7. kapitola
Lví drápy ztup, ty Čase všežravý, učiň, ať zem své vlastní děti pozře, tesáky vyrvi z tlamy tygrovi, Fénixe upal, dělej všechno možné.
Wiliam Shakespeare, ze Sonetu 19
7.
Vedli nás po schodišti nahoru a dlouhou chodbou, která několikrát zatáčela o čtyřicet pět stupňů, občas jsme vystoupali několik schodů nahoru, občas sešli dolů. Výhled z těch několika oken, která jsme míjeli, byl pokaždé jiný: jednou bylo vidět do velké zahrady, jindy na jinou budovu nebo na malý zadní dvorek. Byla to nekonečně dlouhá cesta, vedoucí střídavě přes parkety a kamennou mozaikovou podlahu, kolem spousty zavřených dveří, židlí, které byly vyrovnány v nekonečně dlouhých řadách podél zdí, zarámovaných olejomaleb, skříní plných knih vázaných v kůži a porcelánových figurek, soch a rytířského brnění. Vypadalo to tu jak v muzeu. Teta Glenda po mámě celou dobu vrhala jedovaté pohledy. Máma svoji sestru ignorovala, jak to jen šlo. Byla bledá a vypadala extrémně napjatě. Nejradši bych se jí byla chytla za ruku, ale to by si teta Glenda všimla, jaký mám strach, a to bylo to poslední, o co jsem stála. Nebylo možné, abychom byli stále ve stejné budově, podle mě jsme došli přinejmenším o tři domy dál, když se pan George konečně zastavil a zaklepal na jedny z dveří. Sál, do kterého jsme vstoupili, byl celý obložený tmavým dřevem, podobně jako naše jídelna. I strop byl z tmavého
129
dřeva a téměř všechno bylo vyzdobeno uměleckými, z části barevnými dřevořezbami. Nábytek byl také tmavý a masivní. Mělo by to tu být potemnělé a strašidelné, ale vysokými okny sem proudilo denní světlo a bylo vidět do rozkvetlé zahrady. Za zdí na konci zahrady se dokonce třpytila na slunci Temže. Ale nejen výhled a světlo působily vesele, i dřevořezby vyzařovaly něco optimistického, přes několik děsivých grimas a lebek. Vypadalo to, jako by zdi ožily. Leslie by měla velkou radost, kdyby mohla osahat všechny ty záludně vyhlížející růžová poupata, archaické vzory a legrační zvířecí hlavy a pátrat po tajných mechanismech. Byli tam okřídlení lvi, sokoli, hvězdy, slunce a planety, draci, jednorožci, elfové, víly, stromy a lodě, jedna dřevořezba živější než druhá. Nejpůsobivější byl drak na stropě, který vypadal, jako by se nad námi vznášel. Od klínovitého konce ocasu až k obrovské šupinaté hlavě měřil určitě přinejmenším sedm metrů. Nedovedla jsem od něj odtrhnout oči. Byl tak krásný! Ze samého úžasu jsem téměř zapomněla, proč jsme sem přišli. A že tu nejsme sami. Všichni přítomní vypadali, jako by je zasáhl blesk. „Vypadá to, že se to kapku komplikuje," řekl pan George. Lady Arista, která strnule stála u okna, pronesla: „Grace! Neměla bys být v práci? A Gwendolyn ve škole?" „Nic by mi nebylo milejší, matko," odpověděla máma. Charlotte seděla na pohovce, hned pod překrásnou mořskou pannou, v jejíž ocasní ploutvi se třpytila každá šu
130
pina a byla vymalovaná ve všech myslitelných modrých a tyrkysových tónech. Vedle sedačky se o širokou krbovou římsu opíral muž ve fajnovém černém obleku a brýlích s černými obroučkami. Dokonce i jeho kravata byla černá. Hleděl na nás vysloveně podezřívavě. Asi sedmiletý kluk se pevně držel jeho žaketu. „Grace!" Za psacím stolem povstal vysoký muž. Šedé zvlněné vlasy mu spadaly na široká ramena a vypadaly trochu jako lví hříva. Jeho oči byly nápadně světle hnědé a připomínaly jantar. V obličeji vypadal mnohem mladší, než naznačovaly jeho šedé vlasy, a byl to jeden z těch obličejů, které když jednou uvidíte, hned tak na ně nezapomenete, protože vás budou tak nějak fascinovat. Když se usmál, odhalil souměrné bílé zuby. „Grace. Už jsme se hodně dlouho neviděli." Obešel stůl a podal mámě ruku. „Vůbec ses nezměnila." K mému úžasu máma zrudla. „Díky, to samé se dá říct o tobě, Falku." „Zešedivěl jsem," řekl muž a odmítavě mávl rukou. „Myslím, že ti to sluší," opáčila na to máma. Haló? Copak s tím typem flirtuje? Jeho úsměv se ještě prohloubil, pak svýma jantarovýma očima přejel od mámy ke mně a já si znovu připadala nepříjemně pozorovaná. Ty oči byly fakt divné. Dost dobře mohly patřit vlkovi nebo divoké kočce. Natáhl ke mně ruku. „Já jsem Falk de Villiers. A ty musíš být Graceina dcera Gwendolyn." Jeho stisk byl pevný a vřelý. „Jsi první dívka z rodiny Montroseů, kterou poznávám, co nemá rudé vlasy."
