Jdi na obsah Jdi na menu
 


6. kapitola

7. 11. 2015

Opál a Jantar tvoří první pár, Achát pěje v B coby vlčí avatar duet - Solutio! - s Akvamarínem. Mocně následují Smaragd s Citrínem, dvojčata Karneolu ve znamení štíra, a, Nefrit, číslo osm, digestio uzavírá. V E-dur: Černý Turmalín, Safír v F, jak světlý se zdá. A vtom Diamant troufalý jako jedenáct a sedm, pozná lva. Projectio! Čas je řeka, s Rubínem začátek i konec nás Čeká. 

Z tajných zápisků hraběte Saint Germaina 

 


6. 


Ne. To nebylo možné. Ještě nikdy jsem nepolíbila kluka. No, teda skoro nikdy. Každopádně ale ne takhle. Byl tu teda ten Mortimer z vyšší třídy, s kterým jsem minulé léto chodila přesně dva týdny a půl dne. Sice jsem do něj nebyla zamilovaná, ale protože byl nejlepším kamarádem tehdejšího Lesliina kluka Maxe, tak nějak to pasovalo dohromady. Ale pokud šlo o líbání, nebyl Mortimer nic moc, šel na to dost zostra, pokoušel se mi udělat cucflek na krku, což nejspíš mělo odvést mou pozornost od toho, že se mi snaží strčit ruku pod triko. Venku bylo třicet stupňů ve stínu a já musela nosit šátek a neustále od sebe odstrkovat Mortimerovy ruce (především v temnotě kina mu vždycky narostly minimálně tři navíc). Po dvou týdnech jsme náš „vztah" po vzájemné dohodě ukončili. Byla jsem pro Mortimera příliš „nezralá" a on pro mě příliš... ehm... přítulný. Kromě něho jsem políbila už jen Gordona, na školním výletě na ostrov Wight. Ale to se nepočítá, protože a) to byla součást hry Na pravdu (řekla jsem pravdu, ovšem Gordon trval na tom, že to je lež) a b) to nebyla žádná pořádná pusa. Gordon si ani nevyndal žvýkačku. 
105 
Až na „cucflekovou aféru" (jak tomu říkala Leslie) a Gordonovu peprmintovou pusu jsem tedy byla naprosto nepolíbená. Možná i „nezralá", jak soudil Mortimer. Na to, že mi bylo šestnáct, jsem měla zpoždění, což jsem věděla, ale Leslie, která přece jen s Maxem zůstala celý rok, si myslela, že se líbání všeobecně přeceňuje. Říkala, že možná měla jen smůlu, ale kluci, kteří ji doposud políbili, tak nějak nepoužili tu správnou fintu. Leslie byla toho názoru, že by se na školách měl vyučovat předmět „líbání" namísto náboženství, které nikdo nepotřeboval. Mluvily jsme docela často o tom, jak by měl vypadat dokonalý polibek, a existovala spousta filmů, na které jsme se dívaly znova a znova jen proto, že v nich byly krásné líbací scény. „Ach, slečno Gwendolyn. Uvolíte se dnes se mnou hovořit, nebo mne chcete zase pro jednou přehlížet?" James mě uviděl, jak vycházím ze třídy šestáků a přiblížil se. „Kolik je hodin?" Rozhlédla jsem se po Leslie. „Vypadám snad jako stojací hodiny?" rozhořčil se James. „Znáte mne snad již natolik dobře, abyste věděla, že pro mne čas nehraje pražádnou roli." „Jak pravdivé." Zašla jsem za roh, abych se podívala na velké hodiny na konci chodby. James mě následoval. „Byla jsem pryč jen dvacet minut," řekla jsem. „Kdepak?" „Ach, Jamesi! Myslím, že jsem byla u tebe doma. Opravdu moc krásné. Spousta zlata. A svit svíček - moc útulné." „Ano. Ne tak žalostné a bez vkusu jako tady," podotkl 
106 
James a pohybem ruky jakoby objal převážně šedou chodbu. Najednou mi ho bylo líto. Nebyl přece o moc starší než já - a už byl mrtvý. „Jamesi, už jsi někdy políbil dívku?" „Co prosím?!" „Jestli ses už někdy líbal?" „Nesluší se o tom hovořit, slečno Gwendolyn." „Takže nelíbal?" „Jsem muž," řekl James. „Co je tohle za odpověď?" James nasadil tak rozhořčený obličej, že jsem se musela smát. „Víš vůbec, kdy ses narodil?" „Chcete mě urazit? Samozřejmě vím, kdy mám narozeniny. Jednatřicátého března." „A kterého roku?" „1762." James vyzývavě vystrčil bradu. „Před třemi týdny mi bylo jednadvacet. Vydatně jsem to oslavil se svými přáteli ve White Clubu, můj otec na oslavu zaplatil všechny moje dluhy z her a daroval mi překrásnou klisnu. A pak jsem dostal tu zatrolenou horečku a ulehl. Když jsem se vzbudil, všechno bylo jiné a jakási drzá uličnice mi tvrdila, že jsem duch." „To je mi líto," řekla jsem. „Nejspíš jsi na tu horečku zemřel." „Nesmysl! Byla to jen přechodná slabost," ohradil se James, ale oči mu nejisté kmitaly. „Doktor Barrow mínil, že není pravděpodobné, abych se od lorda Stanhopa nakazil variolou." „Hm." Tu variolu si budu muset vygooglovat. 
