3. kapitola
Ex hoc momento pendet aeternitas. (Věčnost tkví v tomto okamžiku.)
Nápis na slunečních hodinách, Middle Temple, Londýn
3
Když jsem znovu dovedla zaostřit, zahýbal za roh veterán. Klekla jsem si na chodník a třásla se šokem. Něco na téhle ulici nebylo v pořádku. Vypadala jinak než obvykle. Všechno se změnilo z vteřiny na vteřinu. Déšť ustal, zato foukal ledový vítr a byla mnohem větší tma než předtím, skoro noc. Magnolie nekvetla a ani neměla listy. Nebyla jsem si dokonce jistá, jestli to vůbec ještě je magnolie. Špičky plůtku, který ji obklopoval, byly zlatě natřené. Mohla bych přísahat, že ještě včera byly černé. Za roh zabočil další veterán. Zvláštní vozítko s vysokými koly a světlými paprsky. Rozhlédla jsem se po chodníku - louže zmizely. A dopravní značky. Dlažba byla křivá a hrbolatá a pouliční lampy vypadaly jinak, jejich žluté světlo nedopadalo dál než k nejbližšímu domovnímu vchodu. V skrytu duše jsem tušila, že se děje něco strašného, ale ještě jsem nebyla tak daleko, abych si tuhle myšlenku připustila. Proto jsem se přinutila zhluboka se nadechnout. Pak jsem se ještě jednou rozhlédla, tentokrát pořádně. Ok, celkem vzato se toho zase tolik nelišilo. Většina do
49
mů vlastně vypadala jako vždycky. Přesto - tamhle vzadu zmizela čajovna, kde máma nakupovala ty báječné sušenky, a ten rohový dům naproti s mohutnými sloupy jsem předtím nikdy neviděla. Nějaký muž v klobouku a černém kabátu si mě pobouřeně změřil, když kolem mě procházel. Nevypadalo to ale, že se mě chystá oslovit, nebo mi dokonce pomoct na nohy. Vstala jsem a oklepala jsem si špínu z kolenou. Ta strašlivá myšlenka, kterou jsem tušila, se pomalu, ale jistě stávala děsivou jistotou. Co si budu věšet bulíky na nos. Nepřipletla jsem se k žádné veteránské rallye a magnolii taky zničehonic neopadalo listí. A ačkoliv bych dala všechno za to, aby se zpoza rohu vynořila Nicole Kidmanová, nestála jsem ani v kulisách filmu podle Henryho Jamese. Přesně jsem věděla, co se stalo. Prostě jsem to věděla. A taky jsem věděla, že tohle musí být nějaký omyl. Ocitla jsem se v jiném čase. Ne Charlottě. Já. Někdo udělal obrovskou chybu. Najednou se mi rozdrkotaly zuby. Nejen z rozčilení, ale také zimou. Byla třeskutá zima. „Vím, co mám, dělat, "zněla mi v uších Charlottina slova. Jasně, Charlottě by věděla, co dělat. Ale mně to nikdo neprozradil. Takže jsem stála na rohu své ulice, jektaly mi zuby a lidi na mě divně civěli. Neprošlo jich kolem mě ale moc. Mladá žena s kabátem po kotníky a s košíkem v rukou, za ní šel muž s kloboukem a vysoko zdviženým límcem.
50
„Promiňte," oslovila jsem je. „Nemohli byste mi povědět, co je teď za rok?" Žena dělala, že mě vůbec neslyší, a přidala do kroku. Muž zavrtěl hlavou. „To je nestydatost," zavrčel. Povzdychla jsem si. Stejně by mi ta informace moc nepomohla. V zásadě nehrálo žádnou roli, jestli se nacházím v roce 1899 nebo 1923. Aspoň jsem věděla, kde jsem. Bydlím přece necelých sto metrů odsud. Co jiného mi zbývá než jít domů. Něco jsem přece dělat musela. Ulice za soumraku působila mírumilovným a pokojným dojmem. Když jsem se pomalu vracela, rozhlížela jsem se na všechny strany. Co bylo jinak a co stejně? Domy při bližším pohledu vypadaly stejně jako v mé době. U spousty detailů jsem sice měla dojem, že je vidím poprvé, ale možná jsem jim spíš doteď nevěnovala pozornost. Automatickyjsem stočila oči k číslu 18, ale vchod zel prázdnotou, široko daleko žádný muž v černém. Zůstala jsem stát. Náš dům vypadal docela stejně jako v mé době. Okna v přízemí a v prvním patře lehce zářila, i v mámině pokoji pod střechou svítilo světlo. Když jsem vzhlédla, začalo se mi pořádně stýskat po domově. Z vikýře visely rampouchy. „ Vím, co mám dělat. " Ano, co by udělala Charlottě? Byla tma a zima. Kam by Charlottě šla, aby neumrzla? Domů? Zírala jsem nahoru do oken. Možná už je naživu můj dědeček. Možná by mě dokonce poznal. Koneckonců mě houpal na kolenou, když jsem byla malá.... ach, blbost.
