Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. kapitola

7. 11. 2015

Doba se zbláznila-a vzal to ďas, že spravovat mám vykloubený čas. 
Hamlet 
William Shakespeare (1564-1616) 

 

 

15 


Drožka Strážců nás odvezla z Templu do Belgravie, celou cestu jsme jeli podél Temže a tentokrát jsem ze starého dobrého Londýna poznávala mnohem víc. Slunce ozařovalo Big Ben a Westminsterskou katedrálu a k mému velkému potěšení se po širokých bulvárech potloukali lidé v kloboucích, se slunečníky a ve světlých šatech, jaké byly ty moje. Parky zářily jarní zelení, ulice byly řádně vydlážděné a ani trošku blátivé. „To je jak kulisa z nějakého muzikálu!" vydechla jsem. „Taky bych chtěla takový slunečník." „Trefili jsme se do pěkného dne," řekl Gideon. „A dobrého roku." Cylindr nechal ve sklepě, a jelikož bych to na jeho místě udělala taky, neřekla jsem na to ani slovo. „Proč si na ni nepočkáme jednoduše v Templu, když půjde elapsovat?" „To jsem přece zkoušel už dvakrát. Nebylo snadné přesvědčit Strážce o mých dobrých úmyslech, přestože jsem znal heslo a měl pečetní prsten a tak vůbec. Reakce Strážců z minulosti se dají jen těžko odhadnout. Při jakýchkoli pochybnostech by měli tendenci stát spíše na straně známého cestovatele časem, jehož chrání, než na straně návštěvníka z budoucnosti, kterého znají jen ze záznamů 
311 
nebo vůbec. Stejné to udělali i dnes v noci a ráno. Když ji navštívíme doma, budeme možná úspěšnější. A v každém případě nečekaní." „Ale nemůže být hlídaná ve dne v noci někým, kdo jen čeká, až se objevíme? Přece s tím počítá. Už celou řadu let, ne?" „V záznamech Strážců nestojí nic o žádné dodatečné ochraně osob. Jenom vždycky nějaký novic má v hledáčku dům každého cestovatele časem." „Ten muž v černém," vykřikla jsem. „U nás taky jeden takový stojí." „Očividně není zrovna dvakrát nenápadný," zakřenil se Gideon. „Ne, to teda ani trochu. Moje malá sestra si myslí, že je to kouzelník." Vtom mě něco napadlo. „Máš taky sourozence?" „Malého bratra," řekl Gideon. „No, vlastně už tak malý není. Je mu sedmnáct." „A tobě?" „Devatenáct, teda skoro." „Když už nechodíš do školy - co děláš? Samozřejmě kromě cestování do minulosti." A hraní na housle. Nebo co vlastně ještě dělal. „Oficiálně jsem zapsaný na Londýnské univerzitě," řekl. „Ale myslím, že tenhle semestr si můžu škrtnout." „Jaký obor?" „Víš, že jsi docela zvědavá?" „Jen se pokouším konverzovat," odsekla jsem. Tu větu mám od Jamese. „Tak co studuješ?" 
