14. kapitola
Ze záznamů Strážců, 14. srpna 1949
15 až 18 hodin. Lucy a Paul se ukázali v mé kanceláři, aby elapsovali. Povídali jsme si o obnově a sanaci městské části a o té neuvěřitelné skutečnosti, že Notting Hill jejich doby se stane jednou z nejžádanějších a nejatraktivnějších městských čtvrtí. (Říkali tomu „trendy".) Mimo jiné mi donesli seznam všech výherců, Wimbledonu od roku 1950. Slíbil jsem, že výhry ze sázek uložím do fondu na vzdělání mých dětí a vnoučat. Mimo to zvažuji koupi jedné nebo dvou nemovitostí v Notting Hillu. Člověk nikdy neví.
Zpráva: Lucas Montrose, adept 3. stupně
14.
Vyučování se otravně pomalu vleklo, oběd byl odporný jako vždycky (yorkshirský pudink), a když jsme po dvouhodinovce chemie konečně směli domů, cítila jsem se tak akorát zralá jít spát. Charlotte mě celý den přehlížela. Jednou o přestávce jsem se pokusila s ní promluvit a to mi řekla: „Jestli se chceš omluvit - zapomeň na to!" „Za co bych se měla omlouvat?" zeptala jsem se popuzeně. „Tak jestli to sama nevíš..." „Charlotte! Já přece vůbec nemůžu za to, že jsem ten pitomej gen zdědila já a ne ty." Charlotte se na mě rozezleně zamračila. „Není to žádnej pitomej gen - je to dar. Něco docela mimořádného. A pro někoho jako tyje to jednoduše plýtvání. Ale ty jsi příliš dětinská, než abys to byť jen vzdáleně pochopila." A pak se otočila a nechala mě tam prostě stát. „Ona už to nějak zvládne," řekla Leslie, když jsme si braly věci z našich skříněk. „Musí si jenom napřed zvyknout, že ona už není mimořádná." „Ale to je tak nefér," vzdychla jsem. „Vždyť jsem jí přece nic nesebrala."
287
„No v podstatě ano!" Leslie mi podala kartáč na vlasy. „Tu máš!" „Co s tím?" „Učesat se, co jiného?" Pomalu jsem si kartáčem projížděla vlasy. „Proč to vlastně dělám?" zeptala jsem se pak. „Jen jsem chtěla, abys vypadala pěkně, až se znovu uvidíš s Gideonem. Naštěstí nepotřebuješ řasenku, tvoje řasy jsou od přírody tak báječně černé a dlouhé..." Při zmínce Gideonova jména jsem zrudla. „Možná ho dneska vůbec neuvidím. Mají mě přece poslat někam do sklepa, kde si budu dělat úkoly v roce 1956." „Jo, ale třeba ti tam někdy předtím nebo potom přeběhne přes cestu." „Leslie, já nejsem jeho typ!" „To tak nemyslel," oponovala mi Leslie. „Ale jo, myslel!" „No a? Člověk může změnit názor. V každém případě je to tvůj typ." Otevřela jsem ústa a zase je zavřela. Bylo marné to popírat. Byl můj typ. Ačkoliv bych si to raději vymluvila. „Líbil by se každé holce," řekla jsem. „Přinejmenším pokud jde o vzhled. Ale neustále mě vytáčí a komanduje a je prostě... je prosté neskutečně..." „...boží?" Leslie se na mě láskyplně usmála. „To ty jsi taky, fakt! Jsi nejbožejší holka, co znám. Možná teda pokud nepočítám sebe. A komandovat umíš jen tak mimochodem taky. Pojď už. Rozhodně chci vidět tu limuzínu, kterou tě vyzvednou."
