Knížky jak chceš

Zazvonilo. Nebyl čas jít zpátky do jídelny. Elena vyrazila na další hodinu a míjela odvrácené tváře a nepřátelské oči, na které už si pomalu začínala zvykat.
Na hodině dějepisu jí přišlo hrozně těžké nedívat se na Caroline a nedat jí najevo, že ví všechno. Alaric se ptal, proč Matt a Stefan chybí již druhý den za sebou a Elena jen pokrčila rameny. Cítila, jak ji všichni pozorují, připadala si jako ve výkladní skříni. Nevěřila tomuto muži s klukovským úsměvem a oříškovýma očima, který žíznil po podrobnostech o smrti pana Tannera. A Bonnie, která Alarica jen hltala očima, pro ni nebyla velkou pomocí.
Po hodině zaslechla útržek rozhovoru Sue Carsonové: "… má zrovna zkouškové na vysoké - zapomněla jsem přesně kde…"
Elena už měla plné zuby diskrétního mlčení. Otočila se na patě a přímo a bez vyzvání se vmísila do hovoru Sue s nějakou její kamarádkou.
"Na tvém místě bych se od Damona držela dál. A to myslím vážně."
Ozval se překvapený rozpačitý smích. Sue byla jedním z mála lidí, kteří se Eleny nestranili, a teď toho zřejmě litovala.
"Tím chceš říct, že je taky tvůj?" zeptala se druhá dívka váhavě. "Nebo co…"
Elena se ostře zasmála. "Ne, ale proto, že je nebezpečný," odpověděla. "A nedělám si srandu."
Zůstaly na ni koukat. Elena je ušetřila dalších rozpaků, kdy by musely odpovědět nebo se taktně vytratit, tím, že se prostě otočila na patě a odešla. Vytáhla Bonnie z kroužku, který po hodině obklopil Alarica, a zamířily spolu k Meredithině skřínce.
"Kam jdeme? Myslela jsem, že si promluvíme s Caroline."
"Změna plánu," prohlásila Elena. "Počkej, než dojdeme domů, řeknu vám proč."
"Já tomu nemůžu uvěřit," divila se Bonnie o hodinu později. "Teda chci říct, že tomu samozřejmě věřím, ale stejně tomu nedokážu uvěřit. Tohle bych nečekala ani od Caroline."
"To Tyler," vysvětlila Elena. "To on má velké plány. A tos tvrdila, že se muži o deníčky nezajímají."
"Vlastně bychom mu měly poděkovat," ozvala se Meredith. "Protože díky němu máme čas až do Dne zakladatelů, abychom s tím něco udělaly. Proč že to chtějí provést zrovna na Den zakladatelů, Eleno?"
"Tyler má nějaký problém s obdivem vůči rodině Fellů."
"Ale vždyť jsou už přece všichni mrtví," namítala Bonnie.
"No, to je Tylerovi nejspíš jedno. Vzpomínám si, že o nich mluvil i tenkrát na hřbitově, když jsme si prohlíželi jejich hrobku. Myslí si, že ukradli pozici zakladatelů města, která po právu náleží jeho předkům, nebo co."
"Eleno," zeptala se Meredith vážně. "Je v tom deníku ještě něco, co by mohlo ublížit Stefanovi? Kromě té věci se staříkem?"
"Copak to není samo o sobě dost?" Eleně byl Meredithin vytrvalý tmavý pohled nepříjemný, až se jí svíral žaludek. Na co se Meredith vlastně ptá?
"Dost na to, aby Stefan utekl z města, jak říkali," souhlasila Bonnie.
"Dost na to, aby bylo nutné získat ten deníček od Caroline zpátky," prohlásila Elena. "Jediná otázka zní - jak?"
"Caroline řekla, že ho má schovaný na bezpečném místě. Což pravděpodobně znamená někde doma." Meredith přemýšlivě žmoulala ret. "Má bráchu v osmičce, že jo? A její máma nechodí do práce, ale často jezdí na nákup do Roanoke. Mají ještě pořád paní na úklid?"