312 
„Medicínu." Znělo to trochu rozpačitě. Potlačila jsem ohromené „Och!" a dívala se dál z okna. Medicína. Zajímavé. Zajímavé. Zajímavé. „Dneska ve škole, to byl tvůj přítel?" „Co? Kdo?" podívala jsem se na něj užasle. „Ten týpek za tebou, co měl ruku na tvém rameni," prohodil jen tak mimochodem, skoro lhostejně. „Myslíš Gordona Geldermana?" „Když to není tvůj přítel, tak proč se tě může dotýkat?" „Nemůže. Vůbec jsem si nevšimla, že to udělal, abych byla upřímná." A to proto, že jsem byla naprosto zaměstnaná sledováním Gideona, jak si vyměňuje něžnosti s Charlotte. Ta vzpomínka mi do obličeje vehnala krev. Políbil ji. Teda téměř. „Proč se tak červenáš? Kvůli Gordonu Gallahanovi?" „Geldermanovi," opravila jsem ho. „To je fuk. Vypadal jako idiot." Musela jsem se zasmát. „To docela sedí," řekla jsem. „A líbá naprosto otřesně." „Tak přesně jsem to vědět nechtěl." Gideon se sklonil a zavázal si znova tkaničku. Když se znovu narovnal, zkřížil ruce na prsou a podíval se z okna. „To už je Belgrave Road, podívej! Jsi zvědavá na svoji praprababičku?" „Ano, a dokonce moc." Okamžitě jsem zapomněla, o čem jsme mluvili. Bylo to všechno tak podivné. Moje praprababička, kterou jsem se chystala navštívit, byla teď o něco mladší než moje máma. Očividně se výhodně provdala, protože dům na Eaton Place, před kterým drožka zastavila, byl přepychový. A slu
313 
ha, který nám otevřel dveře, také. Byl ještě přepychovější než pan Bernhard. Měl dokonce bílé rukavice! Měřil si nás dost nedůvěřivě, když mu Gideon podal nějakou kartičku a pověděl, že jsme překvapení k čaji. Jeho stará dobrá přítelkyně lady Tilneyová bude mít jistě velkou radost, až uslyší, že na návštěvu přišla Gwendolyn Shepherdová. „Myslím, žes mu nepřišel dost nóbl," řekla jsem, když sluha s kartičkou odkráčel. „Bez klobouku a kotlet." „A bez knírku," dodal Gideon. „Lord Tilney má takový, co sahá od ucha k uchu. Vidíš? Tamhle vepředu visí jeho portrét." „Ach můj bože," vydechla jsem. Moje praprababička měla fakt bizarní vkus na muže. Byl to knírek takového typu, co si muži museli na noc natáčet na natáčky. „A co když se teď jednoduše nechá zapřít?" zeptala jsem se. „Třeba nemá chuť se s tebou znovu setkat." „Nezapomínej, že pro ni je to znovu po osmnácti letech. A to není tak zlé." „Vážně je to tak dlouho?" Na schodišti se objevila štíhlá a urostlá žena, rusé vlasy vyčesané do podobného účesu, jako jsem měla já. Vypadala jako lady Arista, jen o třicet let mladší. Žasla jsem, že se do puntíku podobala lady Aristě i její strojená chůze. Když se zastavila přede mnou, obě jsme mlčely, tak moc jsme byly zaujaté vzájemným pozorováním. Ve svojí praprababičce jsem rozpoznala i něco z mé mámy. Nevím, co nebo koho ve mně viděla lady Tilneyová, ale kývla a usmála se, jako by ji pohled na mě uspokojil. 
314 
Gideon chvíli počkal a pak promluvil: „Lady Tilneyová, mám stále stejnou prosbu jako před osmnácti lety. Potřebovali bychom trochu vaší krve." „A já odpovídám stále to stejné jako před osmnácti lety. Moji krev nedostaneš." Otočila se ke mně. „Ale mohu vám nabídnout čaj. Ačkoliv je na to ještě poněkud brzy. U šálku čaje se přeci jen lépe povídá." „Pak bychom si měli v každém případě šálek dát," pronesl šarmantně Gideon. Následovali jsme moji praprababičku po schodech nahoru do pokoje s okny vedoucími do postranní uličky. Malý kulatý stolek u okna byl prostřen pro tři, stály tu talířky, šálky, příbor, chléb, máslo, marmeláda