131
„Barvu vlasů jsem zdědila po tátovi," řekla jsem rozpačitě. „Mohli bychom se prosím dostat k věci?" promluvil od krbu ten muž v černém s brýlemi. Falk de Villiers mi pustil ruku a mrknul na mě. „Prosím." „Moje sestra nám naservírovala pořádně neslýchanou historku," prskla teta Glenda a bylo vidět, že ji stojí opravdu velké úsilí, aby nezačala křičet. „A pan George na mě nechtěl dát! Ona tvrdí, že Gwendolyn - Gwendolyn! - již třikrát skočila v čase. A protože moc dobře ví, že to nemůže dokázat, hned si k tomu vykouzlila odpovídající povídačku, která má vysvětlit falešné datum narození. Ráda bych připomněla, co se stalo před sedmnácti lety a že Grace v tom tehdy vskutku nehrála zrovna chvályhodnou roli. Teď, takový kousek od cíle, se vůbec nedivím, že se tu znovu objevila, aby naši věc sabotovala." Lady Arista opustila své místo u okna a přistoupila blíž. „Je to pravda, Grace?" Výraz ve tváři měla stejný jako vždy, přísný a neoblomný. Někdy si říkám, jestli její pevně stažené vlasy nejsou důvodem pro to, že má tak nehybné rysy. Možná tak svaly ustrnuly v jedné poloze. Maximálně oči se jí tu a tam rozšířily, když byla rozrušená. Jako teď. Pan George řekl: „Paní Shepherdová tvrdí, že ona a její muž podplatili porodní asistentku kvůli záznamu v rodném listě, aby se nikdo nedozvěděl, že Gwendolyn přichází v úvahu coby nositelka genu." „Ale z jakého důvodu by dělala něco takového?" zeptala se lady Arista.
132
„Říká, že chtěla to dítě ochránit a kromě toho doufala, že nositelkou genu je Charlotte." „Doufala! To sotva!" zakřičela teta Glenda. „Domnívám se, že to zní docela logicky," konstatoval pan George. Podívala jsem se směrem k Charlotte, která celá bledá seděla na pohovce a dívala se z jednoho na druhého. Když se naše pohledy setkaly, rychle ucukla. „Co je na tom logického, nedovedu při nejlepší vůli rozpoznat," pronesla lady Arista. „Proto tu historku prověřujeme," řekl pan George. „Paní Jenkinsová tu porodní asistentku vypátrá." „Jen tak ze zájmu: kolikpak jsi té asistentce zaplatila, Grace?" zeptal se Falk de Villiers. Jeho oči se v poslední minutě výrazně zúžily, a když si teď mámu měřil, vypadal opravdu jako vlk. „Já... já už si nevzpomínám," vykoktala máma. Pan de Villiers pozdvihl obočí. „No moc to asi nebylo. Pokud vím, byly příjmy tvého muže spíše skromné." „Jak pravdivé!" prskla teta Glenda. „Ten chudák skorožebrák." „Sami to říkáte. Tak moc peněz to zas být nemohlo," odvětila máma. Nejistota, která sejí pod pohledem pana de Villierse zmocnila, byla najednou zase fuč, stejně jako ruměnec v její tváři. „Pročpak ta asistentka udělala, oč jste ji žádali?" zeptal se pan de Villiers. „Jednalo se přece o falšování dokumentů. Tedy celkem závažný trestný čin." Máma pohodila hlavou. „Pověděli jsme jí, že je naše
133
rodina v satanistické sektě a trpí patologickou vírou v horoskopy. Řekly jsme jí, že dítě, co se narodí sedmého října, bude vystaveno krutým represáliím a bude sloužit coby objekt při satanistických rituálech. Uvěřila nám. A protože měla dobré srdce a přitom neměla ráda satanisty, zfalšovala datum na rodném listě." „Satanistické rituály! Jaká opovážlivost." Muž u krbu zasyčel jako had a ten malý kluk se k němu přimkl ještě blíž. Pan de Villiers se uznale zasmál. „To není špatná historka. Uvidíme, jestli bude ta porodní asistentka vykládat to samé." „Nepřipadá mi zrovna moudré marnit čas takovým prověřováním," nadhodila lady Arista. „Správně," přikývla teta Glenda. „Charlotte může každým okamžikem skočit v čase. Pak budeme vědět, že je