Knížky jak chceš

"Mé jméno je Salvatore - jako spasitel a zachránce," řekl. V temnotě se krátce zablýskly bílé zuby.
Elena se podívala dolů. Přesah střechy zakrýval balkon, odkud slyšela šouravé zvuky. Ale nešlo o zvuky pronásledování a nezaznamenala žádný náznak, že by někdo zaslechl slova jejího společníka.
"Měla jsem dojem, že ses představil jako Smith," odpověděla a stále hleděla dolů do temnoty.
Damon se zasmál. Byl to neuvěřitelně podmanivý smích, nebyl v něm onen hořký tón jako u Stefana. Připomínal jí duhový lesk na havraních perech.
Ale nenechala se zmást. Přestože se Damon zdá okouzlující, je nebezpečný víc, než si kdokoli dokáže představit. To pružné elegantní tělo je desetkrát silnější než lidské.
A ty líně hledící tmavé oči jsou přizpůsobeny pro dokonalé vidění potmě. Ruka s dlouhými prsty, která ji zdvihla na střechu, se dokáže pohybovat neuvěřitelnou rychlostí. A co je nejhorší, má mysl zabijáka. Je to šelma.
Dokázala to vycítit těsně pod jeho uhlazenou slupkou. Lišil se od lidí. Už tak dlouho žil jen lovem a zabíjením, že zapomněl všechno ostatní. A vychutnával si to, nebojoval se svou přirozeností jako Stefan, ale užíval si ji. Nemá žádné svědomí ani morálku a ona je tu s ním v pasti sama uprostřed noci. Pevně se rozkročila, aby byla kdykoli připravená k rychlé akci. Měla by na něj být rozzlobená po tom, co jí provedl ve snu. A také byla, ale teď nemělo smysl to vyjadřovat nahlas. Věděl, jak hrozný musí mít vztek, a jen by se jí smál, kdyby mu to řekla.
Pozorovala to tiše a napjatě a čekala, co udělá.
Ale ani se nepohnul. Ty ruce, které dovedly vyrazit tak rychle jako útočící kobra, mu spočívaly nehnutě na kolenou. Jeho výraz jí připomínal pohled, jakým na ni již jednou hleděl - tehdy, když se viděli poprvé. Měl v očích stejný výraz tajeného váhavého respektu, jenže tehdy se k němu mísilo i překvapení. Teď vůbec nebyl překvapený.
"Nebudeš na mě křičet? Nebo omdlévat?" zeptal se, jakoby jí nabízel standardní možnosti řešení.
Elena ho stále pozorovala. Byl mnohem silnější než ona - a také rychlejší, ale pokud bude potřeba, zřejmě se dokáže dostat k okraji střechy dřív, než ji chytí. Pokud se netrefí na balkon, bude padat devět metrů, ale možná se odhodlá to risknout. To závisí na Damonovi.
"Nejsem omdlívací typ," odsekla stručně. "A proč bych na tebe měla křičet? Hrajeme hru. Tu noc jsem byla hloupá, a tak jsem prohrála. Tenkrát na hřbitově jsi mě varoval před následky."
Nadechl se a sklopil zrak. "Možná tě učiním svou Královnou stínů," řekl a dál mluvil jakoby sám k sobě: "Měl jsem mnoho společnic, dívek mladých jako ty a žen, které byly nejkrásnější v Evropě. Ale ty jsi ta, kterou chci mít po svém boku. Vládnout společně a brát si, co chceme a kdy to chceme. Být obávaní a uctívaní slabšími dušemi. Bylo by to až tak špatné?"
"Ale i já jsem jednou z těch slabších duší," odpověděla Elena. "My dva jsme nepřátelé, Damone. A nikdy nemůžeme být nic jiného."
"Jsi si tím jistá?" Pohlédl na ni a ucítila sílu jeho mysli, jak se dotkla její - jako kdyby o ni zavadil svými dlouhými prsty. Ale tentokrát nepocítila závrať, nedostavil se pocit slabosti ani podlehnutí. Odpoledne si totiž, jako teď každý den, dopřála dlouhou lázeň v horké vodě plné sušeného sporýše.
V Damonových očích se zablýsklo pochopení, ale přijal porážku s elegancí. "Co tady vlastně děláš?" zeptal se ležérně.
Bylo to divné, ale necítila žádnou potřebu mu lhát. "Caroline si vzala něco, co patří mě. Můj deník. Přišla jsem, abych si ho vzala zpátky."
V tmavých očích se objevil nový výraz. "Bezpochyby proto, abys nějak ochránila mého nanicovatého bratra," řekl podrážděně.
"Tohle se Stefana netýká!"
