Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola

7. 11. 2015

Ze záznamů Strážců 10. října 1994 
Vrátil jsem se z Durhamu, kde jsem navštívil nejmladší dceru lorda Montrose, Grace Shepherdovou, která překvapivě již předevčírem porodila. Všichni se velice radujeme z narození 
Gwendolyn Sophie Elizabeth Shepherdové 2 460 gramů, 52 cm. 
Matka i dítě se těší dobrému zdraví. Srdečně gratulujeme našemu velmistru k narození pátého vnoučete. 

Zpráva: Thomas George, Vnitřní kruh 

 

 

2

 
Kvůli té spoustě pokojů, maleb, dřevěných obkladů a starožitností říkala Leslie našemu domu „vznešený palác". Za každou zdí viděla tajný vchod a v každé skříni alespoň jeden tajný šuplík. Když jsme byly menší, vydávaly jsme se při každé její návštěvě na výzkumné expedice domem. Fakt, že jsme tohle šmejdění měly přísně zakázané, to činil pořádně napínavé. Vymýšlely jsme stále rafinovanější strategie, aby nás nikdo neodhalil. Časem jsme opravdu našly nějaké ty tajné šuplíky, a dokonce jedny tajné dveře. Byly na schodišti zajednou olejomalbou, kde seděl na koni nějaký tlustý vousatý muž s vytaseným kordem a tvářil se vztekle. Podle informace pratety Maddy se jednalo o mého prapraprapraprastrýce Hugha a jeho herku jménem Fat Annie. Dveře za tím obrazem sice vedly jen do koupelny O pár schodů níž, ale stejně byly tak nějak tajné. „Ty jsi prostě klikařka, že tu můžeš bydlet!" opakovala Leslie neustále. Já si myslela, že klikařka je spíš Leslie. Bydlela se svojí mámou, tátou a chundelatým psem Bertiem v útulném řadovém domku v North Kensingtonu. Tam neexistovala žádná tajemství, žádní tajuplní sloužící a žádní obtížní příbuzní. 
33 
Dřív jsme bydleli také tak. Moje máma, táta, sourozenci a já v malém domě v Durhamu v severní Anglii. Ale pak táta zemřel. Mojí sestře bylo tehdy půl roku a máma se s námi přestěhovala do Londýna, možná proto, že se cítila osamělá. Možná taky nevyšla s penězi. Máma v tomhle domě vyrostla, spolu se svými sourozenci Glendou a Harrym. Strýček Harry jako jediný nežil v Londýně, bydlel se svou ženou v Gloucestershiru. Zpočátku mi tenhle dům taky připadal jako palác, stejné jako Leslie. Ale když se o něj člověk musí dělit s velkou rodinou, po nějakém čase mu přestane připadat tak velký. Zvlášť proto, že je tu celá řada přebytečných místností, jako třeba taneční sál v přízemí, který zabíral celou šířku domu. Dalo by se v něm báječně skateovat, ale to bylo zakázané. Sál byl se svými vysokými okny, štukovaným stropem a lustrem překrásný, ale za mého života se tu nekonal ani jediný ples, žádná velká slavnost, žádná párty. Jediné, co se v tanečním sále odehrávalo, byly Charlottiny hodiny tance a šermu. Orchestřiště, ke kterému se dalo dostat ze vstupní haly přes schodiště, bylo úplně zbytečné. Hodilo se snad jedině Caroline a jejím kamarádkám, které temný kout pod schody, které vedly do prvního patra, využívaly ke hře na schovávanou. V prvním patře byl už zmiňovaný hudební pokoj a vedle něj ještě pokoje lady Aristy a pratety Maddy, koupelna (ta s těmi tajnými dveřmi) a jídelna, v které se naše rodina scházela k jídlu každý večer v půl osmé. Mezi jídelnou a kuchyní, jež se nacházela přímo pod ní, jezdil zastaralý jídelní výtah, kterým se Nick a Caroline tu a tam z legra
34 
ce svezli, za což byli pochopitelně vždycky přísně potrestáni. Leslie a já jsme to dříve také dělávaly, ale teď už se do něj bohužel nevejdeme. V druhém patře se nacházel byt pana Bernharda, pracovna mého zemřelého dědečka - lorda Montrose - a obrovská knihovna. V tomhle poschodí byl také Charlottin pokoj. Byl rohový a měl arkýř, kterým se Charlottě ráda chlubila. Její matka obývala salon a ložnici s okny vedoucími do ulice. S Charlottiným otcem se teta Glenda rozvedla. Žil se svojí novou ženou někde v Kentu, proto nebyl kromě pana Bernharda v domě žádný muž, pokud nebudeme počítat mého bratra. Domácí zvířata jsme také neměli a bylo jedno, jak