288
James mi strojeně pokynul, když jsme míjely jeho výklenek. „Počkej," řekla jsem Leslie. „Musím se Jamese na něco zeptat." Když jsem se zastavila, zmizel blazeovaný výraz z jeho obličeje a James se na mě potěšeně usmál. „Ještě jednou jsem přemýšlel o našem posledním rozhovoru," začal. „O tom líbání?" „Ne! O variole. Možná jsem ji přece jen dostal. Mimochodem, vaše vlasy se dnes moc pěkné lesknou." „Díky. Jamesi? Můžeš mi udělat laskavost?" „Doufám, že to nemá nic společného s líbáním." Musela jsem se zasmát. „To taky není špatný nápad," řekla jsem. „Ale jde mi o způsoby." „Způsoby?" „Pořád si stěžuješ, že žádné nemám. A máš naprostou pravdu. Proto bych tě chtěla požádat, abys mi ukázal, jak se správně chovat. Ve tvém čase. Jak mluvit, jak se uklánět, jak - ach, co já vím?" „...správně držet vějíř? Tancovat? Jak si počínat, je-li v místnosti princ?" „Přesně!" „Tak to vám mohu ukázat," řekl James. „Jsi zlato," mrkla jsem na něj a obrátila se k odchodu. „Jo, a Jamesi? Umíš šermovat?" „Samozřejmě," přikývl. „Nechci se vychvalovat, ale mezi svými přáteli v klubu jsem platil za nejlepšího šermíře. Galliano sám říkával, že jsem vyložený talent." „Super. Jsi opravdový přítel."
289
„Chceš, aby tě strašidlo učilo šermovat?" Leslie náš rozhovor zaujatě sledovala. Pochopitelně slyšela jen to, co jsem říkala já. „Může duch vůbec držet kord?" Pokrčila jsem rameny. „V každém případě se nejlíp vyzná v osmnáctém století. Koneckonců je z té doby." Gordon Gelderman nás dohnal na schodech. „Už zase jsi mluvila s tím výklenkem, Gwendolyn. Docela jasně jsem to viděl." „Jo, je to můj oblíbený výklenek, Gordone. Urazí se, když s ním nemluvím." „Víš, že jsi divná, ne?" „Ano, drahý Gordone, vím to. Ale aspoň nemutuju." „To zmizí," konstatoval Gordon. „Bylo by prima, kdybys zmizel ty" doporučila mu Leslie. „Aha, vy dvě si určitě chcete zase promluvit," řekl Gordon. Vždycky byl dost vlezlý. „Tomu rozumím. Dneska jste dávaly hlavy dohromady teprve pět hodin. Zajdem pak do kina?" „Ne," odpověděla mu Leslie. „Stejně nemůžu," řekl Gordon, zatímco nás provázel halou jako stín. „Musím napsat ten pitomej referát o pečetních prstenech. Říkal jsem už, že Whitmana nenávidím?" ,Jo, ale teprve stokrát," odfrkla si Leslie. Uviděla jsem limuzínu, jak stojí před školní bránou, ještě než jsme vyšli ze dveří. Srdce se mi rozbušilo o něco rychleji. Včerejší večer mi byl pořád ještě hrozně trapný. „Páni! Co je tohle za bourák?" Gordon tiše hvízdnul. „Možná na těch drbech o tom, že Madonnina dcera chodí
290
do naší školy, něco bude - inkognito a samozřejmě pod falešným jménem." „Jasně," řekla Leslie a zamžourala do slunce. „A proto ji taky vyzvedává limuzína. Jenom aby nikdo náhodou neprohlídnul, že je tu inkognito." Na limuzínu civělo několik žáků. I Cynthia a její kamarádka Sarah stály na schodech a zíraly. Ovšem nezíraly na limuzínu, ale o kousek víc vpravo. „A já si myslela, že ta stará šprtka nemá s klukama nic společnýho," podivila se Sarah. „A už vůbec ne s takovýmahle výstavníma exemplářema." „Třeba je to její bratranec," řekla Cynthia. „Nebo bratr." Popadla jsem Leslie za ruku. Na našem školním dvoře doopravdy stál Gideon, naprosto ležérní, v džínech a tričku. A mluvil s Charlotte. Leslie to bylo hned jasné. „A já si myslela, že má dlouhý vlasy," pronesla vyčítavě. „To přece má," namítla jsem. „Polodlouhý," řekla Leslie. „To je rozdíl. Dost cool." „Je teplej, vsadím padesát liber, že je teplej," vložil se do toho Gordon. Opřel se jednou rukou o moje rameno, aby mezi Cynthií a mnou líp viděl. „Ach můj bože, on sejí dotýká!" vypískla Cynthia. „Bere ji za ruku!" Charlottin úsměv se dal rozpoznat i z dálky. Nesmála se často (pokud se nepočítal potlačovaný úsměv Mony Lisy), ale když už se smála, vypadala úchvatně. Dokonce se jí dělal dolíček. Gideon to musel taky vidět a určitě mu teď připadala všechno jen ne obyčejná.
