Knížky jak chceš

Elena klopýtala zšeřelou chodbou a pokoušela si představit, co je okolo. Pak se svět náhle rozsvítil a zjistila, že se nachází mezi známými řadami skříněk. Úleva ji zasáhla tak silně, že téměř vykřikla. Nikdy by neuvěřila, že bude tak vděčná jen za to, že vidí. Minutu jen tak stála a vděčně se rozhlížela.
"Eleno! Co tu děláš?"
Byly to Meredith a Bonnie, pospíchaly halou směrem k ní.
"Kde jste proboha byly?" zeptala se zprudka.
Meredith se zašklebila. "Nemohly jsme najít Shelbyho. A když jsme ho nakonec našly, spal. To myslím vážně," dodala, když se na ni Elena nevěřícně podívala. "Spal. A pak jsme ho pořád nemohly probudit. Teprve když se světla znovu rozsvítila, otevřel oči. Tak jsme vyrazily zpátky za tebou. Ale co dělᚠzrovna tady!"
Elena zaváhala. "Už mě unavilo čekat," řekla co nejbezstarostněji. "Stejně si myslím, že jsme pro dnešek udělaly už dost práce."
"No vidíš," ozvala se Bonnie.
Meredith neřekla nic, jenom se na Elenu pronikavě a zkoumavě zadívala. Elena měla pocit, že její tmavé oči vidí do jejího nitra.
Celý víkend a následující týden Elena pracovala na plánech strašidelného domu. Pořád měla málo času se vidět se Stefanem, což ji rozčilovalo, ale ještě víc ji rozčiloval samotný Stefan. Dokázala vycítit, jakou vášeň k ní pociuje, ale také cítila, jak s ní bojuje, jak stále odmítá být s ní úplně sám. A v mnoha směrech pro ni zůstával stejným tajemstvím jako na začátku.
Nikdy nemluvil o své rodině nebo životě předtím, než přišel do Fell's Church a jakékoli otázky tímto směrem odsouval. Jednou se ho zeptala, jestli se mu stýská po Itálii, jestli nelituje, že sem přišel. Na okamžik se mu rozjasnily oči, zeleně zářily jako dubové listy odrážející se v hladině potoka. "Jak bych mohl litovat, když jsi tady ty!" řekl a políbil ji takovým způsobem, který jí vyhnal veškeré dotazy z hlavy. V tu chvíli Elena pocítila, jaké to je, být naprosto šastný. Také cítila jeho radost, a když se odtáhla, viděla jeho rozjasněný obličej, jako kdyby z něj zářily sluneční paprsky.
"Ach Eleno," zašeptal.
Když bylo všechno dobré, bylo to přesně takhle. Ale v poslední době ji líbal stále méně často a cítila, jak mezi nimi narůstá vzdálenost.
Ten pátek se s Bonnie a Meredith rozhodly přespat u McCulloughových. Když šly s Meredith do Bonniina domu, obloha byla šedá a hrozila přeháňkami. Na polovinu října bylo nezvykle chladno a stromy lemující tichou ulici už pocítily štípání studeného větru. Javory zářily až rudě, zatímco jinany se zbarvily do pronikavé žluté.
Bonnie je ve dveřích radostně pozdravila: "Všichni jsou pryč! Máme celý dům pro sebe až do zítřka odpoledne, kdy se naši vrátí z Leesburgu." Pozvala je dovnitř a natáhla se po překrmeném pekinézovi, který se pokoušel utéct. "Ne, Jang-ce, zůstaneš tady. Jang-ce, ne, zůstaň! Ne!"
Ale už bylo pozdě. Jang-ce utekl a řítil se dvorkem k jediné bříze, na kterou začal pronikavě štěkat, až se mu faldy tuku na hřbetě třásly.
"Ach jo, co to tam zas má?" rozčilovala se Bonnie a zakrývala si rukama uši.
"Vypadá to jako havran," odpověděla Meredith.
Elena ztuhla. Popošla o pár kroků ke stromu a pohlédla mezi zlatavé listy. A byl tam. Stejný havran, kterého už zahlédla dvakrát. Možná třikrát, pomyslela si, když si vzpomněla na tmavou siluetu, která se vznesla z dubových stromů na hřbitově.
