9. kapitola
Intervaly mezi jednotlivými skoky v čase pokud nejsou regulovány pomocí chronografu jsou u každého nositele genu odlišné. Hrabě Saint Germain sice na základě svých pozorování došel k závěru, že nositelky genu skáčou v čase méně často a na kratší dobu než muži, to však z dnešního hlediska již nemůžeme potvrdit. Doba trvání nekontrolovaných skoků v čase se pohybuje od osmi minut a dvanácti vteřin (iniciační skok Timothyho de Villierse, 5. května 1892) do dvou hodin a čtyř minut (Margret Tilneyová, druhý skok, 22. březen 1894). Prodleva, kterou chronograf skokům v čase poskytuje, činí minimálně 30 minut, nanejvýš pak čtyři hodiny. Není známo, že by někdo nekontrolované skočil do doby svého vlastního života. Hrabě Saint Germain ve svých spisech vychází z toho, že to kvůli kontinuu (Svazek 4, Zákony kontinua) není možné. Nastavení chronografu rovněž neumožňuje návrat v Čase do doby vlastního života.
Z kronik Strážců, Svazek 2, Všeobecně platné zákonitosti
9
Máma mé objala, jako bych byla přinejmenším tři roky nezvěstná. Musela jsem ji nesčetněkrát ujistit, že je se mnou všechno v pořádku, než se mě na to konečně přestala ptát. „A ty jsi taky v pořádku, mami?" „Ano, miláčku, je mi dobře." „Všem se tedy daří dobře," poznamenal posměšně pan de Villiers. „Pěkné, že jsme si to vysvětlili." Přistoupil ke mně a mámě tak blízko, že jsem cítila jeho vodu po holení. (Nějaká kořeněná a ovocná s nádechem skořice. Hned jsem dostala ještě větší hlad.) „A co teď máme dělat s tebou, Grace?" Vlčí oči se pevně upřely na mámu. „Řekla jsem pravdu." „Ano, přinejmenším pokud jde o Gwendolynino poslání," opáčil pan de Villiers. „Ještě zbývá vysvětlit, proč byla tehdy ta porodní asistentka tak ochotná zfalšovat rodný list a zrovinka dneska musela najednou odcestovat." Máma pokrčila rameny. „Nepřipisovala bych každé náhodě hned tolik významu, Falku." „Stejně podivné mi připadá, že jste se v případě avizovaného předčasného porodu rozhodli pro porod doma.
173
Každá žena, která je alespoň částečně při smyslech, by při prvním náznaku stahů jela do nemocnice." V tom měl ovšem pravdu. „Všechno se prostě seběhlo moc rychle," namítla máma bez mrknutí oka. „Byla jsem ráda, že tam byla aspoň ta asistentka." „No, ale přesto, s předčasným porodem by se každopádně mělo jet hned do nemocnice, aby se dalo dítě vyšetřit." „To jsme přece udělali." „Ale teprve další den," řekl pan de Villiers. „V lékařské zprávě stojí, že sice dítě důkladně vyšetřili, ale že jeho matka vyšetření odmítla. Proč, Grace?" Máma se zasmála. „Myslím, že bys mě chápal mnohem lépe, kdybys někdy sám porodil dítě a měl za sebou spousty gynekologických vyšetření. Mně bylo dobře, chtěla jsem jen vědět, jestli je všechno v pořádku s dítětem. Ovšem překvapuje mě, že ses tak rychle dostal ke zprávě z nemocnice. Myslela jsem si, že informace tohoto typu podléhají mlčenlivosti." „Pro mě za mě, třeba tu nemocnici zažaluj za porušení ochrany údajů," řekl pan de Villiers. „Mezitím budeme dál pátrat po té porodní asistentce. Teď mě totiž opravdu velmi zajímá, co by nám mohla povědět." Dveře se otevřely a vstoupili pan George s doktorem Whitem a paní Jenkinsová, která vlekla štos pořadačů. Za nimi se do místnosti došoural Gideon. Tentokrát jsem si důkladně prohlédla i zbytek jeho těla, nejen pěkný obličej. Hledala jsem něco, co by se mi nelíbilo, abych se ve
174