a uprostřed tác s prvotřídními okurkovými sendviči a čajovými koláčky. „Skoro to vypadá, jako byste nás očekávala," nadhodila jsem, zatímco se Gideon důkladné rozhlížel po místnosti. Znovu se usmála. „Ano, není-liž pravda? To by si jeden opravdu mohl myslet. Ale ve skutečnosti očekávám jiné hosty. Posaďte se." „Ne děkuji, za těchto okolností raději postojíme," řekl Gideon, zničehonic velmi napjatý. „Nechceme také dlouho rušit. Jen bychom rádi slyšeli pár odpovědí." „A jak znějí otázky?" „Odkud znáte moje jméno?" zeptala jsem se. „Kdo vám o mně vyprávěl?" „Měla jsem návštěvu z budoucnosti." Na tváři sejí rozzářil úsměv. „Děje se mi to často." „Lady Tilneyová, už minule jsem se vám pokoušel vy
315 
světlit, že se vás vaše návštěva snažila oklamat," řekl Gideon. „Děláte velkou chybu, když věříte špatným lidem." „To taky pořád říkám," ozval se mužský hlas. Ve dveřích se objevil mladý muž a ležérně se přiloudal blíž. „Margret, říkám vždycky, děláš velkou chybu, když věříš špatným lidem. Ach, to vypadá ale chutně. To je pro nás?" Gideon se ostře nadechl, popadl mě za zápěstí. „Už ani krok!" zaprskal. Muž pozdvihl obočí. „Vezmu si jen jeden sendvič, pokud nebudeš nic namítat." „V klidu se obslužte." Zatímco moje praprababička opustila místnost, objevil se na prahu sluha. Přes bílé rukavice vypadal teď jako dveřník nějakého opravdu módního klubu. Gideon tiše zaklel. „Nemějte z Millhouse strach," řekl ten mladý muž. „Ačkoli prý už jednou někomu zlomil vaz. Omylem, nemám pravdu, Millhousi?" Zírala jsem na něj, nic jiného jsem nesvedla. Měl stejné oči jako Falk de Villiers, žluté jako jantar. Jako vlk. „Gwendolyn Shepherdová!" Když se na mě usmál, byl Falku de Villiersovi ještě podobnější. Jen byl přinejmenším o dvacet let mladší a jeho krátce zastřižené vlasy byly černé jako uhel. Jeho pohled mi naháněl strach, byl přátelský, ale bylo v něm něco, co jsem nedovedla rozpoznat. Snad zlost? Nebo bolest? „Je mi potěšením tě poznat." Jeho hlas byl na moment chraptivý. Natáhl ke mně svoji ruku, ale Gideon mě popadnul oběma rukama a přitáhl si mě k sobě. 
316 
„Nedotýkej se jí!" Znovu pozdvihnuté obočí. „Z čeho máš strach, maličký?" „Vím přesně, co od ní chceš!" Cítila jsem, jak mi Gideonovo srdce buší na zádech. „Krev?" Muž si vzal jeden z drobných, tenoučkých sendvičů a hodil si ho do úst. Pak proti nám zdvihl obě své dlaně a řekl: „Žádná injekce, žádný skalpel, vidíš? A teď tu dívku pusť, vždyť ji umačkáš." Znovu ten podivný pohled, který na mě namířil. „Jmenuju se Paul. Paul de Villiers." „To už mě napadlo," řekla jsem. „Vy jste ten, kdo svedl moji sestřenici Lucy ke krádeži chronografu. Proč jste to udělal?" Paul de Villiers protáhl ústa. „Přijde mi divné, když mi vykáš." „A mně přijde divné, že mě znáte." „Přestaň s ním mluvit," řekl Gideon. Jeho sevření se trochu uvolnilo, držel mě už jen jednou rukou, tou druhou otevíral postranní dveře za sebou a nakouknul do vedlejšího pokoje. Zjevil se tam další muž v rukavičkách. „To je Frank," konstatoval Paul. „Sice není tak velký a silný jako Millhouse, ale zato má pistoli, vidíš?" „Ano," zavrčel Gideon a dveře opět zaklapnul. Nakonec měl teda pravdu. Padli jsme do léčky. Ale jak to jen bylo možné? Margret Tilneyová pro nás přece nemohla prostírat stůl každý den svého života a mít muže s pistolí neustále ve vedlejším pokoji. „Odkud jste věděl, že tu dnes budeme?" zeptala jsem se Paula. 