Když na něj pohlédla, pocítila v žaludku záchvěv strachu a dlaně se jí zpotily. Opět na ni zíral těma tmavýma očima, měl skoro lidský pohled. Takové oko… kde už takové oko viděla?
Náhle všechny tři dívky polekaně uskočily, když havran vydal ostrý skřek, zaplácal křídly a vyrazil ze stromu směrem k nim. Na poslední chvíli se místo toho snesl na psíka, který hystericky vyštěkával. Proletěl několik centimetrů od psích zubů a pak se znovu vznesl vzhůru, přeletěl nad domem a zmizel v tmavých ořešácích za ním.
Děvčata ztuhla překvapením. Pak Bonnie a Meredith pohlédly jedna na druhou a setřásly napětí nervózním smíchem.
"Na chvíli jsem myslela, že jde po nás," řekla Bonnie, došla si pro rozvztekleného pekinéze a táhla ho, neustále štěkajícího, zpět do domu.
"Já taky," souhlasila tiše Elena. Když šla za kamarádkami dovnitř, nepřipojila se k jejich smíchu.
Jakmile si však s Meredith odložily, vklouzl průběh večera do známých kolejí. Těžko si mohla udržet neklidnou náladu, když seděla v Bonniině přeplněném obývacím pokoji u praskajícího ohně s šálkem horké čokolády v ruce. Za chvíli už probíraly poslední plány na strašidelný dům. Elena se uvolnila.
"Máme to docela pěkně pohromadě," řekla Meredith nakonec. "Jenže jsme strávili příliš mnoho času vymýšlením kostýmů pro ostatní a zapomněli jsme na naše vlastní."
"Můj bude jednoduchý," ozvala se Bonnie. "Budu druidská kněžka, potřebuju jenom věnec z dubových listů a nějaké bílé roucho. Můžeme ho ušít některý večer s Mary."
"Já myslím, že půjdu za čarodějnici," řekla Meredith přemýšlivě. "Budu potřebovat jenom dlouhé černé šaty. A co ty, Eleno?"
Elena se usmála. "No, mělo to být tajemství, ale… teta Judith mě vezme ke švadleně. V jedné z knih, ze kterých jsem dělala svůj referát, jsem našla obrázek renesanční róby a necháme si ušít kopii. Ty šaty jsou z benátského hedvábí, ledově modré a jsou naprosto fantastické."
"Zní to nádherně," řekla Bonnie. "Ale taky draze."
"Použiju na to vlastní peníze z fondu po rodičích. Doufám, že se budou líbit Stefanovi. Bude to pro něj překvapení a… no, prostě doufám, že se mu budou líbit."
"A co bude Stefan? Pomůže nám ve strašidelném domě?" vyptávala se Bonnie zvědavě.
"Já nevím," odpověděla Elena po chvíli. "Zdá se, že z Halloweenu není moc nadšený."
"Je těžké si ho představit zabaleného do roztrhaných prostěradel a opadaného falešnou krví, jako chodí ostatní kluci," souhlasila Meredith. "Vypadá na to… no, moc důstojně."
"Já vím," prohlásila Bonnie. "Vím přesně, co by mohl být, a ani by se nemusel moc převlíkat. Podívejte, je to cizinec, je trochu bledý a působí takovým skličujícím dojmem… dejte mu smoking a bude z něj dokonalý hrabě Dracula!"
Elena se navzdory své náladě usmála. "Dobře, tak já se ho zeptám," řekla.
"Když už mluvíme o Stefanovi," ozvala se Meredith a upírala svoje tmavé oči na Elenu. "Jak se to vyvíjí?"
Elena povzdechla a pohlédla do ohně. "Nejsem… si jistá," řekla nakonec pomalu. "Někdy je to úplně báječné a jindy…"
Meredith a Bonnie si vyměnily pohled a pak se jí Meredith jemně zeptala: "A jindy co?"