"Že ne?" Obávala se, že pochopil víc, než chtěla. "Zvláštní, vždycky když se objeví problémy, je do toho nějak zapletený. On vytváří problémy. Ale kdyby zmizel ze scény…"
Elena klidně odpověděla: "Pokud Stefanovi zase ublížíš, budeš toho litovat. Najdu nějaký způsob, jak tě přinutím litovat, žes to udělal, Damone. To myslím vážně."
"Chápu. Takže musím prostě pracovat na tobě, že ano?"
Elena neřekla nic. Sama se zahnala do rohu, když souhlasila, že s ním bude hrát tuhle smrtící hru. Sklopila zrak.
"Stejně tě nakonec získám, víš?" řekl jemně. Stejný hlas použil na večírku, když ji uklidňoval. Nebyla v něm žádná zášť ani výsměch, prostě oznamoval skutečnost. "Po dobrém nebo po zlém, jak říkáte vy lidé - a to je pěkné rčení - budeš moje, než příště napadne sníh."
Elena se pokusila skrýt chlad, který jí sevřel srdce, ale věděla, že si stejně všiml jejích pocitů.
"Dobře," prohlásil. "Máš alespoň trochu rozumu. Děláš dobře, že se mě bojíš; jsem ta nejnebezpečnější věc, kterou jsi asi v životě potkala. Ale zrovna teď mám pro tebe obchodní návrh."
"Obchodní návrh?"
"Přesně tak. Přišla jsi sem pro svůj deník. Ale nemáš ho," pokývnul směrem k jejím prázdným rukám. "Nepodařilo se ti to, že?" A když Elena neodpověděla, pokračoval. "A protože si nepřeješ do toho zatahovat mého bratra, nemůže ti pomoct. Ale já mohu. A udělám to."
"Ty to uděláš?"
"Samozřejmě - za určitou cenu."
Elena ho pozorovala s ruměncem ve tváři. Když se konečně zmohla na slovo, vyšlo z ní jen zašeptání: "Jakou - cenu?"
Ze tmy jí odpověděl úsměv. "Několik minut tvého času, Eleno. Několik kapek tvé krve. Asi tak hodinka strávená se mnou o samotě."
"Ty…," Elena nedokázala najít vhodné slovo. Všechny přídomky, které znala, jí připadaly chabé.
"Stejně se toho nakonec dočkám," přesvědčoval ji rozumným hlasem. "Pokud budeš sama k sobě upřímná, přiznáš si to. Naposledy to nebylo naposledy. Proč se s tím nesmířit?" Přešel do vřelého, důvěrného tónu. "Jen si vzpomeň…"
"Radši bych si sama podřízla hrdlo," odsekla.
"Fascinující představa. Ale já bych uměl docílit stejného výsledku mnohem příjemnějším způsobem."
Vysmívá se jí. Po tom všem, co za ten den zažila, už toho na ni bylo moc. "Víš, že jsi nechutný? Dělá se mi z tebe špatně." Třásla se hněvem a sotva popadala dech. "Raději zemřu, než bych se ti vzdala. Raději…"
Nebyla si jistá, co ji přimělo k činu. V Damonově přítomnosti ji ovládaly jakési hluboké instinkty. A v tu chvíli cítila, že raději bude riskovat cokoli, než aby ho nechala tentokrát vyhrát. Podvědomě zaznamenala, že klidně a uvolněně sedí a vychutnává si, jaký obrat jeho hra nabrala. Jiná část její mysli počítala, o kolik střecha přesahuje balkon.
"Raději udělám tohle," prohlásila a vrhla se dolů.
Měla pravdu; nebyl ve střehu a nedokázal vyrazit dost rychle, aby ji zachytil. Cítila volný prostor pod nohama a rostoucí děs, když si uvědomila, že balkon je dál, než si myslela. Mine ho.
Ale nepočítala s Damonem. Jeho vystřelená paže sice nebyla dost rychlá, aby ji zadržela na střeše, ale zachytila ji před dalším pádem. Jako by pro něj její váha nic neznamenala. Elena instinktivně uchopila okraj šindelové střechy a pokoušela se dostat nahoru koleno.
Zuřivě nadával: "Ty jsi blázen! Jestli se tolik nemůžeš dočkat setkání se smrtí, můžu vás představit osobně."
"Koukej mě pustit," syčela Elena skrze zuby. Byla si jistá, že se někdo každým okamžikem přijde podívat na balkon. "Pusť mě."
"Tady a teď?" Když pohlédla do jeho neproniknutelných tmavých očí, uvědomila si, že mluví vážně. Pokud řekne ano, pustí ji dolů.