moc jsme o ně škemrali. Lady Arista neměla zvířata ráda a teta Glenda byla alergická na všechno, co mělo srst. Moje máma, sourozenci a já jsme bydleli v třetím patře, přímo pod střechou, kde byla spousta šikmých stropů, ale taky dva malé balkony. Každý jsme měli svůj pokoj a naši velikou koupelnu nám Charlottě záviděla, protože la její v druhém patře neměla okno, zatímco ta naše hned dvě. Ale já jsem to tu měla ráda i proto, že jsme to tady měli já, máma, Nick a Caroline jen pro sebe, což bylo v tomhle blázinci občas docela požehnání. Jediná nevýhoda byla, že jsme to měli zatraceně daleko do kuchyně, což mě znovu napadlo právě teď, když jsem dorazila nahoru. Měla jsem si dole vzít aspoň jablko. Takhle jsem se musela spokojit jen s máslovými sušenkami ze zásob, které moje máma vybudovala ve skříni. Ze strachu, že by se mohl vrátit ten pocit závrati, jsem 
35 
spořádala jedenáct sušenek najednou. Zula jsem se a sundala si sako, plácla jsem sebou na gauč v šicím pokoji a natáhla se. Dnešek byl nějak podivný. Nebo aspoň podivnější než normálně. Byly teprve dvě hodiny. Leslie budu moct zavolat nejdřív tak za hodinu a půl, abych s ní mohla probrat všechny svoje problémy. Ani moji sourozenci se ze školy nevrátí před čtvrtou a máma končí v práci obvykle teprve kolem páté. Normálně jsem byla ráda sama doma. Mohla jsem se v klidu naložit do vany, aniž by někdo klepal na dveře, protože nutně potřebuje na záchod. Mohla jsem poslouchat muziku pořádně nahlas a zpívat si s ní, aniž by se tomu někdo smál. A mohla jsem si v televizi pustit, co jsem chtěla, aniž by někdo začal fňukat, že „za chvíli přece začne Sponge Bob". Ale dneska jsem na nic z toho neměla chuť. Nechtělo se mi ani si zdřímnout. Naopak, gauč - jinak místo nepřekonatelného bezpečí - mi připadal jako vratký vor na divoké řece. Měla jsem strach, že by se mnou mohl uplavat, jen co zavřu oči. Abych přišla na jiné myšlenky, vstala jsem a začala jsem trochu uklízet. Šicí pokoj byl něco jako náš neoficiální obývák, protože tety ani babička naštěstí nešily, a proto sem do třetího patra přicházely jen zřídka. Nebyl tu ani šicí stroj, zato ale schůdky, které vedly na střechu. Schůdky byly původně určeny jen pro kominíka, ale pro mě a Leslie byla střecha jedním z našich nejoblíbenějších míst. Byl odtud úžasný výhled a neexistovalo lepší místo 
36 
36 
na holčičí hovory (například o klucích a o tom, že neznáme žádné, do kterých by se vyplatilo se zamilovat). Samozřejmě to bylo trochu nebezpečné, protože tam nebylo žádné zábradlí, jenom takové ty střešní ozdoby z pozinkovaného plechu do výše kolen. Ale nechtěly jsme tam trénovat skok do dálky ani tančit nad propastí. Klíč od dveří na střechu ležel ve skříni v dóze na cukr se vzorem růží. V mojí rodině nikdo netušil, že tu skrýš znám, jinak by mě jistě poslali do pekel. Proto jsem vždycky dávala pozor, jestli náhodou někdo nejde, když jsem se na střechu plížila. Dalo se tam taky opalovat, piknikovat nebo se jednoduše jenom schovat, když jste chtěli mít svůj klid. Což jsem já chtěla docela často, ale jak už bylo řečeno, teď zrovna ne. Složila jsem naši vlněnou deku, smetla drobečky sušenek ze sedačky, naklepala polštář do správného tvaru a uklidila šachové figurky, co se povalovaly kolem, zpátky do krabice. Dokonce jsem zalila azalky, které stály v květináči na sekretáři v rohu, a otřela vlhkým hadříkem konferenční stolek. Pak jsem se nerozhodně rozhlédla po dokonale uklizeném pokoji. Uteklo jen deset minut a já toužila po společnosti víc než předtím. Jestlipak má Charlottě dole v hudebním pokoji zase závrať? Co se vlastně stane, když člověk z prvního patra v Mayfairu 21. století přeskočí do Mayfairu řekněme 15. století, kdy na tomhle místě ještě nestálo moc budov? Ocitne se ve vzduchu a pleskne sebou ze sedmi metrů o zem? Třeba přímo do mraveniště? Chudák Charlottě. Ale možná se v té své výuce mystérií naučila létat. 