51
I kdyby se už třeba narodil, sotva by si mohl pamatovat, že mě kdysi houpal na kolenou, když byl starý muž. Zima mi zalezla až pod pršiplášť. Tak jo, prostě teď zazvoním a zeptám se, jestli bych nemohla přenocovat. Ale jak to podat, to je otázka. „Dobrý den, jmenuju se Gwendolyn a jsem vnučkou lorda Lucase Montrose, který se možná ještě vůbec nenarodil." Nemohla jsem předpokládat, že by mi to někdo uvěřil. Pravděpodobné by mě odeslali do blázince rychleji, než by mi bylo milé. V těchto Časech to jistě byla bezútěšná místa, z nichž nebylo snadného úniku. Na druhou stranu jsem neměla moc jiných možností. Za chvilku bude tma jako v pytli a někde jsem musela strávit noc, abych neumrzla. A abych nenarazila na Jacka Rozparovače. Zatraceně! Kdy že to vlastně páchal ty své děsivé zločiny? A kde? Doufám, že ne tady ve spořádaném Mayfairu! Pokud se mi podaří oslovit nějakého svého předka, možná ho dovedu přesvědčit, že o domu a rodině vím víc, než by mohl vědět cizí člověk. Kdo kromě mě mohl například z rukávu vysypat to, že se kůň prapraprapraprastrýce Hugha jmenoval Fai Annie? To přece byla naprosto interní informace. Narazil do mě poryv větru. Byla fakt děsná zima. Vůbec bych se nedivila, kdyby začalo sněžit. „Dobrý den, já jsem Gwendolyn a přicházím z budoucnosti. Jako důkaz vám tady ukážu zip. Vsadím se, že ještě nebyl vynalezen, je to tak? Stejně jako jumbojety a televize a ledničky..."
52
Mohla jsem to aspoň zkusit. Zhluboka jsem se nadechla a vykročila k domovním dveřím. Schody mi připadaly zvláštně známé a cizí zároveň. Automaticky jsem sáhla po zvonku. Ale žádný tam nebyl. Elektrické zvonky očividně ještě nevynalezli. Bohužel ani to pro mě nebylo vodítko k určení letopočtu. Nevěděla jsem ani, kdy byl vynalezen elektrický proud. Před, nebo po paroplavbě? Učili jsme se to ve škole? Pokud ano, nedovedla jsem si to bohužel vybavit. Objevila jsem nějakou kouličku, která visela na řetízku, podobná staromódnímu splachovadlu u Leslie doma. Zprudka jsem za ni zatáhla a uslyšela, jak se za dveřmi rozezněl zvonek. Pane bože. Nejspíš otevře někdo z personálu. Co mám říct, aby mě pustili k nějakému rodinnému příslušníkovi? Možná byl prapraprapraprastrýc Hugh ještě na živu. Nebo už. Nebo vůbec. Prostě se na něj zeptám. Nebo na Fat Annie. Kroky se přibližovaly a já sebrala veškerou svou odvahu. Ale už jsem nic neviděla, když se dveře otevřely, protože se mi opět podlomila kolena, cosi mnou smýklo časem i prostorem a znova vyplivlo. Probrala jsem se na rohožce našeho domu, vyskočila jsem a rozhlédla jsem se kolem. Všechno vypadalo jako předtím, když jsem se vydala koupit citrónové bonbony pro tetu Maddy. Domy, zaparkovaná auta, a dokonce i déšť. Muž v Černém ve vchodu čísla 18 na mě přes ulici zíral. „No jo, taky žasnu," zamumlala jsem.