291
„Hladí ji po tváři!" Ach můj bože. Opravdu! Bodnutí, které mi to způsobilo, už nešlo nevnímat. „A teď ji políbí!" Všichni jsme zadrželi dech. Opravdu to vypadalo, že Gideon chce Charlotte políbit. „Ale jenom na tvář," vydechla Cynthia s úlevou. „Přece to je její bratranec. Gwenny, řekni, že je to její bratranec." „Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Nejsou příbuzní." „A taky není teplej," dodala Leslie. „Vsadíme se? Podívejte se přece na jeho pečetní prsten!" Charlotte vyslala ke Gideonovi ještě jeden zářivý úsměv a svižným krokem odkráčela. Její mizerná nálada byla očividně ta tam. Gideon se otočil na nás. Bylo mi jasné, jaký na nás byl pohled: čtyři holky a Gordon valí oči a hihňají se na schodech. Znám spoustu holek, jako jsi ty. Přesně podle očekávání. No výborně. „Gwendolyn!" zavolal Gideon. „Tady jsi, konečně!" Cynthia, Sarah a Gordon společně zatajili dech. A já taky, abych byla upřímná. Jen Leslie zůstala v klidu. Trošku mě pošťouchla. „Pospěš si. Tvoje limuzína čeká." Když jsem scházela po schodech dolů, cítila jsem pohledy všech ostatních na svých zádech. Pravděpodobně tam stojí s pusou dokořán. Gordon rozhodně. „Ahoj," řekla jsem, když jsem došla ke Gideonovi. Víc jsem ze sebe v tu chvíli nedostala. Ve slunečním světle jeho oči zářily ještě víc než jindy. „Ahoj." Prohlédl si mě možná příliš zkoumavě. „To jsi přes noc vyrostla?"
292
„Ne." Stáhla jsem si sako přes prsa. „Školní uniforma se srazila." Gideon se zakřenil. Pak se mi podíval přes rameno. „To jsou tvoje kamarádky tam nahoře? Myslím, že jedna právě omdlela." Pane bože. „To je Cynthia Daleová," řekla jsem, aniž bych se otočila. „Trpí zvýšenou hladinou estrogenu. Jestli máš zájem, ráda ti na ni dám kontakt." Gideonův úsměv zazářil. „Možná o tom později pouvažuju. Pojď už! Máme toho dneska ještě hodně na práci." Vzal mě za paži (od schodů zaznělo hlasité vyjeknutí) a nasměroval mě k limuzíně. „Mám si jen dělat domácí úkoly. V roce 1956." „Změna plánu." Gideon mi otevřel dveře od auta (synchronizované áchnutí od schodů). „Navštívíme tvoji praprababičku. Vyžádala si výslovně tebe." Položil mi ruku na záda, aby mě popostrčil do auta (další áchnutí). Dosedla jsem na zadní sedadlo. Naproti mně už čekala známá baculatá postava." „Dobrý den, pane Georgi." „Gwendolyn, mé odvážné děvče, jak se ti dnes daří?" Pleš pana George byla jako vyleštěná. Gideon si sedl vedle něj. „Ehm, dobře, díky." Zrudla jsem, protože jsem si uvědomila, jak zbědovaným dojmem jsem včera asi musela působit. Ale přinejmenším Gideon neudělal žádnou přiblblou narážku. Choval se, jako by se nic nestalo. „Co mělo znamenat to s mojí praprababičkou?" zeptala jsem se překotně. „Tomu jsem nerozuměla."
