8. kapitola
Mužská rodová větev
Lancelot de Villiers „Jantar" (1562/1560-1607)
William de Villiers „Achát" (1636-1689)
Hrabě Saint Germain „Smaragd" (1703-1784)
Jonathan de Villiers „Karneol" (1875-1944)
Timothy de Villiers „Karneol" (1875-1930)
Gideon de Villiers „Diamant" (*1992)
Paul de Villiers „černý Turmalín" (*1974)
Z kronik Strážců, Svazek 4, Kruh dvanácti
8
Přistála jsem zadkem na studeném kameni a v ruce jsem měla sušenku. Každopádně to vypadalo jako sušenka. Kolem mě panovala naprostá a černočerná tma. Měla bych být ochromená strachem, ale kupodivu jsem se vůbec nebála. Možná to bylo uklidňujícími slovy pana George, možná už jsem si na to prostě jen zvykla. Strčila jsem si sušenku do pusy (byla fakt dobrá!), pak jsem nahmatala baterku, co mi visela kolem krku, a přetáhla si šňůru přes hlavu. Trvalo pár vteřin, než jsem našla, kde se zapíná. V kuželu světla z baterky jsem viděla police s knihami a rozpoznala jsem krb (bohužel studený a bez ohně), obraz nad ním byl stejný, který tam visel i předtím, portrét cestovatele časem v bílé paruce s loknami, nějakého hraběte Tohoatoho. Vlastně tu scházelo jen pár křesel, malé stolky a zrovna ta pohodlná sedačka, na které jsem seděla. Pan George říkal, že mám prostě počkat, dokud se nevrátím zpátky. Možná bych to taky udělala, kdyby tu ta sedačka ještě stála. Ale nemůže přece škodit, když se mrknu za dveře. Opatrně jsem se šourala kupředu. Dveře byly zamčené. No, dobře. Aspoň že už se mi nechce na záchod.
153
Ve svitu baterky jsem prohledávala místnost. Možná najdu nějaký odkaz na rok, v kterém se nacházím. Třeba visí na zdi kalendář nebo nějaký leží na psacím stole. Stůl byl plný srolovaných papírů, knih, otevřených dopisů a škatulek. Paprsek světla odhalil kalamář a pero. Vzala jsem do ruky jeden z papírů. Byl silný a drsný. Písmo na něm se pro samé kudrlinky dalo jen stěží rozluštit. „Velevážený pane doktore, "stálo tam, „váš dopis mne zastihl již dnes, putoval ke mně pouhých devět týdnů. Nad takovou rychlostí lze jen žasnout, když pomyslíte, jak dalekou cestu musela Vaše poutavá zpráva o stavu kolonií urazit. " Musela jsem se pousmát. Dopis, co jde devět týdnů! A to si lidi pořád stěžujou na nespolehlivou britskou poštu. Fajn, jsem tedy v době, kdy se dopisy ještě doručovaly s pomocí poštovních holubů. Nebo šneků. Posadila jsem se za stůl a přečetla jsem si ještě několik dalších dopisů. Celkem nudné záležitosti. Jména mi taky nic neříkala. Potom jsem prozkoumala ty škatulky. První, kterou jsem otevřela, byla plná pečetních razítek s umělecky zpracovanými motivy. Hledala jsem dvanácticípou hvězdu, ale byly tu jen koruny, do sebe zaklesnutá písmena a přírodní vzory. Moc pěkné. Našla jsem i pečetní vosky ve všech barvách, dokonce i zlatý a stříbrný. Další škatulka byla zamčená. Možná bude klíček v jedné ze zásuvek. Tahle malá honba za poklady mě docela bavila. Jestli se mi něco, co v té škatulce najdu, bude líbit, jednoduše si to vezmu s sebou. Jen tak na zkoušku. Se sušenkou to přece klaplo. Přinesla bych Leslie nějaký malý suvenýr, to je určitě dovolené.
