5. kapitola
Z kronik Strážců 12. července 1851
Přes důkladné prohledání domu nebyla zlodějka, která byla spatřena v ranních hodinách v domě lorda Horatia Montrose (Vnitřní kruh) na Boudronském náměstí, nalezena. Pravděpodobně unikla jedním z oken do zahrady. Hospodyně, paní Masonova, sestavila seznam, věcí, které byly odcizeny, jednalo se o stříbrné příbory a drahocenné klenoty lady Montroseové, včetně náhrdelníku, jejž matce lorda Montrose věnoval vévoda z Wellingtonu. Lady Montroseová toho času prodlévá na venkově.
Zpráva: David Lloyde, adept 2. stupně
5
„Vypadáš fakt vyřízené," řekla mi Leslie o přestávce na školním dvoře. „Taky se cítím mizerné." Leslie mě poplácala po ruce. „Ale tyhle kruhy pod očima ti sluší," pokusila se mě povzbudit. „Díky nim vypadají tvoje oči ještě modřejší." Musela jsem se usmát. Leslie byla zlatá. Seděly jsme na lavičce kolem kaštanu a mohly jsme si jen šeptat, protože za námi seděla Cynthia Daleová s nějakou kamarádkou a hned vedle mluvil Gordon Gelderman, ukvičená kachnička a medvěd bručoun v jednom, s dvěma dalšími kluky z naší třídy o fotbalu. Nechtěla jsem, aby zachytili něco z našeho rozhovoru. Už tak mě považovali za dost divnou. „Ach, GwenI Měla jsi to říct mámě!" „To už jsi mi řekla přinejmenším padesátkrát." „Jo, protože je to pravda. Vážně nechápu, proč jsi to neudělala!" „Protože... no, upřímně řečeno to sama nechápu. Asi jsem pořád nějak doufala, že se to už znova nestane." „Už jen tohle noční dobrodružství - co všechno se mohlo stát! Vezmi si tu věštbu tvojí pratety: to neznamená
89
nic jiného, než že jsi ve velkém nebezpečí - ty hodiny znamenají cestování časem, vysoká věž nebezpečí a ten pták... ach jo, nemělas ji probudit! Nejspíš by to teprve pak začalo být napínavé. Dneska odpoledne všechno pořádně proklepnu - havran, safír, věž, jeřáb - objevila jsem jednu stránku o nadpřirozených jevech, která je dost informativní. A pak jsem nám obstarala hromadu knih o cestování časem. A filmy. Návrat do budoucnosti jedna až tři. Možná se z toho můžeme něco naučit..." Toužebně jsem pomyslela na to, jaká byla vždycky zábava válet se u Leslie na gauči a koukat na DVD. Někdy jsme ztlumily zvuk a dabovaly film samy - s vlastním textem. „Je ti na omdlení?" Zavrtěla jsem hlavou. Teď jsem věděla, jak se chudák Charlottě v posledních týdnech cítila. Tohle vyptávání jednomu opravdu lezlo na nervy. Obzvlášť když jsem se sama pořád zkoumala a čekala, kdy zas přijde závrať. „Kdybys aspoň věděla, kdy se to stane příště," řekla Leslie. „Myslím, že je to opravdu nefér. Charlotte se na to celou dobu připravovala a tebe prostě hodí do vody." „Netuším, co by udělala Charlotte, kdyby byla včera v noci na mém místě a pronásledoval ji ten muž, co spal v naší vestavěné skříni," podotkla jsem. „Myslím, že její hodiny tance a šermu by jí v téhle situaci moc nepomohly. A ani tam široko daleko nebyl žádný kůň, na kterém by mohla odcválat pryč." Zahihňala jsem se, protože jsem si představila, jak Charlotte místo mě prchá domem před tím divokým Waltrem
90
ze skříně. Možná by popadla kord ze stěny v salonu a způsobila jím mezi ubohými sloužícími krveprolití. „Ne, ty hlupáčku. Ale jí by se to v první řadě vůbec nestalo, protože by včas odcestovala někam jinam s tou chronověcí. Někam, kde je to pokojné a hezké. Kde se jí nemůže nic stát! Ale ty radši riskuješ život, než abys svojí rodině pověděla, že vyučovali špatnou osobu." „Třeba Charlotte mezi tím taky skočila v čase. Pak by přece měli, co chtěli." Leslie vzdychla a začala probírat štos papírů, co jí ležel na klíně. Založila pro mě něco jako akta plná užitečných informací. Nebo také méně