"Byl by to rychlý způsob, jak všechno skončit, že?" zeptala se. Srdce jí bušilo strachy, ale odmítala dát to najevo.
"Ale to by byla škoda." Jediným pohybem ji vytáhl do bezpečí. A k sobě. Objal ji pažemi a přitiskl ke svému štíhlému svalnatému tělu a Elena náhle neviděla vůbec nic. Byla lapena. Pak ucítila, jak se mu napínají svaly jako nějaké veliké kočkovité šelmě a oba se ocitli v prostoru.
Padali. Nedokázala si pomoci, držela se ho jako jediné stabilní věci ve vířícím světě. Pak přistál měkce jako kočka a pružně vyrovnal dopad.
Stefan jednou udělal něco podobného. Ale Stefan ji pak nedržel tímhle způsobem, bolestně blízko, se rty skoro se dotýkajícími jejích.
"Přemýšlej o mém návrhu," řekl.
Nedokázala se pohnout ani uhnout očima. A tentokrát věděla, že neužívá žádné Síly, že to je prostá živočišná přitažlivost mezi nimi. Nemělo smysl to popírat; její tělo na něj reagovalo. Cítila jeho dech na svých rtech.
"Nepotřebuji tě k ničemu," odpověděla.
Měla pocit, že se chystá ji políbit, ale neudělal to. Nad nimi se otevřelo francouzské okno a pak se shora ozval rozzlobený hlas: "Hej! Co se to tam děje? Je tam venku někdo?"
"Tentokrát jsem ti prokázal laskavost já," řekl Damon velice něžně a stále ji držel v náručí. "Příště je řada na tobě."
Nedokázala odvrátit hlavu. Kdyby ji teď políbil, nechala by ho. Ale najednou pevné objetí povolilo a jeho tvář se jakoby rozmazala. Vypadalo to, jako by si ho sama temnota brala zpět. Pak se ozval tlukot křídel a do vzduchu se vznesl černý havran.
Cosi, snad kniha nebo bota, za ním vyletělo z balkonu - a minulo o pěkný kus.
"Zatracený ptáci!" zanadával pan Forbes shora. "Asi si postavili hnízdo na střeše."
Roztřesená Elena se objala pažemi a skrývala se ve tmě, dokud zase nezašel dovnitř.
Našla Bonnie a Meredith skrčené u brány. "Co tě tak dlouho zdrželo?" zašeptala Bonnie. "Už jsme mysleli, že tě chytli!"
"Skoro jo. Musela jsem počkat, dokud nebylo bezpečné vylézt." Elena byla už tak zvyklá lhát o Damonovi, že to dělala bez vědomého úsilí. "Pojďme domů," zašeptala. "Tady už víc nezmůžeme."
Když se loučily u Eleniných dveří, Meredith připomněla: "Do Dne zakladatelů zbývají už jenom dva týdny."
"Já vím," odpověděla. Na okamžik jí probleskl v hlavě Damonův návrh, ale rázně ho vyhnala z mysli. "Já už něco vymyslím," prohlásila.
Do dalšího školního dne ale nevymyslela nic. Dobrou zprávou bylo, že Caroline zřejmě nepostřehla ve svém pokoji nic divného - ale to také byla jediná věc, kterou Elena pokládala za příznivou. Ráno před vyučováním bylo oznámeno, že školní rada zvolila Elenu, aby představovala "Ducha Fell's Church." Během celého ředitelova projevu Caroline zářil na tváři triumfální a zlomyslný úsměv.
Elena se ho pokoušela ignorovat. Snažila se ignorovat i urážky a opovržení na počátku projevu, ale nebylo to jednoduché. Poslední dobou to vůbec nebylo jednoduché, ale byly dny, kdy měla sto chutí začít vřískat nebo někoho udeřit. Zatím se ale vždycky udržela.
To odpoledne, zatímco čekala, až bude vypuštěna třída z šesté hodiny dějepisu, studovala Tylera Smallwooda. Od té doby, co se vrátil do školy, na ni vůbec nepromluvil. Během ředitelova projevu se usmíval stejně nevraživě jako Caroline. A teď, když si všimnul, že Elena tu stojí sama, šťouchl loktem do Dicka Cartera. "Copak to tu máme?" zeptal se. "Copak to tu roste za kytku? Nebo snad plevel?"
Stefane, kdepak jsi? pomyslela si Elena. Ale na tuhle otázku znala přesnou odpověď - na druhé straně školy, na hodině astronomie.
Dick otevřel pusu, aby něco dodal, ale pak se jeho výraz změnil. Díval se za Elenu, někam do chodby. Elena se otočila a uviděla Vickie.