"Proč?" ptala se Bonnie. "Jak nám to pomůže?"
"No, přece nechceme, aby někdo přišel, až se jim budeme vloupávat do domu."
"Cože až budeme?" vyvřískla Bonnie. "To nemůžeš myslet vážně!"
"A co myslíš, že podnikneme? Budeme jen tak sedět a čekat až do Dne zakladatelů a dovolíme, aby četli Elenin deník před celým městem? Caroline ho ukradla z tvého domu. Tak si ho prostě ukradneme zpátky," prohlásila Meredith naprosto klidně.
"Ale vždyť nás chytí. A vyloučí nás ze školy - pokud teda neskončíme rovnou ve vězení." Bonnie se prosebně otočila k Eleně. "Řekni jí něco, Eleno."
"No…" Elena si musela poctivě přiznat, že má z takového plánu taky žaludek až v krku. Nešlo o vyloučení ze školy, ani o vězení, ale to, že by mohly být chyceny při činu. Vybavila si domýšlivý obličej paní Forbesové plný spravedlivého rozhořčení. Pak se změnil v Carolininu tvář, jak se zlomyslně směje, zatímco její matka na Elenu ukazuje obviňujícím prstem.
A kromě toho jí to připadalo jako… jako znesvěcení, vejít k někomu do domu, když tam nikdo není, a prohledávat osobní věci. Kdyby to někdo udělal jí, zuřivě by ho nenáviděla.
Ale vždyť přesně to se stalo. Caroline znesvětila Bonniin dům a právě teď je Elenin nejsoukromější majetek v jejích rukou.
"Uděláme to," řekla Elena tiše. "Ale musíme být hrozně opatrné."
"Nemůžeme to ještě probrat?" slabě namítala Bonnie a těkala pohledem z Meredithiny odhodlané tváře k Elenině.
"Není co probírat. Prostě jdeš s náma," řekla jí Meredith.
"Slíbilas to," dodala ještě, když se Bonnie začala nadechovat k dalším námitkám. A zvedla na ni ukazovák.
"Ale přísahaly jsme na krev, že pomůžeme Eleně získat Stefana," bránila se Bonnie.
"Zamysli se znovu," vyzvala ji Meredith. "Přísahalas, že uděláš cokoli, o co tě Elena ohledně Stefana požádá. A nevím o žádném časovém omezení na dobu, dokud Stefana nezíská."
Bonnie otevřela pusu a podívala se na Elenu, která se navzdory vážnosti situace skoro rozesmála. "To je pravda," souhlasila Elena slavnostně. "A sama jsi říkala, že přísaha na krev znamená, že ji musíš dodržet bez ohledu na cokoli, co se stane."
Bonnie sklapla pusu a vysunula tu svou bradičku. "Tak dobře," souhlasila zarputile. "Takže jsem pro zbytek života odsouzená udělat všechno, na co si Elena ohledně Stefana vzpomene. To je paráda."
"To je poslední věc, kterou od vás budu chtít," odpověděla Elena. "A to slibuju. Přísahám, že…"
"Nepřísahej!" zarazila ji Meredith, která náhle zvážněla. "Nepřísahej, Eleno. Mohla bys toho později litovat."
"Teď už taky věříš na proroctví?" zeptala se Elena. A pak dodala: "A jak se proboha dokážeme tak na hodinku zmocnit klíče od Carolinina domu?"
sobota 9. listopadu
Milý deníčku,
je mi moc líto, že jsem tak dlouho nepsala. V poslední době jsem byla moc vytížená nebo moc deprimovaná - nebo obojí.
Kromě toho se kvůli nedávným událostem skoro bojím si dál deníček vést. Ale potřebuju někoho, na koho se můžu obrátit, protože v současné době neexistuje žádný člověk, nikdo na celé zemi, před kým bych si nenechávala něco pro sebe.