Elena zaváhala a pak došla k rozhodnutí. "Vydržte chvilku," řekla, zvedla se a vyběhla schody. Vrátila se dolů s malou modrou sametovou knížečkou.
"Včera večer jsem si některé ty věci zapsala, když jsem nemohla spát," řekla. "Je to tam líp, než bych to dokázala říct teď." Našla tu správnou stránku, zhluboka se nadechla a začala číst:
"17. října
Milý deníčku,
dnes večer se cítím hrozně. A musím to někomu říct.
Něco mezi mnou a Stefanem je špatně. Je v něm nějaké hrozně smutné místo, kam se nemůžu dostat, a to nás rozděluje. Nevím, co mám dělat. Nedokážu unést pomyšlení na to, že bych ho ztratila. Ale on je z něčeho tak hrozně nešastný. A pokud mi nevěří natolik, aby mi řekl o co jde, nevidím pro nás pádnou naději.
Včera, když mě držel v náručí, jsem ucítila pod jeho košilí něco hladkého a kulatého, něco na řetízku. Škádlivě jsem se ho zeptala, jestli je to dárek od Caroline. Ale on jenom ztuhnul a už nepromluvil. Jako by najednou byl tisíce mil daleko, a ty jeho oči… v jeho očích bylo tolik bolesti, že jsem to nemohla vydržet."
Elena přestala číst a tiše přehlédla poslední řádky v deníčku očima. Mám pocit, jako by ho někdo v minulosti hrozně ranil a on se přes to ještě nepřenesl. Ale také si myslím, že se zároveň něčeho bojí, nějakého tajemství, které nechce, abych odhalila. Kdybych tak věděla, o co jde, mohla bych mu dokázat, že mi může věřit. Že mi může věřit bez ohledu na to, co se stane, až do konce.
"Kdybych tak věděla," zašeptala.
"Kdybys věděla co?" zeptala se Meredith a Elena poplašeně vzhlédla.
"Ach… kdybych tak věděla, co se stane," řekla rychle a zavřela deníček. "Myslím, že kdybych věděla, že se nakonec rozejdeme, tak bych to už asi chtěla mít radši za sebou. A kdybych věděla, že to nakonec dobře dopadne, nevadilo by mi nic, co se děje teď. Ale prožívat den za dnem v takové nejistotě je prostě příšerné."
Bonnie se kousla do rtu, pak se posadila zpříma a zajiskřily jí oči. "Můžu ti ukázat, jak se to dá zjistit, Eleno," řekla. "Moje babička mě naučila způsob, jak poznat, koho si vezmeš. Říká se tomu němá večeře."
"Nech mě hádat, je to starý druidský trik," škádlila ji Meredith.
"Nevím, jak je to staré," odpověděla Bonnie. "Moje babička říká, že se to provozovalo odpradávna. Ale rozhodně to funguje. Moje maminka viděla mého tátu, když to vyzkoušela, a o měsíc později byli svoji. Je to jednoduché, Eleno; a co můžeš ztratit?"
Elena pohlédla z Bonnie na Meredith. "Já nevím," řekla. "Ale podívej, přece opravdu nevěř횅"
Bonnie se narovnala v uražené důstojnosti. "Ty říkáš, že moje máma je lhářka? Ale no tak, Eleno, ničemu neuškodíš, když to zkusíš. Proč ne?"
"Co bych musela udělat?" zeptala se Elena pochybovačně. Cítila se podivně zaujatá, ale zároveň i vyděšená.
"Je to jednoduché. Musíme všechno připravit, než odbije půlnoc…"
Pět minut před půlnocí stála Elena v McCulloughovic obýváku a připadala si směšně. Ze zadního dvorku se ozýval Jang-ceho zběsilý štěkot, ale z domu se neozýval jediný zvuk s výjimkou pomalého tikání pendlovek. Podle Bonniiných instrukcí prostřela na velký tmavý ořechový stůl jeden talíř, jednu sklenici a jednu sadu stříbrných příborů. Za celou dobu nepronesla jediné slovo. Pak zapálila jednu svíci ve svícnu uprostřed stolu a stoupla si za židli, před kterou bylo prostřeno.