317 
„No, kdybych teď řekl, že jsem to vůbec nevěděl a jen náhodou šel kolem, určitě mi to neuvěříš, viď?" Sáhnul po jednom čajovém koláčku a dopadl na židli. „Jak se daří tvým milým rodičům?" „Mlč!" syknul Gideon. „Ale snad se jí smím zeptat, jak se mají její rodiče!" „Dobře," odpověděla jsem. „Teda mojí mámě. Můj táta je mrtvý." Paul vypadal šokovaně. „Mrtvý? Ale Nicolas byl přece chlap jak hora, tak zdravý a silný!" „Měl leukémii," řekla jsem. „Zemřel, když mi bylo teprve sedm." „Ach můj bože. To je mi strašně líto." Paul se na mě podíval vážně a smutně. „To pro tebe bylo určitě hrozné muset vyrůstat bez otce." „Přestaň s ním mluvit," zopakoval Gideon. „Pokouší se nás tady zdržet, než přijdou posily." „Pořád si ještě myslíš, že prahnu po tvé krvi?" Žluté oči se nebezpečně leskly. „No ovšem," přikývl Gideon. „A myslíš si, že Millhouse, Frank, já a pistole bychom se s tebou sami nevypořádali?" zeptal se Paul posměšně. „No ovšem," přikývl Gideon znovu. „Ach, jsem si jist, že můj drahý bratr a ostatní Strážci se postarali o to, aby se z tebe stala pořádná bojová mašina," řekl Paul. „Musíš je koneckonců vytáhnout z průšvihu. Tedy hlavně pokud jde o chronograf. Našinec se jen z čiré tradice učil trochu šermovat a pak jsou tu pochopitelně ještě ty housle. Ale já se vsadím, že ty umíš i taekwondo 
318 
a podobné věci. To musí člověk asi umět, když cestuje do minulosti, aby přesvědčil lidi ke krvácení." „Dosud mi lidé dávali svoji krev dobrovolně." „Ale jen proto, že nevěděli, kam to povede!" „Ne! Protože nechtěli zničit, co Strážci po staletí zkoumali, střežili a pracovali na tom!" „Blablabla! Těmihle patetickými kecy jsme byli taky celý život oblbováni. Ale my známe pravdu o záměrech hraběte Saint Germaina." „A jaká je ta pravda?" vyhrkla jsem. Na schodišti se ozvaly kroky. „Už jdou ty posily," řekl Paul, aniž by se otočil. „Pravda je, že lže, jen co otevře pusu," prsknul Gideon. Sluha ustoupil stranou, aby do místnosti vpustil drobnou rusovlasou dívku, která byla jen o trochu starší, než aby mohla být dcerou lady Tilneyové. „Tomu nevěřím," vydechla ta dívka. Dívala se na mě, jako by ještě nikdy nic tak podivného, jako jsem já, neviděla. „Klidně tomu věř, princezno!" řekl Paul. Znělo to něžně a trochu ustaraně. Dívka stála na prahu jako přikovaná. „Ty jsi Lucy," promluvila jsem. Rodinná podobnost se nedala přehlédnout. „Gwendolyn," řekla Lucy. Vlastně to spíš jen vydechla. „Ano, to je Gwendolyn," přikývl Paul. „A ten kluk, co se na ni tak lepí, jako by byla jeho nejoblíbenějším plyšovým medvídkem, je můj bratranci synovec nebo jak se tomu vůbec říká. Bohužel chce stále odejít." 