Bonnie a Meredith se nesmějí dozvědět pravdu o Stefanovi. Stefan se nesmí dozvědět pravdu o Damonovi. Teta Judith se nesmí dozvědět o ničem. Bonnie a Meredith vědí o Caroline a o deníku; Stefan ne. Stefan ví o sporýši, který nyní každý den používám; Bonnie a Meredith ne. Přestože jsem oběma dala pytlíčky plné usušených listů. Ale dobrá zpráva: zdá se, že to funguje - alespoň jsem od oné noci nebyla náměsíčná. Ale byla by lež, kdybych tvrdila, že se mi o Damonovi nezdálo. Je ve všech mých nočních můrách.
Právě teď je můj život plný lží a potřebuju někoho, ke komu můžu být naprosto upřímná. Tenhle deníček schovám pod uvolněné prkno v podlaze v šatně, takže ho nikdo nenajde, i kdybych umřela a museli by po mně vyklízet pokoj. Možná si tady některé s Margaretiných vnoučat bude jednou hrát, najde to prkno a zvedne ho, ale do té doby se tam nikdo nedostane. Tenhle deník je mým posledním tajemstvím.
Nevím, proč uvažuji o smrti a umírání. To je přece Bonniina libůstka; to ona si myslí, že by to bylo hrozně romantické. Ale já vím, jaké to je ve skutečnosti; když umřeli máma s tátou, nebylo na tom nic romantického. Jenom ty nejhorší pocity, které vůbec člověk může cítit. Chci žít hodně dlouho a spokojeně, vzít si Stefana a být šťastná. A neexistuje důvod, proč bych nemohla, jakmile budou tyhle problémy za námi.
Akorát občas bývám vyděšená a nevěřím tomu. A je tu pár maličkostí, které by neměly být důležité, ale dělají mi starosti. Například, proč Stefan pořád nosí Katherinin prsten na krku, přestože jsem si naprosto jistá tím, že miluje mě. Nebo proč nikdy neřekl, že mě miluje, přestože vím, že to tak je.
Nenáleží na tom. Všechno se vyřeší. A pak budeme spolu a budeme šťastní. Neexistuje důvod, proč by to nešlo. Neexistuje důvod, proč by to nešlo. Neexistuje důvod
Elena přestala psát a pokoušela zaostřit písmenka na stránce. Ale rozostřovala se dál, a tak raději honem sklapla knížečku, než zrádná slza dopadne na inkoust. Pak zašla do šatny, zvedla uvolněné prkno pilníčkem na nehty a schovala pod něj deníček.
Pilníček na nehty měla v kapse i týden nato, když spolu s Bonnie a Meredith stály před zadními dveřmi Carolinina domu.
"Pospěš si," syčela zoufale Bonnie a rozhlížela se po dvorku, jako by čekala, že odněkud něco vyskočí. "Dělej, Meredith!"
"Už to je," řekla Meredith, když si klíč konečně našel cestičku do visacího zámku a klika jí povolila v ruce. "Jsme uvnitř."
"A seš si jistá, že oni nejsou taky uvnitř? Eleno, co když se vrátí dřív? Proč jsme to alespoň nemohly dělat ve dne?"
"Bonnie, půjdeš už laskavě dovnitř? Tohle všechno jsme už probraly. Ve dne je tu vždycky paní na úklid. A dneska večer se nevrátí dřív, pokud se někomu neudělá špatně z Chez Louis. A teď už pojď!" odpověděla Elena.
"Bonnie, nikdo se neodváží mít nevolnost na oslavě narozenin paní Forbesové," utěšovala jí Meredith, když konečně vešla dovnitř. "Jsme v bezpečí."
"Pokud mají dost peněz na to, aby chodili do drahých restaurací, člověk by myslel, že mají i na to, nechat pár světel rozsvícených," nenechala se Bonnie utěšit.