53
Jak dlouho jsem byla pryč? Viděl ten muž v černém, jak jsem zmizela za rohem a teď se znova objevila tady na rohožce? Určitě nevěřil svým očím. To mu patřilo. Aspoň viděl, jaké to je, když mu někdo pod nos strčí záhadu. Zazvonila jsem jako na poplach. Otevřel mi pan Bernhard. „Máme snad naspěch?" zeptal se. „Vy možná ne, ale já ano!" Pan Bernhard pozdvihl obočí. „Promiňte, na něco důležitého jsem zapomněla." Proklouzla jsem kolem něj a vyrazila po schodech nahoru, brala jsem je po dvou. Prateta Maddy překvapeně vzhlédla, když jsem za sebou zabouchla dveře. „Myslela jsem, že už jsi pryč, andílku." Udýchaně jsem se podívala na nástěnné hodiny. Bylo to dvacet minut, co jsem z místnosti odešla. „Ale je dobře, že jsi zase tady. Zapomněla jsem ti říct, že v samoobsluze mají tyhle bonbony taky bez cukru a to balení vypadá docela stejně! Ty ale nesmíš v žádném případě koupit, protože z těch bez cukru mám - no zkrátka průjem!" „Teto Maddy, proč jsou si všichni tak jistí, že ten gen má Charlottě?" „Protože... nemohla by ses mě zeptat na něco snazšího?" Prateta Maddy vypadala malinko zmateně. „Vyšetřovali její krev? Nemůže ten gen mít taky někdo jiný?" Dech se mi pomalu zklidňoval. „Charlottě je docela jistě nositelkou genu."
54
„Protože se prokázal v její DNA?" „Andílku, to se ptáš špatné osoby. Biologie mi nikdy moc nešla, ani nevím, co to je DNA. Myslím, že to všechno má o něco víc společného spíš s vyšší matematikou než s biologií. Bohužel ani v matematice jsem zrovna nevynikala. Když jde o čísla a vzorce, moje uši se vypínají. Můžu ti jen říct, že Charlottě přišla na svět přesné v den, který byl pro její narození vypočítán před staletími." „Takže datum narození určuje, kdo je nositelem genu?" Kousla jsem se do rtu. Charlottě se narodila sedmého října, já osmého. Byl mezi námi rozdíl jediného dne. „Je to spíš naopak," řekla prateta Maddy. „Gen určuje hodinu narození. Všechno to přesně propočítali." „A co když se spletli?" O jeden den! Jak prosté! Byla to záměna. To já měla ten zatracený gen, ne Charlottě. Nebo jsme ho měly obě. Nebo... Klesla jsem na stoličku. Prateta Maddy zavrtěla hlavou. „Nespletli se, andílku. Myslím, že pokud tihle lidé něco dovedou, tak je to počítání." Kdo vůbec byli „tihle lidé"? „Každý se může splést," namítla jsem. Prateta Maddy se rozesmála. „Obávám se, že Isaac Newton ne." „Charlottino datum narození vypočítal Newton?" „Moje milé dítě, rozumím tvé zvědavosti. Když jsem byla tak mladá jako ty, byla jsem zrovna taková. Ale jednak je občas lepší zůstat v nevědomosti a pak bych si opravdu moc ráda dala své citrónové bonbony."
55
„Všechno je to hrozně nelogické," povzdychla jsem si. „Jen zdánlivě." Prateta Maddy mi pohladila ruku. „Vím, že jsi chytré děvče, takže tenhle rozhovor zůstane mezi námi. Kdyby tvoje babička zjistila, co všechno jsem ti navykládala, moc by se zlobila. A když se zlobí, je ještě děsivější než normálně." „Přece na tebe nebudu žalovat, teto Maddy. A hned ti dojdu pro ty bonbony." „Hodná holka." „Ale mám ještě jednu otázku. Jak dlouho trvá po prvním skoku v čase, než se to stane znovu?" Prateta Maddy vzdychla. „Prosím!" zakňourala jsem. „Nemyslím si, že je v tom nějaké pravidlo," řekla prateta. „Každý nositel genu je jiný. Ale žádný nedovede své cesty časem řídit. Děje se to denně, naprosto nekontrolované, někdy dokonce i několikrát za den. Proto je důležitý tenhle chronograf. Pokud jsem to správně pochopila, díky němu nemusí Charlottě bezmocně poletovat časem. Může být vysílána naprosto cíleně do bezpečných dob, kde se jí nemůže nic stát. Takže si o ni nedělej starosti." Upřímně řečeno si dělám mnohem víc starostí sama o sebe. „Na jak dlouho člověk v současnosti zmizí, zatímco se zdržuje v minulosti?" zeptala jsem se bez dechu. „A může se podruhé stát, že přeskočí až třeba k dinosaurům, kdy to tu bylo ještě samý pařez?" Teta mě přerušila pohybem ruky. „To stačí, Gwendolyn. Já to přece taky všechno nevím!"