37 
A propos mystéria: najednou mě napadlo něco, co jsem nemohla dostat z hlavy. Šla jsem do mámina pokoje a vykoukla ven na ulici. Ve vchodu do domu číslo 18 pořád stál ten muž v černém. Viděla jsem jeho nohy a kus kabátu. Tak hluboko jako dneska mi ta tři patra ještě nikdy nepřipadala. Jen tak z legrace jsem si spočítala, jak daleko je to odsud k zemi. Může člověk vůbec přežít pád ze čtrnácti metrů? No, možná když má kliku a přistane na bahnitých blatech. Celý Londýn údajně býval bahnitými blaty. Bahno by bylo v pohodě, aspoň přistanete do měkkého. Ovšem pokud se pak bídně neutopíte v bažině. Polkla jsem. Moje myšlenky mi přišly nebezpečné. Abych už nemusela být sama, rozhodla jsem se poctít návštěvou své příbuzenstvo v hudebním pokoji, i přes nebezpečí, že mé kvůli přísně tajným rozhovorům odešlou zase zpátky. 
Když jsem tam vstoupila, seděla prateta Maddy ve svém oblíbeném křesle u okna a Charlottě stála u druhého okna, zády opřená o psací stůl z dob Ludvíka XIV., jehož barevně lakovaného a pozlaceného povrchu jsme měli přísně zakázáno se dotýkat a bylo úplně fuk, jakou částí těla. (Nechápu, jak může být něco tak ohyzdného jako tenhle stůl tak cenné, jak lady Arista neustále zdůrazňovala.) Charlottě se převlékla a místo školní uniformy teď na sobě měla tmavomodré šaty, které vypadaly jako kombinace noční košile, županu a roucha jeptišky. „Jsem ještě tady, jak vidíš," řekla. 
38 
„To je... pěkné," vykoktala jsem a pokoušela se nezírat na ty šaty příliš vyjeveně. „Je to nesnesitelné," povzdychla si teta Glenda, která přecházela od okna k oknu. Byla stejně vysoká a štíhlá jako Charlottě a měla zářivě rudé lokny. Moje máma měla ty samé lokny a i babička bývala kdysi rusovláska. Caroline a Nick tuhle barvu vlasů taky podědili. Jen já byla brunetka s rovnými vlasy po tátovi. Dříve jsem taky za každou cenu chtěla rusé vlasy, ale Leslie mě přesvědčila, že moje tmavé vlasy vytváří půvabný kontrast k mým modrým očím a bledé pleti. Leslie se také s úspěchem podařilo mi namluvit, že moje mateřské znaménko ve tvaru půlměsíce na spánku - kterému teta Glenda říkávala „divný banán" - vypadá tajuplné a nevšedné. Vlastně jsem si připadala docela pěkná, v neposlední řadě díky rovnátkům, které usměrnily moje vyčnívající přední zuby, a já se tak přestala podobat zajíci. Ačkoli ani zdaleka nejsem tak „půvabné a okouzlující stvoření" jako Charlottě, použiju-li Jamesova slova. Cha, docela bych si přála, aby ji viděl v těchhle pytlovitých šatech. „Gwendolyn, andílku, nechceš citrónový bonbon?" Prateta Maddy poklepala na stoličku vedle sebe. „Posaď se ke mně a rozptyl mě trochu. Glenda mě tím svým neustálým pochodováním tam a zpátky strašlivě znervózňuje." „Nedovedeš si ani představit, jak se cítí matka, teto Maddy," podotkla teta Glenda. „Ne, to nejspíš nedovedu," vzdychla prateta Maddy. Byla sestra mého dědečka a nikdy se nevdala. Byla to kulaťoučká, malá osůbka s veselýma dětskýma modrýma 
39 