užitečných. Například vytiskla obrázky veteránů a vedle napsala rok výroby. Podle toho byl veterán, který jsem viděla při své první cestě časem, z roku 1906. „Jack Rozparovač páchal svoje zločiny v East Endu. Bylo to v roce 1888. Naneštěstí nikdy neodhalili, co byl zač. Byla spousta podezřelých typů, ale žádnému to nemohli dokázat. Takže pokud se zatouláš do East Endu, v roce 1888 je každej chlap potenciálně nebezpečnej. Velký požár Londýna byl 1666, mor takřka pořád, 1348, 1528 a 1664 to bylo obzvlášť špatné. Potom bombardování během druhé světové války. Začalo to 1940, celý Londýn byl v troskách. Musíš zjistit, jestli váš dům zůstal nepoškozený, jestli jo, jsi tam v bezpečí. Jinak docela dobré místo je katedrála svatého Pavla, sice ji zasáhli, ale jako zázrakem zůstala stát. Možná by ses tam mohla jednoduše schovat." „Všechno to zní děsně nebezpečně," řekla jsem. „Jo, taky jsem si to vždycky představovala o něco ro
91
mantičtější. Víš, myslela jsem si, že tam Charlotte prožívá tak nějak vlastní historické filmy. Tancuje s panem Darcym na bále. Zamiluje se do sexy Highlandera. Poví Anně Boleynové, že si za žádnou cenu nemá brát Jindřicha VIII. Atak." „Anna Boleynová je ta, které setli hlavu?" Leslie přikývla. „Je o tom super film s Natálie Portmanovou. Můžu nám půjčit DVD... Gwen, prosím tě, slib mi, že si dnes promluvíš s mámou." „Slibuju. Hned dneska večer." „Kde je vlastně Charlotte?" Cynthia Daleová vykoukla za kmenem stromu. „Chtěla jsem od ní opsat tu práci o Shakespearovi. Ehm, totiž chtěla jsem jen pár tipů." „Charlotte je nemocná," odpověděla jsem. „A co jí je?" „No..." „Průjem," řekla Leslie. „Dost ošklivý průjem. Celý den sedí na záchodě." „Fuj, žádné detaily, prosím," zašklebila se Cynthia. „Mohla bych se teda podívat do vašich úkolů?" „Myje taky ještě nemáme hotové," řekla Leslie. „Chceme se ještě podívat na Zamilovaného Shakespeara na DVD." „Můžeš si přečíst moji práci," vložil se do toho Gordon Gelderman svým hlubokým basem. Jeho hlava se objevila z druhé strany stromu. „Celá obškrábnutá z Wikipedie." „Tak z Wikipedie si to můžu opsat sama," odsekla mu Cynthia. Zvonek ohlásil konec přestávky.
92
„Dvouhodinovka angličtiny," vzdychl Gordon. „Trest pro každého muže. Ale Cynthia už při pomyšlení na profesora prince slintá." „Sklapni, Gordone." Ale Gordon jak známo nikdy nesklapne. „Fakt nechápu, proč si všechny myslíte, že je ten Whitman tak skvělej. Je přece jasně teplej." „Nesmysl!" vykřikla Cynthia a rozhořčeně vstala. „O co, že je teplej." Gordon ji následoval ke vchodu. Bude do Cynthie hučet až do druhého patra, to dovedl, aniž by se jednou jedinkrát nadechl. Leslie obrátila oči v sloup. „Pojď!" řekla a podala mi ruku, aby mi pomohla vstát z lavičky. „Vzhůru za princem Veverkou." Na schodech ve druhém patře jsme dohnali Cynthii a Gordona. Pořád se ještě dohadovali o Whitmanovi. "To se dá poznat už podle toho jeho pošahanýho perelního prstenu," říkal Gordon. „Něco takovýho nosí jen teplouši." „Můj dědeček taky nosil pečetní prsten," vložila jsem se do toho, ačkoliv jsem vlastně vůbec nechtěla. „Pak je tvůj dědeček taky teplej," konstatoval Gordon. „Jenom závidíš," obvinila ho Cynthia. „Závidím? Já? Tomuhle sralbotkovi?" „Jasně, závidíš. Protože Whitman je zkrátka nejlíp vyjídající, nejmužnější, nejchytřejší heterosexuální muž, který kdy žil. A protože vedle něj vypadáš jenom jako neduživý hloupý malý kluk." „Vřelé díky za ten kompliment," ozval se pan profesor
93
