystoupala po schodech nahoru. Na to občerstvení a rozhovor s mámou si vzpomínám jen matně, protože jsem už napůl spala. Docela jistě jsem nemohla nic žvýkat. Ale možná to byla polévka. „Jé! Ty jsou ale krásný!" Caroline objevila šaty, které společně se spodničkou s kanýry ležely přehozené přes židli. „Ty sis donesla z minulosti?" „Ne. Ty už jsem měla na sobě předtím." Napřímila jsem se. „Vyprávěla vám máma, co se stalo?" Caroline přikývla. „Ani nemusela moc vyprávět. Teta Glenda tak hulákala, že to teď určitě vědí i sousedi. Dě
271
lala, jako by máma byla nějaká podlá podvodnice a chudince Charlotte ukradla ten časocestovací gen." „A Charlotte?" „Odešla do svého pokoje a už nevyšla a bylo úplně fuk, jak moc teta Glenda škemrala. Teta křičela, že má teď Charlotte zpackaný život a všechno je to mámina vina. Babička tetě řekla, ať si vezme nějaký prášek, jinak bude muset zavolat doktora. A teta Maddy do toho všeho pořád mluvila o nějakém orlu, safíru, jeřábu a hodinové věži." „To muselo být děsné," řekla jsem. „Děsně napínavé," usmála se Caroline. „Nicka já jsme rádi, že ten gen máš ty a ne Charlotte. Myslím, že umíš všechno stejně dobře jako ona, ačkoliv teta Glenda říká, že máš rozum o velikosti hrášku a obě ruce levé. Je hrozně zlá." Přejela rukou po lesklé látce mého živůtku. „Můžeš si ty šaty dneska po škole vzít kvůli mně na sebe?" „Jasně," přikývla jsem. „Ale ty si je taky můžeš vyzkoušet, když budeš chtít." Caroline se zahihňala. „Byly by mi přece moc velké, Gwenny! A teď musíš opravdu vstávat, jinak už nedostaneš žádnou snídani." Pořádně jsem se probrala teprve pod sprchou, a zatímco jsem si myla vlasy, kroužily moje myšlenky neustále kolem včerejšího večera, přesněji řečeno kolem té půl hodiny (odhadovaného času), kterou jsem s brekotem strávila v Gideonově náručí. Vzpomínala jsem na to, jak mě k sobě tisknul a hladil mě po vlasech. Byla jsem tak rozrušená, že jsem vůbec nepřemýšlela o tom, jak blízko jsme si najednou byli. Ale
272
o to víc to teď bylo pro mě trapné. Především proto, že v rozporu se svými běžnými způsoby byl opravdu moc milý. (I kdyby jen z čirého soucitu.) A to jsem si přece jasně předsevzala, že se mi do konce života bude hnusit. „Gwenny!" Caroline zaklepala na dveře do koupelny. „Pohni už! Nemůžeš ztvrdnout v koupelně navždycky." Měla pravdu. Opravdu jsem tu nemohla zůstat navždycky. Musela jsem ven - do toho nového, divného života, který jsem zničehonic měla. Zavřela jsem kohoutek s teplou vodou a nechala na sebe padat ledovou vodu, dokud z mého těla neustoupil poslední zbytek únavy. Moje školní uniforma zůstala v dílně u madame Rossini a dvě košile byly ve Špinavém prádle, takže jsem si musela obléknout postarší soupravu, která mi byla už trochu malá. Košile se mi napínala přes prsa a sukně byla krapet krátká. To je fuk. Tmavomodré školní boty jsem taky nechala v Templu, takže jsem si obula modré tenisky, což bylo vlastně zakázané. Na fénování už mi nezbyl čas, vysušila jsem si vlasy ručníkem, jak to jen šlo, a jednou je pročesala. Byly mokré a rovné, když mi spadaly na ramena, po měkkých loknách, které mi včera vykouzlila madame Rossini, nezbylo už ani památky. Chvilku jsem pozorovala svůj obličej v zrcadle. Nevypadala jsem dvakrát vyspale, ale lépe, než by se dalo čekat. Rozetřela jsem si trošku mámina krému proti vráskám na tváře a čelo. Nikdy nebylo dost brzo s tím začínat, říkávala máma. Snídani bych si nejradši odpustila, ale na druhou
273