Graceina historka vymyšlená, že si ji vycucala z prstu, aby nám házela klacky pod nohy." „Není možné, aby ten gen zdědily obě?" navrhl pan George. „To už se jednou stalo." „To ano, ale Timothy a Jonathan de Villiersové byli jednovaječná dvojčata," řekl pan de Villiers. „A i to bývá v proroctvích ohlašováno." „A v chronografu jsou proto dva karneoly, dvě pipety, dvakrát dvanáct přihrádek na elementy a dvě dráhy ozubených koleček," řekl muž u krbu. „Rubín je ale sám." „Také pravda," přikývl pan George. Jeho kulatý obličej vypadal ustaraně. „Důležitější by pravděpodobně bylo analyzovat motivy
134
lži mojí sestry." Teta Glenda se na mámu podívala téměř nenávistně. „Jestli chceš dosáhnout toho, abychom načetli Gwendolyninu krev do chronografu a tím ho zničili, jsi naivnější, než jsem si myslela." „Jak si může vůbec myslet, že bychom jí uvěřili jediné slovo?" řekl muž u krbu. Choval se, jako by tu máma vůbec nebyla, a to mi přišlo dost arogantní. „Dobře si vzpomínám, jak Grace tehdy lhala, aby chránila Lucy a Paula. Zajistila jim rozhodující náskok. Nebýt jí, bývali bychom mohli té katastrofě možná ještě zabránit." „Jakeu!" okřikl ho pan de Villiers. „Jaké katastrofě?" zeptala jsem se. A kdo byl Paul? „Už pouhou přítomnost této osoby v této místnosti považuji za neslýchanou," prohlásil muž u krbu. „A vy jste?" Mámin pohled a hlas byly obzvlášť chladné. Byla jsem ohromená, že se vůbec nedá zastrašit. „To není v tento okamžik důležité." Muž jí nevěnoval jediný pohled. Ten blonďatý chlapec opatrně vykoukl zpoza jeho zad a podíval se na mě. Kvůli pihám na nose mi trochu připomínal Nicka, když byl menší, a proto jsem se na něj usmála. Chudáček malý - mít takového protivu za dědečka. Opětoval můj úsměv s překvapeně vyvalenýma očima a pak se znovu schoval za kabát. „Je to doktor Jakob White," řekl Falk de Villiers se zjevným pobavením v hlase. „Génius na poli medicíny a biochemie. Obyčejně bývá o něco zdvořilejší." Jakob Grey by se hodilo spíš. Dokonce i jeho obličej byl šedavý. Pan de Villiers se na mě podíval, pak se jeho pohled
135
přesunul zpátky na mámu. „Tak jako tak se teď musíme nějak rozhodnout. Máme ti věřit, Grace, nebo máš opravdu za lubem něco jiného?" Máma si ho pár vteřin zlostně prohlížela. Pak sklopila oči a tiše řekla: „Nejsem tady, protože bych chtěla zabránit té vaší velkolepé tajné misi. Jsem tady jen proto, že chci zabránit, aby se něco stalo mé dceři. S pomocí chronografu mohou cesty časem probíhat bezpečně, a ona by tak mohla do jisté míry vést normální život. To je vše, co chci." „Ano, samozřejmá" řekla teta Glenda. Přešla k pohovce a sedla si vedle Charlotte. Taky bych se ráda posadila, začínaly mě pomalu bolet nohy. Ale protože mi nikdo nenabídl židli, nezbývalo mi nic jiného než zůstat stát. „Co jsem tehdy udělala, nemá nic společného s... tou vaši záležitostí" pokračovala máma. „Upřímně řečeno, moc toho o tom nevím a co vím, tomu rozumím tak z poloviny." „Tím spíš si nedovedu představit žádný důvod, proč se opovažujete do toho takovým způsobem zasahovat," řekl černý pan White. „Do věcí, o kterých nemáte sebemenší ponětí." „Chtěla jsem Lucy jen pomoct," řekla máma. „Byla to moje nejmilejší neteř, dávala jsem na ni pozor, když byla ještě dítě, a ona mě požádala o pomoc. Co byste dělal vy na mém místě? Krucinál, byli oba tak mladí a zamilovaní... prostě jsem nechtěla, aby se jim něco stalo." „No tak to se vám vskutku podařilo." „Milovala jsem Lucy jako vlastní sestru." Máma střelila pohledem k tetě a dodala: „ Víc než vlastní sestru."