293
„Ano, my jsme tomu taky tak docela neporozuměli," povzdechl si Gideon. Limuzína se dala do pohybu. Odolala jsem pokušení ohlédnout se po mých kamarádech zadním okýnkem. „Margret Tilneyová, rozená Grandova, byla babičkou tvojí babičky lady Aristy a poslední cestovatelkou v čase před Lucy a tebou. Strážci ji po jejím druhém skoku v čase v roce 1894 mohli bez problémů načíst do prvního, původního chronografu. Po zbytek života - zemřela roku 1944 pravidelně elapsovala s pomocí chronografu, záznamy ji popisují jako přátelskou a spolupracující osobu." Pan George si rukou nervózně mnul pleš. „Při bombardování Londýna během druhé světové války se s ní a chronografem odstěhovala skupina Strážců na venkov. Tam v šedesáti sedmi letech zemřela na následky zápalu plic." „Jak - ehm - smutné." Moc jsem nechápala, jak s těmi informacemi naložit. „Jak víš, Gideon již navštívil v minulosti sedm z kruhu dvanácti a odebral jim krev do druhého, nového chronografu. Šest, pokud počítáme dvojčata jako jednu návštěvu. S tvojí a jeho krví schází v kruhu tedy ještě čtyři. Opál, Nefrit, Safír a Černý turmalín." „Elaine Burghleyová, Margret Tilneyová, Lucy Montroseová a Paul de Villiers," doplnil Gideon. „Ty čtyři je ještě potřeba navštívit v minulosti, aby se jim odebrala krev." To už jsem pochopila, zas tak blbá jsem nebyla. „Přesně. Nemysleli jsme si, že by u Margret mohly vzniknout nějaké komplikace." Pan George se znovu opřel do
294
sedadla. „U ostatních ano, ale u Margret Tilneyové nebyl jediný důvod předpokládat problémy. Její život je Strážci zmapován do nejmenší podrobnosti. Víme, kde byla každičký den svého života. A proto také byla hračka zaranžovat setkání mezi ní a Gideonem. Minulou noc cestoval do roku 1937, aby se s Margret Tilneyovou setkal v našem domě v Templu." „Vážně minulou noc? A kdy jsi spal?" „Mělo to být rychlé," řekl Gideon. Zkřížil ruce na hrudi. „Plánovali jsme tu akci na hodinu." Pan George pokračoval: „Ale oproti očekávání se Margret zdráhala odevzdat svoji krev poté, co jí Gideon osvětlil okolnosti." Dlouze se na mě podíval. Ach, měla bych teď k tomu něco říct? „Možná... éé... to jenom nepochopila," řekla jsem. Byla to koneckonců dost zamotaná historka. „Rozuměla mi moc dobře." Gideon zavrtěl hlavou. „Protože už věděla, že byl první chronograf ukraden a já se teď budu pokoušet získat její krev do toho druhého." „Ale jak jen mohla tušit, co se stane o mnoho let později? Dovedla předpovídat budoucnost?" Sotva jsem tu otázku vyslovila, došlo mi to. Pomalu jsem se v celé téhle záležitosti s cestováním časem začínala orientovat. „Někdo tam byl před tebou a pověděl jí to, ne?" řekla jsem. Gideon uznale přikývl. „A namluvil jí, že si v žádném případě nemá nechat vzít krev. Ještě divnější bylo, že se vzpírala se mnou mluvit. Zavolala na pomoc Strážce a požadovala, aby mě od ní drželi dál."
295
„Ale kdo to mohl být?" přemýšlela jsem. „Vlastně přicházejí v úvahu jen Lucy a Paul. Mohli cestovat časem a chtějí zabránit tomu, aby se kruh uzavřel." Pan George a Gideon si vyměnili pohled. „Po Gideonově návratu stojíme před opravdovou hádankou," řekl pan George. „Sice máme určitou vágní představu o tom, co se mohlo stát, ale chybějí nám důkazy. Proto odcestoval Gideon dnes ráno ještě jednou do minulosti a znovu navštívil Margret Tilneyovou." „Máš docela nabitý den, co?" Pátrala jsem v Gideonově obličeji po známkách únavy, ale žádné jsem nenašla. Naopak, vypadal naprosto svěže. „Co vlastně tvoje ruka?" „V pořádku. Poslouchej, co říká pan George. Je to důležité." „Tentokrát Gideon vyhledal Margret bezprostředně po jejím prvním skoku v čase roku 1894," pokračoval pan George. „K tomu potřebuješ vědět, že faktor X nebo časocestovací gen, jak jej nazýváme, je v krvi patrný teprve po iniciačním skoku. Protože krev, která se cestovatelům v čase odebere před jejich prvním skokem, není chronografem rozpoznatelná. Hrabě Saint Germain na základě toho prováděl nějaké experimenty, které svého času málem vedly ke zničení chronografu. Nemá tudíž význam vyhledávat cestovatele v čase za účelem odběru krve v dětství. Ačkoliv by to mnohé usnadnilo. Rozumíš?" „Ano," řekla jsem pouze. „Gideon se tedy s mladou Margret setkal dnes ráno před jejím prvním oficiálním termínem k elapsování. Po svém prvním skoku v čase byla okamžitě odvezena do Templu.