srovnání s ním nemusela cítit tak nedokonalá. Bohužel jsem nemohla nic najít. Neměl ani křivé nohy (od hraní póla!), ani příliš dlouhé paže nebo přirostlé ušní lalůčky (což byl podle Leslie znak lakotného charakteru). Bylo úžasně sexy, jak se teď zadkem opíral o psací stůl s rukama zkříženýma na prsou. Zbývaly jen vlasy skoro po ramena, o kterých jsem si mohla myslet, že jsou pitomé. Jako na potvoru se mi nedařilo ani tohle. Byly to tak zdravé, lesklé vlasy, že jsem si bezděčně pomyslela, jaké by to asi bylo, moci se jich dotknout. Takové mrhání dobrým vzhledem, taková škoda. „Všechno je hotovo," řekl pan George a mrkl na mě. „Stroj času je připraven ke startu." Robert, ten malý duch, mi stydlivě zamával. Zamávala jsem mu zpátky. „Pak jsme tedy kompletní," řekl pan de Villiers. „To znamená, že jsme se bohužel museli rozloučit s Glendou a Charlotte. Ovšem obě vás srdečně pozdravují." „Jo, to bych se vsadil," podotknul jízlivě doktor White. „Chudák děvče! Dva dlouhé dny těchhle fantomových závratí, to jistě nebyla dvakrát radost," povzdychl si pan George a protáhnul soucitně svůj kulatý obličej. „A k tomu ta její matka," zamumlal White a začal listovat v pořadači, který přinesla paní Jenkinsová. „Ta je opravdu za trest, chudák dítě." „Paní Jenkinsová, jak daleko je madame Rossini s Gwendolyninou garderobou?" „Ale ona přece teprve... Zeptám se." Paní Jenkinsová znovu proběhla dveřmi.
175
Pan George si dychtivě promnul dlaně. „Tak tedy můžeme začít." „Ale nebude v nebezpečí, že ne?" zeptala se máma a obrátila se na pana George. „Vynecháte ji z té záležitosti." „Ovšemže ji z toho vynecháme," promluvil Gideon. „Budeme dělat všechno pro to, abychom Gwendolyn ochránili," ujistil ji pan George. „Nemůžeme ji z toho vynechat, Grace," začal pan de Villiers. „Je součástí té záležitosti. To ti muselo být jasné už předtím, než jsi začala hrát tu hloupou hru na schovávanou." „Ale díky vám je to děvče přinejmenším naprosto nepřipravené a neznalé," řekl White. „Což naši misi pochopitelně značně ztíží. Ovšem možná právě to byl váš záměr." „Mým záměrem bylo neuvést Gwendolyn do nebezpečí," řekla máma. „Sám už jsem došel dost daleko," skočil do toho Gideon. „Můžu to taky sám dokončit." „Přesně v to doufám," přikývla máma. Můžu to taky sám dokončit. Můj ty bože! Jen s námahou jsem potlačila zahihňání. Znělo to jako z jednoho z těch pošahaných akčních filmů, ve kterých melancholicky se tvářící svalovec zachraňuje svět tím, že samotinký bojuje se stodvacetihlavou bojovou jednotkou nindžů, flotilou nepřátelských vesmírných lodí nebo celou hordou po zuby ozbrojených kriminálníků. „Uvidíme, pro jaké úlohy se může hodit," řekl pan de Villiers.
176
„Máme její krev," prohodil Gideon. „Víc od ní nepotřebujeme. Ať si sem pro mě za mě každý den chodí a elapsuje, a všichni budeme spokojení." Jak prosím? Elapsovat? Znělo to jako jeden z těch pojmů, kterými nám motal hlavu Whitman v hodinách angličtiny. „Z principu neexistuje špatný interpretační přistup, Gordone, ale příště bych prosil trochu elaborovanější pojetí." Nebo to bylo elapsovanější? No to je fuk, ani Gordon, ani nikdo jiný ze třídy to nikdy dřív neslyšel. Kromě Charlotte, pochopitelně. Pan George si všiml mého zmateného výrazu. „Elapsováním se rozumí cílené, záměrné napojení časového kontingentu, díky kterému tě pomocí chronografu pošleme na pár hodin do minulosti. Tímhle způsobem zamezujeme nekontrolovaným skokům v čase." Obrátil se na ostatní. „Jsem si jistý, že v průběhu času nás Gwendolyn všechny svým potenciálem překvapí. Ona..." „Ona je dítě." skočil mu do řeči Gideon. „Nemá o ničem ani ponětí." Zrudla jsem. Co bylo tohle za drzost? A jak pohrdavě se na mě díval. Tenhle pitomý, namyšlený... pólista! „To vůbec není pravda," řekla jsem. Nejsem žádné dítě! Je mi šestnáct a půl. Stejně jako Charlotte. V mém věku byla Marie Antoinetta dávno vdaná (což jsem nevěděla z hodin dějepisu, ale z filmu s Kirsten Dunstovou, který jsme si s Leslie pouštěly na DVD). A Johance z Arku bylo dokonce teprve patnáct, když... „Ach, ne?" Z Gideonova hlasu sršel posměch. „Co víš kupříkladu o historii?"
