Knížky jak chceš

Elena pospíchala do školy, měla pocit, jako by tam nebyla celé věky. Minulá noc jí připadala jako zážitek z raného dětství, který si stěží pamatuje. Ale věděla, že dnes bude muset čelit jejím následkům.
Minulý večer musela čelit tetě Judith. Teta byla velmi rozčílená, když jí sousedé řekli o vraždě, a znepokojila se ještě více, když zjistila, že nikdo zřejmě neví, kde je Elena. Než se Elena dostala někdy kolem druhé ráno domů, byla šílená strachy.
Elena to nemohla vysvětlit. Mohla jen říct, že byla se Stefanem a že věděla, že ho obviňují, ale že si je jistá jeho nevinou. Všechno ostatní, co se odehrálo, si musela nechat pro sebe. I kdyby jí teta Judith uvěřila, nikdy by to nepochopila.
Dnes ráno Elena zaspala a šla pozdě. Když pospíchala ke škole, na ulici kromě ní už nikdo nebyl. Obloha nad hlavou byla šedivá a zvedal se vítr. Zoufale toužila vidět Stefana. Celou noc v tvrdém spánku o něm měla noční můry.
Jeden sen byl zvláště živý. V něm viděla Stefanův bledý obličej a rozzlobené obviňující oči. Podával jí knížku a ptal se: "Jak jsi mohla, Eleno? Jak jsi mohla?" Pak jí upustil knížku k nohám a odešel. Prosebně za ním volala, ale pokračoval v chůzi, dokud nezmizel v temnotách. Když pohlédla dolů na knížku, všimla si, že je vázaná v modrém sametu. Její deníček.
Pocítila opět záchvěv vzteku, když si vzpomněla, jak jí byl deník ukraden. Ale co ten sen znamenal? Co mohlo v deníku být, že Stefan zareagoval takhle?
Nevěděla. Věděla jen, že ho musí vidět, slyšet jeho hlas a cítit jeho objetí. Nebýt s ním bylo jako by postrádala část sebe.
Vyběhla schody ke škole a ponořila se do ztichlých chodeb. Zamířila k učebně cizích jazyků, protože věděla, že Stefan má první hodinu latinu. Pokud ho alespoň na chvíli uvidí, bude v pořádku.
Ale nebyl ve třídě. Malým okénkem ve dveřích viděla jeho prázdné místo. Matt tam byl a výraz jeho tváře ji vyděsil. Nepřestával se dívat na Stefanovo volné místo s výrazem temné předtuchy.
Elena se mechanicky odvrátila od dveří. Jako automat vystoupala po schodech a vešla do své třídy na trigonometrii. Když otevřela dveře, všechny obličeje se obrátily k ní, a tak chvatně vklouzla do lavice k Meredith.
Paní Halpernová na okamžik přerušila výklad a pohlédla na ni, pak pokračovala. Když se obrátila zpět k tabuli, Elena pohlédla na Meredith.
Meredith se natáhla a vzala ji za ruku. "Jsi v pořádku?" zašeptala.
"Já nevím," odpověděla hloupě. Měla pocit, jako kdyby ji samotný vzduch kolem dusil, jako kdyby na ni ze všech stran doléhala nesmírná tíha. Mereditiny prsty byly suché a horké. "Meredith, víš, co je se Stefanem?"
"Ty chceš říct, že to nevíš?" Mereditiny tmavé oči se rozšířily údivem a Elena měla pocit, jako by se ta doléhající váha ještě zvětšila. Připadala si jako velmi hluboko pod vodou bez skafandru.
"Nezatkli ho snad… nebo ano?" zeptala se vyděšeně.
"Eleno, je to ještě horší. Prostě zmizel. Policie šla brzy ráno k němu do penzionu, ale on tam nebyl. Přišli i do školy, ale neukázal se. Říkají, že našli jeho auto opuštěné u Old Creek Road. Eleno, oni si myslí, že odešel, utekl z města, protože je vinen."
"To není pravda," drtila Elena mezi zuby. Viděla, jak se ostatní otáčejí a dívají se po ní, ale bylo jí to jedno. "On je nevinný!"
"Já vím, že si to myslíš, Eleno, ale proč by jinak utekl?"
"Neutekl by. A ani to neudělal." Něco v Eleně vřelo, plamen vzteku zahnal ničivý strach. Dýchala nepravidelně. "Nikdy by neodešel z vlastní vůle."
"Ty si myslíš, že ho někdo donutil? Ale kdo? Tyler by se neodvážil…"
"Donutil, nebo něco horšího," přerušila ji Elena. Celá třída na ně teď zírala a paní Halpernová otevřela ústa. Elena rychle vstala a hleděla, aniž by je viděla. "Bůh mu pomoz, jestli Stefanovi ublížil," pronesla. "Bůh mu pomoz." Otočila se a zamířila ke dveřím.
"Eleno! Vrať se, Eleno!" Slyšela za sebou volání paní Halpernové a Meredith. Šla dál, stále rychleji. Viděla jen to, co bylo přímo před ní. Její mysl se soustředila pouze na jedinou věc.
Mysleli si, že si to jde vyřídit s Tylerem Smallwoodem. Dobře. Ať si klidně plýtvají časem na pátrání špatným směrem. Věděla, co musí udělat.
Vyšla ze školy a obklopil ji studený podzimní vzduch. Pohybovala se rychle, každým krokem ukrajovala vzdálenost mezi školou a Old Creek Road. Odsud se obrátila k Wickery Bridge a ke hřbitovu.
Studený vítr jí odfoukl vlasy dozadu a udeřil ji do tváře. Kolem ní poletovaly dubové listy a vířily ve vzduchu. Ale požár v jejím srdci stále plál žhavým plamenem a spaloval pronikavou zimu. Teď už věděla, co ten žhavý vztek znamená. Prošla kolem rudých buků i šumných vrb přímo doprostřed starého hřbitova a rozhlédla se horečnatýma očima.
Nahoře plynuly mraky jako olověná řeka. Větve dubů a buků divoce mávaly jako paže a srážely se ve větru. Póry vy větru jí vrhaly hrsti listí do tváře. Připadalo jí, jako by se ji samotný hřbitov snažil vypudit, jakoby ukazoval svou moc a sbíral síly provést jí něco hrozného.
Elena to všechno ignorovala. Rozhlížela se dokola a planoucím pohledem pátrala mezi náhrobky. Pak se otočila a zakřičela přímo do běsnění větru. Jen jediné slovo, ale věděla, že se dočká odpovědi.
"Damone!"