296
A během příprav k načtení do chronografu skočila v čase ještě jednou. Byl to nejdelší změřený nekontrolovaný skok v čase do té doby. Byla pryč přes dvě hodiny." „Pane Georgi, vynechte ty nedůležité věci," navrhl Gideon hlasem, v němž byla slyšet stopa netrpělivosti. „Ano, ano, kde jsem to byl? Gideon tedy navštívil Margret před jejím prvním termínem k elapsování. A znovu jí vysvětlil celou historii s ukradeným chronografem a šancí vše napravit s druhým chronografem." „Ha!" přerušila jsem ho. „Odtud tedy znala starší Margret celou historku. Gideon jí to sám odvyprávěl!" „Ano, to je jedna možnost," přikývl pan George. „Ale ani tentokrát neslyšela mladá Margret tu historii poprvé." „Takže tam byl ještě někdo před Gideonem. Lucy a Paul. Odcestovali s ukradeným chronografem do minulosti, aby pověděli Margret Tilneyové, že se s největší pravděpodobností dříve nebo později objeví někdo, kdo jí bude chtít odebrat krev." Pan George mlčel. „Nechala si tentokrát krev odebrat?" „Ne," řekl pan George. „I tentokrát se odběru vzpírala." „Ovšem nebyla coby šestnáctiletá ještě tak tvrdošíjná jako později coby stará paní," pokračoval Gideon. „Tentokrát se s ní dalo trochu mluvit. A nakonec řekla, že když s někým, pak bude o svojí krvi vyjednávat jedině s tebou." „Se mnou?" „Řekla tvoje jméno. Gwendolyn Shepherdová." „Ale..." kousla jsem se do horního rtu, zatímco mě pan George a Gideon bedlivě pozorovali. „Myslela jsem, že
297
Paul a Lucy zmizeli před mým narozením. Jak by pak mohli znát moje jméno a povědět ho téhle Margret?" „To je právě otázka," přikývl pan George. „Lucy a Paul ukradli chronograf v květnu v roce tvého narození. Nejdříve se schovávali v současnosti. Pár měsíců se jim skutečně dařilo uniknout před detektivy a Strážci. Tím, že je sváděli na špatné stopy a používali další triky. Často střídali města a procestovali s chronografem půl Evropy. Ale pak jsme byli jejich místu pobytu čím dál tím blíž a oni pochopili, že nám nemohou utíkat věčně a uprchli s chronografem kamsi do minulosti. Vzdát se pro ně bohužel nepřipadalo v úvahu. Obhajovali své falešné ideály naprosto nekompromisně," povzdychnul si pan George. „Byli tak mladí a zanícení..." Jeho pohled byl najednou trochu zasněný. Gideon si odkašlal a pan George přestal zírat do prázdna. „Dosud jsme věřili, že tento krok podnikli v září tady v Londýně, pár týdnů před tvým narozením." „Pak ale není možné, aby znali moje jméno!" „Správně," přikývl pan George. „Proto jsme po tomto ránu začali zvažovat možnost, že odešli do minulosti teprve po tvém narození." „Ať už pro to měli jakýkoli důvod," doplnil Gideon. „Přičemž ještě zbývá osvětlit, odkud mohli Lucy a Paul znát tvoje jméno a poslání. Tak jako tak se teď Margret Tilneyová vzpírá jakékoli spolupráci." Přemýšlela jsem. „A jak teď získáme její krev?" Pane bože, vážně jsem to teď řekla? „Přece nepoužíváte násilí, ne?" Okamžitě jsem si představila Gideona s éterem, pouty
298
a obrovskou injekční stříkačkou, což obraz, který jsem o něm měla, poněkud zakalilo. Pan George zavrtěl hlavou, „jedno z dvanácti zlatých pravidel Strážců zní, že násilí používáme jen tehdy, kdy všechno ostatní - vyjednávání a domluva - selže. Proto nejprve vyzkoušíme, co navrhla Margret: pošleme jí tebe." „Abych ji přemluvila?" „Abychom osvětlili její motivy a zjistili, kdo jsou její informátoři. S tebou mluvit bude, to přece sama řekla. Chceme vědět, co ti chce říct." Gideon vzdychnul. „Sice z toho nic nebude, ale mám pocit, že od rána mluvím do zdi." „Ano. A proto je tu právě madame Rossini, aby ti ušila pěkné letní šaty hodící se do roku 1912," řekl pan George. „Setkáš se se svou praprababičkou." „Proč zrovna rok 1912?" „Vybrali jsme ten rok naprosto libovolně. Přesto se Gideon domnívá, že by to mohla být léčka." „Léčka?" Gideon nic neříkal, jen se na mě díval. A opravdu vypadal ustaraně. „Podle zákonů logiky je to naprosto vyloučené," pokračoval pan George. „Proč by na nás měl někdo chystat léčku?" Gideon se ke mně naklonil. „Přemýšlej! Lucy a Paul mají chronograf ve své moci a je v něm načteno už deset z dvanácti cestovatelů časem. K uzavření kruhu a k tomu, aby mohli využít tajemství jen pro sebe, potřebují jen krev nás dvou."