177
„Dost," odsekla jsem. Měla jsem přece z dějepisu jedničku, no ne? „Skutečně? Kdo v Anglii panoval po Jiřím I.?" Tak o tom jsem neměla ani páru. „Jiří II.?" zkusila jsem štěstí. Ha! Vypadal zklamaně. Zřejmě to byla pravda. „A kterým královským rodem byli Stuartovci roku 1702 nahrazeni a proč?" Sakra! „Ehm - to jsme ještě nebrali," vykoktala jsem. „Neee, je to jasný." Gideon se obrátil k ostatním. „O historii nic neví. Nedovede se ani přiměřeně vyjadřovat. Bude jedno, kam v čase skočíme, bude nápadná jako strakatý pes. Kromě toho nemá nejmenší tušení, o co jde. Nejenže by nám byla naprosto k ničemu, mohla by ohrozit celou misi!" Jak prosím? Nedovedu se přiměřeně vyjadřovat? Teď mě ovšem napadlo pár docela přiměřených nadávek, které bych mu ráda hodila na hlavu. „Myslím, že jsi svůj názor vyjádřil dost jasně, Gideone," řekl pan de Villiers. „Teď by bylo zajímavé se dozvědět, co tomu všemu řekne hrabě." „To nemůžete," vyhrkla máma. Její hlas zněl najednou docela přidušeně. „Hrabě bude jistě velmi potěšen, že tě pozná, Gwendolyn," řekl mi pan George, aniž by se zabýval její námitkou. „Rubín, dvanáctý, poslední v kruhu. Bude to slavnostní okamžik, až se setkáte." „NE!" vykřikla máma. Všichni se na ni podívali.
178
„Grace," promluvila moje babička. „Už ne!" „Ne," opakovala máma. „Prosím! Není přece nutné, aby se s ní seznamoval. Musí mu stačit, že jste její krví uzavřeli kruh." „Uzavřeli bychom," podotkl doktor White, který stále listoval v pořadači. „Kdybychom po té krádeži nemuseli začínat znovu od začátku." „Tak jako tak, nechci, aby ho Gwendolyn poznala," protestovala máma. „Je to moje podmínka. Gideon to zvládne sám." „Ovšem není na tobě o tom rozhodovat," konstatoval pan de Villiers a doktor White vykřikl: „Podmínky! Klade si podmínky!" „Ale má pravdu! Nikomu neprospěje, když do toho tu holku zatáhneme," řekl Gideon. „Vysvětlím hraběti, co se stalo, a jsem si jist, že bude sdílet můj názor." „Určitě ji bude chtít vidět, aby si mohl sám udělat obrázek," řekl Falk de Villiers. „Není to pro ni nebezpečné. Nemusí ani opustit dům." „Paní Shepherdová, ujišťuju vás, že se Gwendolyn nic nepřihodí," obrátil se pan George na mámu. „Vaše mínění o hraběti se pravděpodobně zakládá na předsudcích, které bychom s velkou radostí vyvrátili." „Obávám se, že to se vám nepodaří." „Jistě nám chceš prozradit, na základě jakých informací hraběte - člověka, se kterým ses nikdy nesetkala tímhle způsobem odmítáš," řekl pan de Villiers. Máma pevně stiskla rty. „Posloucháme!" pobídnul ji znovu pan de Villiers.