56
Zvedla jsem se. „Přesto ti děkuju za odpovědi," řekla jsem. „Moc jsi mi pomohla." „To si tedy nemyslím. Mám děsivě špatné svědomí. Vlastně bych tě v té tvé zvídavosti neměla podporovat, obzvlášť proto, že většinu z toho nemám vědět ani já. Když jsem se svého bratra - tvého drahého dědečka - vyptávala na všechna tahle tajemství, odpovídal pokaždé stejné. Říkal, že čím méně o tom budu vědět, tím to bude lepší pro moje zdraví. Dojdeš mi teď konečně pro ty bonbony? A prosím nezapomeň: ty s cukrem!" Prateta Maddy mi zamávala. Jak mohlo tajemství ohrožovat zdraví? A kolik toho o tom všem věděl můj dědeček?
„Isaac Newton?" opakovala Leslie ohromeně. „Není to ten s tou gravitací?" „Jo, jasně. Ale očividně taky vypočítal Charlottino datum narození." Stála jsem v supermarketu v oddělení potravin před jogurty, pravou rukou jsem si držela mobil u jednoho ucha a druhé si zakrývala levou rukou. „Bohužel nikdo nevěří, že se přepočítal. Pochopitelně kdo by tomu taky věřil, je to Newton! Ale musel se splést, Leslie. Narodila jsem se den po Charlottě a já jsem se přenesla v čase, ne ona." „To je opravdu velmi mysteriózní. Ach, ta zatracená věc zas potřebuje hodinu, aby naskočila. No tak, dělej ty, šmejde!" nadávala Leslie svému počítači. „Ach jo, Leslie, bylo to tak - divné! Skoro jsem mluvila s jedním ze svých předků! Víš, třeba s tím tlustým chláp
57
kem z toho obrazu před tajnými dveřmi, s prapraprapraprastrýcem Hughem. Totiž pokud to byla jeho doba a ne nějaká jiná. Taky mě mohli nechat zavřít do blázince." „Mohlo se ti stát bůhvíco," vydechla Leslie. „Pořád to nepobírám! Celá ta léta dělají divadýlko kvůli Charlottě a pak se stane tohle! Musíš to okamžitě povědět mámě. A vlastně musíš okamžitě domů! Každou chvíli se to může stát znova!" „Děsivý, co?" „No to teda. Ok, už jsem online. Napřed vygoogluju Newtona. A ty mazej domů! Tušíš, jak dlouho už v té sámošce jsi? Třeba tam dřív byla jáma a ty sletíš do dvanáctimetrové hloubky!" „Babička bude naprosto šílená, až se to dozví," podotklajsem. „Jo a co teprve chudák Charlottě... jen si to vem, všechny ty roky se musela zříkat tolika věcí, a teď z toho nic nemá. Tak, mám to. Newton. Narozen 1643 ve Woolsthorpe - kde to sakra je? - zemřel 1727 v Londýně. Blablabla. Nepíše se tu nic o cestování časem, jen něco o infinitezimálním počtu, což jsem nikdy neslyšela a ty? Numerické řešení transcendentních rovnic... kvadratika, optika, nebeská mechanika, blablabla, ach, tady je i ten gravitační zákon... no, ty transcendentní rovnice se asi nejvíc blíží cestování v čase, nemyslíš?" „Upřímně řečeno - ne," odpověděla jsem. Vedle mě hlučně diskutoval nějaký páreček, jaký druh jogurtů by si měli koupit.
