Knížky jak chceš

"Příště už neodejdu," řekl Stefan tiše.
Elena věděla, že to myslí vážně, a vyděsilo ji to. Ale právě teď její emoce prostě běžely na neutrál a nechtěla se hádat.
"Byl tam," řekla. "V obyčejném domě plném obyčejných lidí, jako kdyby měl nárok tam být. Nikdy by mě nenapadlo, že se toho odváží."
"Proč ne?" zeptal se Stefan stroze a s hořkostí. "I já jsem tam byl, v obyčejném domě plném obyčejných lidí, jako bych měl nárok tam být."
"Nemyslela jsem to tak, jak to asi vyznělo. Jenže jedinkrát, kdy jsem ho viděla na veřejnosti, to bylo ve Strašidelném domě, a to měl masku a kostým a byla tma. Jinak to vždycky bylo na nějakém opuštěném místě, jako v noci v tělocvičně, když jsem tam byla sama, nebo na hřbitově…"
Jakmile to vyslovila, uvědomila si, že poslední část věty byla chyba. Pořád ještě Stefanovi neřekla o tom, že šla Damona před třemi dny hledat. Cítila, jak na vedlejším sedadle ztuhnul.
"Na hřbitově?"
"Ano… ten den, když nás honil s Bonnie a Meredith. Určitě to musel být Damon. Nikdo tam kromě nás nebyl."
Proč mu lže? Protože, ozval se tichý hlásek v její hlavě, jinak by mohl ztratit nervy. To, co jí Damon řekl a co slíbil, že má pro ni uchystáno, by mohla být poslední kapka, kterou by pohár přetekl.
Tohle mu nikdy nemůžu říct, uvědomila si šokovaně. Ani o tom, jak to bylo, ani o tom, co Damon plánuje do budoucna. Pokud Stefan bude s Damonem bojovat, zemře. Takže se to nikdy nedozví, slíbila si. Bez ohledu na to, co budu muset udělat, zabráním jim, aby spolu o mě bojovali. Ať se stane cokoliv.
Na okamžik se zachvěla neblahou předtuchou. Před pěti sty lety se jim Katherine snažila zabránit v soupeření a místo toho je dohnala k souboji na život a na smrt. Ale ona neudělá stejnou chybu, slibovala si Elena. Katherine se chovala hloupě a dětinsky. Kdo jiný než hloupé děcko by se zabil v naději, že se dva sokové v boji o její ruku stanou přáteli? To byla nejhorší chyba celého toho smutného příběhu. Kvůli tomu přerostlo soupeření mezi Stefanem a Damonem v nesmiřitelnou nenávist. A co víc, Stefan od té doby žije s pocitem viny; obviňuje se za Katherininu hloupost a slabost.
Ve snaze odvést řeč se zeptala: "Myslíš, že ho tam někdo pozval?"
"Zjevně ano, když tam byl."
"Pak je to tedy pravda - o lidech, jako jsi ty. Musíte být pozváni dovnitř. Ale Damon se dostal do tělocvičny bez pozvání."
"To proto, že tělocvična není ničí domov. To je jediné kritérium. Nezáleží na tom, jestli je to dům nebo stan nebo byt nad obchodem. Pokud tam živoucí lidé jedí a spí, musíme být dovnitř pozváni."
"Ale já jsem tě nepozvala do mého domu."
"Ale ano, pozvala. Tu první noc, když jsem tě vezl domů, jsi otevřela dveře a kývla jsi na mě. Nemusí to být verbální pozvání. Pokud je jasný záměr, stačí to. A člověk, který nás zve, nemusí být ve skutečnosti obyvatelem toho domu. Stačí jakýkoli člověk."
Elena přemýšlela. "A co třeba hausbót?"
"To je stejné. Ačkoli proudící voda může být sama o sobě bariérou. Pro některé z nás může být skoro nemožné ji překročit."
Elena si náhle vybavila, jak s Meredith a Bonnie běžely k Wickery Bridge. Protože nějakým způsobem věděla, že když se dostanou na druhou stranu řeky, budou v bezpečí před čímkoliv, co je pronásleduje.
"Takže proto," zašeptala. Stále to však nevysvětlovalo, jak je možné, že to věděla. Bylo to, jako by ta informace byla vložena do její hlavy odněkud zvenčí. Pak si uvědomila něco dalšího.
"Tys mě ale vzal přes ten most. Můžeš překročit tekoucí vodu."
"To proto, že jsem slabý." Pronesl to nevýrazně, bez jakýchkoli emocí. "Je to ironie, ale čím mocnější máš Síly, tím více se na tebe vztahují určitá omezení. Čím víc patříš temnotám, tím více tě pravidla temnot svazují."
