Epilog
Ze záznamů Strážců 24. června 1912
Slunečno, 23 stupňů ve stínu. Lady Tilneyová se dostavila k elapsování přesně v devět hodin. Doprava po městě byla omezená kvůli protestnímu pochodu poblázněných ženských, které žádaly volební právo pro ženy. To dříve založíme kolonie na Měsíci, než se to stane. Jinak žádné zvláštní události.
Zpráva: Frank Mine, Vnitřní kruh
Epilog
Hyde Park, Londýn 24. června 1912
„Tyhle slunečníky jsou opravdu praktické," řekla a zatočila svým. „Nechápu, proč vyšly z módy." „Možná proto, že tu neustále prší?" Zakřenil se na ni. „Ale taky si myslím, že jsou to moc roztomilé věcičky. A bílé krajkové letní šaty ti moc sluší. Pozvolna si zvykám i na ty dlouhé sukně. Je to vždycky tak pěkný pohled, když si je zase svlékáš." „Já si ale nikdy nezvyknu na to, že už nebudu nosit kalhoty," bědovala. „Denně postrádám své džíny, a to velmi bolestně." Věděl dobře, že to nebyly džíny, co bolestně postrádala, ale raději to neřekl. Chvíli mlčeli. Park působil tak báječně pokojně v tomhle letním slunci, město, které se rozprostíralo za ním, vypadalo vystavěné na věky. Myslel na to, že za dva roky začne první světová válka a německé zeppeliny budou shazovat bomby na Londýn. Možná se budou muset na nějaký čas přestěhovat na venkov. „Vypadá přesně jako ty," řekla najednou.
333
Hned věděl, o kom mluví. „Ne, vypadá jako ty, princezno! Jen vlasy má po mně." „A ten způsob, jakým naklání hlavu stranou, když o něčem přemýšlí." „Je krásná, viď?" Přikývla. „Je to divné. Před dvěma měsíci jsme ji drželi v rukou jako novorozeně a teď je jí už šestnáct let a je o půl hlavy vyšší než já. A jen o dva roky mladší." „Ano, je to bláznivé." „Ale nějak se mi šíleně ulevilo, že se jí daří dobře. Jen Nicolas... proč musel zemřít tak brzy?" „Leukémie. To bych si nikdy nepomyslel. Chudák holka, tak brzy přijít o otce." Odkašlal si. „Doufám, že se bude držet od toho kluka dál. Mého... ehm, synovce, nebo čím že to je. Tyhle příbuzenské vztahy jsou dost nepochopitelné." „Tak těžké to přece není. Tvůj pradědeček a jeho prapradědeček byli dvojčata. Takže tvůj prapradědeček je zároveň jeho praprapradědečkem." Když si všimla jeho nechápavého pohledu, zasmála se. „Někdy ti to nakreslím." „Říkám přece, že je to nepochopitelné. Každopádně se mi ten kluk nelíbí. Všimla sis, jak ji komandoval? Naštěstí si to od něj nenechala líbit." „Je do něj zamilovaná." „Ne, to není." „Ale ano, je. Jen to ještě neví." „A odkud to víš ty?" „Ach, je zkrátka neodolatelný. Bože můj, viděl jsi jeho
334
oči? Zelené jako tygří. Myslím, že se mi taky trochu podlomila kolena, když se na mě tak rozzlobeně podíval." „Co? Řekni, že to nemyslíš vážně! Odkdy se ti líbí zelené oči?" Zasmála se. „Buď bez obav. Tvoje oči jsou pořád ještě ty nejkrásnější. Každopádně pro mě. Ale myslím, že jí se zelené líbí víc..." „Do toho arogantního týpka by se nikdy v životě nezamilovala." „Ano, zamilovala. A je přesně takový jako ty dřív." „Jak prosím? Tenhle...! Není ani trochu jako já. Já jsem tě nikdy nekomandoval, nikdy!" Zakřenila se. „Ale komandoval." „Ovšem jedině, pokud to bylo nutné." Posunul si klobouk do týla. „Měl by ji zkrátka nechat na pokoji." „Ty žárlíš." „Ano," přiznal. „Není to normální? Až ho příště uvidím, řeknu mu, ať od ní ty svoje pracky drží dál!" „Myslím, že se teď budeme potkávat častěji," řekla a už se nesmála. „A myslím, že bys měl začít trénovat své šermířské umění. Něco se na nás chystá." Vyhodil svoji vycházovou hůl do vzduchu a znovu ji obratně chytil. „Jsem připraven. A ty, princezno?" „Připravená, jestli jsi i ty."