107 
„Hm, Co má znamenat to hni?" James se na mě podíval opravdu ošklivě. „Ach, tady jsi!" Leslie vyběhla z dívčích toalet a padla mi kolem krku. „Umírám strachy." „Nic se mi nestalo. Sice jsem při návratu skončila ve třídě profesorky Counterové, ale nikdo tam není." „Šesťáci jsou dneska na exkurzi ve hvězdárně v Greenwichi," řekla Leslie. „Ach bože, jsem tak ráda, že tě vidím! Whitmanovi jsem řekla, že jsi na záchodkách a zvracíš jako o život. Poslal mě za tebou zpátky, abych ti držela vlasy z obličeje." „Odporné," ozval se James a před nosem si přidržoval kapesník. „Řekněte té pihovaté, že o takových věcech dáma nehovoří." Nevšímala jsem si ho. „Leslie, stalo se tam něco divného... něco, co nedovedu vysvětlit." „Tak tomu věřím," Leslie mi pod nos přistrčila mobil. „Na. Vzala jsem ho z tvojí skříňky. Okamžitě zavoláš mámě." „Leslie, je přece v práci. Teď ji nemůžu..." „Zavolej jí! Už jsi třikrát přeskočila v čase a naposled jsem to viděla na vlastní oči. Najednou jsi prostě byla pryč! To bylo fakt hustý. Musíš to mámě okamžitě povědět, aby se ti nic nestalo. Prosím." Jsou to snad slzy, co má Leslie v očích? „Ta pihatka má zjevně dramatický den," odtušil James. Vzala jsem si mobil a zhluboka se nadechla. „Prosím," zopakovala Leslie. Máma pracuje jako úřednice v Nemocnici svatého Bar
108 
toloměje. Vyťukala jsem její číslo a přitom se dívala na Leslie. Přikývla a pokusila se o úsměv. „Gwendolyn?" máma očividně viděla číslo mého mobilu na displeji. Její hlas zněl ustaraně. Ještě nikdy se nestalo, abych jí volala ze školy. „Děje se něco?" „Mami... není mi dobře." „Jsi nemocná?" „Nevím." „Možná máš chřipku, teď ji mají všichni kolem. Víš co, běž domů, lehni si do postele a já se pokusím dneska přijít dřív. Pak ti vymačkám pomerančovou šťávu a připravím ti teplý obklad na krk." „Mami, není to chřipka. Je to horší. Já..." „Možná je to variola," navrhoval James. Leslie se na mě povzbudivě podívala. „No tak," sykla. „Pověz jí to." „Miláčku?" Zhluboka jsem se nadechla. „Mami, já myslím, že jsem jako Charlotte. Zrovna jsem byla... netuším kdy. A dneska v noci taky... vlastně to začalo už včera. Chtěla jsem ti to říct, ale měla jsem strach, že mi to nebudeš věřit." Máma mlčela. „Mami?" Podívala jsem se na Leslie. „Nevěří mi." „Protože taky blábolíš nesmysly," zašeptala Leslie. „No tak, zkus to ještě jednou." Ale to vůbec nebylo nutné. „Zůstaň, kde jsi," řekla máma docela proměněným 
109 
hlasem. „Počkej na mě před bránou školy. Vezmu si taxíka a budu u tebe, jak nejrychleji to půjde." „Ale..." Máma už zavěsila. 