319 
„Prosím, ne!" vykřikla Lucy. „Musíme s vámi mluvit." „Někdy jindy moc rádi," pronesl Gideon prostě. „Možná až u toho bude méně cizích lidí." „Je to důležité!" naléhala Lucy. Gideon se rozesmál. „Jo, to určitě." „Můžeš klidně jít, maličký," řekl Paul. „Millhouse tě doprovodí ke dveřím. Ale Gwendolyn tu ještě chvilku zůstane. Mám pocit, že s ní bude řeč. Nemá ještě za sebou celé to vymývání mozku... ah, sakra!" Nadávka patřila malé černé pistoli, která se zničehonic objevila v Gideonově ruce. Klidně s ní namířil na Lucy. „Gwendolyn a já teď v klidu opustíme dům," řekl. „Lucy nás doprovodí ke dveřím." „Ty jsi ale - parchant," zaklel Paul tiše. Vstal a nerozhodně se díval z Millhouse na Lucy a na nás. „Sedni si," přikázal mu Gideon. Jeho hlas byl ledově klidný, ale cítila jsem v něm jeho zrychlený tep. Stále mě pevně svíral svou volnou rukou. „A vy, Millhousi, se prosím posaďte k němu. Je tu přece ještě velká spousta sendvičů." Paul se posadil a podíval se k postranním dveřím. „Jen slovo Frankovi a stisknu spoušť," varoval ho Gideon. Lucy na něj sice hleděla s vykulenýma očima, ale nezdálo se, že by měla strach. Na rozdíl od Paula. Vypadal, že opravdu věří, že to Gideon myslí vážně. „Udělej, co říká," pověděl Millhousovi a sluha opustil své místo na prahu, sedl si za stůl a přitom po nás házel zlé pohledy. „Už ses s ním setkal, viď?" Lucy se podívala Gideonovi 
320 
přímo do očí. „Už ses setkal s hrabětem Saint Germainem?" „Třikrát," odpověděl Gideon. „A ví přesně, co máte v úmyslu. Otočit." Přiložil Lucy hlaveň pistole přímo do týla. „Vpřed!" „Princezno..." „To je v pořádku, Paule." „Dali mu s sebou zatracenou automatickou Smith-Wessonku. Myslel jsem, že to porušuje dvanáct zlatých pravidel." „Na ulici ji necháme jít," řekl Gideon. „Ale pokud se tu předtím někdo pohne, je mrtvá. Pojď, Gwendolyn. Musí se pokusit dostat k tvé krvi někdy jindy." Zaváhala jsem. „Třeba si opravdu chtěli jen promluvit," nadhodila jsem. Palčivě mě zajímalo, co mi chtěli Lucy a Paul říct. Na druhou stranu - pokud byli opravdu tak neškodní, jak se tvářili, proč tu rozestavěli ty bodyguardy? Ozbrojené? Znovu jsem si vzpomněla na ty muže v parku. „Docela určitě si nechtěli jen promluvit," řekl Gideon. „Je to marné," vzdychl Paul. „Vymyli mu mozek." „Ten hrabě," na to Lucy, „dovede být velmi přesvědčivý, jak víš." „Zase se uvidíme!" křikl Gideon. Mezitím jsme došli na odpočívadlo. „Má to snad být výhružka?" zavolal Paul zpátky. „ Uvidíme se znovu, na to se spolehni!" Gideon držel pistoli u Lucyina týlu, dokud jsme nedošli ke dveřím. 
321 
Každým okamžikem jsem očekávala, že ten Frank začne střílet z jiné místnosti, ale nic se ani nepohnulo. Ani moji praprababičku nebylo nikde vidět. „Nesmíte dovolit, aby byl kruh uzavřen," naléhala Lucy. „A nesmíte už hraběte znovu vyhledat v minulosti. Především Gwendolyn se s ním nesmí setkat!" „Prostě neposlouchej!" Gideon mě musel proti své vůli pustit, protože v jedné ruce měl pistoli namířenou na Lucyinu hlavu a druhou otevíral domovní dveře a vykoukl na ulici. Seshora bylo slyšet mumlání. S obavami jsem se podívala do schodů. Tam nahoře byli tři muži a jedna pistole a taky by tam měli zůstat. „Už jsem se s ním setkala," řekla jsem Lucy. „Včera..." „Ale ne!" Lucyin obličej ještě o odstín zblednul. „Zná tvoji magii?" „Jakou magii?" „Magii havrana," odpověděla Lucy. „Magie havrana je jen mýtus." Gideon mě znovu popadl za paži a vlekl mě po schodech dolů na ulici. Po naší drožce nebylo široko daleko ani stopy. „To není pravda! A hrabě to ví taky!" Gideon stále mířil pistolí na Lucy, ale jeho pohled teď směřoval k oknům v prvním patře. Nejspíš tam stál ten Frank se svou pistolí. Díky přístřešku jsme byli ještě krytí. „Počkej," řekla jsem Crideonovi. Podívala jsem se na Lucy. V jejích velkých modrých očích byly slzy a z nějakého důvodu mi bylo zatěžko jí nevěřit. „Proč jsi si tak jistý, že neříkají pravdu, Gideone?" zeptala jsem se tiše. 