179
Máma mlčela. „Je to... jen takový pocit," zašeptala nakonec. Pan de Villiers zkroutil ústa do cynického úsměvu. „Nemůžu si pomoct, Grace, ale mám stále dojem, že nám něco zamlčuješ. Čeho se tak bojíš?" „Kdo je vůbec tenhle hrabě a proč bych ho neměla poznat?" zeptala jsem se. „Protože tvoje matka má takový pocit," řekl doktor White a urovnal si sako. „Ten muž je ostatně už přes dvě stě let mrtvý, paní Shepherdová." „A měl by tak i zůstat, "zamumlala máma. „Hrabě Saint Germain je pátý z dvanácti cestovatelů časem, Gwendolyn," vysvětloval pan George. „Předtím jsi viděla jeho portrét v dokumentační místnosti. To on jako úplně první pochopil fungování chronografu a rozluštil staré spisy. Nejenže zjistil, jak lze pomocí chronografu cestovat do jakéhokoli roku, jakéhokoli dne, který si určíš, ale objevil také tajemství v tajemství. Tajemství dvanácti. Díky chronografu se mu podařilo vypátrat čtyři cestovatele v čase, kteří se narodili před ním, a zasvětit je do tajemství. Hrabě hledal a našel podporu u největších mozků své doby, matematiků, alchymistů, mágů, filozofů - ti všichni byli tou věcí fascinovaní. Společně luštili staré spisy a vypočítávali data narození sedmi cestovatelů časem, kteří se ještě museli narodit, aby byl kruh kompletní. V roce 1745 založil hrabě tady v Londýně společnost Strážců, tajnou lóži hraběte Saint Germaina." „Za rozluštění tajných spisů vděčí tak slavným lidem, jako je Raimundus Lullus, Agrippa von Nettesheim, John
180
Colet, Henry Draper, Simon Forman, Samuel Hartlib, Kenelm Digby a John Wallis," dokončil pan de Villiers. Žádné z těch jmen mi nebylo ani vzdáleně povědomé. „Žádné z těch jmen jí není ani vzdáleně povědomé," prohodil Gideon výsměšně. Zatraceně! Dovede snad číst myšlenky? Pro případ, že by to dovedl, jsem se na něj zle podívala a usilovně si pomyslela: Tyf Blbečku! Práskači! Odvrátil pohled stranou. „Isaac Newton ale zemřel už v roce 1727. Jak tedy mohl být jedním ze Strážců?" Sama jsem se divila, že mě to teď napadlo. Leslie mi to řekla včera do telefonu a z nějakého nevysvětlitelného důvodu to v mém mozku uvízlo. Tak blbá, jak si tenhle Gideon myslel, jsem přece jen nebyla. „Správně," usmál se pan George. „To je jedna z výhod, kterou cestovatelé časem mají. Můžete najít přátele i v minulosti." „A co je to tajemství v tajemství?" zeptala jsem se. „Tajemství dvanácti se vyjeví, až se krev všech dvanácti cestovatelů časem načte do chronografu," pronesl pan George slavnostně. „Proto se musí kruh uzavřít. To je velká úloha, kterou musíme zvládnout." „Ale já jsem přece poslední z dvanácti! Se mnou bude kruh kompletní!" „Taky by byl," přikývl doktor White. „Kdyby tvoje sestřenka Lucy před sedmnácti lety nepřišla na nápad chronograf ukrást." „Chronograf ukradl Paul" zaprotestovala lady Arista. „Lucy jen..."
181
Pan de Villiers zdvihl ruku. „Ano, ano, řekněme jednoduše, že ho ukradli společně. Dvě děti, co sešly ze správné cesty... bylo tun zmařeno pět století práce. Mise téměř ztroskotala a odkaz hraběte Saint Germaina byl málem navždy ztracen." „Ten odkaz, to je to tajemství?" „Naštěstí se v těchto zdech nacházel ještě jeden chronograf," řekl pan George. „Nedalo se předvídat, že ho kdy použijeme. Dostal se do vlastnictví Strážců v roce 1757. Byl porouchaný, po staletí zanedbávaný a zbavený svých cenných drahokamů. Namáhavou, dvě stě let trvající rekonstrukcí se Strážcům podařilo přístroj..." White mu skočil do řeči: „Abychom tu historii trochu zkrátili, byl opraven a je skutečně funkční, což jsme ovšem mohli ověřit, teprve když jedenáctý cestovatel časem, totiž Gideon, dospěl do iniciačního věku. Ztratili jsme chronograf s krví deseti cestovatelů časem. Nyní musíme s tím druhým začít znovu od začátku." „A pak se - ehm - odhalí tajemství dvanácti," dodala jsem. Málem jsem řekla „vyjeví". Skoro jsem cítila, jako by můj mozek vyrostl. Slavnostní pokývnutí hlavou doktora Whitea a pana George bylo jasnou odpovědí. „Ano, a co je to za tajemství?" Máma se rozesmála. Bylo to naprosto nevhodné, ale smála se tak škytavě jako Caroline vždycky, když se v televizi dívala na Mr. Beana. „Grace!" sykla lady Arista. „Vzpamatuj se!" Ale máma se jen smála víc. „To tajemství je tajemství je