„Whitman se na tebe bude zlobit," řekla jsem. „To je mi fuk," odsekla Leslie. „Počkám, dokud tvoje máma nedorazí. S Veverkou si nedělej starosti. Toho si omotám kolem prstu." „Co jsem to jen provedla?" „To jediné správné," ujišťovala mě Leslie. Svůj krátký výlet do minulosti jsem jí popsala do nejmenších detailů. Leslie usoudila, že ta holka, co vypadala jako já, mohla být můj předek. Já jsem si to nemyslela. Dva lidé si nemohou být tak podobní. Jedině že by to byla jednovaječná dvojčata. Tahle teorie byla pro Leslie taky přijatelná. „Ano! Jako Luisa a Lotka. Při nejbližší příležitosti nám to vypůjčím na DVD." Chtělo se mi brečet. Kdy se zas v klidu a pohodě budu moct s Leslie dívat na nějaké DVD? Taxík přijel rychleji, než bych čekala. Zastavil před školní bránou a máma vystoupila. „Nastup," řekla prostě. Leslie mi stiskla ruku. „Hodně štěstí. Zavolej mi, když budeš moct." Skoro jsem se rozbrečela. „Leslie... děkuju!" „To bude dobrý," řekla Leslie, která už taky slzela. I u filmů jsme brečely na stejných místech. 
110 
Vlezla jsem za mámou do taxíku. Nejradši bych jí padla do náručí, ale podívala se na mě tak divně, že jsem si to rozmyslela. „Temple," řekla řidiči. Pak vyjela skleněná přepážka mezi zadním sedadlem a řidičem nahoru a taxi se rozjelo. „Zlobíš se na mě?" zeptala jsem se. „Ne. To víš že ne, miláčku. Ty za to přece nemůžeš." „To je pravda! Může za to ten blbej Newton..." pokusila jsem se zažertovat. Ale máma nebyla na vtipy naladěná. „Ne, ten za to taky nemůže. Jestli je to něčí vina, pak moje. Doufala jsem, že toho budeme ušetřeni." Podívala jsem se na ni s vytřeštěnýma očima. „Jak to myslíš?" „Já... jsem myslela... doufala... nechtěla jsem tě..." Tohle koktání se jí vůbec nepodobalo. Vypadala napjatá a tak vážná, jak jsem ji zažila jen tehdy, kdy umřel táta. „Jen jsem si to nechtěla přiznat. Celou dobu jsem doufala, že je to Charlotte." „Tomu přece věřili všichni! Nikoho by nenapadlo, že se Newton přepočítal. Babička se z toho určitě zblázní." Taxík se na Piccadilly zařadil do hustého provozu. „Babička není důležitá," řekla máma. „Kdy se ti to stalo poprvé?" „Včera! Cestou do supermarketu." „V kolik hodin?" „Něco po třetí. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem šla zpátky k našemu domu a zazvonila. Ale než mi někdo stihl otevřít, byla jsem zase zpátky. Podruhé to bylo dneska v noci. Schovala jsem se ve skříni, ale někdo tam spal, ne
lil 
jaký sluha. Docela neurvalý sluha. Pronásledoval mé napříč celým domem a všichni mě hledali, protože si mysleli, že jsem zlodějka. Díkybohu jsem se vrátila, než mě stihli najít. A potřetí to bylo teď před chvílí. Ve škole. Tentokrát to muselo být ještě dál v čase, protože tam lidé měli paruky... Mami! Jestli se mi to od teď bude dít každých pár hodin, nebudu nikdy moct vést normální život! A to jen proto, že ten zatracený Newton..." Sama jsem si uvědomila, že ten vtip už nějak není vtipný. „Měla jsi mi to říct hned!" Máma mě pohladila po hlavě. „Mohlo se ti toho tolik stát!" „Chtěla jsem ti to říct, ale pak jsi řekla, že máme trochu moc fantazie." „Ale tak jsem to přece nemyslela... nebyla jsi na to vůbec připravená. Je mi to tak líto." „To přece není tvoje vina, mami! Nikdo to nemohl tušit." „Věděla jsem to," řekla máma. Po krátké, ale skličující odmlce dodala: „Narodila ses ve stejný den jako Charlottě." „Ne, nenarodila! Mám přece narozeniny osmého října, ona sedmého." „Narodila ses sedmého října, Gwendolyn." Nevěřila jsem svým uším. Jen jsem na ni zírala. „Lhala jsem o tvém datu narození," pokračovala máma. „Nebylo to těžké. Narodila ses doma a porodní asistentka, která vystavila tvůj rodný list, měla pro naše přání pochopení." „Ale proč?" 