Podle Bonnie měla, jakmile začne odbíjet půlnoc, odsunout tu židli a pozvat svého budoucího manžela. V tu chvíli svíce zhasne a ona uvidí na židli ducha svého budoucího muže.
Dříve by ji něco takového zneklidňovalo, nebyla by si jistá, jestli chce vidět vůbec nějakého ducha, i kdyby to byl její nastávající. Ale zrovna teď jí celá věc připadala hloupá a neškodná. Když hodiny začaly odbíjet, napřímila se a pevněji uchopila opěradlo židle. Bonnie jí řekla, že je nesmí pustit, dokud celý obřad neskončí.
Ach, to je ale hloupé. Možná nic neřekne… ale když začaly hodiny odbíjet, slyšela se promluvit.
"Vejdi," oslovila nesměle prázdný pokoj a odsunula židli. "Vejdi, vejdi…"
Svíce zhasla.
Elena sebou škubla v náhlé tmě. Cítila vítr, studený průvan, který sfouknul svíčku. Přicházel od francouzských dveří za ní, takže se rychle otočila, jednu ruku stále na opěradle. Přísahala by, že ty dveře byly předtím zavřené.
Něco se ve tmě pohnulo.
Elenou projela hrůza, smetla její sebevědomí i veškerý pocit pobavení. Ach panebože, co jen to udělala, co to na sebe přivolala? Sevřelo se jí srdce, cítila se, jako by ji někdo bez varování poslal doprostřed nejhorší noční můry. Nebyla jen tma, ale i naprosté ticho; nic neslyšela ani neviděla, cítila, jak padá…
"S dovolením," ozval se hlas a ve tmě se rozhořel jasný plamen. Na jeden děsivý okamžik si pomyslela, že to je Tyler, když si vzpomněla na jeho zapalovač ve zřícenině kostela na kopci. Ale jak svíčka na stole ožila, spatřila bledou ruku s dlouhými prsty, která ji držela. Nebylo to Tylerovo vepřově rudé zápěstí. Na chvilku měla dojem, že je Stefanova, a pak zvedla oči k tváři příchozího.
"Ty!" vydechla udiveně. "Co tu děláš?" Pohlédla k francouzským dveřím, které byly skutečně otevřené, viděla skrze ně trávník venku. "To vždycky vcházíš do domů cizích lidí bez pozvání?"
"Ale říkalas, abych šel dál." Ten hlas si pamatovala - tichý, ironický a pobavený. I ten jeho úsměv si pamatovala. "Děkuji ti," dodal a elegantně se usadil na židli, kterou odsunula.
Ucukla rukou z opěradla. "Nezvala jsem tebe." řekla bezmocně a zmítala se mezi rozhořčením a rozpaky. "Co se tu poflakuješ kolem Bonniina domu?"
Usmál se. Ve světle svíčky jeho černé vlasy zářily skoro jako tekutina, na lidské vlasy byly příliš měkké a jemné. Měl velmi bledou tvář, ale zároveň velmi podmanivou. Očima opět spoutal její pohled.
"Helen, tvá krása je pro mne / jako bárky z Nice z dob dávno minulých / tak něžné na vonných mořích…"
"Myslím, že bys měl raději odejít." Nepřála si, aby mluvil dál. Ten hlas s ní dělal zvláštní věci, připadala si tak podivně slabá a žaludek se jí svíral. "Neměl bys tu být. Tak prosím." Sáhla po svíci v úmyslu si ji vzít a odejít, přitom bojovala se závratí, která hrozila nad ní zvítězit.
Ale než ji stihla uchopit, udělal něco neobvyklého. Uchopil její vztahující se ruku - ne hrubě, ale jemně, a podržel ji ve svých chladných prstech. Pak jí obrátil dlaň, sklonil svou tmavou hlavu a políbil ji do dlaně.
"To ne…," zašeptala šokovaná Elena.
"Pojď se mnou," řekl a vzhlédl jí do očí.
"Prosím, ne…," zašeptala znovu; svět se kolem ní točil. On se zbláznil; o čem to mluví? Jít s ním kam? Ale cítila takovou závra, bylo jí na omdlení.