"A jaká ještě platí pravidla?" vyptávala se Elena. V hlavě se jí začínal rýsovat zárodek plánu. Nebo přinejmenším naděje na plán.
Stefan na ni pohlédl. "Ano," řekl. "Myslím, že je čas, aby ses to dozvěděla. Čím víc budeš o Damonovi vědět, tím je větší šance, že se budeš umět ochránit."
Ochránit se? Možná ví Stefan víc, než si myslela. Ale když zahnul do boční ulice a zaparkoval, řekla jen: "Dobře. Mám si začít dělat zásoby česneku?"
Zasmál se. "Jenom pokud bys chtěla ztratit na popularitě. Ale existují určité rostliny, které ti můžou pomoct. Třeba sporýš lékařský. To je bylina, která má pomáhat proti očarování a dokáže ti udržet jasnou mysl, i když se proti tobě někdo pokouší použít Síly. Lidé ji nosívali zavěšenou na krku. Bonnie by to nadchlo, byla to posvátná bylina druidů."
"Sporýš lékařský," zopakovala Elena a ochutnávala nezvyklé slovo. "A co ještě?"
"Silné světlo nebo přímé sluneční světlo může být velmi bolestivé. Všimneš si, že se počasí změnilo."
"Už jsem si všimla," odpověděla Elena po chvíli. "Tím chceš říct, že to dělá Damon?"
"Musí to být on. Ovládání živlů vyžaduje velmi mocné Síly, ale usnadňuje mu to cestování za dne. Dokud je pod mrakem, nemusí si chránit oči."
"Ani ty ne," poznamenala Elena. "A co… no, kříže a takové věci?"
"Bez účinku," odpověděl Stefan. "Jenom v případě, že osoba, která předmět drží, sama věří, že jí poskytuje ochranu, může to neuvěřitelně posílit její vůli k odporu."
"Ehm… a stříbrné kulky?"
Stefan se opět krátce zasmál: "To platí na vlkodlaky. Podle toho, co jsem slyšel, nesnášejí stříbro v jakékoli podobě. Pro nás je stále ještě schválenou metodou dřevěný kolík do srdce. Ale existují i další různě účinné způsoby: spálení, setnutí, proražení spánků nehty. Ale nejlepší je…"
"Stefane!" Osamělý zahořklý úsměv, který mu pohrával na rtech ji děsil. "A co proměna ve zvíře? Předtím jsi říkal, že kdybys měl dost Síly, dokázal bys to. Jestliže se Damon může stát jakýmkoliv zvířetem si zamane, jak ho vůbec poznáme?"
"Nemůže být jakýmkoli zvířetem. Může to být pouze jedno zvíře, maximálně dvě. Ani s jeho Silami nevěřím, že by dokázal víc než to."
"Takže si budeme dávat bacha na havrany."
"Přesně. Taky můžeš poznat, že je blízko, z chování opravdových zvířat. Obvykle na nás nereagují příliš dobře; cítí, že jsme lovci."
"Jang-ce na toho havrana pořád štěkal. Bylo to, jako by věděl, že s ním není něco v pořádku," vzpomněla si Elena. "A Stefane," dodala jiným tónem, když se jí vynořila další myšlenka. "A co zrcadla? Nevzpomínám si, že bych tě někdy v nějakém viděla."
Na okamžik zaváhal. Pak řekl: "Podle legend zrcadla odrážejí duši toho, kdo se v nich shlíží. Proto se primitivní kmeny bojí zrcadel; obávají se, že jejich duše bude uvězněna nebo ukradena. Předpokládalo se, že my nemáme žádný odraz - protože nemáme duši." Pomalu se natáhl po zpětném zrcátku a naklonil ho dolů, aby se do něj mohla Elena podívat. Ve stříbrném sklíčku viděla jeho oči, ztracené, utrápené a nekonečně smutné.
Nedalo se dělat nic jiného, než ho obejmout, a Elena to udělala. "Miluji tě," zašeptala. To byla jediná útěcha, kterou mu mohla poskytnout. To bylo vše, co měli.
Cítila, jak ji sevřel pažemi a schoval tvář do jejích vlasů. "Ty jsi moje zrcadlo," zašeptal v odpověď.
Bylo krásné cítit, jak se uvolnil, napětí opouštělo jeho tělo a teplo a útěcha proudily dovnitř. I ona cítila útěchu a mír, který ji zaplavil uvnitř i vně. Bylo to tak krásné, že se zapomněla zeptat, co tím myslí, dokud nebyli u vchodových dveří a neloučili se.
"Já jsem zrcadlo?" vzhlédla k němu tázavě.
"Ukradla jsi moji duši," odpověděl. "Zamkni za sebou dveře a dnes v noci už je neotvírej." A byl pryč.