58
„Ty jsi snad ještě pořád v tom supermarketu?" vykřikla Leslie. „Koukej, ať už jsi doma!" „Už se řítím," přerušila jsem ji a namířila si to se žlutým papírovým pytlíkem, ve kterém byly bonbony pro pratetu Maddy, směrem k východu. „Ale Leslie, já to doma nemůžu povědět. Mysleli by si, že jsem se zbláznila." Leslie zaprskala do telefonu. „Gwen! Každá jiná rodina by tě nechala svázat do svěrací kazajky, ale ne ta tvoje! U vás se přece nemluví o ničem jiném, než je ten gen cestování časem a chronometr a výuka mystérií." „Je to chronograf," opravila jsem ji. „Ta věc funguje na krev! No není to nechutné?" „Chro-no-graf! Ok, vygooglovala jsem to." Ploužila jsem se tlačenicí na Oxford Street k dalšímu semaforu. „Teta Glenda bude tvrdit, že si to všechno vymýšlím, abych se dělala důležitou a ukradla Charlottě její show." „No a? Nejpozději až příště přeskočíš v čase, si všimne, že se spletla." „A co když už nikdy nepřeskočím? Co když to byla jen jednorázová záležitost? Jako rýma." „Tomu sama nevěříš. Hm, vypadá to, že chronograf jsou naprosto normální náramkové hodinky. Dají se koupit na eBay od deseti liber. Sakra... počkej, vyhledám Isaac Newton a chronograf a cestování časem a krev. „No?" „Nic nenalezeno," vzdychla Leslie. „Teď mě mrzí, že jsme to všechno neprozkoumaly už dřív. Obstarám nám nějakou odbornou literaturu. Všechno, co najdu o cesto
59
vání časem. K čemu jinak mám tu pitomou průkazku do knihovny? Kde teď jsi?" „Přecházím Oxford Street a pak zahnu do Duke Street." Najednou jsem vyprskla smíchy. „Ptáš se proto, že sem chceš přijít a udělat křídou kříž, jestli se najednou přeruší spojení? Teď uvažuju, k čemu měl být Charlottě ten pitomý kříž vůbec dobrý." „Třeba by za ní poslali toho druhého typa s genem. Jak že se to jmenuje?" „Gideon de Villiers." „Žhavý jméno. Taky ho vygoogluju. Jak se to píše?" „Jak to mám sakra vědět? Ještě k tomu kříži křídou kam by asi tak tohohle Gideona poslali? Do jaké doby? Charlottě by přece mohla být kdekoli. V každé minutě, každé hodině, každém roce a století. Ne-e, kříž nakreslený křídou nedává smysl." Leslie mi hlasitě vyjekla přímo do ucha, že jsem málem upustila mobil. „Gideon de Villiers. Jednoho jsem našla." „Fakt?" „Jo. Tady to je: Tým Greenwichského internátu sv. Vincenta i tento rok vyhrál celonárodní školní soutěž v pólu. Z poháru se radují (zleva) ředitel William Henderson, trenér John Carpenter, kapitán mužstva Gideon de Villiers... a tak dál, a tak dál. Wow, tak dokonce kapitán je to. Bohužel je ten obrázek tak maličký, že se nedá ani poznat, kdo jsou koně a kdo kluci. Kde jsi teď, Gwen?" „Ještě pořád Duke Street. To docela sedí: internát v Greenwichi, pólo - to je určitě on. Nepíšou tam taky náhodou, že tu a tam prosté zmizí? Třeba přímo z koně?"
60
„Ach, teď to vidím, ten článek je tři roky starý. Teď už asi bude se školou hotový. Nemotá se ti zas hlava?" „Zatím ne." „Kde jsi teď?" „Leslie! Ještě pořád na Duke Street. Jdu tak rychle, jak jen dovedu." „Ok, budeme spolu mluvit, dokud nebudeš přede dveřmi, a okamžitě, jak dorazíš domů, si promluvíš s mámou." Podívala jsem se na hodinky. „Ta ještě není zpátky z práce." „Tak počkáš, dokud se nevrátí, ale pak si s ní promluvíš, je to jasné? Bude vědět, co dělat, aby se ti nic nestalo, Gwen? Jsi tam ještě? Rozuměla jsi mi?" „Ano. Rozuměla. Leslie?" „Hm?" „Jsem ráda, že tě mám. Jsi ta nejlepší kamarádka na světě." „Ty taky nejsi jako kamarádka k zahození," opáčila Leslie. „Můžeš mi příště z minulosti přinést nějakou cool věc. Která kámoška tohle dovede? A až se zas budeme muset učit na nějaký pitomý test z dějepisu, prozkoumáš to všechno jednoduše na místě." „Kdybych tě neměla, vůbec bych netušila, co mám dělili," Sama jsem slyšela, že zním nějak žalostně. Ale zatraceně - cítila jsem se tak. „Můžou se vůbec z minulosti nosit věci?" zeptala se Leslie. „ Netuším. Ale opravdu ani v nejmenším. Příště to prostě zkusím. Mimochodem, zrovna jsem na Grosvenor Square."