Postavil se a podepřel ji. Opřela se o něj a ucítila jeho chladné prsty na prvním knoflíčku u krku. "Prosím ne…"
"To je v pořádku, uvidíš."
Oddálil blůzku u jejího hrdla, druhou rukou jí podpíral hlavu.
"Ne." Náhle se jí vrátila síla a vytrhla se mu, až zakopla o židli. "Řekla jsem ti, abys odešel, a myslela jsem to vážně. Vypadni - a hned!"
Na okamžik mu z očí vyšlehl čirý zběsilý vztek jako černá hrozivá vlna. Pak se jeho pohled zklidnil a zchladnul a on se usmál. Rychlý zářivý úsměv, který okamžitě zmizel.
"Odejdu," odpověděl. "Prozatím."
Zavrtěla hlavou a dívala se, jak mlčky odchází francouzskými dveřmi. Když se za ním zavřely, jen tak stála v tichu domu a snažila se chytit dech.
To ticho… ale nemělo by tu být ticho. Otočila se zmateně k pendlovkám a zjistila, že se zastavily. Ale než je stihla prozkoumat zblízka, uslyšela volání Bonnie a Meredith.
Proběhla halou, v nohách cítila nezvyklou slabost. Zapjala si blůzku. Zadní vchod byl otevřený a venku viděla dvě postavy, jak se sklánějí nad něčím na trávníku.
"Bonnie? Meredith? Co se děje?"
Bonnie vzhlédla, když se k nim Elena připojila. Oči měla plné slz. "Ach Eleno, on je mrtvý."
Zamrazilo ji hrůzou. Zírala na malou hromádku u Bonniiných nohou. Byl to pekinéz, ztuhle ležel na boku a oči měl otevřené. "Ach Bonnie," vydechla.
"Byl už starý," řekla Bonnie, "ale nečekala jsem, že to přijde tak rychle. Ještě před chvilkou štěkal."
"Myslím, že bychom raději měli jít dovnitř," řekla Meredith. Elena se na ni podívala a přikývla. Dnes není noc na to, aby byly venku ve tmě. Ani to nebyla noc na to, zvát něco dovnitř. Teď už to věděla, ačkoli nerozuměla tomu, co se stalo.
Teprve když se vrátily zpátky do obýváku, zjistila, že její deníček chybí.
Stefan zvedl hlavu od sametově hebkého krku laně. Lesy byly plné nočních zvuků, takže si nebyl jistý, co ho vlastně vyrušilo. Jak se Síla jeho mysli rozptýlila, laň se probrala z tranzu. Cítil, jak se jí zachvívají svaly, jak se pokoušela složit nohy pod sebe.
Tak jdi, pomyslel si. Odsedl si a uvolnil sevření. Otočila se, zdvihla a dala se na úprk. Měl dost. Úzkostlivě si olízal koutky úst a cítil, jak se mu špičáky zatahují a zaoblují. Byl zvýšeně senzitivní jako vždy po dlouhém krmení. Bylo stále t잚í poznat, kdy má dost. Neměl už další záchvat závratí od té chvíle u kostela, ale žil ve stálém strachu z toho, že se vrátí.
Žil v jediném konkrétním strachu: že se jednoho dne probere z tranzu, mysl zmatenou, a zjistí, že drží v náručí Elenino ochablé tělo, její štíhlé hrdlo je poznamenáno dvěma rudými rankami a srdce se jí zastavilo navždy.
Na to se musel připravit.
Touha po krvi obnášela množství hrůz i slastí a zůstávala pro něj záhadou dokonce i nyní. Ačkoli ji prožíval každičký den již po několik století, stále jí nerozuměl. Kdyby byl člověk, byl by bezpochyby znechucen myšlenkou na chlemtání výživné horké krve přímo ze živoucího těla. Tedy kdyby mu někdo něco takového popsal slovy.
Ale oné noci nebyla vyslovena žádná slova - oné noci, kdy ho Katherine změnila.