očima a vlasy obarvenými na zlatou blond, v nichž se tu a tam objevila zapomenutá natáčka. „A kde je lady Arista?" zeptala jsem se a vzala si citrónový bonbon. „Telefonuje vedle," odpověděla mi prateta Maddy. „Ale tak tiše, že bohužel není rozumět ani slovu. Tohle byla mimochodem poslední dóza bonbonů. Neměla bys náhodou čas zaběhnout do samoobsluhy a donést mi nové?" „Jasně," přikývla jsem. Charlottě přenesla váhu z nohy na nohu a hned u ní byla teta Glenda. „Charlottě?" „Nic," řekla Charlottě. Teta Glenda pevně sevřela rty. „Neměla bys radši čekat v přízemí?" zeptala jsem se. „Pak bys nepadala tak hluboko." „Co kdybys radši držela jazyk za zuby, když tomu vůbec nerozumíš?" odsekla Charlottě. „Takové hloupé poznámky jsou to poslední, co teď Charlottě potřebuje," podotkla teta Glenda. Začínala jsem litovat, že jsem sem dolů šla. „Poprvé neskočí nositel genu nikdy dále než sto padesát let zpátky," vysvětlila mi prateta Maddy laskavě. „Tento dům byl postaven v roce 1781, tady v hudebním pokoji je tedy Charlottě v naprostém bezpečí. Nanejvýš vyděsí pár muzicírujících dam." „V těchhle šatech rozhodně," poznamenala jsem tak tiše, aby mě slyšela jen prateta. Zahihňala se. Dveře se rozletěly a vstoupila lady Arista. Jako obvykle 
40 
vypadala, že zrovna spolkla hůl. Nebo i několik. Jednu pro ruce, jednu pro nohy a jednu, která to uprostřed všechno drží pohromadě. Bílé vlasy měla přísně vyčesané z obličeje a na šíji stažené do drdolu jako nějaká děsně přísná učitelka baletu. „Řidič je na cestě. De Villiersovi nás očekávají v Templu. Při návratu se pak Charlottě může hned načíst do chronografu." Nepobírala jsem ani slovo. „A co když se to dneska přece jen ještě nestane?" zeptala se Charlottě. „Charlottě, zlatíčko, už třikrát ti bylo mdlo," odvětila teta Glenda. „Dříve nebo později se to prostě stane," dodala lady Arista. „A teď pojď, řidič tu bude každým okamžikem." Teta Glenda uchopila Charlottě za ruku a společně s lady Aristou opustily místnost. Když se za nimi zaklaply dveře, vyměnily jsme si s pratetou Maddy pohled. „Někdy si člověk připadá, jako by byl neviditelný, viď?" prohodila prateta Maddy. „Aspoň takové na shledanou nebo ahoj by bylo přece milé. Nebo možná třeba Milá Maddy, neměla jsi vidění, které by nám mohlo pomoci?" „A měla jsi?" „Ne," odpověděla prateta Maddy. „Díky bohu ne. Po každém vidění dostanu tak strašlivý hlad a už tak jsem dost tlustá." „Kdo jsou ti de Villiersovi?" zeptala jsem se. „Banda arogantních náfuků, když se ptáš," odfrkla si prateta Maddy. „Samí právníci a bankéři. Patří jim Banka de Villiers v centru. Máme tam naše konta." 
41 
To neznělo zrovna mysticky. „A co mají ti lidé společného s Charlottě?" „Řekněme, že mají podobné problémy jako my." „Jaké problémy?" Taky musí bydlet pod jednou střechou s tyranskou babičkou, vypočítavou tetou a namyšlenou sestřenkou? „Časocestovací gen," řekla prostě prateta Maddy. „U de Villiersových se přenáší na mužské potomky." „Mají doma taky takovou Charlottě?" „Její mužský protějšek. Jmenuje se Gideon, pokud vím." „A taky čeká na to, až se mu zamotá šiška?" „Už to má za sebou. Je o dva roky starší než Charlottě." „To znamená, že už dva roky poskakuje časem tam a zpátky?" „Předpokládám, že ano." Pokusila jsem se dát si dohromady nové informace s tím málem, co už jsem věděla. Když už byla prateta Maddy dneska tak nesmírně sdílná, dovolila jsem si další otázku: „A co je ten chroni-, chrono...?" „Chronograf!" prateta obrátila oči v sloup. „To je takový aparát, pomocí něhož mohou být nositelé genu - a jedině oni! - odesláni do určitého času. Má to něco společného s krví." „Stroj času?" Poháněný krví? Bože na nebi! Prateta Maddy pokrčila rameny. „Netuším, jak ta věc funguje. Zapomínáš, že vím jen to, co tu a tam pochytím, zatímco tu sedím a tvářím se, že bych neublížila mouše. Tohle všechno je přísně tajné." „Jo. A děsně komplikované," přikývla jsem. „Odkud se 
42 