Elena s tím tiše souhlasila. Bylo velmi podivné a zneklidňující procházet se po cizím domě potmě. Když stoupaly po schodech, srdce jí bušilo až v krku. A dlaň, v níž držela malou baterku u klíčů, která jim ukazovala cestu, byla vlhká a kluzká. Ale navzdory těmto fyzickým příznakům paniky jí mysl uvažovala chladně, skoro s nadhledem.
"Musí to mít v pokoji," prohlásila.
Carolinino okno ústilo do ulice, což znamenalo, že si půdou muset dávat ještě větší pozor, aby zde nepoužívaly světlo. Elena se zdrceným pocitem přejela uzounkým paprskem světla dokola. Jedna věc bylo naplánovat, že někomu prohledáte pokoj a představovat si, jak metodicky a efektivně prohlížíte šuplík po šuplíku, a druhá věc skutečně stát v pokoji obklopeni nepřeberným množstvím míst, kam by se dalo něco schovat, a obávat se něčeho jen dotknout, aby Caroline nepoznala, že se s něčím hýbalo.
Obě ostatní dívky také stály nehybně.
"Možná bychom prostě měly jít domů," navrhla Bonnie tiše. A Meredith jí neodporovala.
"Musíme se pokusit. Alespoň pokusit," řekla Elena a měla pocit, že jí hlas zní plechově a hluše. Alespoň otevřela šuplík u prádelníku a přejela baterkou úhledné hromádky krajkového spodního prádla. Během chvilky se ujistila, že tady se žádná knížečka neschovává. Urovnala hromádky a opět šuplík zavřela. Pak konečně vydechla.
"Není to tak těžké," řekla. "Musíme si pokoj rozdělit a pak ve svém sektoru prohlídnout úplně všechno - každý šuplík, každý kus nábytku, každý předmět, který je dost velký, aby se do něj vešel deník."
Sama si vybrala šatnu a jako první věc zkontrolovala prkna v podlaze svým pilníčkem. Ale prkna u Caroline se všechna zdála pevně přibitá a stěny šatny také nezněly dutě. Prošátrala Carolinino oblečení a našla několik věcí, které jí loni půjčila. Byla v pokušení si je vzít, ale to samozřejmě nemohla. Ani průzkum kabelek a bot nic nepřinesl, navzdory tomu, že si přitáhla židli, aby mohla bedlivě prozkoumat i nejhořejší polici.
Meredith seděla na podlaze a zkoumala hromadu plyšáků, které byly odsouzeny k pobytu v truhlici spolu s dalšími vzpomínkami na dětství. Dlouhými citlivými prsty přejela každé zvířátko a hledala štěrbiny v materiálu. Když došla k chundelatému pudlíkovi, zarazila se.
"Toho jsem jí dala já," zašeptala. "Myslím, že to bylo k desátým narozeninám. Myslela jsem, že ho dávno zahodila."
Elena jí neviděla do očí, Meredithina baterka mířila na pudlíka. Ale věděla, jak se Meredith cítí.
"Pokoušela jsem se s ní usmířit," připomněla jemně.
"Snažila jsem se, Meredith, i tenkrát ve Strašidelném domě. Ale ona mi jen řekla, že mi nikdy neodpustí, že jsem jí odvedla Stefana. Přála bych si, aby bylo všechno jinak, ale ona mi to nedovolí."
"Takže teď je to válka."
"Takže teď je to válka," potvrdila Meredith stroze a definitivně. Sledovala, jak Meredith odložila pudlíka a přešla k dalšímu plyšákovi. Pak se vrátila k vlastnímu pátrání.
Ale neměla s prádelníkem o nic větší úspěch než v šatně. A s každým dalším okamžikem v ní narůstala nervozita a jistota, že uslyší přijíždět Forbesovic auto.
"Nemá to smysl," prohlásila nakonec Meredith a hmatala pod Carolininou matrací. "Musela to schovat… počkat. Tady něco je. Cítím nějaký růžek."
Elena a Bonnie ji fascinovaně sledovaly z opačné strany pokoje, přimražené napětím.
"Mám to! Eleno, to je tvůj deníček!"