182
tajemství," vyrážela ze sebe mezi salvami smíchu. „Tak je to přece vždycky." „No neříkal jsem to? Samé hysterické ženské!" zabručel White. „To je pěkné, že na tom všem ještě dovedeš vidět zábavnou stránku," podotkl pan de Villiers. Máma si otřela slzy smíchu z koutků očí. „Omlouvám se, ale bylo to silnější než já. Vlastně bych se nejradši rozplakala, opravdu." Pochopila jsem, že se vyptáváním na povahu tajemství dál nedostanu. „Co je na tom hraběti tak nebezpečného, že bych ho neměla poznat?" zeptala jsem se namísto toho. Máma jen zavrtěla hlavou, najednou zase k smrti vážná. Skoro jsem si o ni začínala dělat starosti. Tyhle změny nálad se jí vůbec nepodobaly. „Vůbec nic," odpověděl White místo ní. „Tvoje matka se jen obává, že bys mohla přijít do styku s takovým duševním bohatstvím, které by mohlo být mimo tvoje chápání. Ovšem v těchto zdech nemá vůbec co rozhodovat." „Duševní bohatství," zopakovala máma a tentokrát to byl její hlas, z kterého byl cítit posměch. „Není to kapku přehnané?" „Ať je to jakkoli, nechme jednoduše na Gwendolyn, ať se rozhodne, jestli se chce s hrabětem setkat, nebo ne." „Jenom si promluvit? V minulosti?" Tázavě jsem se dívala střídavě na pana de Villierse a pana George. „Může mi on vysvětlit to tajemství?" „Když bude chtít," řekl pan George. „Setkáš se s ním
183
v roce 1782. Tehdy byl hrabě už starý muž a velmi příhodně ještě jednou na návštěvě tady v Londýně. Na přísně tajné misi, o které historici a jeho životopisci nic nevědí. Přenocoval tady v domě. Proto bude celkem snadné zorganizovat rozhovor mezi vámi dvěma. Gideon tě pochopitelně doprovodí." Gideon si pro sebe zamumlal něco nesrozumitelného, v čemž jsem rozeznala slova „chůva" a „husa". Chůva pro tu husu? Ten týpek mi byl dost protivný. „Mami?" „Řekni ne, miláčku." „Ale proč?" „Ještě nejsi připravená." „Na co ještě nejsem připravená? Proč se nemám s tím hrabětem setkat? Co je na něm tak nebezpečného? Řekni mi to přece, mami." „Ano, řekni jí to přece, Grace," pobídl ji pan de Villiers. „Nenávidí tohle tajnůstkaření. Domnívám se, že od vlastní matky to zamrzí ještě víc." Máma mlčela. „Jak vidíš, je složité získat užitečné informace," konstatoval pan de Villiers. Jeho jantarové oči se na mě přísně zahleděly. Máma pořád ještě mlčela. Nejradši bych s ní zatřásla. Falk de Villiers měl pravdu, těmihle blbými náznaky mi vůbec nepomáhala. „Tak na to přijdu sama," řekla jsem. „Chci ho poznat." Netušila jsem, co mě to popadlo, ale najednou jsem se
184
necítila jako pětiletá holčička, která by nejradši utíkala domů a schovala se pod postelí. Gideon vzdychnul. „Slyšela jsi, Grace," pronesl pan de Villiers. „Navrhoval bych, abys teď odjela do Mayfairu a vzala sis prášek na uklidnění. Dovezeme Gwendolyn domů, až s ní budeme... hotovi." „Nenechám ji samotnou," zašeptala máma. „Caroline a Nick se brzo vrátí ze školy, mami. Můžeš klidně jít. Umím už na sebe dát pozor." „Neumíš," zašeptala máma. „Doprovodím tě, Grace," řekla lady Arista překvapivě jemným hlasem. „Byla jsem tu dva dny bez přerušení a bolí mě hlava. Věci vzaly opravdu nečekaný spád. Ale teď... už to není v našich rukou." „Velmi moudré," souhlasil doktor White. Máma vypadala, že se každým okamžikem rozpláče. „Tak dobře," řekla. „Půjdu. Spoléhám na to, že uděláte všechno pro to, aby se Gwendolyn nic nepřihodilo." „A že bude zítra včas ve škole," dodala lady Arista. „Neměla by moc zameškat. Není jako Charlotte." Ohromeně jsem na ni zírala. Na školu jsem vůbec nepomyslela. „Kde mám klobouk a kabát?" zeptala se lady Arista. Muži v místnosti si kolektivně oddechli. Nebylo to slyšet, zato vidět. „Paní Jenkinsová se o vše postará, lady Aristo," řekl pan de Villiers. „Pojď, dítě moje," vybídla lady Arista mámu.