vlastně ví, že Charlottě má ten gen? A proč ho má zrovna ona a ne například... ehm... ty?" „Já ho mít nemůžu, bohudík," odpověděla. „My Montroseové jsme sice vždycky byli podivní ptáci, ale ten gen přišel do rodiny teprve s tvojí babičkou. Protože si ji můj bratr za každou cenu musel vzít." Teta se zakřenila. Byla sestrou mého zemřelého dědečka Lucase. Jelikož sama žádného muže neměla, už zamlada se k němu nastěhovala a vedla jeho domácnost. „Po svatbě Lucase a lady Aristy jsem o genu slyšela poprvé. Poslední nositelka genu v Charlottině dědické linii byla dáma jménem Margret Tilneyová a to byla zas babička tvojí babičky Aristy." „A Charlottě zdědila ten gen po téhle Margret?" „Ale ne, mezitím tu byla ještě Lucy. Chudák holka." „Jaká Lucy?" „Tvoje sestřenice Lucy, Harryho nejstarší dcera." „Aha! Tahle Lucy." Můj strýček Harry, ten z Gloucestershiru, byl o dost starší než Glenda a moje máma. Jeho tři děti byly už dávno dospělé. Davidovi, tomu nejmladšímu, bylo dvacet osm a byl pilotem u British Airways. Což bohužel neznamenalo, že bychom měli levnější letenky. A Janet, ta prostřední, už měla sama děti, dva malé spratky jménem Poppy a Daisy. Lucy, tu nejstarší, jsem nikdy nepoznala. Ani jsem toho o ní moc nevěděla. V rodině se o ní nikdy nemluvilo. Byla totiž něco jako černá ovce Montroseových. V sedmnácti utekla z domu a od té doby o ní nikdo nic neslyšel. „Lucy je tedy taky nositelka genu?" 
43 
„Ach, ano," odpověděla teta Maddy. „Bylo tu hotové pozdvižení, když zmizela. Tvoje babička z toho měla málem infarkt. Byl to strašný skandál." Vrtěla hlavou tak mocně, až se její zlaté lokny divoce roztančily. „To je mi jasné." Představila jsem si, co by se asi stalo, kdyby si Charlottě jednoduše sbalila kufry a vypadla. „Ne, ne, není. Vůbec nevíš, za jak dramatických okolností zmizela a jak to všechno souviselo s tím chlapcem... Gwendolyn! Vyndej si ten prst z pusy! To je odporný zlozvyk!" „Promiň." Vůbec jsem nepostřehla, že jsem si začala kousat nehty. „To je tím rozrušením. Je toho tolik, čemu nerozumím..." „To já taky," ujistila mě teta Maddy. „A to ty bláboly poslouchám už od patnácti. Zato mám určité přirozené nadání pro mystéria. Všichni Montroseové milují tajemství. Vždycky to tak bylo. Jen proto si můj nešťastný bratr vzal tvoji babičku, jestli to chceš slyšet. V žádném případě to nemohlo být jejím laskavým šarmem, protože žádný neměla." Ponořila ruku do dózy od bonbonů a vzdychla, když žádný nenahmatala. „Ach jemináčku, obávám se, že jsem na těchhle věcičkách závislá." „Zaběhnu rychle do sámošky a donesu ti nové," řekla jsem. „Ty jsi a vždycky budeš můj andílek. Dej mi pusu a obleč si kabát, prší. A už nikdy si nekousej nehty, slyšíš?" Protože můj kabát ještě visel ve skříňce ve škole, oblékla jsem si mámin květovaný pršiplášť, a když jsem vykročila ze dveří, přetáhla jsem si přes hlavu kapucu. Ten muž 
44 
á 
ve vchodu před číslem 18 si zrovna zapálil cigaretu, Z náhlého popudu jsem mu zamávala, zatímco jsem hopsala ze schodů. Nezamával zpátky. Pochopitelně. „Blbče." Vydala jsem se rychle směrem na Oxford Street. Hrozně pršelo. Neměla jsem si brát jen pršiplášť, ale rovnou i gumáky. Má oblíbená magnolie na rohu měla smutně svěšené listy. Než jsem k ní došla, třikrát se mi podařilo šlápnout do louže. Zrovna když jsem chtěla obejít čtvrtou, bez varování se mi podlomily nohy. Můj žaludek byl zas jak na horské dráze a ulice před mýma očima splynula v šedou řeku. 
45 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 32676
Měsíc: 999
Den: 21