299
„Ale... Lucy a Paul přece chtěli překazit, aby se kruh uzavřel a tajemství se zveřejnilo," namítla jsem. Pan George a Gideon si znovu vyměnili pohled. „Tomu věří tvoje matka," řekl pan George. A taky jsem tomu doteď věřila já. „Ale vy tomu nevěříte?" „Podívej se na to ještě z jiné stránky. Co když chtěli mít Lucy a Paul to tajemství jen pro sebe?" zeptal se Gideon. „Co když ukradli chronograf právě proto? Pak by to jediné, co by jim ještě scházelo k tomu, aby trumfli hraběte Saint Germaina, byla naše krev." Nechala jsem ta slova nějakou chvíli působit. Pak jsem řekla: „A protože se s námi mohou setkat jedině v minulosti, musí nás někam nalákat, aby se tak dostali k naší krvi?" „Můžou si myslet, že naši krev dostanou jen s pomocí násilí," pokračoval Gideon. „Stejně jako my naopak víme, že nám svoji krev nedají dobrovolně." Vzpomněla jsem si na ty muže, kteří nás včera přepadli v Hyde Parku. „Přesně," řekl Gideon, jako by dovedl číst moje myšlenky. „Kdyby nás zabili, mohli by si vzít naší krve tolik, kolik by jen chtěli. Zbývá jen vyjasnit, odkud vědí, že tam budeme." „Znám Lucy a Paula. To zkrátka není jejich styl," zavrtěl hlavou pan George. „Vyrostli podle dvanácti zlatých pravidel Strážců a docela jistě by nenechali zavraždit své vlastní příbuzné, i oni dají na vyjednávání a domlu-" „Znal jste Lucy a Paula, pane Georgi," přerušil ho Gideon. „Ale jak můžete vědět, co se z nich mezitím stalo?"
300
Dívala jsem se z jednoho na druhého. „V každém případě bych se docela ráda dozvěděla, co po mně moje praprababička chce," řekla jsem. „A jak to může být léčka, když si sami vybereme dobu naší návštěvy?" „Já to také tak vidím," přikývl pan George. Gideon rezignovaně vydechl. „Beztak je to dávno rozhodnutá věc."
Madame Rossini mi přes hlavu přetáhla bílé šaty po kotníky s jemným károvaným vzorem. V pase byla široká stuha z nebesky modrého saténu a ze stejné látky byla i řada knoflíků, která na zádech vedla od límce až do pasu. Když jsem se uviděla v zrcadle, byla jsem trochu zklamaná. Vypadala jsem děsně slušně. Vzhledem jsem trochu připomínala ministranta ze svatého Lukáše, kam jsme občas chodili na bohoslužbu. „Móda z roku 1912 se samozřejmě nedá srovnávat s extravagancí rokoka," řekla madame Rossini, zatímco mi podávala kožené šněrovací botky. „Ženské půvaby se tehdy spíše schovávaly, než zdůrazňovaly, abych tak řekla." „To bych teda taky řekla." „A teď ještě účes." Madame Rossini mě zlehka popostrčila na židli a sčesala mi vlasy na hlubokou patku a pak mi všechny vlasy pramen po pramenu upevnila na týle. „Není to trošku moc - ehm - nařasené tady přes moje uši?" „Tak to má být," odbyla mě madame Rossini. „Ale já si nemyslím, že mi to sluší, vy snad ano?"