112 
„Šlo jen o to tě ochránit, miláčku." Nerozuměla jsem jí. „Ochránit? Před čím? Stejně se to stalo." „My... já jsem chtěla, abys měla normální dětství. Bezstarostné dětství." Máma se na mě naléhavě podívala. „A nebylo nezbytně nutné, žes ten gen zdědila." „Ačkoliv jsem se narodila v den vypočítaný Newtonem?" „Naděje přece umírá poslední," namítla máma. „A přestaň už s tím Isaacem Newtonem. Je jen jedním z mnoha, kteří se tím zabývali. Tahle záležitost je mnohem větší, než si vůbec dovedeš představit. Mnohem větší, mnohem starší a mnohem mocnější. A mnohem nebezpečnější. Chtěla jsem tě z toho vynechat." „Z čeho vlastně?" Máma si povzdychla. „Bylo to ode mě hloupé. Měla jsem to vědět. Prosím, odpusť mi." „Mami!" Téměř mi přeskočil hlas. „Nemám nejmenší tušení, o čem to tu mluvíš." S každou její větou bylo moje zmatení a zoufalství o kousek větší. „Vím jenom, že se se mou děje něco, co se vůbec dít nemá. A to mě štve! Každých pár hodin se mi zamotá hlava a pak skočím do nějaké jiné doby. Netuším, co mám proti tomu dělat!" „Proto teď jedeme za nimi," řekla máma. Viděla jsem, že jí moje zoufalství ubližuje, ještě nikdy jsem ji neviděla tak ustaranou. „A oni jsou...?" „Strážci," odpověděla máma. „Prastarý tajný spolek, taky se jim říká lóže hraběte Saint Germaina." Vyhlédla z okna. „Už jsme skoro tam." 
113 
„Tajný spolek! Chceš mě zavést do nějaké pochybné sekty? Mami?" „Není to žádná sekta. Ale pochybní jsou každopádně." Máma zhluboka vydechla a krátce zavřela oči. „Tvůj dědeček byl členem téhle lóže," pokračovala po chvíli. „A před ním jeho otec stejně jako předtím jeho dědeček. Isaac Newton byl také členem, stejně jako Wellington, Klaproth, von Arneth, Hahnemann, Karl von HessenKassel, pochopitelně všichni de Villiersové a spousta, spousta dalších... tvoje babička tvrdí, že i Churchill a Einstein." Ta jména mi vůbec nic neříkala. „Ale co dělají?" „To je... no," začala máma. „Zabývají se prastarými mýty. A časem. A lidmi, jako jsi ty." „Je nás snad takových tolik?" Máma zavrtěla hlavou. „Jen dvanáct. A většina z nich je už dávno mrtvá." Taxík zastavil a bezpečnostní přepážka sjela dolů. Máma řidiči podala pár bankovek. „To je dobré," dodala. „Co děláme zrovna tady?" zeptala jsem se, když jsme stály na chodníku a taxík se rozjel pryč. Dojeli jsme podél nábřeží až k přechodu do Fleet Street. Kolem nás hučel provoz, po chodníku se sunuly masy lidí. Kavárny a restaurace naproti byly nacpané k prasknutí, na krajnici stály dva červené vyhlídkové doubledeckery a turisti z horního podlaží fotografovali monumentální komplex budov Královského soudního dvora. „Tamhle naproti mezi těmi domy se vchází do areálu Templu." Máma mi odhrnula pramen vlasů z obličeje. 