154
V zásuvkách pod stolem jsem našla další brky a lahvičky s inkoustem, dopisy, pečlivě uložené v obálkách, vázané poznámkové sešity, jakousi dýku, malý zahnutý nůž a - klíče. Velkou spoustu klíčů různých tvarů a velikostí. Leslie by byla unesená. Možná je v téhle místnosti ke každému tomu klíči zámek a za každým zámkem malé tajemství. Nebo poklad. Vyzkoušela jsem pár klíčů, které vypadaly dost malé na zámeček škatulky. Ale žádný z nich tam nepasoval. Škoda. Třeba v ní byly drahé šperky. Neměla bych si vzít rovnou celou tu škatulku? Ale byla nepraktická a na vnitřní kapsu mého saka moc veliká. V další škatulce byla píšťalka. Sice pěkná, umělecky vyřezávaná, nejspíš ze slonoviny, ale taky to nebylo to pravé pro Leslie. Možná bych jí měla vzít jedno z těch pečetidel? Nebo tu pěknou dýku? Nebo jednu z knih? Samozřejmě jsem věděla, že krást se nemá, ale tohle byla výjimečná situace. Byla jsem toho názoru, že mám nárok na odškodnění. Mimoto jsem přece musela vyzkoušet, jestli to vůbec funguje, jestli jde přenášet předměty z minulosti do současnosti. Necítila jsem ani stopu špatného svědomí a samotnou mě to udivovalo, protože jsem se vždycky morálně pohoršovala, když si Leslie na ochutnávkách v Harrods brala víc než jedno sousto zdarma nebo - jako tuhle - když trhala kytky ze záhonu v parku. Jenom jsem se nemohla rozhodnout. Dýka vypadala nejhodnotněji. Jestli byly ty kameny na rukojeti pravé,
155
měla určitě obrovskou cenu. Ale co by Leslie dělala s dýkou? Pečetidlo by sejf určité líbilo víc. Ale které? Nestihla jsem se rozhodnout, protože se zničehonic vrátil pocit závrati. Když se mi stůl začal rozplývat před očima, popadla jsem první věc, co jsem ještě dovedla nahmatat. Přistála jsem měkce na nohou. Jasné světlo mě oslnilo. Rychle jsem schovala klíč, kterého jsem se v poslední vteřině zmocnila, do kapsy k mobilu a rozhlédla jsem se kolem sebe. Všechno bylo jako předtím, když jsem s panem Georgem popíjela čaj, místnost byla útulná a vyhřátá díky plápolajícímu ohni v krbu. Ale pan George už nebyl sám. Stál s Falkem de Villiersem a nepříjemným šedivým doktorem Whitem (včetně malého blonďatého ducha) uprostřed místnosti a tiše spolu hovořili. Gideon de Villiers se ležérně opíral o jednu z knihoven. Byl první, kdo si mě všimnul. „Ahoj Wendy," řekl. „Gwendolyn," opáčila jsem. Můj ty bože, přece to nebylo zas tak složité na zapamatování. Taky mu neříkám Gisbert. Tři zbývající muži se otočili a zírali na mě, doktor White nedůvěřivě přimhouřenýma očima, pan George očividně nanejvýš potěšené. „Bylo to téměř patnáct minut," řekl. „Je vše v pořádku, Gwendolyn? Cítíš se dobře?" Přikývla jsem. „Viděl tě někdo?" „Nikdo tam nebyl. Nehnula jsem se z místa, jak jste
156
říkal." Podala jsem panu Georgeovi baterku a jeho pečetní prsten. „Kde je moje máma?" „Je nahoře s ostatními," odpověděl mi pan de Villiers stručně. „Chci s ní mluvit." „Neměj starost, dojde na to. Potom," řekl pan George. „Ale napřed... ach, já vůbec nevím, kde mám začít." Celý obličej mu zářil. Z čeho měl takovou radost? „Mého synovce Gideona už znáš," začal pan de Villiers. „To, čím teď procházíš, má on už dva roky za sebou. Ovšem byl lépe připravený než ty. Bude těžké dohnat všechno to, co u tebe bylo v uplynulých letech zanedbáno." „Těžké? Spíš