185
Máma váhala. „Grace." Falk de Villiers ji vzal za ruku a přiblížil ji ke svým rtům. „Bylo mi velkým potěšením tě po tolika letech znovu vidět." „Tolik let to zas nebylo," odporovala máma. „Sedmnáct." „Šest," odpověděla máma. „Viděli jsme se také na pohřbu mého otce. Ale to jsi možná zapomněl." Podívala se na pana George. „Dáte na ni pozor?" „Paní Shepherdová, slibuji vám, že u nás je Gwendolyn v bezpečí," ujistil ji pan George. „Věřte mi." „Nic jiného mi stejně nezbývá." Máma odtáhla ruku od pana de Villierse a na rameno si pověsila kabelku. „Můžu ještě chvilku mluvit se svou dcerou mezi čtyřma očima?" „Samozřejmě," přikývl Falk de Villiers. „Tady vedle vás nebude nikdo rušit, pokud chceš." „Raději bych ji vzala ven," řekla máma. Pan de Villiers pozdvihl obočí. „Máš strach, že tě budeme odposlouchávat? Pozorovat kukátkem v portrétech?" Zasmál se. „Jen potřebuju trošku čerstvého vzduchu," řekla máma.
Zahrady nebyly v tuhle denní dobu přístupné veřejnosti. Pár turistů - dali se rozpoznat podle velikých fotoaparátů, co se jim houpaly na krku - závistivě přihlíželo, když máma otevřela jednu z branek, kudrlinkovou železnou a dva metry vysokou, a pak ji za námi zase zavřela. Byla jsem naprosto unesená množstvím záhonků, sytou
186
zelení trávníku a vůní, která se vznášela ve vzduchu. „To byl dobrý nápad," řekla jsem. „Už jsem si připadala jako macarát jeskynní." Toužebně jsem vystavila svůj obličej slunci. Na začátek dubna svítilo překvapivě silně. Máma se posadila na týkovou lavičku a mnula si rukou čelo. Podobné gesto jsem dříve viděla u lady Aristy, ale máma při něm vypadala děsně staře. „To je opravdová noční můra," hlesla. Zhroutila jsem se na lavičku vedle ní. „Jo. Jen nějak není čas se nad tím zamýšlet. Včera ráno bylo všechno ještě jako vždycky a pak najednou... Mám dojem, že mi brzo exploduje hlava, z tolika věcí, které musí najednou zpracovat. Tisíc malých informací, co do sebe vůbec nezapadají." „Je mi to hrozně líto," řekla máma. „Tak moc bych si přála, abys toho všeho mohla zůstat ušetřená." „Cos tenkrát udělala, že jsou na tebe teď všichni tak naštvaní?" „Pomohla jsem Paulovi a Lucy utéct," odpověděla máma. Krátce se rozhlédla, jako by se chtěla ujistit, že nás nikdo neodposlouchává. „Dlouhou dobu se schovávali u nás v Durhamu. Ale oni to pochopitelně zjistili. A Lucy s Paulem museli zmizet." Myslela jsem na to, co jsem se dneska dozvěděla. A najednou jsem pochopila, kdo byla moje sestřenice. Černá ovce rodiny nežila v Amazonii mezi domorodci nebo v Irsku schovaná v ženském klášteře, jak jsme si s Leslie vybájily, když jsme byly malé. Ne, Lucy a Paul byli docela jinde.
187
„Zmizeli s chronografem v minulosti, je to tak?" Máma přikývla. „Nakonec neměli jinou volbu. Ale nebylo to pro ně lehké rozhodnutí." „Proč?" „Chronograf se nesmí odstranit z tvého vlastního času. Když to uděláš, sama už se nemůžeš vrátit. Kdo si s sebou vezme do minulosti chronograf, musí tam zůstat." Polkla jsem. „Co je to za důvod, že tě donutí smířit se s něčím takovým?" zeptala jsem se tiše. „Pochopili, že v současnosti není pro ně a chronograf žádný kout bezpečný. Strážci by je dříve nebo později vystopovali kdekoli na světě." „A proč ho ukradli, mami?" „Chtěli zabránit, aby se... uzavřel kruh krve." „Co se stane, když se ten kruh krve uzavře?" Zatraceně, už mluvím jako jedna z nich. Kruh krve. Za chvíli začnu veršovat. „Poslouchej, miláčku, nemáme moc času. I když teď tvrdí opak, pokusí se tě přesvědčit, aby ses účastnila té jejich takzvané mise. Potřebují tě, aby uzavřeli kruh a odhalili tajemství." „Jaké je to tajemství, mami?" Měla jsem pocit, že jsem tu otázku položila snad už stokrát. A v duchu jsem ji skoro křičela. „Já vím stejně málo jako ostatní. Můžu se jen domnívat. Je mocné a propůjčí velkou moc tomu, kdo ho bude umět využít. Ale moc v rukou špatného člověka je velmi nebezpečná. Lucy a Paul byli toho názoru, že by bylo lepší, aby tajemství zůstalo neodhaleno. Kvůli tomu se tolik obětovali."