114 
Vzhlédla jsem k úzkému průchodu pro pěší, na který ukazovala. Nemohla jsem se rozpomenout, že bych tudy kdy šla. Máma si musela mého zmateného obličeje všimnout. „Nikdy jsi tu se školou nebyla?" zeptala se. „Kostel a zahrady určitě stojí za vidění. A Fountain Court. Podle mě nejkrásnější kašna ve městě." Vztekle jsem se na ni podívala. Zničehonic je z ní teď průvodkyně? „Pojď, musíme přejít ulici," řekla a popadla mě za ruku. Šli jsme za skupinkou turistů, samých Japonců, kteří před sebou všichni do jednoho drželi rozevřené mapy města. Za řadou domů se najednou objevil docela jiný svět. Horlivost nábřeží a Fleet Street byla zapomenuta. Tady, mezi majestátními, bez proluk za sebou řazenými a nadčasově krásnými budovami, panoval klid a mír. Ukázala jsem na turisty. „Co ti tu chtějí? Vidět nejkrásnější kašnu ve městě?" „Jdou se podívat na Templářský chrám," řekla, aniž by nějak reagovala na můj provokativní tón. „Je velmi starý a opředený spoustou legend. Japonci to milují. A v Middle Temple Hall byl poprvé uveden Večer tříkrálový." Chvíli jsme následovaly Japonce, pak jsme zahnuly doleva a zašly po dlážděné cestě mezi domy za několik rohů. Atmosféra tady byla skoro vesnická, ptáci zpívali, v bujných květinových záhoncích bzučely včely a i vzduch chutnal čerstvě a svěže. U vchodů domů byly připevněné mosazné tabulky s dlouhou řadou vyrytých jmen. 
115 
„To jsou všechno advokáti. Docenti právnického institutu," vysvětlovala máma. „Ani nechci vědět, kolik tu stojí pronajmout si kancelář." „Já taky ne," pronesla jsem uraženě. Jako by snad nebylo nic důležitějšího, o čem bychom měly mluvit! Před dalším vchodem jsme zůstaly stát. „Tak jsme tady," řekla máma. Byl to jednoduchý dům, který přes svou dokonalou fasádu a čerstvě natřené okenní rámy vypadal velmi starý. Očima jsem hledala jména na mosazné tabulce, ale máma mě postrčila otevřenými dveřmi a nasměrovala mě po schodech nahoru do prvního patra. Dvě mladé ženy, které nám šly naproti, nás přátelsky pozdravily. „Kde to jsme?" Máma neodpověděla. Stiskla zvonek, upravila si sako a odhrnula vlasy z obličeje. „Žádný strach, miláčku," řekla a já si nebyla jistá, jestli mluví ke mně nebo k sobě. Dveře se s bzučením otevřely a my vstoupily do světlé místnosti, která vypadala jako docela běžná kancelář. Byly tu skříně na spisy, psací stůl, telefon, fax, počítač... dokonce ani ta blondýna středního věku, která seděla za stolem, nevypadala neobvykle. Jen její brýle trošku naháněly strach, byly černočerné a s tak širokými obroučkami, že jí za nimi zmizela dobrá půlka obličeje. „Mohu pro vás něco udělat?" zeptala se. „Ach, to jste vy - slečno... paní Montroseová?" „Shepherdová," opravila ji máma. „Už nemám své dívčí jméno. Vdala jsem se." 
116 
„Ach ano, samozřejmé." Žena se usmála. „Ale vůbec jste se nezměnila. Podle vašich vlasů bych vás vždycky a všude poznala." Pak se podívala na mě. „To je vaše dcera? No, ale ta bude po tatínkovi, není-liž pravda? Jak se...?" Máma ji přerušila uprostřed slova. „Paní Jenkinsová, musím nutně mluvit se svou matkou a panem de Villiersem." „Ach, obávám se, že vaše matka a pan de Villiers mají jednání," pousmála se paní Jenkinsová omluvně. „Mají toho hodně..." Máma jí opět skočila do řeči. „Chci u té porady být." „No... to... víte přece, že to není možné." „Tak se postarejte, aby to bylo možné. Řekněte jim, že jim vedu Rubín." „Jak prosím? Ale..." Paní Jenkinsová zírala střídavě na mámu a na mě. „Udělejte prostě, co vám říkám." Ještě nikdy jsem mámu neslyšela mluvit tak rozhodně. Paní Jenkinsová vstala a vyšla zpoza stolu. Změřila si nás pohledem od hlavy k patě a já se ve své školní uniformě najednou cítila značně nepříjemně. Neumyté vlasy jsem měla jen jednoduše sepnuté gumičkou do ohonu. Namalovaná jsem taky nebyla (což jsem ostatně byla jen málokdy). „Jste si jistá?" „Pochopitelně že jsem si jistá. Myslíte si, že bych si dovolila o tom takhle hloupě žertovat? Prosím, pospěšte si, času může být pomalu." „Prosím - počkejte tady." Paní Jenkinsová se otočila a zmizela mezi dvěma skříněmi na spisy, kde byly další dveře. 