Vickie a Dick spolu před maturitním plesem chodili. Elena se domýšlela, že to vlastně neskončilo. Ale Dick vypadal nejistě, jako by nevěděl, co má očekávat od dívky, která se k němu právě blížila.
Na Vickiině tváři i chůzi bylo něco podivného. Pohybovala se, jako by se ani nedotýkala země. Oči měla rozšířené a zasněné.
"Ahojky," pozdravil ji Dick váhavě a stoupl si před ni. Vickie ho minula bez jediného pohledu a mířila k Tylerovi. Elena sledovala dění s rostoucím neklidem. Mělo to být asi k smíchu, ale nebylo.
Tyler nejdřív vypadal poněkud zaraženě. Když mu Vickie položila ruku na hruď, usmál se, ale vyznívalo to nuceně. Vickie mu zajela rukou pod bundu. Tylerův úsměv se pokřivil. Vickie mu položila na hruď i druhou ruku. Tyler pohlédnul na Dicka.
"Hej, Vickie, nebuď tak vážná," ozval se Dick chvatně, ale nepřiblížil se. Vickie vyjela rukama vzhůru a svlékla Tylerovi bundu z ramen. Pokusil se ji navléknout zpět, aniž by musel pustit z rukou knihy, ale nešlo to. Vickiiny prsty se mu vkrádaly pod košili.
"Zastav to. Zastav ji, prosím tě, ano?" žádal Tyler Dicka a couval ke zdi.
"Hej, Vickie, nech toho. Nedělej to." Ale Dick zůstával v bezpečné vzdálenosti. Tyler k němu vyslal rozzuřený pohled a pokoušel se Vickie setřást.
Pak se ozval ten zvuk. Nejdřív se zdálo, že má tak nízkou frekvenci, že je pro lidské ucho skoro nerozeznatelný, ale pomalu sílil. Záhadně děsivé vrčení, ze kterého vstávaly Eleně chloupky po celém těle. Tyler jen nevěřícně zíral, přimražen údivem, a ona brzy pochopila proč. Ten zvuk pocházel od Vickie.
Pak všechno nabralo rychlý spád. Tyler ležel na zemi a Vickiiny zuby mu chňapaly pouhé centimetry nad hrdlem. Elena rázem zapomněla na všechny hádky a pomáhala Dickovi ji odtáhnout. Tyler hlasitě vyl. Dveře učebny dějepisu se otevřely a Alaric křičel: "Ať ji nezraníte! Opatrně! To bude epilepsie, musíme ji položit!"
Vickie znovu chňapla zuby zrovna ve chvíli, kdy natahoval pomocnou ruku. Štíhlá dívka byla silnější, než oni všichni dohromady, a ztráceli nad ní kontrolu. Už ji o moc déle neudrží. Elena pocítila silnou úlevu, když se za ní ozval známý hlas.
"Vickie, uklidni se. Je to v pořádku. Jenom se teď uvolni."
Stefan uchopil Vickie za ruku, konejšivě k ní promlouval a Elena se konečně odvážila uvolnit sevření. A zprvu se opravdu zdálo, že Stefanova strategie zabírá. Vickiiny zaťaté prsty se uvolnily a už ji dokázali odtrhnout od Tylera. Jak k ní Stefan promlouval, ochabla a zavřela oči.
"Tak je to dobře. Teď se cítíš unavená. Bude v pořádku, když se prospíš."
Ale pak se najednou všechno pokazilo - ať už Stefan používal jakékoli Síly, kouzlo se zlomilo. Vickie znovu otevřela oči, ale už se vůbec nepodobaly té potrefené lani, jako tehdy v jídelně. Hořely slepým vztekem. Zavrčela na Stefana a začala bojovat s novou silou.
Bylo zapotřebí pěti nebo šesti lidí, aby ji udrželi, zatímco kdosi odběhl volat policii. Elena zůstala na místě a mluvila na Vickie, občas na ni i zakřičela, dokud nedorazili. Ale nic z toho nepomohlo.
Pak ustoupila a poprvé zaregistrovala dav přihlížejících. Bonnie byla v první řadě a zírala s otevřenou pusou. Stejně tak Caroline.
"Co se proboha stalo?" ptala se Bonnie, zatímco policisté vynášeli Vickie.
Elena, stále ještě zadýchaná, si odhrnula si z čela pramen vlasů. "Úplně se zbláznila a pokoušela se svléct Tylera."
Bonnie našpulila rty: "No, aby se snažila o tohle, to už musí být opravdu blázen, že?" A vyslala drzý úsměv přes rameno přímo na Caroline.