Elenu zaplavila vlna úlevy. Cítila se jako zmuchlaný papír, který někdo narovnal a uhladil. Opět se mohla hýbat. I dýchat bylo najednou nádherné. Přece věděla, celou tu dobu to věděla, že Stefanovi se nic opravdu hrozného nemůže stát.
Život nemůže být tak krutý, ne k Eleně Gilbertové. Konečně jsou v bezpečí.
Ale ozval se Meredithin zmatený hlas. "Je to deník - ale je zelený, ne modrý. To není ten správný."
"Cože?" Elena popadla knížečku, posvítila na ni a pokoušela se silou vůle změnit pronikavě zelený obal na jasně modrý. Nefungovalo to. Deníček byl skoro stejný, jako ten její, ale nebyl její.
"To je Carolinin," řekla přihlouple, stále tomu odmítala věřit.
Bonnie a Meredith se přišly podívat blíž. Dívaly se společně na zavřenou knížečku a pak na sebe pohlédly.
"Mohl by nám napovědět," řekla Elena pomalu.
"Je to jenom spravedlnost," souhlasila Meredith. Ale byla to Bonnie, kdo vzal deník a otevřel ho.
Elena jí nakukovala přes rameno na Carolinino hranaté opačně skloněné písmo, které se tak lišilo od kapitálek na fialovém papíře. Nejdříve nedokázala zaostřit pohled, ale pak jí udeřilo do očí vlastní jméno. Elena.
"Počkej, co je to tu?"
Bonnie, která jediná skutečně dokázala něco přečíst, byla chvíli zticha a pohybovala rty. Pak si odfrkla.
"Tohle si poslechněte," prohlásila a četla nahlas: "Elena je ten nejsobečtější člověk, kterého znám. Všichni si myslí, že je to vyrovnanost, ale ve skutečnosti je chladná, dělá se mi zle z toho, jak za ní všichni dolejzají a vůbec si neuvědomují, že jí je ukradené všechno kromě Eleny."
"A to říká Caroline? Ta má tak co mluvit!" Ale Elena cítila, jak se červená. Bylo to v zásadě totéž, co o ní řekl Matt, když usilovala o Stefana.
"Bonnie, pokračuj, je tam toho víc," pobízela jí Meredith a šťouchla do ní. Bonnie pokračovala uraženým hlasem:
"A Bonnie je teď skoro stejně hrozná, pořád se snaží být důležitá. Posledním kouskem je, že předstírá, že je médium, aby si jí ostatní všímali. Kdyby byla doopravdy médium, spočítala by si, že ji Elena jenom využívá."
Následovala dlouhá pauza a pak Elena řekla: "Je to všechno?"
"Ne, je tu i něco o Meredith. A Meredith nedělá nic, aby to zastavila. Ve skutečnosti Meredith nedělá vůbec nic, jen přihlíží. Jako kdyby nedokázala jednat; dokáže jen reagovat na věci, které se stanou. A kromě toho jsem slyšela rodiče, jak se baví o její rodině. Vůbec se nedivím, že o ní nikdy nemluví - co tím jako myslí?"
Meredith se ani nepohnula. Elena v temném pokoji viděla jen její krk a bradu. Ale promluvila tiše a vyrovnaně: "Na tom nezáleží. Hledej dál, Bonnie, hledej něco o Elenině deníku."
"Zkus to kolem osmnáctého října, to mi ho ukradli," radila Elena a nechala si otázky pro sebe. Zeptá se na to Meredith později.
Nebyl tu žádný zápis z osmnáctého října ani z následujícího víkendu; vlastně i z následujících týdnů bylo v deníčku jen několik zápisků. A žádný nezmiňoval Elenin deník.
"Hm, tak to bychom měly," prohlásila Meredith. "Tyhle zápisky jsou nám nanic. Teda pokud nechceme vydírat deníkem my ji. Jakože jí nedáme ten její, dokud nevydá ten tvůj."