Dokonce i po všech těch letech byla vzpomínka naprosto jasná. Spal, když se objevila v jeho komnatě, pohybovala se zlehka jako vidění nebo nějaký přízrak. A on spal, sám…
Když k němu přišla, měla na sobě jemnou plátěnou halenu.
Bylo to tu noc před určeným dnem, přede dnem, kdy měla ohlásit svou volbu. A přišla k němu.
Bílou ručkou rozhrnula závěsy kolem jeho postele. Stefan se probudil ze spánku a poděšeně se posadil. Když ji uviděl, jak jí zlaté vlasy splývají na ramena a modré oči se ztrácejí ve stínech, překvapením oněměl.
A láskou. Za celý život neviděl nic krásnějšího. Třásl se a pokoušel se promluvit, ale položila mu dva chladné prsty na rty.
"Pšššt," zašeptala a postel poklesla pod její vahou.
Obličej mu zrudnul a srdce bušilo studem a vzrušením. V jeho posteli ještě nikdy nebyla žena. A tohle byla Katherine - Katherine, jejíž krása zjevně pocházela z nebes, Katherine, kterou miloval víc než vlastní duši.
A protože ji miloval, vyvinul veliké úsilí. Když vklouzla pod duchny, tak blízko, že ucítil závan studeného nočního vzduchu, konečně dokázal promluvit.
"Katherine," zašeptal. "My… já můžu počkat. Dokud se nevezmeme v kostele. Řeknu otci, aby to domluvil na příští týden. Ne… nebude to dlouho trvat…"
"Pšššt," zašeptala znovu a opět pocítil chlad na kůži. Nedokázal si pomoci; objal ji pažemi a přitiskl ji k sobě. "To, co teď uděláme, nemá vůbec nic společného s tím," řekla a štíhlými prsty mu pohladila hrdlo.
Pochopil. A ucítil záchvěv strachu, který zmizel, když ho prsty nepřestávaly hladit. Přál si to, přál si cokoli, co mu umožní zůstat s Katherine.
"Zase si lehni, má lásko," zašeptala.
Má lásko. Ta slova ho protknula. Ulehl zpět na polštář a zvrátil bradu, aby tak odhalil hrdlo. Strach byl pryč, vystřídalo ho štěstí tak veliké, že měl pocit, že ho roztrhá na kusy.
Ucítil, jak mu její vlasy jemně pohladily hruď, a pokoušel se zklidnit rytmus dýchání. Pocítil její dech na hrdle a pak i její rty. A potom i zuby.
Ucítil bodavou bolest, ale tiše držel a nevydal jediný zvuk. Myslel jen na Katherine, na to, co vše si jí přeje dát. Pak najednou bolest ustala a cítil, jak mu z těla mizí krev. Nebylo to tak hrozné, jak se bál. Měl pocit dávání, pečování.
A pak už to bylo, jako by se jejich mysli začaly prolínat a splývat v jedinou. Cítil, jakou má Katherine radost z krmení, potěšení z pití teplé krve, která jí dávala život. A věděl, že ona vnímá jeho radost z dávání. Ale realita se mu vzdalovala, hranice mezi sny a skutečností se stírala. Nedokázal jasně uvažovat; nedokázal vůbec uvažovat. Dokázal pouze cítit, jeho pocity spirálovitě narůstaly a vynášely ho výš a výš, trhal poslední pouta se zemí.
O něco později, aniž by věděl, jak a kdy se to stalo, zjistil, že je v jejím náručí. Kolébala ho jako matka dítě a vedla jeho ústa, aby spočinula na holém místečku těsně nad límečkem její noční haleny. Byla tam malinká ranka, řez temně se rýsující proti bledé pleti. Nepocítil žádný strach ani zaváhání, a když ho povzbudivě pohladila ve vlasech, začal sát.
Stefan si chladně a pečlivě oprášil špínu z kolenou.
Lidský svět spal, ztracený v otupění, ale jeho vlastní smysly byly ostré jako nůž. Měl by být sytý, ale byl opět hladový; ta vzpomínka v něm probudila chutě. Nozdry se mu rozšířily, jak ucítil pižmový pach lišky, a počal znovu lovit.