bych řekl, že nemožné," ušklíbl se doktor White. „Není to přece nutné," řekl Gideon. „Mnohem lip to všechno zvládnu sám." „Myslím, že to děvče podceňujete," ozval se pan George a pokračoval důrazným, téměř okázalým tónem. „Gwendolyn Shepherdová! Jsi teď součástí prastarého tajemství. A je na čase, abys tomuto tajemství porozuměla. Nejprve bys měla vědět..." „Neměli bychom nic uspěchat," skočil mu do řeči doktor White. „Možná má gen, ale to ještě zdaleka neznamená, že se jí dá věřit." „Nebo že vůbec chápe, o co jde," dodal Gideon. Aha. Očividně si myslí, že jsem kapku omezená. Pitomec namyšlenej. „Kdoví jaké instrukce dostala od své matky," pokračoval doktor White. „A kdoví od koho ty instrukce dostala
157
ona. Máme jen jediný chronograf, další chybu si nemůžeme dovolit. Chci jen, abychom na to mysleli." Pan George vypadal, jako by dostal políček. „To ovšem může věci zbytečně zkomplikovat," zamumlal. „Vezmu ji teď k sobě na vyšetřovnu," řekl doktor White. „Nic ve zlém, Thomasi, ale na vysvětlování bude později času dost." Při jeho slovech mi přeběhl mráz po zádech. To poslední, o co jsem stála, bylo jít s doktorem Frankensteinem na vyšetřovnu. „Já chci svoji mámu," řekla jsem i přes riziko, že budu znít jako malé dítě. Gideon opovržlivě mlaskl. „Nemusíš mít strach, Gwendolyn," ujišťoval mě pan George. „Potřebujeme jen trochu tvé krve a kromě toho je doktor White odpovědný za ochranu tvé imunity a zdraví. V minulosti číhá bohužel velké množství nebezpečných bacilů, které už organismus dnešního člověka nezná. Nebude to trvat dlouho." Bylo mu vůbec jasné, jak strašlivé to znělo? Potřebujeme jen trochu tvé krve... a... nebude to trvat dlouho pane bože! „Ale já... nechci být o samotě s doktorem Frankens... Whitem," řekla jsem. Bylo mi fuk, jestli si bude myslet, že jsem nezdvořilá. Sám neměl žádné vychování. A pokud šlo o Gideona - ten ať si myslí, co chce! „Doktor White není tak... bezcitný, jak se může zdát," řekl pan George. „Opravdu nemusíš..." „Ale ano, musí," zavrčel doktor White. Pomalu jsem začínala být rozčílená. Co si tenhle bla
158
zeovaný chlápek o sobě vlastně myslí! Napřed ať si pořídí oblek ve správné barvě! „Ach, ano? A copak uděláte, když se budu vzpírat?" prskla jsem a hned jsem si všimla, že jeho hněvivě zamračené oči za brýlemi s černými obroučkami rudě zaplanuly. Boží doktor, pomyslela jsem si. Nedovede vyléčit ani sám sebe. Dřív než stihl doktor White vymyslet, co by mi udělal (v mojí fantazii se bleskově vyrojilo několik nechutných detailů), vložil se do toho k mojí úlevě pan de Villiers. „Nechám poslat pro paní Jenkinsovou," řekl a jeho hlas nepřipouštěl žádný odpor. „Pan George půjde s ní, dokud za vámi nedorazí." Vrhla jsem na doktora triumfální pohled, takový ten s téměř vyplazeným jazykem, ale on mě ignoroval. „Setkáme se tak za půl hodiny nahoře v dračím sále," pokračoval pan de Villiers. Nechtěla jsem, ale při odchodu jsem se ještě jednou rychle otočila ke Gideonovi, jestli na něj můj triumf nad doktorem Whitem udělal nějaký dojem. Očividně ne, protože se mi díval na nohy. Možná je zrovna porovnával s Charlottinýma. Sakra! Její byly delší a hubenější. A docela jistě neměla poškrábaná lýtka, protože se minulou noc neprodírala žádným harampádím ani vycpanými krokodýly.