stranu dříve nebo později jsem se s Charlotte a tetou Glendou musela potkat, tak proč to nemít hned za sebou? Když jsem přicházela do prvního patra, slyšela jsem je mluvit ještě předtím, než jsem vstoupila do jídelny. „Ten velký pták symbolizuje neštěstí," slyšela jsem, jak říká prateta Maddy. No ne! Normálně nevstávala ráno před desátou, vášnivá ranní spáčka, která považovala snídani za jediné zbytečné jídlo dne. „Přála bych si, aby na mě někdo dal." „Vážně, Maddy! Kdo by těm tvým vizím věřil. Už jsme to museli poslouchat nejméně desetkrát." To byla lady Arista. „Správně," přitakala teta Glenda. „Jestli ještě jednou uslyším něco o Safírovém vejci, přísahám, že budu křičet." „Dobré ráno," pozdravila jsem. Následovalo krátké ticho, během kterého na mě všichni civěli jako na klonóvanou kmenovou buňku. „Dobré ráno, dítě," řekla lady Arista. „Doufám, že ses dobře vyspala." „Ano, báječné, díky. Byla jsem dost unavená." „Bylo toho na tebe jistě příliš," podotkla teta Glenda svrchu. Ve skutečnosti to byla pravda. Dosedla jsem na své místo naproti Charlotte, která se svého toastu očividně ani nedotkla. Podívala se na mě, jako by jí můj pohled zkazil chuť k jídlu ještě víc. Přinejmenším máma a Nick se na mě spiklenecky usmívali a Caroline přede mě popošoupla misku s lupínky a mlékem. Z druhé strany stolu na mě mrkala prateta Maddy
274
v růžovém županu. „Andílku! Jsem tak ráda, že tě vidím! Konečně vneseš trochu světla do tohohle zmatku. Při tom všem křiku včera večer tomu nemohl nikdo přijít na kloub. Glenda vytáhla staré historky z doby, kdy naše Lucy pláchla s tím pěkným chlapcem de Villiersů. Nikdy jsem nechápala, proč všichni tolik nadělali s tím, že je Grace u sebe pár dní nechala bydlet. Myslela bych, že se na to dávno zapomnělo. Ale ne, kostlivce ze skříně jen tak nevyženeš." Caroline se zahihňala. Určitě si tetu Glendu představila coby kostlivce. „Tohle není žádná telenovela, teto Maddy," zasyčela teta Glenda. „Díky bohu ne," řekla prateta Maddy. „Kdyby byla, dávno bych ztratila nit." „Je to přece docela prosté," pronesla Charlotte chladně. „Všichni si mysleli, že gen mám já, ale ve skutečnosti ho má Gwendolyn." Odsunula talíř a vstala. „Uvidíme, jak se s tím vypořádá." „Charlotte, počkej!" Ale teta Glenda nemohla Charlotte zabránit, aby se z místnosti vypařila. Než za ní vyběhla, vrhla ještě na mámu roztrpčený pohled. „Opravdu by ses měla stydět, Grace!" „Taje fakt společensky nebezpečná," konstatoval Nick. Lady Arista zhluboka vzdychla. Máma vzdychla taky. „Musím teď do práce. Gwendolyn, domluvila jsem se s panem Georgem, že tě po škole vyzvedne. V rámci elapsování tě pošlou do roku 1956, do bezpečného sklepení, kde si v klidu uděláš domácí úkoly."
275
„Hustý," vydechnul Nick. Mysela jsem si totéž. „A pak půjdeš okamžitě domů," dodala lady Arista. „To bude celý den v háji," řekla jsem. Budou tak teď vypadat moje všední dny? Po škole elapsovat do Templu, tam vysedávat v nějakém nudném sklepě a dělat úkoly a pak domů na večeři? To je zlý sen! Prateta Maddy tiše zaklela, protože se jí rukáv županu otřel o marmeládu na toastu. „V tuhle hodinu má člověk ještě ležet v posteli, já to říkám pořád." „Přesně," souhlasil Nick. Máma ho políbila na rozloučenou, Caroline a mě taky jako každé ráno, pak mi položila ruku na rameno a zašeptala: „Kdybys náhodou viděla mého tátu, dej mu prosím za mě pusu." Lady Arista sebou při těch slovech trochu cukla. Usrkla čaje, pak se podívala na hodiny a řekla: „Musíte si pospíšit, jesti chcete být ve škole včas."