136
Teta Glenda uchopila Charlottinu ruku a poplácala ji. Charlotte zírala na podlahu. „My všichni jsme Lucy milovali!" prohlásila lady Arista. „O to důležitější bylo držet ji dál od toho chlapce a jeho pokřivených názorů, a ne ji v tom ještě podporovat!" „Jaképak pokřivené názory! To ta malá rusovlasá potvora nasadila Paulovi do hlavy ty pošetilé konspirační teorie!" oponoval doktor White. „Přemluvila ho k té krádeži!" „To není pravda," namítla lady Arista. „Lucy by něco takového nikdy neudělala. Byl to Paul, kdo zneužil její mladické naivity a svedl ji." „Naivita! To je opravdu k smíchu," zalapal doktor White po dechu. Falk de Villiers zdvihl ruku. „Tuhle zbytečnou diskusi jsme už vedli mnohokrát. Domnívám se, že vaše názory jsou dostatečně jasné." Podíval se na hodiny. „Gideon by se měl vrátit každým okamžikem a do té doby bychom se měli rozhodnout o dalším postupu. Charlotte, jak se cítíš?" „Pořád ještě mě bolí hlava," odpověděla Charlotte, aniž by zvedla pohled od podlahy. „No prosím, vidíte," poznamenala teta Glenda jedovatě. „Mě taky bolí hlava," řekla máma. „To ale neznamená, že skočím v čase." „Ty jsi... ty jsi taková potvora!" sykla teta Glenda. „Myslím, že bychom měli jednoduše vycházet z toho, že nám paní Shepherdová a Gwendolyn říkají pravdu," na
137
vrhl pan George, přičemž si kapesníkem otřel svou pleš. „Jinak zase budeme ztrácet drahocenný čas." „To přece nemůžeš myslet vážně, Thomasi!" Doktor White praštil pěstí do krbové římsy tak silně, že se jedna z cínových číší překlopila. Pan George sebou cuknul, ale klidným hlasem pokračoval: „Takže od posledního skoku v čase uplynula hodina a půl až dvě hodiny. Mohli bychom to děvče připravit a příští skok v čase co nejdůkladněji zdokumentovat." „Já to vidím také tak," přitakal pan de Villiers. „Nějaké námitky?" „Jako bych mluvil do zdi," zamumlal doktor White. „Správně," souhlasila teta Glenda. „Navrhoval bych dokumentační místnost," řekl pan George. „Tam bude Gwendolyn v bezpečí a při jejím návratu ji můžeme hned načíst do chronografu." „Já bych ji tedy v blízkosti chronografu nenechával!" protestoval doktor White. „Zatraceně, Jakeu, to už ale stačí," rozohnil se pan de Villiers. „Je to jenom malá holka! Myslíš si snad, že pod tou školní uniformou schovává bombu?" „Ta druhá byla taky jen malá holka," konstatoval pohrdavě doktor White. Pan de Villiers pokývnul k panu Georgeovi. „Uděláme to, jak jsi navrhoval. Postarej se o to." „Pojď, Gwendolyn," řekl pan George ke mně. Ani jsem se nepohnula. „Mami?" „To je v pořádku, miláčku, počkám tady na tebe." A přinutila se k úsměvu.