Whitman. Nepozorovaně se objevil přímo za námi, štos papírů pod paží a jako vždycky vypadal tak dobře, až to bralo dech (ačkoliv pořád trochu jako veverka). Cynthia okamžitě zrudla. Vážně mi jí bylo líto. Gordon se škodolibě křenil. „A ty, milý Gordone, by sis možná měl udělat takovou malou rešerši o pečetních prstenech," pokračoval Whitman. „Do příštího týdne bych od tebe rád viděl pár odstavců na toto téma." Teď zrudnul i Gordon. Ale na rozdíl od Cynthie mohl stále mluvit. „Na angličtinu nebo dějepis?" vykviknul. „Uvítal bych, kdybys upřednostnil historické aspekty, ale nechávám ti zcela volnou ruku. Řekněme pět stránek do příštího pondělí?" Whitman otevřel dveře do naší třídy a oslnivě se na nás usmál. „Až po vás." „Nenávidím ho," zamumlal Gordon, když mířil ke svému místu. Leslie ho konejšivě poklepala po rameně. „Myslím, že je to oboustranné." „Prosím, řekni, že se mi to jen zdálo," vzdychla Cynthia. „Zdálo se ti to," řekla jsem, když si to přála. „Ve skutečnosti Whitman neslyšel ani slovo o tom, že ho považuješ za nejvíc sexy muže, co kdy žil." Cynthia se s povzdychnutím sesunula na židli. „Kéž by se země rozestoupila a pohltila mě!" Posadila jsem se na své místo vedle Leslie. „Ta chudinka pořád vypadá jako rajče." „Jo, odhaduju, že tak bude vypadat až do konce svojí školní docházky. Páni, to bylo ale trapný!"
94
„Třeba jí teď bude Whitman dávat lepší známky." Whitman se zamyšleně podíval k místu, kde sedávala Charlotte. „Pane profesore? Charlotte je nemocná," řekla jsem. „Nevím, jestli teta volala na sekretariát..." „Má průjem," zabučela Cynthia. Očividně měla teď nutkavou potřebu nebýt jediná, které se děje něco trapného. „Charlotte je omluvena," řekl Whitman. „Bude pravděpodobně několik dní chybět. Dokud se všechno... nevrátí k normálu." Otočil se a křídou na tabuli napsal Sonet. „Ví někdo, kolik sonetů Shakespeare napsal?" „Co myslel tím normálem?" zašeptala jsem k Leslie. „Každopádně nemám dojem, že by mluvil o Charlottiné průjmu," odpověděla mi. No to já taky ne. „Prohlédla sis pořádně ten jeho pečetní prsten?" zašeptala Leslie. „Ne, ty jo?" „Je na něm hvězda. Dvanácticípá hvězda! „No a?" „Dvanáct cípů - jako na hodinách." „Hodiny přece nemají cípy." Leslie zakoulela očima. „Vůbec ti to nedochází? Dvanáct! Hodiny! Čas! Cestování časem! Vsadím se s tebou... Gwen?" „Do hajzlu!" řekla jsem. Můj žaludek byl zas na horské dráze. Leslie na mě vyděšeně zírala. „Ale ne!" Taky jsem byla vystrašená. To poslední, co jsem chtěla,
95
bylo vypařit se před očima svých spolužáků. Takže jsem vstala a vrávorala ke dveřím, ruku přitisknutou na žaludek. „Myslím, že budu zvracet," řekla jsem směrem k Whitmanovi, ale na odpověď jsem nečekala, rozrazila jsem dveře a vypotácela jsem se na chodbu. „Možná by měl jít někdo za ní," slyšela jsem Whitmana. „Leslie, budeš tak hodná?" Leslie se vyřítila za mnou a zabouchla dveře od třídy. „Ok, rychle! Na záchod, tam nás nikdo neuvidí. Gwen? Gwenny?" Lesliin obličej se mi rozplynul před očima, její hlas zněl, jako by přicházel z dálky. A pak zmizela docela. Stála jsem sama na chodbě, která byla vyzdobena přepychovými, zlatem malovanými tapetami. Pod mýma nohama se místo odolné kamenné podlahy rozkládal krásný parket s ozdobným vykládáním, vypulírovaný do vysokého lesku. Byla noc nebo přinejmenším večer, ale na zdech planuly svíčky zasazené do svícnů a z malovaného stropu visely lustry, také opatřené svítícími svíčkami. Všechno se koupalo v měkkém zlatém světle. Moje první myšlenka byla: Super, nespadla jsem. Moje druhá: Kde se tu můžu schovat, než mě někdo uvidí? V tomhle domě jsem totiž nebyla sama. Zezdola zněla hudba, hra na housle. A hlasy. Docela hodně hlasů. Z důvěrně známé školní chodby v druhém patře Saint Lennox High School jsem nepoznávala vůbec nic. Pokusila jsem se rozpomenout na uspořádání místností.