301
„Tobě sluší prostě všechno, můj malý labutí krčku. Mimoto tu nejde o soutěž krásy. Jde o..." „...autentičnost, já vím." Madame Rossini se zasmála. „Pak je to v pořádku." Tentokrát mě přišel vyzvednout doktor White, aby mě odvedl do sklepního úkrytu, kde byl chronograf. Vypadal nanejvýš špatně naladěn jako vždy, ale vyrovnal to Robert, ten malý klučičí duch, který se na mě přátelsky usmál. Úsměv jsem mu vrátila. Byl tak roztomilý se svými blonďatými kudrnami a s dolíčky ve tvářích. „Zdravím!" „Ahoj Gwendolyn," řekl Robert. „K takové radosti ze znovushledání není žádný důvod," řekl doktor White a zamával přede mnou černou páskou přes oči. „Ale ne, už zase?" „Není důvod ti věřit," řekl White. „Oh! Dejte to sem, vy grobiáne!" Madame Rossini mu vytrhla černý šátek z ruky. „Tentokrát mi účes nikdo nezničí." Což je skoro škoda. Madame Rossini mi osobně a nanejvýš opatrně zavázala oči. Nezkřivil se při tom ani vlásek. „Hodně štěstí, maličká," řekla, když mě doktor White odváděl. Slepě jsem pokývla na rozloučenou. Znovu tu byl ten nepříjemný pocit, že se zřítím do prázdnoty. Přesto mi ta cesta přišla pomalu už známá. Ale tentokrát mě Robert vždy varoval předem. „Ještě dva schody a pak doleva skrz tajné dveře. Pozor na práh. Ještě deset kroků a začne to velké schodiště."
302
„To je opravdu skvělý servis, díky moc." „Jen žádnou ironii," řekl White. „Jak to, že mě slyšíš a on ne?" zeptal se Robert utrápeně. „To bohužel taky nevím," odpověděla jsem a doslova mě přemohl soucit. „Chtěl bys mu něco říct?" Robert mlčel. Doktor White řekl: „Glenda Montroseová měla pravdu. Opravdu trpíš samomluvou." Nahmatala jsem rukou zeď. „Ach, tenhle výklenek znám. Teď přijde jeden schod, už je tady a po dvaceti čtyřech krocích zahneme doprava." „Ty jsi počítala kroky!" „Jenom z dlouhé chvíle. Proč jste vlastně tak nedůvěřivý, pane White?" „Ale ne, vůbec nejsem. Naprosto ti důvěřuju. Prozatím. Protože v téhle chvíli jsi v podstatě poslušná, nanejvýš trochu popouzená pokřivenými ideami své matky. Ale nikdo neví, co se z tebe vyklube. A proto bych byl velmi nerad, abys znala místo, kde ukrýváme chronograf." „Tak velký ten sklep být zase nemůže," nadhodila jsem. „Nemáš o tom ani tušení," řekl na to White. „Už se v něm ztratilo pár lidí." „Opravdu?" „Ano." Do jeho hlasu se vloudila stopa po smíchu a podle toho jsem pochopila, že žertuje. „Jiní zas celé dny bloudili chodbami, dokud se znovu nedostali na začátek." „Rád bych mu řekl, že mě to mrzí," promluvil Rolu Očividně o tom musel dlouho přemýšlet.
303
„Ach." Chudáček malinkatý. Nejradši bych se zastavila a objala ho. „Ale ty za to přece nemůžeš." „Jsi si tím jistá?" White si to asi vztáhnul ještě k těm lidem, kteří se ztratili ve sklepě. Robert popotáhnul. „To ráno jsme se pohádali. Řekl jsem mu, že ho nenávidím a že si přeju, abych měl jiného otce." „Ale on to určitě nevzal vážně. Docela určitě ne." „Ale ano, vzal. A teď si myslí, že jsem ho neměl rád, a já mu to už nemůžu říct." Jeho vysoký hlásek, který se teď docela zřetelně třásl, mi rval srdce. „Proto tu ještě jsi?" „Nechci ho nechat samotného. Sice mě nemůže vidět ani slyšet, ale možná třeba cítí, že tu jsem." „Ach - drahoušku" Teď už jsem to nevydržela a zastavila jsem se. „Docela určitě ví, že ho máš rád. Každý otec ví, že děti občas říkají věci, které tak nemyslí." „Zajisté," opáčil White. Jeho hlas zněl najednou zastřeně. „Když dítěti uložíte zákaz televize jen proto, že nechal stát své kolo na dešti, nemůžete se divit, když na vás bude křičet a říkat věci, které tak vůbec nemyslí." Popostrčil mě dál. „Jsem ráda, že to říkáte, pane White." „Já taky!" dodal Robert. Zbytek cesty jsme byli oba v nejlepší náladě. Jedny těžké dveře se odsunuly a zapadly za námi. První, co jsem uviděla, když jsem si sundala pásku z očí, byl Gideon s cylindrem na hlavě. Okamžitě jsem vybuchla smíchy. Cha! Tentokrát byl on za blbce s kloboukem!