Vyšetřovna doktora Whitea vypadala jako jakákoli jiná ordinace. A když si doktor White oblékl bílý plášť přes oblek a dlouho a důkladně si umýval ruce, vypadal taky
159
jako jakýkoli jiný doktor. Jen ten malý blonďatý duch po jeho boku byl maličko neobvyklý. „Sundat sako a vyhrnout rukáv," přikázal mi doktor White. Pan George mi to přeložil. „Prosím tě, buď tak laskavá a odlož si sako a vyhrň si rukáv." Malý duch se zájmem přihlížel. Když jsem se na něj usmála, rychle se schoval za doktora Whitea, ale za vteřinu už zas vykukoval. „Ty mě vidíš?" Přikývla jsem. „Dívej se jinam," zavrčel doktor White, zatímco mi podvazoval ruku. „Mně nevadí pohled na krev," řekla jsem. „I když je moje vlastní." „Ostatní mě nevidí," řekl ten malý duch. „Já vím," přikývla jsem. „Jmenuju se Gwendolyn. A ty?" „Pro tebe ještě pořád doktor White." „Jmenuju se Robert," řekl duch. „To je moc pěkné jméno," konstatovala jsem. „Děkuji," řekl doktor White. „Ty máš zase pěkné žíly." Vpich jsem téměř necítila. White pečlivě naplnil ampulku mojí krví. Pak vyměnil plnou ampulku za prázdnou a druhou také naplnil. „Ona nemluví s tebou, Jakeu," řekl pan George. „Ach, ne? A s kým tedy?" „S Robertem," odpověděla jsem. Doktorova hlava sebou trhla. Poprvé se na mě podíval přímo. „Co prosím?" „Ale nic," mávla jsem rukou.
160
Doktor White si pro sebe zamumlal něco nesrozumitelného. Pan George se na mě spiklenecky usmál. Někdo zaklepal. Vstoupila paní Jenkinsová, sekretářka s tlustými brýlemi. „Ach, tady jste, konečně," řekl doktor White. „Už můžeš jít, Thomasi. Dozor teď bude dělat paní Jenkinsová. Můžete si sednout na židli tamhle vzadu. Ale prosím vás mlčte." „Šarmantní jako vždy," poznamenala paní Jenkinsová, ale sedla si na přidělenou židli. „Za chvilku se uvidíme," řekl mi pan George. Zdvihl jednu z ampulek s mou krví do výšky. „Jdu natankovat," dodal s úšklebkem. „A kde ten chronograf vlastně je? A jak vypadá?" zeptala jsem se, když se za panem Georgem zaklaply dveře. „Dá se do něj posadit?" „Poslední osoba, která se mě tahkle vyptávala na chronograf, ho dva roky nato ukradla." Doktor White mi vytáhl kanylu z paže a na místo vpichu přitiskl kus obvazové gázy. „Takže jistě pochopíš, když se zdržím odpovědí na tyhle otázky." „Chronograf někdo ukradl?" Malý duch jménem Robert prudce přikyvoval. „Tvá půvabná sestřenice Lucy osobně," řekl doktor White. „Moc dobře si pamatuju, jak tu seděla poprvé. Vypadala stejně neškodně a naivně jako ty teď." „Lucy je prima," prohlásil Robert. „Mám ji rád." Protože byl duch, připadalo mu to asi jako včera, kdy Lucy naposledy viděl.
161
„Lucy ukradla ten chronograf? A proč?" „Copak já vím? Pravděpodobně schizoidní narušení osobnosti," zamručel doktor White. „Nejspíš to bude v rodině. Samé hysterické ženské, tyhle Montroseové. A Lucy k tomu disponovala pořádnou porcí kriminální energie." „Doktore White!" ozvala se paní Jenkinsová. „To přece vůbec není pravda!" „Neměla jste být zticha?" zeptal se doktor White. „Ale jestli Lucy ukradla chronograf, jak pak může být tady? „Ano, jakpak je to možné?" White povolil zaškrcovací pás na mé ruce. „Protože je ještě jeden, chytrolínko. Kdys naposledy dostala tetanovku?" „Nevím. Takže chronografu je víc?" „Ne, jen tyhle dva," řekl doktor White. „Proti neštovicím asi očkovaná nejsi." Zkoumavě mi poklepal na paži. „Nějaká chronická onemocnění? Alergie?" „Ne. A proti moru taky očkovaná nejsem. Nebo proti choleře. Nebo proti variole." Musela jsem myslet na Jamese. „Dá se proti variole vůbec očkovat? Myslím, že jeden můj kamarád na to zemřel." „To sotva," řekl doktor White. „Variola je jen jiné jméno pro neštovice. A na ty tu už dlouho nikdo nezemřel." „Můj kamarád je taky mrtvý už delší dobu." „Vždycky jsem si myslela, že variola je jiné jméno pro spalničky," řekla paní Jenkinsová. „A já myslel, že jsme se dohodli, že budete mlčet, paní Jenkinsová." Paní Jenkinsová zmlkla.