96
mnou byly dveře do mé třídy, naproti měla zrovna paní profesorka Counterová hodinu zeměpisu v šesté třídě. Vedle byl sklad. Když se schovám tam, přinejmenším mě nikdo neuvidí, až se budu vracet. Na druhé straně se sklad většinou zamykal, a tak možná nebyl nejlepší nápad se tam schovat. Kdybych se vrátila do zamčené místnosti, musela bych si vymyslet nějaké opravdu věrohodné vysvětlení, jak jsem se tam ksakru dostala. Ale pokud bych šla do jiné z místností, zhmotnila bych se při návratu zničehonic před spoustou žáků a učitelem. Vysvětlení pro tohle by se vymýšlelo asi ještě hůř. Možná bych měla jednoduše zůstat na téhle chodbě a doufat, že to nebude dlouho trvat. Při mých prvních skocích v čase jsem přece taky byla pryč jen pár minut. Opřela jsem se o brokátovou tapetu a toužebně čekala na pocit závratě. Zezdola se ozývala změť hlasů a smích, slyšela jsem cinkání skleniček a pak zas někdo hrál na housle. Vypadalo to, že se tam dole někdo dobře baví. Třeba byl mezi nimi i James. Koneckonců tu kdysi bydlel. Představila jsem si, jak tam někde dole tančí za zvuků houslí, živ a zdráv. Skoda, že se s ním nemůžu potkat. Ale nejspíš by nebyl moc rád, kdybych mu řekla, odkud se známe. Totiž, že se jednou poznáme, dlouho poté, co zemřel, ehm, až zemře. Kdybych věděla, jak zemřel, mohla bych ho třeba varování. Hej, Jamesi, 15. července ti na Park Lane spadne cihla na hlavu, takže radši zůstaň doma. Bohužel jsem nevěděla,
97
na co James zemřel. Ani nevěděl, že zemřel. Ehm, že zemře. Bude mrtvý. Čím déle jsem uvažovala o celém tomhle cestování Časem, tím komplikovanější se mi to zdálo. Na schodišti jsem zaslechla kroky. Někdo utíkal nahoru. Ne, byli to dva lidé. Sakra! Copak nemůžu pár minut jen tak v klidu někde postávat? Kam teď? Rozhodla jsem se pro místnost naproti, v mém čase třídu šestáků- Madlo dveří bylo zaseknuté a trvalo několik vteřin, než jsem pochopila, že kliku musím stisknout směrem nahoru, ne dolů. Když jsem konečně mohla vklouznout do místnosti, byly kroky už docela blízko. I tady uvnitř hořely ve svícnech na zdi svíčky. Jak lehkomyslné bylo nechat je hořet bez dozoru! Já dostávám doma hned vynadáno, když zapomenu třeba jen zhasnout čajovou svíčku v šicím pokoji. Rozhlížela jsem se po nějakém úkrytu, ale v místnosti bylo nábytku poskrovnu. Bylo tu jakési art sofa na křivých pozlacených nožkách, psací stůl, polstrované židle, nic, za co by se dalo schovat, pokud jste byli větší než myš. Nezbylo mi nic jiného, než se postavit za jeden ze zlatých závěsů, co visely až na zem - což nebyla zrovna originální skrýš. Ale tady mě přece nikdo nehledal. Venku na chodbě jsem uslyšela hlasy. „Kam chceš jít?" ptal se mužský hlas. Zněl docela rozčíleně. „Na tom nezáleží! Hlavně pryč odsud," odpověděl mu druhý hlas. Byl to hlas dívky, brečící dívky, abych byla přesná. K mému zděšení vpadla přímo do téhle míst
98
nosti. A ten muž za ní. Skrz závěs jsem viděla jejich mihotavé stíny. Ach, no samozřejmě! Ze všech místností tady nahoře si museli vybrat zrovna tu moji. „Nech mě na pokoji," ozval se dívčin hlas. „Já tě nemůžu nechat na pokoji," řekl ten muž. „Pokaždé, když tě nechám o samotě, uděláš něco nerozvážného." „Jdi pryč!" opakovala dívka. „Ne, to neudělám. Poslechni, je mi líto, že se to stalo. Neměl jsem to připustit." „Ale připustil! Protože jsi měl oči jen pro ni." Muž se lehce zasmál. „Ty žárlíš." „To by se ti tak líbilo." No bezva! Hádající se zamilovaný párek! To mohlo trvat. Zkysnu tady za tím závěsem, dokud neskočím zpátky a z čistá jasna se zjevím na parapetu ve vyučování paní profesorky