61
„Už jsi skoro tam," vydechla si Leslie úlevou. „Kromě té záležitosti s pólem jsem na Googlu o Gideonu de Villiersovi nic nenašla. Zato spoustu odkazů na Banku de Villiers a právní kancelář de Villiers v Templu. „To musí být oni." „Nějaké pocity závrati?" „Ne, ale díky za optání." Leslie si odkašlala. „Vím, že máš strach, ale nějak je to celé vlastně docela cool. Myslím jako opravdové dobrodružství, Gwen. A ty jsi jeho součástí!" Jo. Já jsem jeho součástí. No do haj zlu.
Leslie měla pravdu: neexistoval žádný důvod předpokládat, že by mi moje máma neuvěřila. Moje „duchařské historky" taky odjakživa poslouchala s náležitou vážností. Kdykoli jsem za ní mohla přijít, když jsem se něčeho obávala. Když jsme ještě bydleli v Durhamu, celé měsíce mé pronásledoval duch jednoho démona, který měl vlastně vykonávat službu jako chrlič na střeše katedrály. Jmenoval se Asrael a vypadal jako kříženec člověka, kočky a orla. Když si všiml, že ho vidím, byl tak nadšený, že konečně může s někým mluvit, že za mnou poletoval či pobíhal na každém kroku, neustále něco vykládal, a dokonce se mnou chtěl spát v posteli. Poté, co jsem překonala počáteční strach - Asrael měl jako většina chrličů dost šeredný obličej - jsme se téměř spřátelili. Bohužel se nemohl přestěhovat z Durhamu do Londýna a pořád mi ještě
62
63
scházel. Těch pár démonů-chrličů, které jsem tady v Londýně viděla, byla spíš dost nesympatická stvoření a žádný z nich se Asraelovi nemohl rovnat. Když mi máma uvěřila Asraela, uvěří i mému cestování časem. Počkám na ten správný okamžik, abych jí to pověděla. Ale ten okamžik nějak nepřicházel. Sotva se vrátila z práce, musela si promluvit s mojí sestrou Caroline, protože ta se ve škole přihlásila, že bude během letních prázdnin opatrovat třídní terárium, včetně třídního maskota, chameleóna jménem Mr. Bean. Ačkoliv do letních prázdnin bylo ještě daleko, nezdálo se, že by se ta diskuse dala odsunout. „Nemůžeš se starat o Mr. Beana, Caroline! Dobře víš, že tvoje babička zvířata v domě zakázala," protestovala máma. „A teta Glenda má alergii." „Ale Mr. Bean nemá srst," oponovala Caroline. „A celou dobu bude přece ve svém teráriu. Nebude nikomu překážet." „Bude překážet tvojí babičce!" „Tak je babička blbá!" „Caroline - prostě to nejde! Nikdo z nás tu o chameleonech nic neví. Jen si představ, že uděláme něco špatně a Mr. Bean onemocní, nebo dokonce umře!" „Neumře. Já vím, jak se o něj postarat. Prosím, mami! Nech mě si ho vzít! Když si ho nevezmu já, dostane ho znova Tess a ta se vždycky tváří, jako by ji měl Mr. Bean nejradši." „Caroline, ne!" O čtvrthodinu později stále ještě diskutovaly. Dokonce
63
přesto, že máma odešla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Caroline se postavila před ně a škemrala: „Lady Arista si přece nemusí ničeho všimnout. Můžeme terárko domů propašovat, až tu nebude. Stejně ke mně do pokoje nikdy nechodí." „Nemůže tady mít člověk trochu klidu aspoň na záchodě?" zakřičela máma. „Ne," Caroline na to. Dovedla být příšerně otravná. Fňukat přestala teprve poté, co máma slíbila, že se osobně přimluví u lady Aristy, aby povolila prázdninový pobyt Mr. Beana v našem domě. Čas, který Caroline a máma promarnily svojí diskusí, jsem já využila k tomu, abych svému bratru Nickovi odstranila žvýkačku z vlasů. Seděli jsme v šicím pokoji. Měl