322 
Chvíli se na mě podrážděně díval. Jeho oči se míhaly. „Jsem si prostě jistý," zašeptal. „Ale nezní to tak," vložila se do toho Lucy. Její hlas působil jemně. „Můžete nám věřit." Opravdu jsme mohli? Ale jak to, že dovedli nemožné a vyčíhali si nás tady? Ten stín jsem zahlédla jen koutkem oka. „Pozor!" zařvala jsem a to už se Millhouse přiřítil. Gideon se na poslední chvíli otočil, když se mohutný sluha napřahoval k ráně. „Millhousi, ne!" To byl Paulův hlas ze schodů. „Utíkej!" vykřikl Gideon a ve zlomku vteřiny jsem se rozhodla. Utíkala jsem pryč tak rychle, jak to jen v šněrovacích botkách bylo možné. S každým krokem jsem očekávala zvuk výstřelu. „Promluv si se svým dědečkem," volala za mnou Lucy. „Zeptej se ho na Zeleného rytíře!" 
Teprve za dalším rohem mě Gideon dohonil. „Díky," supěl a zastrčil si pistoli. „Kdybych ji ztratil, bylo by to těsné. Tady tudy." Rozhlížela jsem se kolem. „Sledují nás?" „Myslím, že ne," hekl Gideon. „Ale pro případ, že ano, bychom si měli pospíšit." „Kde se tam ten Millhouse tak zničehonic vzal? Celou dobu jsem sledovala schody." „Nejspíš je v domě ještě jedno schodiště. Taky jsem na to nepomyslel." 
323 
„A kam zmizel ten Strážce s drožkou? Měl na nás přece počkat." „Co já vím!" Gideon popadal dech. Lidé na chodníku nás s údivem pozorovali, když jsme utíkali kolem, ale na to už jsem byla zvyklá. „Kdo je Zelený rytíř?" „Nemám nejmenší tušení," odpověděl Gideon. Pomalu mě začínalo píchat v boku. Už bych to tempo dlouho neudržela. Gideon zabočil do jedné úzké postranní uličky a před průčelím kostela se konečně zastavil. Na ceduli stálo Holy Trinity. „Co tu děláme?" supěla jsem. „Jdeme se vyzpovídat," řekl Gideon. Rozhlédl se, než otevřel těžké dveře, a pak mě popostrčil do ponurého vnitřku a dveře zase zavřel. Okamžitě nás obklopil naprostý klid, vůně kadidla a taková ta slavnostní nálada, která jednoho přepadne, když vstoupí do kostela. Byl to pěkný kostel s barevnými okenními mozaikami, světlými pískovcovými zdmi a obětními místy, na kterých blikotala světýlka čajových svíček, každá za jednu modlitbu nebo dobré přání. Gideon mě nasměroval postranní lodí ke staré zpovědnici, odhrnul závěs stranou a ukázal na místo v malé kabince. „To přece nemyslíš vážně," zašeptala jsem. „Ale ano, myslím. Sednu si na druhou stranu a pak počkáme, dokud neskočíme zpátky." Zmateně jsem dosedla na sedátko. Gideon mi závěs za
324 
táhl před nosem. O chvilku později vyjelo nahoru malé zamřížované okénko vedoucí k protějšímu sedadlu. „Pohodlné?" Pozvolna jsem opět mohla dýchat a moje oči přivykly pološeru. Gideon se na mě podíval s hranou vážností. „Tak, dcero! Poděkujme našemu Pánu za jeho dům, jenž nás ochrání." Zírala jsem na něj. Jak může být najednou tak uvolněný a skoro bezstarostný? Ještě před chvílí byl pod velkým tlakem, můj ty bože, držel mojí sestřenici pistoli u hlavy! To ho přece nemohlo nechat chladným! „Jak můžeš teď dělat vtipy?" Najednou vypadal rozpačitě. Pokrčil rameny. „Napadá tě snad něco lepšího?" „Ano! Mohli bychom se třeba zamyslet nad tím, co se právě stalo! Proč říkají Lucy a Paul, že ti někdo vymyl mozek?" „Jak to mám vědět?" Projel si rukou vlasy a já si všimla, že se mu ruce trochu třesou. Takže přece jen není v takové pohodě, jak se tváří. „Chtěli