188
„Tomu už rozumím. Jen nerozumím proč." „I když někteří muži tam uvnitř mohou být poháněni jen vědeckou zvědavostí, nejsou záměry spousty dalších zrovna dvakrát poctivé. Vím, že se nezaleknou ničeho, jen aby dosáhli svého cíle. Nemůžeš nikomu z nich věřit. Nikomu, Gwendolyn." Vzdychla jsem. Nic z toho, co mi pověděla, mi nepřipadalo žádným způsobem užitečné. Před zahradami jsme zaslechly hluk motoru, pak před bránou zastavil vůz. Přestože sem auta vlastně vůbec nesměla. „Je čas, Grace!" vykřikla z něj lady Arista. Máma vstala. „Ach jo, to bude báječný večer. Glendiny ledové pohledy zmrazí i jídlo." „Proč ta porodní asistentka odcestovala zrovna dneska? A proč jsi mě neodvezla do nemocnice?" „Měli by tu nebohou ženskou nechat na pokoji," řekla máma. „Grace! Tak pojď už!" Lady Arista zaklepala špičkou svého deštníku na železnou mřížku. „Myslím, že dostaneš naplácáno," podotkla jsem. „Láme mi srdce, že tě tu musím nechat samotnou." „Mohla bych jít klidně s tebou domů," navrhla jsem, ale hned, jak jsem to vyslovila, jsem věděla, že to vlastně vůbec nechci. Jak řekl Falk de Villiers - teď jsem byla součástí téhle záležitosti a kupodivu se mi to líbilo. „Ne, to bys nemohla," řekla máma. „Při nekontrolovaných skocích v čase by ses mohla zranit, nebo dokonce zabít. Tady jsi v bezpečí, přinejmenším pokud jde o to
189
hle." Objala mě. „Nezapomeň, co jsem ti řekla. Nikomu nevěř. Ani svému pocitu ne. A měj se na pozoru před hrabětem Saint Germainem. Říká se, že má schopnost pronikat do duše svého protějšku. Dovede číst myšlenky, a ještě hůř, ovládnou tvou vůli, když to připustíš." Přitiskla jsem se k ní tak pevně, jak jsem jen dovedla. „Mám tě ráda, mami." Přes její rameno jsem viděla, že se před bránu dostavil i pan de Villiers. Když se máma otočila, uviděla to taky. „Na tohohle by sis obzvlášť měla dávat pozor!" zašeptala. „Stal se z něj nebezpečný muž." V jejím hlase se nedal přeslechnout jakýsi obdiv a náhlé vnuknutí mě přinutilo se zeptat: „Tys s ním něco měla, mami?" Když jsem spatřila výraz její tváře, ani nemusela odpovídat, věděla jsem, že jsem trefila do černého. „Bylo mi sedmnáct a bylo snadné na mě udělat dojem," řekla. „Rozumím," přikývla jsem a zakřenila se. „Myslím, že má docela pěkný oči." Máma se taky zakřenila a pomaloučku jsme se loudaly k bráně. „Ach ano. Paul měl ty stejné oči. Ale na rozdíl od svého staršího bratra nebyl ani trochu namyšlený. Není divu, že se do něj Lucy zamilovala..." „Moc ráda bych věděla, co se s těmi dvěma stalo." „Obávám se, že dříve nebo později se dozvíš i to." „Dej mi ten klíč," řekl Falk de Villiers netrpělivě. Máma mu podala svazek klíčů skrz železnou mřížku brány a on ji otevřel. „Nechal jsem vám přistavit vůz." „Uvidíme se ráno u snídaně, Gwendolyn," řekla lady
190