304
„Je dneska výjimečně dobře naladěná," řekl White. „Díky vydatné samomluvě." Ale jeho hlas nezněl tak kousavě jako jindy. Pan de Villiers se přidal k mému smíchu. „Taky si myslím, že je to legrační," smál se. „Vypadá jako ředitel cirkusu." „Pěkné, že se bavíte," řekl Gideon. Až na ten cylindr vypadal dobře. Dlouhé tmavé kalhoty, tmavý kabátec, bílá košile - tak trochu jako by měl namířeno na nějakou svatbu. Měřil si mě od hlavy k patě, já zadržela dech a napjatě jsem čekala na odvetu. Na jeho místě by mě napadlo přinejmenším deset urážlivých poznámek o mém úboru. Ale nic neřekl, jen se křenil. Pan George se zabýval chronografem. „Dostala Gwendolyn všechny pokyny?" „Myslím, že ano," řekl pan de Villiers. Půl hodiny se mnou mluvil o „Operaci Nefrit", zatímco mi madame Rossini připravovala kostým. Operace Nefrit! Připadala jsem si trochu jako tajná agentka Emma Peelová. S Leslie jsme milovaly ten film s Umou Thurmanovou. Mstitelé. Gideonovu neoblomnou teorii, že bychom mohli padnout do léčky, jsem stále nemohla pochopit. Margrel Tilneyová si sice výslovně přála rozhovor se mnou, ale neurčila kdy. I kdyby byl její záměr nalákat mě do léčky, nemohla vědět, který den a kterou hodinu se v jejím životě objevíme. A ještě víc nepravděpodobné bylo, že by se Lucy a Paulovi podařilo trefit se přesně do toho stejného časového
305
intervalu. Náhodně byl vybrán červen roku 1912. To bylo Margret Tilneyové třicet pět let a žila se svým mužem a třemi dětmi v domě v Belgravii. A přesně tam ji navštívíme. Vzhlédla jsem a všimla jsem si, že se na mě upírá Gideonův pohled. Přesněji řečeno na můj výstřih. Tak to byl vrchol! „Hej, zíráš mi na prsa?" sykla jsem pohoršeně. Zakřenil se. „Přímo ne," šeptnul. Hned jsem pochopila, co měl na mysli. V rokoku bylo podstatně snazší schovávat předměty za krajkové zdobení, pomyslela jsem si. Ale bohužel to upozornilo i pana George. Předklonil se. „Je to snad mobil?" zeptal se. „Ale do minulosti si s sebou nesmíš brát žádné předměty z naší doby!" „Proč ne? Může přijít vhod!" (A fotka Rákócziho a lorda Bromptona byla super!) „Kdyby měl Gideon posledně u sebe nějakou pořádnou pistoli, bylo by to výrazně snazší." Gideon obrátil oči v sloup. „Představ si, že bys svůj mobil v minulosti ztratila," řekl pan de Villiers. „Pravděpodobně by s ním ten, kdo by jej našel, nic nezmohl. Ale možná přece. A pak by tvůj mobil změnil budoucnost. Nebo pistole! Nechci ani pomyslet, co by se mohlo stát, kdyby lidé přišli na nápad používat tak promyšlené zbraně dřív." „Tyto předměty by mimo jiné taky byly důkazem vaší a také naší existence," doplnil doktor White. „Jediným
306
malým nedopatřením by se mohlo všechno změnit a kontinuum by bylo v nebezpečí." Kousla jsem se do spodního rtu a přemýšlela, do jaké míry bych mohla změnit budoucnost lidstva tím, že bych například v osmnáctém století ztratila pepřový sprej. Možná by to bylo k dobrému, kdyby ho našla správná osoba... Pan George ke mně natáhl ruku. „Dám na něj prozatím pozor." S povzdychnutím jsem si sáhla do výstřihu a položila mu mobil do ruky. „Ale potom ho dostanu hned zpátky!" „Jsme už připraveni?" zeptal se White. „Chronograf čeká." Byla jsem připravená. Měla jsem lehké mravenčení v břiše a musela jsem sama sebe přesvědčovat, že tohle je mnohem lepší než muset tvrdnout v nějakém nudném roce ve sklepě a muset si dělat úkoly. Gideon se na mě zkoumavě podíval. Možná přemýšlel, co jsem si ještě mohla schovat. Nevinně jsem mu pohled vrátila - pepřový sprej bych si vzala teprve příště. Škoda. „Připravená, Gwendolyn?" zeptal se nakonec. Usmála jsem se na něj. „Připravená, jestli jsi i ty."
307