117 
„ Rubín ?" zopakovala jsem. „Ano," přitakala máma. „Každý z dvanácti cestovatelů časem je přiřazen jednomu drahokamu. A ty jsi rubín." „Odkud to víš?" „Opál a Jantar tvoří první pár, Achát pěje v B coby vlčí avatar duet - Solutio! - s Akvamarínem. Mocně následují Smaragd s Citrínem, dvojčata Karneolu ve znamení štíra, a Nefrit, číslo osm, digestio uzavírá. V E-dur: černý Turmalín, Safír v F, jak světlý se zdá. A vtom Diamant troufalý jako jedenáct a sedm, pozná lva. Projectio! Čas je řeka, s Rubínem začátek i konec nás čeká. "Máma se na mě smutně pousmála. „Ještě pořád to umím nazpaměť." Během jejího přednesu mi z nějakého důvodu naskočila husí kůže. Nepřipadalo mi to jako báseň, ale spíš jako zaklínací formulka, kterou si ve filmech mumlají zlé čarodějnice, když míchají kotlík plný nazelenalé páry. „Co to má znamenat?" „Je to jen rýmovačka, kterou složil tajnůstkářský starý muž, aby komplikované udělal ještě komplikovanějším," odpověděla máma. „Dvanáct číslic, dvanáct cestovatelů časem, dvanáct drahokamů, dvanáct tónin, dvanáct ascendentů, dvanáct kroků k vytvoření kamene mudrců..." „Kámen mudrců? Co to má...?" zarazila jsem se a zhluboka vzdychla. Měla jsem už dost neustálého kladení otázek, které jsem nikdy nedotáhla do konce, a s každou odpovědí se cítila ještě o trochu víc nejistá a zmatená. Máma stejně vypadala, že nemá chuť na moje otázky odpovídat. Dívala se z okna. „Vůbec nic se tu nezměnilo. Jako by se tu zastavil čas." 
118 
„Byla jsi tu už víckrát?" „Otec mě sem párkrát vzal," přikývla máma. „Byl o něco velkorysejší než moje matka. I pokud jde o tajemství. Jako dítě jsem sem chodila ráda. A potom později, když Lucy..." vzdychla. Chvilku jsem bojovala sama se sebou, jestli se mám dál vyptávat, nebo ne, ale pak zvítězila zvědavost. „Prateta Maddy mi prozradila, že Lucy taky měla ten gen. Proto zmizela?" „Ano," řekla máma. „A kam odešla?" „To nikdo neví." Máma si rukou projela vlasy. Byla očividně rozrušená, takhle nervózní jsem ji neznala. Kdybych sama nebyla tak rozčílená, bylo by mi jí líto. Chvíli jsme mlčely. Máma se znovu podívala z okna. „Takže já jsem Rubín," řekla jsem pak. „Ty jsou červené, že jo?" Máma přikývla. „A jaký kámen je Charlotte?" „Žádný," odpověděla máma.„Mami, nemám náhodou dvojče, o kterém jsi mi zapomněla povědět?" Máma se otočila ke mně a zasmála se. „Ne, to nemáš, miláčku." „Jsi si jistá?" „Ano, jsem si úplně jistá. Byla jsem při tvém narození, na to nezapomínej." Odněkud se ozvaly kroky, které se rychle přibližovaly. Máma se napřímila a zhluboka se nadechla. Společně 
119 
s brýlatou dámou vstoupila do místnosti teta Glenda a za ní malý, starší muž s pleší. Teta Glenda vypadala rozhněvaně. „Grace! Paní Jenkinsová tvrdí, že jsi říkala..." „Je to tak," přikývla máma. „A nemám chuť mrhat časem na to, abych zrovna tebe přesvědčovala o tom, že je to pravda. Chci okamžitě k panu de Villiersovi. Musíme Gwendolyn načíst do chronografu." „Ale to je naprosto - směšné!" Teta téměř křičela. „Charlottě..." „...ještě neskočila v čase, že mám pravdu?" Máma se obrátila k tomu malému tlustému s pleší. „Je mi to trapné, vím, že vás znám, ale nedovedu si vybavit vaše jméno." „George," odpověděl. „Thomas George. A vy jste