tě znejistit. A mě taky." „Lucy říkala, že se mám zeptat svého dědečka. Asi neví, že je mrtvý." Myslela jsem na Lucyiny slzami zalité oči. „Chudinka. Musí to být strašné, už nikdy nevidět svou rodinu v budoucnosti." Gideon nic neříkal. Chvíli jsme mlčeli. Mezerou v závěsu jsem se podívala k oltáři. Malý chrlič, asi tak po moje kolena, se špičatýma ušima a podivným ještěrčím ocasem vyhopsal zpoza stínu jednoho sloupu a díval se naším směrem. Rychle jsem se podívala jinam. Kdyby si všimnul, 
325 
že ho vidím, určitě by začal otravovat. Duchové chrličů dovedou být dost vtíraví, to jsem věděla z vlastní zkušenosti. „Jsi si jistý, že můžeš hraběti Saint Germainovi důvěřovat?" zeptala jsem se, zatímco chrlič přihopsal blíž. Gideon se zhluboka nadechl. „Je to génius. Objevil věci, jaké žádný člověk nikdy před ním... ano, věřím mu. Ať si Lucy a Paul myslí cokoli - mýlí se." Vzdychnul. „Každopádně tímhle jsem si byl až donedávna naprosto jistý. Všechno vypadalo tak logicky." Pro malého chrliče jsme byli očividně nudní. Vyšplhal po sloupu do výšky a zmizel na kůru. „A teď už není?" „Vím jenom, že jsem měl všechno pevně v rukou, než ses objevila!" řekl Gideon. „Viníš mě snad z toho, že poprvé v tvém životě netančí všichni podle toho, jak pískáš?" Povytáhla jsem obočí přesně tak, jak jsem to odkoukala od něj. To byl fakt skvělý pocit! Téměř jsem se musela usmát, jak jsem na sebe byla hrdá. „Ne!" zavrtěl hlavou a zaúpěl. „Gwendolyn! Proč je s tebou vlastně všechno o tolik komplikovanější než s Charlotte?" Předklonil se a v jeho pohledu bylo něco, co jsem ještě neviděla. „Ach. O tom jste mluvili dneska na školním dvoře?" zeptala jsem se uraženě. Sakra. Teď jsem mu nahrála na smeč. Začátečnická chyba! „Žárlíš?" zeptal se okamžitě a široce se zakřenil. „Vůbec ne!" 
326 
„Charlotte vždycky dělala, co jsem jí řekl. Ty to neděláš. A to je fakt namáhavý. Ale nějak docela zábavný. A sladký." Tentokrát mě nevyvedl z rovnováhy jen jeho pohled. Rozpačitě jsem si odhrnula pramen vlasů z obličeje. Můj pitomý účes se během našeho dálkového běhu naprosto rozpadnul, vlásenky jsem nejspíš poztrácela cestou z Eaton Place až ke kostelním dveřím. „Proč nejdeme zpátky do Templu?" „Tady je to přece pohodlné. Když se vrátíme, začnou zase ty nekonečné diskuse. A upřímně řečeno si rád jednou odpustím nechat se komandovat strýčkem Falkem." Ha! Teď jsem byla zas na tahu. „Není to dobrý pocit, co?" Zavrtěl hlavou. „Ne, vlastně ne." Z kostelní lodi se k nám donesl hluk. Přikrčila jsem se a špehovala znova skrz závěs. Byla to jen nějaká stará paní, která před pokladničkou zapálila svíčku. „Co když skočíme zpátky hned teď? Nerada bych přistála na klíně nějakého... ehm... děcka u svatého přijímání... a dovedu si představit, že farář taky nebude dvakrát nadšenej." „Buď bez obav." Gideon se tiše zasmál. „V našem čase se tahle zpovědnice vůbec nepoužívá. Je takříkajíc rezervovaná pro nás. Farář Jakobs jí říká Výtah do podsvětí. Samozřejmě patří ke Strážcům." „Jak dlouho tu ještě budeme čekat, než skočíme?" Gideon se podíval na hodinky. „Máme ještě čas." „Pak bychom ho měli taky smysluplně využít." Zahihňala jsem se. „Nechtěl by ses vyzpovídat, synu?" Prostě to ze mě tak vypadlo a v tom samém momentu mi konečně došlo, co se tu děje. 