162
„Proč se vlastně ke všem chováte tak nepřátelsky?" zeptala jsem se. „Au!" „Vždyť to přece štíplo jen trochu," namítl doktor White. „A co to bylo?" „To vůbec nechceš vědět, věř mi." Vzdychla jsem. Malý duch jménem Robert vzdychl taky. ,Je vždycky takový?" zeptala jsem se ho. „Většinou," odpověděl Robert. „Vůbec to tak nemyslí," řekla paní Jenkinsová. „ Paní Jenkinsová!" „Už mlčím." „Pro začátek jsem hotov. Do příště budu mít tvoje krevní hodnoty. A možná mi tvá kouzelná matka poskytne i tvůj očkovací průkaz a chorobopis." „Nikdy jsem nebyla nemocná. Jsem teď očkovaná proti moru?" „Ne. To v zásadě k ničemu není. Vydrží to jen půl roku a vedlejší účinky jsou značné. Pokud to bude na mně, beztak nikdy nebudeš cestovat do roku, kdy řádil mor. Můžeš se obléct. Paní Jenkinsová tě odvede nahoru k ostatním. Přijdu za minutu." Paní Jenkinsová se zvedla. „Pojď, Gwendolyn. Určitě máš hlad, za chvilku bude jídlo. Paní Malloryová dnes připravila telecí pečeni s chřestem. Velmi chutné." Hlad jsem opravdu měla. Dokonce bych nepohrdla ani telecím s chřestem, které jsem jinak moc nemusela. „Víš, pan doktor má vlastně dobré srdce," začala paní Jenkinsová cestou nahoru. „Jen je pro něj trochu těžké být milý."
163
„Jo, očividně." „Dřív býval docela jiný. Veselý, vždycky dobře naladěný, sice už tehdy nosil tyhle děsné černé obleky, ale vždycky měl alespoň barevnou kravatu. To bylo před tím, než jeho malý syn zemřel... ach, taková tragédie. Od té doby je jako vyměněný." „Robert." „Ano, ten malý se jmenoval Robert," přitakala paní Jenkinsová. „Pan George ti o té tragédii vyprávěl?" „Ne." „Takový zlatý chlapeček to byl. Utopil se během narozeninové oslavy v bazénu nějakých známých, hrozná představa." Paní Jenkinsová za chůze počítala roky na prstech. „Už je to osmnáct let. Chudák pan doktor." Chudák Robert. Ale aspoň nevypadal jako utopenec. Některé duchy moc bavilo poletovat kolem tak, jak zemřeli. Naštěstí jsem ještě nepotkala žádného, který by měl sekeru v hlavě. Nebo neměl vůbec žádnou hlavu. Paní Jenkinsová zaklepala na dveře. „Uděláme si takovou menší zastávku u madame Rossini. Musí tě změřit." „Změřit? Na co?" Ale místnost, do které mě paní Jenkinsová postrčila, mi hned dala odpověď. Byla to krejčovská dílna a mezi látkami, šaty, šicími stroji, krejčovskými pannami, nůžkami a cívkami se na mě usmívala kulaťoučká paní s bujnou světle rusou hřívou. „Vítám tě," promluvila s francouzským přízvukem. „Ty musíš být Gwendolyn. Já jsem madame Rossini a budu se starat o tvou garderobu." Zdvihla do výšky krejčovský metr. „Koneckonců tě nemůžeme v dávných dobách
164