138
Podívala jsem se směrem k Charlotte. Pořád ještě zírala na podlahu. Teta Glenda zavřela oči a rezignovaně se opřela. Vypadala, že ji také právě přepadla strašná bolest hlavy. Moje babička na mě naopak civěla, jako by mě viděla poprvé. Možná na tom něco bylo. Ten malý kluk s velkýma očima znovu vykouknul zpoza kabátu doktora Whitea. Chudáček malinkatý. Ten zlomyslný starý chlápek s ním ještě ani jednou nepromluvil, choval se k němu, jako by snad byl vzduch. „Tak zatím, miláčku," řekla máma. Pan George mě vzal za ruku a povzbudivě se na mě usmál. Váhavě jsem mu úsměv oplatila. Docela se mi líbil. Každopádně byl ze všech lidí tady zdaleka nejpřátelštější. A jediný, kdo vypadal, že nám věří. Přesto jsem neměla dobrý pocit, že tu mámu nechám samotnou. Když se za námi zavřely dveře a my stáli na chodbě, téměř jsem se rozbrečela: „Chci zůstat s maminkou!"Ale vzchopila jsem se. Pan George mě pustil a vykročil přede mnou, nejprve stejnou cestou, kterou jsme sem přišli, pak dveřmi do další chodby, po schodech dolů, dalšími dveřmi do jiné chodby - bylo to vyložené bludiště. Ačkoli by byly smolné louče asi stylovější, byly chodby osvětleny moderními lampami, které vydávaly téměř denní světlo. „Zpočátku to tu vypadá dost zamotané, ale po určitém čase se tu dá vyznat," řekl pan George. Další schodiště vedlo opět dolů, tentokrát to bylo široké točité schodiště se spoustou stupňů, které se nekonečně šroubovalo do země. „Tuto budovu postavili templářští
139
rytíři ve dvanáctém století, ale předtím tu již byli Římané a před nimi Keltové. Pro všechny to bylo posvátné místo a na tom se dodnes nic nezměnilo. Neobyčejné věci tu jsou cítit téměř na každém čtverečním centimetru, nemyslíš? Jako by z tohohle kousku země vyzařovala nějaká zvláštní síla." Nic takového jsem necítila. Naopak, cítila jsem se spíš malátně a unaveně. Spánek, který jsem minulou noc promeškala, mi teď scházel. Když jsme na konci schodiště zabočili ostře doprava, stáli jsme najednou naproti mladému muži. Nescházelo mnoho a srazili jsme se. „Hopla!" vykřikl pan George. „Pane Georgi." Ten kluk měl tmavé vlnité vlasy, které mu spadaly skoro až na ramena, a zelené oči tak zářivé, až jsem si říkala, že musí mít kontaktní čočky. Ačkoliv jsem jeho vlasy ani oči předtím neviděla, okamžitě jsem ho poznala. I tón jeho hlasu bych rozpoznala kdekoli. Byl to ten muž, kterého jsem viděla při své poslední cestě časem. Přesněji řečeno, ten kluk, který políbil moji dvojnici, zatímco jsem za závěsem nevěřila svým očím. Nemohla jsem dělat nic jiného než na něj šokovaně civět. Zepředu a bez paruky vypadal ještě tisíckrát líp. Docela jsem zapomněla, že se Leslie a mně normálně kluci s dlouhými vlasy nelíbí. {Leslie si myslela, že si kluci nechávají narůst dlouhé vlasy jen proto, aby mohli schovat svoje odstávající uši.) Oplatil mi poněkud zmatený pohled, krátce si mě změ
140
řil od hlavy k patě a s otazníkem v očích se obrátil na pana George. „Gideone, tohle je Gwendolyn Shepherdová," řekl pan George s malým povzdychnutím. „Gwendolyn, tohle je Gideon de Villiers." Gideon de Villiers. Hráč póla. Ten druhý cestovatel v čase. „Ahoj," pozdravil slušně. „Ahoj." Jak to, že najednou chraptím? „Myslím, že vy dva budete mít ještě příležitost se poznat blíže." Pan George se nervózně zasmál. „Gwendolyn je možná naše nová Charlotte." „Jak prosím?" Zelené oči mě podrobily novému zkoumání, tentokrát jen v obličeji. Civěla jsem na něj dál, na nic jiného jsem se nevzmohla. „Je to docela komplikovaná historka," řekl pan George. „Nejlepší bude, když půjdete do dračího sálu a necháte si vše vysvětlit od strýce." Gideon přikývl. „Tam jsem stejně právě mířil. Uvidíme se, pane Georgi. Na shledanou, Wendy." Jaká Wendy? „Gwendolyn," opravil ho pan George, ale to už Gideon zmizel za rohem. Jeho kroky doznívaly na schodišti.