toho sajrajtu v hlavě přibližně půl kila a nedovedl si vzpomenout, jak se tam dostal. „Toho sis ale přece musel všimnout!" řekla jsem mu. „Bohužel ti budu muset pár pramínků ustřihnout." „To neva," pokrčil Nick rameny. „Můžeš to ostříhat celý. Lady Arista říkala, že vypadám jak holka." „Podle lady Aristy vypadají jako holka všichni, co mají vlasy delší než zápalka. Ty tvoje pěkné lokny by byla škoda stříhat." „Přece zas dorostou. Ostříhej je všechny, jo?" „To asi s nůžkama na nehty nepůjde. Musíš k holiči." „To zvládneš," řekl mi s důvěrou Nick. Očividně docela zapomněl, že už jsem ho jednou nůžkami na nehty ostříhala a tehdy vypadal jako čerstvě vylíhnuté mládě
64
supa. Bylo mi sedm a jemu čtyři. Potřebovala jsem jeho kudrny, protože jsem si z nich chtěla vyrobit paruku. Což bohužel neklaplo, zato mi napařili den domácího vězení. „Opovaž se," řekla máma. Vrátila se do pokoje a pro jistotu mi nůžky vzala z ruky. „Pokud vůbec, tak to udělá kadeřník. Zítra. Teď musíme dolů na večeři." Nick si povzdechl. „Bez obav, lady Arista tu dneska není!" zakřenila jsem se na něj. „Nikdo nebude remcat kvůli žvýkačce. Nebo kvůli fleku na mikině." „Jakej flek?" Nick se začal prohlížet. „Sakra, to musel být ten džus z granátovýho jablka. Vůbec jsem si toho nevšiml." Chudák malej, na všechno mi naletí. „Jak jsem říkala, nikdo ti nevyhubuje." „Ale dneska přece není středa!" podivil se Nick. „Přesto odjeli." „Cool." Když tu lady Arista, Charlottě a teta Glenda byly, bývala večeře vždycky spíš náročnou záležitostí. Lady Arista kritizovala především Carolininy a Nickovy stolovací způsoby (někdy i pratetiny), teta Glenda se neustále vyptávala na moje známky, aby mě pak mohla srovnávat s Charlottě, která se usmívala jak Mona Lisa a vždycky, když se jí někdo na něco zeptal, odpověděla jednoduše: „Do toho vám nic není." Všichni bychom si v zásadě tahle večerní shromáždění odpustili, ale naše babička trvala na tom, abychom se jich účastnili. Omluvou byla jedině nakažlivá nemoc. Jídlo připra
65
vovala paní Bromptonová, která od pondělka do pátku docházela do domu, aby se vedle vaření postarala také o prádlo. (O víkendech vařila buď teta Glenda, nebo máma. Pizza nebo Čína z dovážkové služby nebyla k Nickově a mojí velké lítosti nikdy.) Ve středeční večery, kdy lady Arista, teta Glenda a Charlotte odcházely za svými mystérii, bývala večeře mnohem uvolněnější. A všichni jsme byli nadšení, že dneska, ačkoli bylo teprve pondělí, už panovaly středeční poměry. Ne že bychom hned začali hlasitě srkat, mlaskat a krkat, ale dovolili jsme si bavit se mezi sebou, položit si lokty na stůl a probírat témata, která lady Arista považovala za nevhodná. Například chameleóny. „Máš ráda chameleóny, teto Maddy? Nechtěla bys jednoho mít? Docela ochočeného?" „No, ehm, vlastně ano, když to teď říkáš, tak si myslím, že jsem opravdu vždycky toužila mít chameleóna," odpověděla prateta Maddy a nandala si na talíř rozmarýnové brambory. „Každopádně." Caroline zářila. „Možná se ti tvé přání brzy vyplní." „Ozvaly se vůbec lady Arista a Glenda?" dotazovala se máma. „Tvoje matka odpoledne volala, aby mi sdělila, že nebudou na večeři," odpověděla jí prateta Maddy. „Vyřídila jsem jí, že nás to všechny moc mrzí. Doufám, že vám to vyhovuje." „To jo," zahihňal se Nick. „A Charlottě? Už se...?" ptala se máma dál.