nechat pobíhat v téhle strašlivé školní uniformě, n´est-ce pas?" Přikývla jsem. Školní uniforrrrmá, jak to vyslovovala madame, byla opravdu strrrašlivá, a to v jakémkoli století. „Možná by z toho bylo srocení lidu, kdybys takhle vyšla na ulici," dodala a lomila rukama, kolem kterých měla omotaný krejčovský metr. „Bohužel si musíme pospíšit, nahoře na nás čekají," řekla paní Jenkinsová. „Udělám to docela rychle. Můžeš si prosím sundat to sako?" Madame Rossini mi ovinula krejčovský metr kolem pasu. „Báječné. A teď boky. Ach, jaké jsi mladé hříbátko. Myslím, že můžeme použít většinu věcí, co jsem měla připravené pro jiné, možná s drobnými úpravami." Těmi „jinými" určitě myslela Charlottě. Prohlížela jsem si pastelově žluté šaty s bílým, průsvitným krajkovým lemem, které visely na jednom z věšáků a vypadaly jako z kostymérny Pýchy a předsudku. Charlotte v nich určitě vypadala naprosto úchvatně. „Charlotte je větší a štíhlejší než já," namítla jsem. „Ano, o něco," přikývla madame Rossini. „Hubeňourka." (Vyslovila to ubeňourrrká a já se musela malinko zahihňat.) „Ale to vůbec není problém." Přeměřila mi taky krk a hlavu. „Na klobouky a paruky," vysvětlila a usmála se na mě. „Ach, to je milé, šít pro změnu na brunetu. U rusovlasých musí být člověk vždycky tak opatrný s barvami. Mám tu už léta tenhle nádherný kousek taftu, barva zapadajícího slunce. Možná budeš první, komu tahle barva bude slušet..."
165
„Madame Rossini, prosím!" Paní Jenkinsová si poklepala na náramkové hodinky. „Ano, ano, hned jsem hotová," odvětila madame Rossini, poskakovala kolem mě s metrem a měřila mi dokonce i zápěstí. „Mají neustále tolik na spěch! Ale móda a krása nejsou žádná uspěchaná záležitost." Nakonec mě přátelsky poplácala a řekla: „Tak zatím, labutí krčku." Napadlo mě, že ona sama nemá žádný krk. Vypadalo to, že jí hlava sedí rovnou na ramenou. Ale byla opravdu milá. „Zatím, madame Rossini." Když jsme byly znovu venku, dala se paní Jenkinsová do poklusu a já musela přidat, abych jí stačila, ačkoliv měla boty na vysokém podpatku a já své pohodlné, trochu humpolácké tmavomodré školní přezůvky. „Už tam skoro jsme." Znovu se před námi rozprostřela dlouhá chodba. Bylo mi fakt záhadou, jak se v tomhle labyrintu může někdo vyznat. „Bydlíte tady?" „Ne, bydlím v Islingtonu," odpověděla paní Jenkinsová. „V pět tu končím. Pak jedu domů za svým mužem." „Co říká váš muž na to, že pracujete pro tajnou lóži, která má ve sklepě schovaný stroj času?" Paní Jenkinsová se zasmála. „Ach, to vůbec neví. Podepsala jsem spolu s pracovní smlouvou slib mlčenlivosti. Nesmím nikomu, ani svému muži, prozradit, co se tu děje." „Jinak?'"Možná už v těchhle zdech hnije celá řada kostí užvaněných sekretářek.