„Určitě máš spoustu otázek," začal pan George. „Pokusím se na ně odpovědět, jak jen budu moct." Byla jsem ráda, že konečně sedím, a natáhla jsem nohy před sebe. Dokumentační místnost se ukázala jako docela útulná, ačkoli se nacházela v klenutém sklepení a neměla žádná okna. V krbu hořel oheň, kolem dokola stály po
141
lice a knihovny plné knih, ušák, co vypadal fakt lákavě, a pohovka, na které jsem právě seděla. Když jsme vstoupili, zvedl se ze židle u psacího stolu mladý muž. Kývnul na pana George a beze slova opustil místnost. „Ten muž je němý?" zeptala jsem se, protože to bylo to první, co mě napadlo. „Ne," řekl pan George. „Ale složil slib mlčení. V příštích čtyřech týdnech nebude mluvit." „A co z toho má?" „Je to rituál. Adepti musí projít celou řadou zkoušek, než jsou přijati do našeho Vnějšího kruhu. K tomu především patří dokázat nám, že jsou mlčenliví." Pan George se usmál. „Musíš si o nás myslet, že jsme opravdu divní, co? Tady, vezmi si baterku. Pověs si ji kolem krku." „Co se teď se mnou stane?" „Počkáme na tvůj další skok v čase." „Kdy to bude?" „Ach, to nedovede nikdo říct přesně. U každého cestovatele v čase je to jiné. Tak například tvoje prapříbuzná Elaine Burghleyová - v kruhu dvanácti druhorozená skočila během celého svého života v čase jen pětkrát. Ovšem také zemřela už v osmnácti letech na horečku omladnic. Sám hrabě coby mladý muž naproti tomu skákal v čase každých pár hodin, dvakrát až sedmkrát za den. Dovedeš si představit, jak nebezpečný život vedl, než se mu konečně podařilo porozumět fungování chronografu." Pan George ukázal na olejomalbu nad krbem. Byl na ní muž v bílé paruce s loknami. „To je on, mimochodem. Hrabě Saint Germain."
142
„Sedmkrát denně?" To by teda bylo dost děsný. Nemohla bych v klidu spát ani chodit do školy. „Nedělej si starosti. Až se to stane, skončíš - ať to bude kdykoli - v téhle místnosti, a tady jsi v každém případě v bezpečí. Jednoduše počkáš, dokud neskočíš zpátky. Nemusíš se ani hnout z místa. Pro případ, že bys někoho potkala, si navlékni tenhle prsten." Pan George si z prstu stáhnul pečetní prsten a podal mi ho. Obrátila jsem ho v dlani a prohlédla si rytinu. Byla to dvanácticípá hvězda, v jejímž středu byla v kruhu vyrytá kudrlinková písmenka. Ta chytrolínka Leslie měla zas jednou pravdu. „Pan profesor Whitman, můj učitel angličtiny a dějepisu, má taky takový." „Byla to otázka?" V pleši pana George se odrážel oheň z krbu. Vypadalo to skoro idylicky. „Ne." Odpověď nebyla vůbec nutná. Bylo to nasnadě: Whitman byl také jedním z nich. Leslie to tušila. „Nic víc vědět nechceš?" „Kdo je Paul a co se stalo s Lucy? A o jaké krádeži to předtím byla řeč? A co tehdy udělala moje máma, že jsou na ni všichni tak naštvaní?" vyjelo ze mě najednou. „Ach." Pan George se rozpačitě poškrábal. „No tak na tohle ti bohužel odpovědět nemůžu." „To jsem si mohla myslet." „Gwendolyn. Pokud jsi opravdu naše číslo dvanáct, pak ti všechno vysvětlíme do nejmenšího detailu, to ti slibuji. Ovšem nejprve se musíme ujistit. Ale rád ti zodpovím jiné otázky." Mlčela jsem.