66
„Dosud nejspíš ne." Prateta Maddy pokrčila rameny. „Ale počítají s tím každým okamžikem. Té chuděře je bez přestání mdlo, a teď má navíc i migrénu." „To je mi jí opravdu líto," řekla máma. Položila vidličku a nepřítomně civěla na tmavé obložení naší jídelny, které vypadalo, že si ho někdo spletl s podlahou a položil tam parkety. „Co se stane, jestli Charlottě vůbec neskočí v čase?" zeptala jsem se. „Dříve nebo později se to stane!" napodobil Nick přemrštěně slavnostní tón naší babičky. Všichni kromě mě a mámy se zasmáli. „Ale když se to nestane? Co když se spletli a Charlottě len gen vůbec nemá?" pokračovala jsem. Tentokrát Nick napodobil tetu Glendu: „Už když byla dítě, dalo se poznat, že je Charlotte určena k něčemu vyšumí. S vámi obyčejnými dětmi ji vůbec nemohli sroviwvat." Znovu se všichni zasmáli. Kromě mámy. „Jak jsi na to přišla, Gwendolyn?" "Jen tak..." zaváhala jsem. „Už jsem ti přece vysvětlila, že tady je chyba nemožná," frkla teta Maddy. „Jo, protože Isaac Newton byl génius, co se neplete, já ano," zabručela jsem. „Proč vůbec Charlottino datum narození vypočítal Newton?" ,,Teto Maddy!" Máma se na pratetu vyčítavě podívala. Mlaskla. „Vyptávala se mě a byla neodbytná, co jsem Měla dělat? Je úplně stejná jako ty, když jsi byla malá,
67
Grace. Mimoto slíbila, že tenhle náš rozhovor udrží v naprosté tajnosti." „Jen před babičkou," dodala jsem. „Nevynalezl náhodou Isaac Newton i ten chronograf?" „Ty jedna žalobnice," zahubovala prateta Maddy. „Tobě už nikdy nic nepovím." „Jaký chronograf?" zeptal se Nick. „To je stroj času, pomocí něhož posílají Charlottě do minulosti," vysvětlila jsem. „A Charlottina krev je takříkajíc pohonná látka téhle mašiny." „Hustý," vydechl Nick a Caroline vyjekla: „Fůůůj, krev!" „Dá se tím chronografem cestovat i do budoucnosti?" zeptal se Nick. Máma vzdychla. „Vidíš, co jsi způsobila, teto Maddy?" „Jsou to tvoje děti, Grace," odvětila prateta s úsměvem. „Je normální, že chtějí vědět, o co jde." „Ano, možná." Máma nás přejela očima. „Ale nikdy se na tyhle věci nesmíte vyptávat babičky, slyšíte?" „Přitom je nejspíš jediná, kdo zná odpovědi," podotkla jsem. „Ale neřekne vám je." „A kolik toho o tom všem víš ty, mami?" „Víc, než by mi bylo milé." Máma se sice pousmála, ale mně připadalo, že to byl smutný úsměv. „Mimochodem, do budoucnosti se nedá cestovat, Nicku, a to proto, že budoucnost se ještě neodehrála." „He?" rozhodil Nick rukama. „Co je tohle za logiku?" Pan Bernhard zaklepal a vstoupil, s telefonem v ruce.
68
Leslie by se určité mohla pominout, kdyby viděla, že telefon leží na stříbrném podnose. Občas to pan Bernhard opravdu přeháněl. „Telefonní hovor pro slečnu Grace," pronesl. Máma vzala telefon z podnosu, pan Bernhard se otočil a opustil jídelnu. Večeřel s námi jen tehdy, když ho o to lady Arista výslovně požádala, což se ovšem dělo jen několikrát do roka. Nick a já jsme ho podezírali, že si tajně nechává nosit pizzu nebo činu a pěkně si to v pohodlí spořádá. „Ano? Ach, mami, to jsi ty." Prateta Maddy na nás mrkla. „Vaše babička dovede Číst myšlenky!" zašeptala. „Tuší, že tu vedeme zakázané rozhovory. Kdo z vás sklidí ze stolu? Potřebujeme místo pro jablečný koláč paní Bromptonové." „A vanilkovou zmrzlinu!" Ačkoliv jsem spořádala horu rozmarýnových brambor s karamelizovanou mrkví a vepřovými medailonky, pořád jsem nebyla sytá. Asi jsem z toho všeho rozrušení měla větší hlad. Vstala jsem a začala odnášet špinavé nádobí do jídelního výtahu. „Když bude Charlottě cestovat k dinosaurům, nemohla by mi přinést malé dinosauří mládě?" zeptala se Caroline. Prateta Maddy zavrtěla hlavou. „Zvířata a lidé bez časocestovacího genu nemohou být transportováni časem. A tak daleko se také cestovat nedá." „Škoda," zalitovala Caroline. „No, já si myslím, že je to dobře," začala jsem. „Představ si, co by se asi dělo, kdyby sem lidé cestující časem ne
69
ustále přinášeli dinosaury nebo tygry šavlozubé - nebo hunského krále Attilu nebo Adolfa Hitlera." Mámin telefonát byl u konce. „Zůstanou tam přes noc," oznámila nám. „Pro jistotu." „A kde?" zeptal se Nick. Máma neodpověděla. „Teto Maddy? Je všechno v pořádku?"
70