Counierové. Možná bych jí mohla namluvit, že jsem se účastnila nějakého fyzikálního experimentu. Nebo že jsem tam byla celou dobu a ona si mě jen nevšimla. „Hrabě se bude ptát, kde jsme," řekl mužský hlas. „Tak ať vyšle tu svou transylvánskou spřízněnou duši na výzvědy, ten tvůj hrabě. Ve skutečnosti není žádný hrabě. Jeho titul je stejně falešný jako růžolící tvářičky té... jak že se to jmenuje?" Dívka si zlostně odfrkla. Nějak mi to přišlo povědomé. Dost povědomé. Opatrně jsem vykoukla zpoza závěsu. Oba stáli přímo přede dveřmi a ukazovali mi svůj profil. Dívka byla opravdu sličná
99
a měla na sobě fantastické šaty z tmavomodrého hedvábí, zdobené brokátem a se sukní tak širokou, že sotva prošla dveřmi. Její sněhobílé vlasy podivně čněly do výšky, odkud jí v loknách padaly zpět na ramena. Určitě to byla paruka. I muž měl bílé vlasy, na týlu svázané stužkou. Přes důchodcovskou barvu jejich vlasů vypadali oba mladě a kromě toho byli moc pěkní, především ten muž. Vlastně to byl spíš ještě kluk, osmnáct nebo devatenáct let starý. A vypadal tak dobře, až to bralo dech. Perfektní mužný profil, řekla bych. Nemohla jsem se vynadívat. Vyklonila jsem se ze svého úkrytu víc, než jsem chtěla. „Její jméno už jsem zapomněl," řekl ten kluk ještě s úsměvem. „Lháři!" „Hrabě nemůže za to, jak se Rákóczi chová," pokračoval kluk tentokrát docela vážně. „Jistě ho za to potrestá. Nemusíš mít hraběte ráda, musíš ho jen respektovat." Dívka si znovu pohrdavě odfrkla a já zas měla pocit podivné důvěrnosti. „Já nemusím vůbec nic," řekla a zničehonic se otočila k oknu. To znamená, že se otočila ke mně. Chtěla jsem zmizet za závěsem, ale ztuhla jsem uprostřed pohybu. To není možné! Ta dívka měla můj obličej. Dívala jsem se do vlastních vyděšených očí! Dívka byla stejně ohromená jako já, ale rychleji se vzpamatovala. Udělala jednoznačný pohyb rukou. Schovej se! Zmiz! S těžkým dechem jsem strčila hlavu zpátky za závěs.
100
Kdo to byl? Taková podoba přece nebyla možná. Musela jsem se prostě ještě jednou podívat. „Co to bylo?" slyšela jsem chlapcův hlas. „Nic!" řekla dívka. Byl to taky můj hlas? „U okna." „Nic tam není!" „Může tam stát někdo za závěsem a odposlou..." Věta končila překvapeným zvukem. Najednou bylo ticho. Co se to zas stalo? Aniž bych přemýšlela, odsunula jsem závěs stranou. Dívka, co vypadala jako já, přitiskla své rty na ústa toho kluka. Napřed si to nechal zcela pasivně líbit, ale pak ovinul své ruce kolem jejího pasu a přitáhl si ji blíž. Dívka zavřela oči. V žaludku mi najednou tancovali motýlci. Bylo divné pozorovat sebe samu při líbání. Vypadalo to, že to docela umím. Bylo mi jasné, že ta holka toho kluka políbila jen proto, aby ho rozptýlila. To od ní sice bylo milé, ale proč to dělala? A jak jsem kolem nich měla nepozorovaně projít? Motýlci v mém žaludku se proměnili v poletující ptáky a obraz líbajícího páru se mi rozplynul před očima. A pak jsem najednou stála ve třídě šesťáků a byla s nervy v koncích. Všude panoval klid. Počítala jsem s křikem, když se tu tak zničehonic zjevím, a s tím, že možná někdo - profesorka Counterová? - leknutím omdlí. Ale třída byla prázdná. Vydechla jsem úlevou. Aspoň
101
trochu štěstí jsem měla. Klesla jsem na židli a opřela jsem si hlavu o stůl. To, co se stalo, překračovalo veškeré meze mého chápání. Ta dívka, ten pěkný kluk, ten polibek... Ta dívka nejenže vypadala jako já. Ta dívka jsem byla já. Žádný omyl nebyl možný. Poznala jsem se podle mateřského znaménka ve tvaru půlměsíce na spánku, kterému teta Glenda vždycky říká „divný banán". Taková podoba není možná.
102