166
„Jinak bych přišla o místo," řekla paní Jenkinsová a znělo to, jako by pro ni ta představa byla opravdu politováníhodná. „Stejně by mi nikdo nevěřil," dodala vesele. „A můj muž ze všech nejméně. Ten dobrák nemá vůbec žádnou fantazii. Myslí si, že se otravuju v docela obyčejné advokátní kanceláři s nudnými spisy... ach ne! Spisy!" Zastavila se. „Zapomněla jsem na ně! Doktor White mě zabije." Nerozhodně se na mě podívala. „Poradíš si těch posledních pár metrů beze mě? Za rohem doleva a pak druhé dveře vpravo." „Vlevo za rohem, druhé dveře vpravo, žádný problém." „Jsi poklad!" Paní Jenkinsová se rozeběhla. Bylo mi záhadou, jak to v těch vysokých podpatcích dokázala. Já jsem si naproti tomu mohla těch „posledních pár metrů" dát na čas. Konečně jsem si mohla v klidu prohlédnout nástěnné malby (vyšisované), zaklepat na brnění (rezavé) a ukazováčkem opatrně přejet přes rám jednoho z obrazů (zaprášený). Když jsem zabočila, zaslechla jsem hlasy. „Počkej přece, Charlotte." Rychle jsem couvla a přitiskla se zády ke zdi. Charlotte vyšla z dračího sálu a za ní šel Gideon, který ji chytil za paži, to jsem ještě zahlédla. Doufám, že mě neuvidí. „Všechno je to tak strašně trapné a ponižující," vzdychla Charotte. „Ne, vůbec ne. Ty za to přece nemůžeš." Jak jemně a přátelsky mohl jeho hlas znít. Je do ní zamilovanej, pomyslela jsem si a z nějakého hloupého důvodu jsem ucítila bodnutí. Přitiskla jsem se
167
ještě těsněji ke zdi, ačkoliv bych moc ráda viděla, co dělají. Drží se za ručičky? Charlotte vypadala zdrceně. „Fantomové symptomy! Myslela jsem, že se propadnu. Opravdu jsem věřila, že se to každým okamžikem stane..." „Ale to bych si na tvém místě myslel taky," ujistil ji Gideon. „Tvoje teta musí být šílená, že to celá ta léta zamlčovala. A tvoje sestřenka je jedině k politování." „Myslíš?" „Uvažuj! Jak se s tím má vypořádat? Nemá o tom ani nejmenší potuchy...jak má teď dohnat to, co jsme se učili posledních deset let?" „Ano, chudák Gwendolyn," souhlasila Charlotte. Nějak to neznělo dvakrát soucitně. „Ale má i své silné stránky." Ach, to bylo ale milé. „Chichotání s kamarádkou, psaní esemesek a vyjmenovávání hereckého obsazení všech filmů. To umí opravdu dobře." Tak přece ne až tak milé. Opatrně jsem vykoukla zpoza rohu. „Ano," řekl Gideon. „Přesně to jsem si myslel, když jsem ji předtím poprvé uviděl. Hej, opravdu se mi po tobě bude stýskat - například po našich hodinách šermu." Charlotte vzdychla. „Byla to legrace, viď?" „Ano. Ale mysli taky na to, jaké máš teď možnosti, Charlotte! Závidím ti! Jsi volná a můžeš si dělat, co chceš!" „Nikdy jsem nechtěla dělat nic jiného než být tady!" „Protože jsi neměla jinou možnost," namítl Gideon. „Ale teď se ti otevírá celý svět - můžeš studovat v zahra
168
ničí a podnikat dlouhé cesty, zatímco já se nesmím vzdálit na víc jak den od tohohle pitomého chronografu a noci trávím v roce 1953. Věř mi - moc rád bych si to s tebou vyměnil!" Dveře k dračímu sálu se znovu otevřely a na chodbu vyšly lady Arista a teta Glenda. Rychle jsem schovala hlavu. „To je bude ještě mrzet," prskla teta Glenda. „Glendo, prosím! Jsme přece jedna rodina," namítla lady Arista. „Musíme držet při sobě." „To pověz radši Grace," řekla teta. „To ona nás všechny dostala do téhle nemožné situace. Chránit! Pche! Nikdo, kdo má všech pět pohromadě, by jí nevěřil ani slovo! Ne po tom všem, co se stalo. Ale to už není náš problém. Pojď, Charlotte." „Doprovodím vás k vozu," řekl Gideon. Pochlebovač jeden! Počkala jsem, než kroky odezněly, a pak jsem se odvážila ze svého úkrytu. Lady Arista tam pořád ještě stála a unaveně si prsty mnula čelo. Najednou vypadala hrozně staře, vůbec ne jako obvykle. Všechna ta disciplína učitelky baletu ji očividně opustila, a dokonce i její rysy byly trochu neuspořádané. Bylo mi jí líto. „Ahoj," promluvila jsem tiše. „Je všechno v pořádku?" Babička se okamžitě napjala. Všechny spolykané hole se vrátily a zapadly na své místo. „Tady jsi," řekla. Její zkoumavý pohled ulpěl na mojí košili. „Je tohle skvrna? Dítě, opravdu se musíš naučit víc dbát na svůj zevnějšek."
169