nejmladší dcera lady Aristy, Grace. Dobře si na vás pamatuju." „Pan George," přikývla máma. „Samozřejmě. Navštívil jste nás v Durhamu po Gwendolynině narození, také si na vás vzpomínám. Tady to je Gwendolyn. Ona je Rubín, který vám ještě schází." „To je nemožné!" pronesla teta Glenda ostře. „To je naprosto a zcela nemožné! Gwendolyn nemá správné datum narození. A mimo to přišla na svět o dva měsíce dřív. Nevyvinuté předčasně narozené dítě. Jen se na ni podívejte." Pana George nebylo třeba pobízet. Měřil si mě přátelskýma, světle modrýma očima. Snažila jsem se mu pohled oplatit, co nejklidněji jsem dovedla, a skrýt tak svoji stísněnost. Nevyvinuté dítě! Teta Glenda nejspíš ne
120 
má všech pět pohromadě. Měřím skoro metr sedmdesát a mám košíčky velikosti B, s protivnou tendencí k C. „Včera poprvé skočila v čase," řekla máma. „Já jen chci, aby se jí nic nestalo. S každým nekontrolovatelným skokem se riziko zvyšuje." Teta Glenda se jízlivé zasmála. „To přece nemůže nikdo brát vážně. Je to zas jen další ubohý pokus o to strhnout na sebe pozornost." „Ach, sklapni, Glendo! Nic bych nechtěla víc, než být co nejdál od toho všeho tady a přenechat tvojí Charlotte tu nevděčnou roli pokusného králíka esoterikou posedlých pseudovědců a fanatických tajnůstkářů! Ale není to Charlotte, kdo zdědil ten proklatý gen, ale Gwendolyn!" Mámin pohled byl plný zlosti a pohrdání. I tohle pro mě byla její nová stránka. Pan George se tiše zasmál. „Nemáte o nás zrovna valné mínění, paní Shepherdová." Máma jen cukla rameny. „Ne, ne, ne!" Teta Glenda se zhroutila na kancelářskou židli. „Nejsem připravena nadále poslouchat tyhle nesmysly. Ani se nenarodila ve správný den. A šlo o předčasný porod!" To s tím předčasným porodem je očividně obzvlášť důležité. Paní Jenkinsová zašeptala: „Mám vám donést šálek čaje, paní Montroseová?" „Ach, dejte mi s tím svým čajem svátek," prskla teta Glenda. „Dá si čaj někdo jiný?" „Ne, díky," řekla jsem. 
121 
Pan George na mě opět upřel zrak. „Gwendolyn, ty už jsi skočila v čase?" Přikývla jsem. „A kam, smím-li se ptát?" „Tam, kde jsem zrovna stála," odpověděla jsem. Pan George se zasmál. „Myslel jsem, do jaké doby jsi skočila." „Nemám nejmenší tušení," odsekla jsem drze. „Nikde tam nevyvěsili letopočet. A ani mi to nikdo nechtěl povědět. Poslyšte, já to nechci! Chci, aby to přestalo. Nemůžete zařídit, aby to přestalo?" Pan George mi neodpověděl. „Gwendolyn přišla na svět dva měsíce před svým předpokládaným termínem narození," pronesl k nikomu určitému. „Osmého října. Osobně jsem rodný list ověřil na matrice. A dítě jsem také prověřil." Přemýšlela jsem, co se asi tak dá prověřit na dítěti. Jestli je pravé? „Narodila se už večer sedmého října," řekla máma a nějak se jí chvěl hlas. „Podplatili jsme porodní asistentku, aby dobu narození na rodném listě o několik hodin posunula." „Ale proč?" Vypadalo to, že pan George tomu nerozumí o nic víc než já. „Protože... po tom všem, co se událo s Lucy, jsem chtěla své dítě ušetřit těchhle útrap. Chtěla jsem ji ochránit," řekla máma. „A doufala jsem, že ten gen třeba nezdědila, že se jen náhodou narodila v den pravé nositelky genu. Koneckonců Glendě se narodila Charlotte, v kterou všichni vkládali své naděje..." 