„Jednou si určitě otevřu detektivní kancelář," řekla Leslie. Zrovna jsme se ulejvaly ze zeměpisu u paní profesorky Counterové a natlačily jsme se do jedné kabinky na holčičích záchodech. Leslie seděla na záchodovém poklopu, tlusté desky na kolenou. Já se opírala zády o dveře, které byly celé počmárané propiskami a lihovými fixami. Stálo tam, že Jenny miluje Adama, Malcolm je kretén a Život je na hovno. Kromě jiného. „Odhalování tajemství mám jednoduše v krvi," řekla Leslie. „Možná budu studovat dějiny a specializuju se na
276
staré mýty a písma. A pak budu něco jako Tom Hanks v Šifře mistra Leonarda. Vypadám pochopitelně líp a zaměstnám nějakého fakt sexy asistenta." „To udělej," přikývla jsem. „To bude pěkné napínavý. Zatímco já se budu zbytek svého života denně poflakovat v roce 1956, ve sklepě bez oken." „Jenom tři hodiny denně," pokusila se mě utěšit Leslie. Byla dokonale v obraze. Vypadalo to, že všechny ty komplikované souvislosti chápe mnohem lépe a rychleji než já. Vyslechla si všechno až po tu historku o muži v parku, včetně nekonečných litanií mých stížností. „Je lepší, když se bráníš, než aby ses nechala sama rozříznout jako dort." Takový byl její komentář. A kupodivu mi pomohl víc než všechna ta ujišťování od pana George nebo Gideona. „Podívej se na to takhle," pokračovala. „Když budeš dělat svoje úkoly v tom sklepě, aspoň nenarazíš na další děsivá hrabata, která ovládají telekinezi." Telekineze byl pojem, který Leslie našla pro schopnost hraběte mě přiškrtit přesto, že stál metr ode mě. Říkala, že pomocí telekineze může člověk ovládat hmotu, aniž by se pohnul. Slíbila, že se hned dneska odpoledne podívá na další podrobnosti, které se tohohle tématu týkaly. Včerejší den a půl noci strávila tím, že prohledávala internet a pátrala po zmínkách o hraběti Saint Germainovi a všem tom ostatním. Nad mými nadšenými díky jen mávla rukou, jako by jí to všechno děsně bavilo. „Takže tenhle hrabě Saint Germain je docela záhadná historická postava, není přesně známé ani jeho datum narození. Jeho původ je opředen spoustou tajemství,"
277
řekla a obličej jí přitom doslova žhnul nadšením. „Údajně nestárnul, což jedni přikládali magii, jiní zase vyvážené stravě." „Byl starý," řekla jsem. „Možná dobře udržovaný, ale starý byl v každém případě." „No pak je tahle teorie vyvrácena," konstatovala Leslie. „Musel být fascinující osobnost, protože vystupuje v celé řadě románů a pro určité esoterické kruhy je něco jako guru, kterého následují, ať už to znamená cokoli. Byl členem nejrůznějších tajných společností, svobodných zednářů a rosekruciánů a ještě pár dalších, byl vynikajícím muzikantem, hrál na housle a komponoval, mluvil plynně tuctem jazyků a údajně dovedl - teď se podrž - cestovat časem. Každopádně tvrdil, že byl přítomen různým událostem, u kterých to nebylo možné." „No, to mohl." „Jo, šílený. Mimoto se zabýval alchymií. V Německu měl vlastní alchymistickou věž pro své nejrůznější experimenty." „Alchymie - to má něco společného s tím kamenem mudrců, ne?" „Přesně. A s magií. Kámen mudrců znamená pro každého něco jiného. Jedni chtěli jen uměle vyrábět zlato, což vedlo k nejpodivuhodnějším nešvarům. Všichni králové a knížata byli dost nažhavení na lidi, kteří tvrdili, že jsou alchymisti, protože pochopitelně chtěli to zlato. Při pokusech ho vyrobit sice vznikl třeba porcelán, ale většinou z toho nebylo nic, proto byli alchymisté prohlášeni za kacíře a podvodníky a zavíráni do vězení nebo popraveni."