327 
Seděla jsem s panem Gideonem, dříve známým jako Slizák, v jedné zpovědnici na začátku minulého století a flirtovala o sto šest! Bože na nebi! Proč mi Leslie nepřipravila desky s instrukcemi? „Jedině když mi i ty prozradíš své hříchy." „To by se ti líbilo." Honem jsem změnila téma. Tohle byl dost tenký led. „Mimochodem, měl jsi pravdu s tou léčkou. Ale jak mohli Lucy a Paul vědět, že tu budeme zrovna dneska?" „Nemám nejmenší ponětí," řekl Gideon a vyklonil se najednou tak blízko ke mně, že naše nosy byly od sebe vzdálené jen pár centimetrů. V pološeru byly jeho oči docela tmavé. „Ale možná to víš ty?" Podrážděně jsem zamrkala (hned dvakrát podrážděně: jednou kvůli té otázce, ale ještě víc kvůli té náhlé blízkosti). Já?" „Můžeš být tou, kdo prozradil Lucy a Paulovi dobu našeho setkání." „Co?" Určitě jsem se zatvářila naprosto přihlouple. „To je přece nesmysl! Kdy jsem to asi tak měla udělat? Ani nevím, kde se chronograf nachází. A nikdy bych nepřipustila, aby..." zarazila jsem se, abych se ještě neprořekla. „Gwendolyn, vůbec netušíš, co všechno v budoucnosti uděláš." To jsem musela napřed strávit. „Stejně tak dobře jsi to mohl být ty," řekla jsem pak. „To je taky pravda." Gideon se stáhnul na svoji stranu zpovědnice a v pološeru se jeho zuby bíle zableskly. Smál se. „Myslím, že to s námi bude docela napínavý." 
328 
Ta věta mi způsobila teplé mravenčení v žaludku. Výhled na budoucí dobrodružství by mě měl asi vyděsit, ale v téhle chvíli mě nenaplňoval ničím jiným než divokým pocitem štěstí. Ano, může to být napínavé. Chvíli jsme mlčeli. Pak Gideon řekl: „Předtím v kočáře, když jsme se bavili o magii havrana - pamatuješ si na to?" Samozřejmě jsem si na to pamatovala. Na každé slovo. „Říkal jsi, že tu magii nemůžu mít, protože jsem jen naprosto obyčejná holka. Holka, kterých znáš spousty. Které vždycky chodí na záchod ve skupince a dělají si legraci z Lisy, které..." Položil mi ruku na ústa. „Vím, co jsem řekl." Gideon se zase naklonil ze své strany zpovědnice až ke mně. „A je mi to líto." Co? Seděla jsem tam, jako by do mě uhodil blesk, neschopna se pohnout nebo jen dýchat. Jeho prsty se opatrně dotýkaly mých rtů, hladily mou bradu a tápaly po mých tvářích až ke spánkům. „Ty nejsi obyčejná, Gwendolyn," zašeptal a pohladil mé ve vlasech. „Jsi naprosto neobyčejná. Nepotřebuješ žádnou magii havrana, abys pro mě byla něčím zvláštním." Jeho obličej se přiblížil. Když se jeho rty dotkly mých, musela jsem zavřít oči. Tak teď asi omdlím. 
329 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 37001
Měsíc: 579
Den: 19