122 
„Ach, nelži přece!" vykřikla teta Glenda. „Všechno to byl záměr. Tvoje dítě se mělo narodit až v prosinci, ale tys radši riskovala předčasný porod, abys mohla porodit ve stejný den jako já. Ale to se nepodařilo! Tvoje dcera se narodila o den později. Tak mě to pobavilo, když jsem se to doslechla." „To se dá celkem jednoduše prokázat," promluvil pan George. „Zapomněla jsem jméno té porodní asistentky," vyhrkla máma. „Vím jen, že křestním jménem byla Dawn. Což je naprosto nedůležité." „Ha," prskla teta. „To bych na tvém místě taky tvrdila." „Jistě máme jméno a adresu té porodní asistentky v našich spisech," pan George se otočil k paní Jenkinsové. „Je důležité, abychom ji vypátrali." „To není nutné," řekla máma. „Můžete toho chudáka ženskou nechat na pokoji. Vzala si od nás jen trochu peněz." „Chtěli bychom jí jen položit několik otázek," řekl pan George. „Paní Jenkinsová, prosím, zjistěte, kde dnes žije." „Už na tom pracuji," přikývla paní Jenkinsová a znova zmizela za postranními dveřmi. „Kdo o tom ještě ví?" zeptal se pan George. „Věděl to jen můj muž," odpověděla máma a teď v jejím hlase zazníval vzdor a triumf. „A toho už ke křížovému výslechu předvolat nemůžete. Bohužel je mrtvý." „Já vím," řekl pan George. „Leukémie, je to tak? Velmi smutné." Začal přecházet po místnosti tam a zpátky. „Kdy že jste říkala, že to začalo?" 
123 
„Včera," řekla jsem. „Třikrát v posledních dvaceti hodinách," dodala máma. „Mám o ni strach." „Už třikrát!" pan George se zastavil. „A kdy to bylo naposled?" „Před několika hodinami," odpověděla jsem. „Myslím." Poté, co události začaly pádit jedna přes druhou, jsem nějak ztratila pojem o čase. „Pak máme trochu času, abychom všechno připravili." „Přece tomu nevěříte," vykřikla teta Glenda. „Pane Georgi! Znáte Charlottě. A teď se podívejte na tuhle holku tady a srovnejte ji s mojí Charlottě. Opravdu všichni věříte, že před vámi stojí číslo dvanáct? Rubín je obdařen magií havrana, uzavírá v G-dur kruh, jejž stvořilo dvanáct. Věříte tomu?" „No ta možnost tu přinejmenším existuje," odvětil pan George. „A to přesto, že mi vaše motivy připadají více než pochybné, paní Shepherdová." „To je váš problém," odvětila máma chladně. „Pokud jste své dítě opravdu chtěla ochránit, pak jste ho neměla ponechat tolik let v nevědomosti. Bez jakékoli přípravy na skok v čase, to je velmi nebezpečné." Máma se kousla do rtu. „Já právě doufala, že ta pravá je Charlottě..." „A to také je!" vykřikla teta Glenda. „Už dva dny má jednoznačné příznaky. Může se to stát každým okamžikem. Možná se to děje právě teď, když tu marníme čas posloucháním naprosto nehorázné historky mojí malé žárlivé sestry." 
124 
„Co kdybys pro změnu začala používat svůj mozek, Glendo," řekla máma. Najednou zněla unaveně. „Proč bych si něco takového vymýšlela? Kdo kromě tebe by svojí dceři udělal něco takového dobrovolně?" „Trvám na tom, aby..." Na čem že to trvá, nechala teta Glenda viset ve vzduchu. „Vyjde najevo, že tohle všechno je jen zlomyslný švindl. Už jsme tu měli jednu sabotáž a dobře víte, k čemu to vedlo, pane Georgi. A teď, takový kousek před cílem, si opravdu nemůžeme dovolit další chybu." „Myslím, že my to nerozhodneme," řekl pan George. „Pojďte prosím se mnou, paní Shepherdová. A ty také, Gwendolyn." S malým pousmáním dodal: „Neměj strach, my esoterikou posedlí pseudovědci a fanatičtí tajnůstkáři nekoušeme." 
125 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 31839
Měsíc: 985
Den: 44