278
„Jejich chyba," řekla jsem. „Měli dávat v chemii víc pozor." „Ale ve skutečnosti alchymistům vůbec nešlo o zlato. To byla jen zástěrka pro jejich experimenty. Kámen mudrců byl spíš symbol pro nesmrtelnost. Alchymisti věřili, že když dají dohromady správné přísady - ropuší oči, krev panny, chlupy z ocasu černé kočky, cha, ne to byl jen fór - takže když se zkombinujou správné přísady správným chemickým postupem, na konci vznikne látka, kterou když člověk vypije, stane se nesmrtelným. Přátelé hraběte Saint Germaina tvrdili, že onen recept vlastní, a je proto nesmrtelný. Prameny sice říkají, že zemřel roku 1784 v Německu, ale existují další zprávy lidí, kteří ho potkali ještě spoustu let poté." „Hm, hm," přikývla jsem. „Nemyslím, že je nesmrtelný. Ale možná chce být? Možná je to to tajemství v tajemství. To, co se stane, když se kruh uzavře..." „Možná. Ale to je jen jedna strana mince, podporovaná zapálenými přívrženci esoterických konspiračních teorií, kteří údaji v pramenech rádi manipulují ve svůj prospěch. Kritičtí pozorovatelé vycházejí z toho, že za mýty, které se kolem Saint Germaina vytvořily, stojí z velké části čirá fantazie fanoušků a jeho vlastní, šikovné osnování." Leslie to ze sebe všechno sypala tak rychle a plna nadšení, že jsem se musela smát. „Zajdi za Whitmanem a zeptej se ho, jestli na tohle téma můžeš napsat domácí úkol," navrhla jsem. „Vypátrala jsi toho tolik, že bys o tom možná mohla napsat celou knihu." „Nemyslím si, že by Veverka moji snahu ocenil," pochybovala Leslie. „Koneckonců je to jeden ze Saint Ger
279
mainových fanoušků - coby Strážce ostatně musí. Takže podle mě je v téhle historce docela jasný záporák, Saint Germain, ne pan Veverka. Vyhrožoval ti a škrtil tě. A tvoje máma říkala, že se před ním máš mít na pozoru. Ví teda víc, než přiznává. A může to vědět jedině od té Lucy." „Myslím, že všichni vědí víc, než přiznávají," vzdychla jsem. „V každém případě všichni vědí víc než já. Dokonce i ty!" Leslie se zasmála. „Ber mě zkrátka jako detašovanou část svého mozku. Kolem svého původu nadělal hrabě vždycky velká tajemství. Jméno a titul jsou rozhodně vymyšlené. Možná byl nemanželským synem Marie Anny Habsburské, matky krále Karla II. Španělského. Coby otcové přichází v úvahu víc lidí. Podle jiné teorie byl synem transylvánského knížete, který byl vychováván v Itálii u posledního vévody Medicejského. Buď jak buď - nic z toho nebylo prokázáno, a tak každý tápe v temnotách. Ale my teď máme přece novou teorii." „Máme?" Leslie obrátila oči v sloup. „Samozřejmě! Teď víme, že jeden z rodičů jednoznačně pocházel z rodiny de Villiersů." „A odkud to víme?" „Ale Gwen! Ty sama jsi říkala, že první cestovatel časem se jmenoval de Villiers, a hrabě proto musel být zákonným nebo nezákonným členem téhle rodiny, tomu přece rozumíš, ne? Jinak by jeho potomci neměli tohle jméno." „Ehm, jo," souhlasila jsem nejisté. Tahle záležitost dědičnosti mi pořád nebyla tak docela jasná. „Ale ta transylvánská teorie má taky něco do sebe. Nemůže být přece náhoda, že tenhle Rákóczi odtamtud pochází."
280
„Budu dál pátrat," slíbila Leslie. „Pozor!" Dveře vpředu se rozletěly a někdo vstoupil na dívčí záchody. Ta neznámá - předpokládaly jsme, že to byla holka - zašla do kabinky vedle nás, aby se vyčůrala. Zůstaly jsme docela zticha, dokud neodešla. „Ani ruce si neumyje," podotkla Leslie. „Fuj, jsem ráda, že nevím, kdo to byl." „Došly papírové ručníky," řekla jsem. Začaly mě brnět nohy. „Myslíš, že budeme mít průšvih? Counterová si určitě všimne, že nejsme ve třídě. A když ne, někdo to práskne." „Podle Counterové přece vypadají všichni studenti stejně, ničeho si nevšimne. Od páté třídy mi říká Lilly a tebe si plete se Cynthií. Zrovna s tou! Ne, ne, tohle je rozhodně důležitější než zeměpis. Musíš být připravena tak dobře, jak to jen jde. Čím víc znáš svého protivníka, tím líp." „Kdybych jen věděla, kdo jsou moji protivníci." „Nemůžeš věřit nikomu," řekla Leslie, přesně jako moje máma. „Kdybysme byly ve filmu, tipovala bych to na toho chlápka, co tě škrtil." „Ale kdo na nás poštval ty černé chlápky v Hyde Parku? Hrabě přece ne! Potřebuje Gideona, aby navštívil další cestovatele časem a odebral jim krev, a uzavřel tak kruh." „Jo, to je fakt." Leslie se přemýšlivě kousla do horního rtu. „Ale možná je v tomhle filmu víc záporáků. Lucy a Paul můžou být taky ti špatní. Přinejmenším ukradli chronograf. Co je vlastně s tím chlápkem v černém před číslem 18?" Pokrčila jsem rameny. „Dneska ráno tam stál jako vždycky. Proč? Myslíš, že příště taky vytáhne kord?"