143
Pan George vzdychnul. „Tak dobře. Paul je mladší bratr Falka de Villierse. Před Gideonem byl posledním nositelem genu v linii de Villiersových, číslo devět v kruhu dvanácti. To ti prozatím musí stačit. Pokud máš nějakou méně třaskavou otázku..." „Je tu někde toaleta?" „Ale ano, samozřejmě. Je hned tady za rohem. Dovedu tě tam." „To zvládnu sama." „Samozřejmě," zopakoval pan George, ale stejně mě následoval ke dveřím jako malý tlustý stín. Tam stál jako voják palácové stráže ten muž, který předtím odešel, ten, se slibem mlčenlivosti. „Jsou to ty další dveře." Pan George ukázal vlevo. „Počkám tady." Na toaletách - malé místnosti s klozetem a umyvadlem zapáchajícím po dezinfekci - jsem z kapsy vytáhla mobil. Žádný signál, no samozřejmě. Přitom bych tak ráda Leslie podala zprávu. Aspoň fungovaly hodiny a já byla ohromená, že je teprve poledne. Připadala jsem si, že tu jsem už celé dny. A musela jsem opravdu na záchod. Když jsem se vrátila, pan George se na mě s úlevou usmál. Očividně měl strach, že bych mohla zmizet. V dokumentační místnosti jsem se znovu posadila na pohovku a pan George se uvelebil v křesle naproti. „Takže budeme pokračovat v naší hře na otázky a odpovědi," řekl. „Ale tentokrát na střídačku. Jednu otázku já, jednu ty." „Ok," souhlasila jsem. „Začněte."
144
„Nemáš žízeň?" „Ano. Docela bych si dala vodu, jestli je to možné. Nebo čaj?" Voda tady dole opravdu byla. A taky šťáva a víno a rychlovarná konvice na čaj. Pan George nám připravil konvičku černého čaje. „Teď ty," řekl, když se znova posadil. „Pokud schopnost cestování časem určuje nějaký gen, proč vůbec hraje datum narození takovou roli? Proč jste dávno nevzali Charlotte krev a na ten gen ji neotestovali? A proč ji nemůžete tím chronografem poslat do nějaké bezpečné minulosti, aniž by předtím sama skočila v čase a vystavila se tak možnému nebezpečí?" „Tak po pořadě. My si jen myslíme, že se jedná o gen, ale nevíme to. Víme jen, že to, co vás odlišuje od obyčejných lidí, je v krvi, ale ten faktor X jsme ještě neobjevili. Ačkoli se tím zabýváme už velkou spoustu let a v našich řadách najdeš nejlepší vědce světa. Věř mi, bylo by mnohem snazší, kdybychom ten gen, nebo co to je, uměli v krvi prokázat. Takhle jsme ale odkázáni na výpočty a pozorování, které provedly generace před námi." „Kdybyste do chronografu natankovali Charlottinu krev, co by se stalo?" „V nejhorším případě bychom ho tak zničili," řekl pan George. „A prosím, Gwendolyn, mluvíme teď o malinkaté kapičce krve, ne hned plné nádrži! Ale teď jsem na řadě já. Kdyby sis mohla vybrat - do jakého času bys nejraději cestovala?" Přemýšlela jsem. „Určitě bych nechtěla do nějaké dávné
145
minulosti. Jen tak deset let zpátky. Pak bych mohla ještě jednou vidět tátu a mluvit s ním." Obličej pana George se soucitně protáhl. „Ano, to je pochopitelné přání. Ale není to možné. Nikdo nemůže cestovat zpět v rámci svého vlastního života. Můžeš jen do doby před svým narozením." „Ach." Škoda. Představovala jsem si totiž, že se ještě jednou vrátím do doby, kdy jsem chodila na základku, přesně do toho dne, kdy mě kluk jménem Gregory Forbes na školním dvoře nazval „hnusnou ropuchou" a čtyřikrát za sebou mě kopnul do holeně. Zjevila bych se tam jako superwoman - a Gregory Forbes by potom už žádnou holku jen tak nekopnul, to je jasné. „Jsi na řadě," řekl pan George. „Měla jsem na místě, odkud by Charlotte zmizela, udělat křídou kříž. K čemu by to bylo dobré?" Pan George jen mávl rukou. „Na tenhle nesmysl zapomeň. Tvoje teta trvala na tom, abychom to místo nechali sledovat. Měli jsme poslat Gideona s popisem té pozice do minulosti a Strážci měli Charlotte očekávat a chránit, dokud by se nevrátila zpátky." „No jo, ale nikdo přece nemohl vědět, do jakého času by skočila. Pak by ti Strážci museli to místo střežit třeba i desítky let dvacet čtyři hodin denně!" „Ano," vzdychnul si pan George. „Přesně tak! Ale teď jsem zas na řadě já. Vzpomínáš si ještě na svého dědečka?" „Samozřejmé. Bylo mi už deset, když zemřel. Byl docela jiný než lady Arista, veselý a vůbec ne přísný. Vy