Arista a rukou mě chytla za bradu. „Hlavu vzhůru! Jsi Montroseová a my si vždycky zachováváme duševní rovnováhu." „Budu se snažit, babičko." „Tak je to správné. Ach!" Zamávala kolem sebe rukama, jako by chtěla odehnat otravnou mouchu. „Co si ti lidi myslí? Nejsem přece královna!" Ale ve svém elegantním klobouku, deštníku a barevně sladěném kabátě vypadala v očích turistů tak zjevně britsky, že ji fotografovali ze všech stran. Máma mě ještě jednou objala. „Tohle tajemství už stálo pár lidí život," zašeptala mi do ucha. „Nezapomeň na to." Se smíšenými pocity jsem ji a babičku sledovala, dokud nezahnuly za roh a nezmizely. Pan George mě chytil za ruku a stiskl ji. „Neměj strach, Gwendolyn. Nejsi sama." Správně, nebyla jsem sama. Byla jsem s lidmi, kterým jsem neměla věřit. Nikomu z nich, jak řekla máma. Pohlédla jsem do přátelských modrých očí pana George a pátrala po něčem nebezpečném, neupřímném. Ale nedovedla jsem nic odhalit. Nevěř nikomu. Ani svému pocitu ne. „Pojď, půjdeme dovnitř. Potřebuješ dostat něco do žaludku." „Doufám, že ten malý rozhovor s matkou ti leccos objasnil," začal pan de Villiers cestou nahoru. „Nech mě hádat: varovala tě před námi. Jsme všichni bez skrupulí a prolhaní, je to tak?"
191
„To víte určitě líp než já," řekla jsem. „Ale vlastně jsme si povídaly o tom, že jste s mojí mámou kdysi chodil." Pan de Villiers překvapeně pozdvihl obočí. „Tohle ti řekla?" Na jeho obličeji se skutečně objevily jakési rozpaky. „No ano, to už je dávno. Byl jsem mladý a..." „...a bylo snadné na vás udělat dojem," doplnila jsem. „To říkala moje máma taky." Pan George se hlasitě rozesmál. „Ach ano, to je pravda! To jsem docela zapomněl. Ty a Grace Montroseová, byli jste pěkný párek, Falku. I když jen tři týdny. Pak ti na tom plese v Holland House pleskla na košili kousek tvarohového koláče a řekla, že s tebou už nikdy nepromluví." „Byl to malinový koláč se šlehačkou," řekl pan de Villiers a mrknul na mě. „Vlastně mi ho chtěla hodit do obličeje. Naštěstí ale trefila jen košili. Ten flek už nešel vyprat. A to jen proto, že žárlila na jednu dívku, jejíž jméno už si ani nepamatuju." „Larissa Croftsová, dcera ministra financí," prohodil pan George. „Skutečně?" Pan de Villiers vypadal ohromeně. „Dnešního nebo tehdejšího?" „Tehdejšího." „Byla pěkná?" „Celkem ano." „V každém případě mi Grace zlomila srdce, protože si začala něco s nějakým klukem ze školy. Jeho jméno si oproti tomu pamatuju moc dobře." „Ano, protože jsi mu zlomil nos a jeho rodiče tě kvůli tomu chtěli málem žalovat," řekl pan George.
192
„Je to pravda?" Byla jsem doslova fascinovaná. „Byla to nehoda," oponoval pan de Villiers. „Byli jsme spolu v ragbyovém týmu." „To se dozvídáš věci, viď, Gwendolyn." Když otvíral dveře do dračího sálu, pan George se pořád ještě pobaveně usmíval. „No to teda." Zůstala jsem stát, když jsem uviděla Gideona, jak sedí u stolu uprostřed místnosti. Díval se na nás se svraštěným čelem. Pan de Villiers mě popostrčil kupředu. „Nebylo to nic vážného," dodal. „Milostné vztahy mezi de Villiersovými a Montroseovými většinou nebývají pod dobrou hvězdou. Dalo by se říct, že jsou předurčeny ke ztroskotání." „Myslím, že tohle varování je zcela zbytečné, strýčku," konstatoval Gideon a zkřížil si paže na hrudi. „Rozhodně není můj typ." Tím myslel mě. Chvilku mi trvalo, než jsem se urazila. Můj první popud byl odpovědět něco jako „Já taky nemám zájem o arogantní udavačské týpky" nebo „Ach, tak to se mi ale ulevilo. Já už totiž přítele mám. A ten má vychování." Ale pak jsem prostě mlčela. Ok. Nejsem jeho typ. No a? Tak prostě nejsem. Bylo mi to srdečně fuk.
193