281
„Ne, spíš bych tipovala, že patří ke Strážcům a stojí tam tak hloupě jen z principu." Leslie obrátila pozornost zpět ke své složce. „O Strážcích jsem mimochodem nemohla vůbec nic najít, vypadá to na opravdu tajně tajnou lóži. Ale některá jména, která jsi zmiňovala - Churchill, Wellington, Newton - se dají najít u svobodných zednářů. Dá se teda vycházet z toho, že obě lóže měly přinejmenším něco společného. O utopeném chlapci jménem Robert White jsem na internetu nic nenašla, ale v knihovně se dá podívat do všech vydání Timesů a Observeru za posledních čtyřicet let. Jsem si jistá, že tam něco najdu. Co ještě? Jo, jasně, jeřáb, safír a havran... to se dá pochopitelně vykládat na všechny možné způsoby, ale u těchhle esoterických záležitostí vždycky může všechno znamenat všechno, proto z nich nedostaneš žádnou důvěryhodnou myšlenku. Musíme se pokusit se zaměřit více na fakta než na tyhle kudrlinky. Musíš zkrátka zjistit ještě víc. Hlavně o Lucy a Paulovi a proč ukradli chronograf. Očividně vědí něco, co ostatní ne. Nebo co si nechtějí přiznat. Nebo jsou docela jiného názoru." Opět se otevřely dveře. Kroky byly tentokrát rázné a energické. A cíleně si to zamířily k naší kabince. „Leslie Hayová a Gwendolyn Shepherdová! Okamžitě vylezte a zpátky na vyučování!" S Leslie jsme mlčely, docela vyvedené z míry. Pak Leslie promluvila: „Víte přece, že tohle jsou dívčí toalety, ne, pane profesore?" „Počítám do tří," řekl Whitman. „Jedna..." U „tři" jsme otevřely dveře.
282
„Z toho bude zápis do třídnice," pokračoval rázně Whitman a měřil si nás jako přísná veverka. „Velmi jste mě zklamaly. Především ty, Gwendolyn. Jen proto, že jsi teď zaujala pozici své sestřenice, si ještě nemůžeš dělat, co se ti zamane. Charlotte svoje školní povinnosti nikdy nezanedbávala." „Ano, pane profesore," špitla jsem. Tohle autoritativní chování mu nebylo vůbec podobné. Jindy byl vždycky tak šarmantní a nanejvýš tu a tam sarkastický. „A teď fofrem do třídy." „Odkud jste věděl, že jsme tady?" zeptala se Leslie. Whitman neodpověděl. Vztáhl ruku po Lesliiných deskách. „A tohle vám zabavuju!" „Ah, ne, to nejde." Leslie si přitiskla složku na hruď. „Dej to sem, Leslie!" „Ale já to potřebuju... na vyučování!" „Počítám do tří..." U „dvě" Leslie se skřípěním zubů desky předala. Bylo to strašně trapné, když nás pan Whitman vstrčil do třídy. Zeměpisářka Counterová si vzala naše ulejvání očividně osobně, protože nás až do konce hodiny naprosto ignorovala. „Kouřily jste něco?" chtěl vědět Gordon. „Ne, ty pitomče," osopila se na něj Leslie. „Jen jsme si chtěly v klidu promluvit." „Ulejvaly jste se, protože jste si chtěly promluvit?" Gordon kroutil hlavou. „Fakt! Holky!" „Teď si Whitman může prohlédnout celou složku," řekla jsem Leslie. „A pak bude vědět, Strážci budou
283
vědět, že jsem ti všechno pověděla. Docela určitě je to zakázaný." „Jo, to určitě bude," souhlasila Leslie. „Možná pošlou nějakého muže v černém ke mně, aby mě odstranil, protože vím věci, které nikdo vědět nesmí..." Taková vyhlídka ji očividně pobavila. „A co kdyby tahle myšlenka vůbec nebyla zcestná?" „Pak... dneska odpoledne ti pořídím pepřový sprej a koupím rovnou jeden i pro sebe." Leslie mi poklepala na rameno. „Pojď už! Nenecháme se zastrašit." „Ne. Ne, to se nenecháme." Záviděla jsem Leslie její optimismus. Nahlížela na věci vždycky z té dobré strany. Pokud nějakou měly.
284