146
právěl nám s bratrem často strašidelné historky. Také jste ho znal?" „Ach ano! Byl to můj mentora nejlepší přítel." Na chvilku se zahleděl do ohně. „Kdo byl ten malý chlapec?" zeptala jsem se. „Jaký chlapec?" „Ten malý kluk předtím, který se tak pevně držel kabátu doktora Whitea." „Jak prosím?" Pan George odtrhnul pohled od ohně a zmateně se na mě podíval. Namouduši! Srozumitelněji už jsem to vyjádřit nemohla. „Malý blonďatý kluk, asi sedmiletý. Stál vedle pana Whitea," řekla jsem pomalu a důrazně. „Ale tam žádný malý kluk nebyl," odpověděl pan George. „Děláš si ze mě legraci?" „Ne," popřela jsem. Najednou mi došlo, co jsem viděla, a zlobila jsem se sama na sebe, že jsem si toho nevšimla hned. „Malý blonďatý kluk, říkáš? Sedm let?" „Zapomeňte na to." Tvářila jsem se, že mě najednou strašně moc zajímají knihy v polici za mnou. Pan George sice mlčel, ale cítila jsem na sobě jeho zkoumavý pohled. „Teď jsem zas na řadě já," řekl nakonec. „To je hloupá hra. Nemůžeme si místo toho zahrát šachy?" Na stole stála šachovnice a figurky. Ale pan George se nenechal odradit. „Vidíš někdy věci, které ostatní nevidí?" „Malí kluci nejsou žádné věci," namítla jsem. „Ale ano,
147
občas vidím věci, co jiní nevidí." Sama jsem nevěděla, proč se mu s tím svěřuju. Z nějakého důvodu se zdálo, že ho má slova potěšila. „Pozoruhodné, opravdu pozoruhodné. Odkdy máš tento dar?" „Měla jsem ho vždycky." „Fascinující!" Pan George se rozhlédnul. „Prosím, pověz mi, kdo tu teď kromě nás všechno sedí a poslouchá." „Jsme tu sami." Musela jsem se trošku pousmát, když jsem uviděla jeho zklamaný obličej. „Ach, a já bych byl přísahal, že se to v těchhle zdech duchy jen hemží. Obzvlášť v této místnosti." Napil se čaje ze svého šálku. „Nedala by sis sušenky? S pomerančovou náplní?" „Ano, ráda." Nevím, jestli to bylo tím, že zmínil ty sušenky, ale najednou jsem měla dost podivný pocit kolem žaludku. Zatajila jsem dech. Pan George vstal a přehraboval se v přihrádce ve skříni. Pocit závrati zesílil. Pan George by asi koukal, kdyby se otočil a já prostě zmizela. Možná bych ho měla radši varovat. Co kdyby měl slabé srdce. „Pane Georgi?" „Teď jsi na řadě zase ty, Gwendolyn." Skoro láskyplně vyrovnával sušenky na talíř, téměř tak, jak to vždy dělává pan Bernhard. „A myslím, že už znám odpověď na tvoji otázku." Soustředila jsem se. Pocit závrati trochu ustoupil. Ok. Falešný poplach. „Takže dejme tomu, že bych cestovala do doby, kdy tato
148
budova ještě nestála. Objevila bych se pod zemí a udusila bych se?" „Ach! A já si myslel, že se budeš ptát na toho malého blonďáčka. No dobře. Podle všeho, co víme, ještě nikdo necestoval dál než pět set let zpátky. I na chronografu se dá datum pro Rubín, tedy pro tebe, nastavit maximálně na rok 1560 po Kristu, což je rok narození prvního cestovatele časem v kruhu, Lancelota de Villierse. Už kolikrát jsme toho litovali. Přicházíme tak o tolik zajímavých let... Tady, vezmi si. Jsou to moje oblíbené sušenky." Sáhla jsem po nich, přestože se mi talíř zničehonic rozplynul před očima a já měla pocit, jako by mi někdo sebral pohovku pod zadkem.
149