Byl to lákavý plán, ale Bonnie postřehla, kde má vadu na kráse. "Tady se ale nepíše nic špatného o Caroline, jsou tu jen pomluvy o druhých. Většinou o nás. Vsadím se, že Caroline by byla nadšená, kdybychom to četli nahlas před celou školou. Cítila by se jako v sedmém nebi."
"Tak co s ním uděláme?"
"Vrať ho tam zpátky," řekla Elena unaveně. Přejela baterkou pokoj a zdálo se jí, že všechno je malinko jinak, než když vešly dovnitř. "Budeme prostě muset dál předstírat, že nevíme o tom, že má můj deník, a doufat v jinou příležitost."
"Tak dobře," souhlasila Bonnie, ale dál listovala deníčkem a občas zasyčela nebo odfrkla. "No tohle si poslechněte!" zvolala.
"Nemáme už čas," odpověděla Elena. Dodala by ještě něco dalšího, jenže v tu chvíli se ozvala Meredith a její tón okamžitě upoutal jejich pozornost.
"Auto."
Trvalo jim jen vteřinku, než se přesvědčily, že auto opravdu zahýbá na Forbesovic příjezdovou cestu. Bonniiny oči se rozšířily úlekem, otevřela pusu a zůstala jako přimražená vkleče u postele.
"Dělej, mizíme," vybídla ji Elena a sebrala jí deník. "Zhasněte baterky a honem k zadním dveřím."
To už byly všechny v pohybu, Meredith popoháněla Bonnie, Elena klesla na kolena a zvedla Carolininu matraci. Druhou rukou tam strčila deníček a tlačila ho mezi matraci a kraj postele. Zespod ji tlačily lamely a shora váha obří matrace. Popostrčila knížečku ještě špičkami prstů, vytáhla ruku a uhladila prostěradla.
Na odchodu naposledy přejela pohledem pokoj; už nebyl čas cokoliv upravit. Když tichounce a ve spěchu mířila ke schodišti, zaslechla klíč ve vstupních dveřích.
To, co následovalo, byla hrůzostrašná hra na honěnou. Elena věděla, že ji nepronásledují záměrně, ale zdálo se jí, že Forbesovic rodina je odhodlaná ji zahnat ve svém domě do kouta. Obrátila se zpět, kudy přišla, když se v hale začala rozsvěcovat světla a ozývat hlasy, mířící ke schodům. Utekla před nimi do posledních dveří na chodbě, ale zdálo se, že ji následují. Ozývaly se v patře přímo před ložnicí rodičů. Obrátila se ke dveřím do koupelny ale zahlédla, jak pod nimi prosvěcuje světlo, čímž měla odříznutou poslední cestu k úniku.
Byla v pasti. Každým okamžikem mohou rodiče Caroline vejít. Všimla si francouzského okna vedoucího na balkon a okamžitě se rozhodla.
Venku ji ovanul studený vzduch a její horký dech se srážel v jemnou páru. Z vedlejšího pokoje vytryskl proud světla, takže se nasoukala ještě víc doleva, aby se mu vyhnula. Pak se ozval zvuk, kterého se nejvíce děsila - otevírání okenní kličky a shrnování závěsů, jak kdosi otevíral francouzské okno.
Zoufale se rozhlížela kolem. Na skákání dolů to bylo příliš vysoko a nebylo tu nic, čeho by se mohla chytit a sešplhat. Zůstávala už jen střecha, ale ani tam nebylo po čem vyšplhat. Přesto se o to instinktivně pokusila. Stála už na zábradlí a natahovala se nahoru po něčem, čeho by se mohla chytit, když vtom se za závěsy objevil stín. Rozhrnuly se a začala se objevovat něčí postava - a najednou Elena ucítila, jak ji někdo uchopil za zápěstí a vytáhnul nahoru. Automaticky se odrazila chodidly a škrábala se vzhůru na střechu. Pokusila se uklidnit rozbouřený dech a vděčně pohlédla na svého zachránce - a ztuhla.