Elena měla kolena jako z gumy a ruce se jí třásly. Cítila, jak ji podepřela silná paže a vděčně se opřela o Stefana. Pak k němu vzhlédla.
"Epilepsie?" otázala se s nevěřícím úšklebkem.
Díval se chodbou směrem, kterým odnesli Vickie. Alaric Saltzman stále vydával pokyny a zjevně hodlal jet s ní. Skupinka zmizela za rohem.
"Myslím, že vyučování právě skončilo," pronesl Stefan. "Pojďme pryč."
Kráčeli k penzionu beze slova, oba ponoření v myšlenkách. Elena se mračila a několikrát na Stefana pohlédla, ale promluvila až ve chvíli, kdy došli do jeho pokoje.
"Stefane, co to s ní je? Co se to Vickie přihodilo?"
"Nad tím právě celou dobu přemýšlím. Napadá mě jenom jediné vysvětlení - a to, že je pořád ještě vystavena útokům."
"Ty myslíš, že Damon pořád… ach, panebože! Stefane, měla jsem jí dát trochu sporýše. Měla jsem si uvědomit…"
"To by nepomohlo, věř mi." Otočila se ke dveřím, jako by se chtěla rovnou vydat za Vickie, ale on ji jemně stáhl zpět. "Někteří lidé jsou mnohem snadněji ovlivnitelní, než jiní, Eleno. Vickie nikdy neměla příliš silnou vůli. A teď patří jemu."
Elena se pomalu posadila. "Takže se s tím nedá nic dělat? Ale Stefane, ona se stane - bude jako ty a Damon?"
"Záleží na tom," odpověděl chmurným tónem. "Nejde jen o to, kolik krve ztratí. Aby se proměna dokončila, potřebuje také mít jeho krev ve svých žilách. Jinak jen skončí jako pan Tanner. Vyschlá, použitá. Mrtvá."
Elena se zhluboka nadechla. Chtěla se ho zeptat ještě na něco jiného, na něco, co jí vrtalo hlavou. "Stefane, když jsi mluvil na Vickie, měla jsem dojem, že to funguje. Ty jsi na ni použil Síly, viď?"
"Ano."
"Ale ona pak znovu začala bláznit. Chci tím říct… Stefane, jsi v pořádku, viď? Vrátily se ti Síly?"
Neodpověděl. Ale i to pro ni byla dostatečná odpověď. "Stefane, proč ses mi nesvěřil? Co je v nepořádku?" Přistoupila k němu a klekla si vedle jeho křesla, takže se na ni musel podívat.
"Prostě mi jen trvá delší dobu, než se zotavím. Nedělej si s tím starosti."
"Ale já si dělám starosti. Copak není nic, co bychom s tím mohli udělat?"
"Ne," odpověděl. Ale sklopil přitom zrak.
Elena pochopila, o co jde. "Ach," zašeptala a opřela se o zeď. Pak vztáhla tuku a pokusila se uchopit tu jeho. "Stefane, poslouchej mě…"
"Eleno, ne. Copak to nechápeš? Je to nebezpečné, nebezpečné pro nás oba, zvlášť pro tebe. Mohlo by tě to zabít, nebo něco horšího."
"Jenom pokud nad sebou ztratíš kontrolu," odpověděla. "A to se ti nestane. Polib mě."
"Ne," bránil se dál Stefan. Pak dodal o něco méně příkře: "Dnes večer, jakmile se setmí, půjdu na lov."
"Ale je to to samé?" zeptala se. Věděla, že to tak není. To lidská krev dává Síly. "Prosím, Stefane; copak nevidíš, že si to přeju? Copak si to nepřeješ i ty?"
"To není fér," řekl a sledoval ji zmučeným pohledem. "Ty víš, že není, Eleno. Ty víš, jak moc…" Opět se od ní odvrátil a zaťal ruce v pěst.
"Tak co nám brání? Stefane, potřebuju…" Nedokázala dokončit větu. Nedokázala mu vysvětlit, co potřebuje; potřebuje cítit vzájemné pouto a jeho blízkost. Potřebuje si pamatovat, jaké to je s ním, a vymazat vzpomínku na tanec ve snu a na Damonovo objetí. "Potřebuju, abychom byli zase spolu," zašeptala.
Stefan však byl stále odvrácený a zavrtěl hlavou.
"Tak dobře," zašeptala Elena, ale pocítila nával žalu a strachu, jako by se k nim plížila porážka. Většina toho strachu byla o Stefana, který je bez Sil zranitelný, zranitelný natolik, že mu mohou ublížit obyčejní občané Fell's Church. Ale kousek toho strachu byl i o sebe sama.