"Eleno, díky bohu," vítala ji teta Judith. Když na ni Elena zůstala koukat, dodala: "Volala Bonnie z toho večírku. Říkala, žes nečekaně odešla, a když jsi nedorazila domů, dělala jsem si starosti."
"Byli jsme se se Stefanem projet." Eleně se nelíbil tetin výraz při jejích slovech. "Je v tom nějaký problém?"
"Ne, ne… jenom…," teta Judith zjevně nevěděla, jak dokončit větu. "Eleno, říkala jsem si, že by nemuselo být špatné… kdyby ses se Stefanem tolik nevídala."
Elena ztuhla. "Tak ty taky?"
"Nevěřím drbům," ujistila ji teta Judith. "Ale kvůli tobě samotné by bylo lepší, kdyby ses od něj držela trošku dál, kdybys…"
"Kdybych se s ním rozešla? Opustila ho, protože lidé o něm šíří pomluvy? Držela se dál od očerňovaného, aby něco z té špíny neulpělo i na mě?" Hněv byl vítaným způsobem, jak se zbavit napětí, slova se kupila Eleně v hrdle a drala se ven všechna najednou. "Ne. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, teto. A kdybychom tu mluvili o Robertovi, ani ty by sis to nemyslela. Nebo možná ano!"
"Eleno, nebudeš se mnou mluvit tímhle tónem…"
"Stejně jsem už skončila!" vykřikla Elena a vrhla se ke schodům. Dokázala udržet slzy, dokud se nedostala do svého pokoje a nezamkla dveře. Pak se vrhla na postel a rozvzlykala se.
O chvíli později se zvedla a zavolala Bonnie. Bonnie byla vzrušená a výřečná. Co tím Elena myslí, jestli se stalo něco neobvyklého potom, co se Stefanem odešli? Neobvyklý byl jejich odchod! Ne, ten nový kluk Damon už nic o Stefanovi neříkal, jen se tam chvíli potloukal a pak zmizel. Ne, Bonnie neviděla, jestli odcházel s někým. Proč? Žárlí snad Elena? Ano, samozřejmě, že to myslí jako vtip. Ale on vlastně je senzační, ne? Skoro senzačnější, než Stefan, teda pokud máš ráda tmavé vlasy a oči. Samozřejmě, jestli se ti líbí světlejší vlasy a oříškové oči…
Elena z toho okamžitě odvodila, že Alaric Saltzman má oříškové oči.
Konečně se rozloučily, a teprve v tu chvíli si vzpomněla na vzkaz, který našla v kabelce. Měla se zeptat Bonnie, jestli se někdo přiblížil k její kabelce, když byla v jídelně. Ale Bonnie a Meredith taky byly nějaký čas v jídelně, někdo to mohl udělat zrovna v tu dobu.
Už jenom z pohledu na fialový papír se jí dělalo špatně od žaludku. Nedokázala se na něj pomalu ani podívat. Ale teď, když byla sama, ho musela rozložit a celé si to znovu přečíst v bláhové naději, že tentokrát ta slova budou jiná, že se předtím zmýlila.
Ale nebyla jiná. Ostrá výrazná písmena vystupovala proti bledému podkladu, jako kdyby byla tři metry vysoká.
Chtěla jsem se ho dotknout. Víc, než kteréhokoli jiného kluka, s kterým jsem chodila. A vím, že on to taky chce, ale snaží se být zdrženlivý.
Její slova. Z jejího deníčku. Z toho, který jí ukradli.
Druhého dne u ní zazvonily Bonnie a Meredith.
"Včera večer mi volal Stefan," řekla Meredith. "Říkal, že se chce ujistit, že nepůjdeš do školy sama. Prý dneska nepřijde do školy, tak mě poprosil, jestli bychom tě s Bonnie nemohly vyzvednout a jít s tebou."
"Budeme ti dělat ozbrojený doprovod," doplnila Bonnie, která byla evidentně v dobré náladě. "A garde. Myslím, že je to od něj hrozně milé, že se o tebe tak stará."
"Asi je taky vodnář," ozvala se Meredith. "Tak pojď, Eleno, než ji zabiju, aby už konečně přestala mluvit o Alaricovi."
Elena kráčela potichu a přemýšlela, co asi Stefan dělá, když nejde do školy. Dnes si připadala zranitelná a nechráněná, jakoby měla kůži naruby. Měla jeden z těch dnů, kdy se člověk rozpláče nad každou hloupostí.
Na školní nástěnce před kanceláří byl připíchnutý kus fialového papíru.
Měla to vědět. Věděla to, někde hluboko uvnitř. Zloději nestačilo, že jí dal najevo, že její soukromá slovíčka někdo četl. Ukazuje jí, že je může zveřejnit.
Strhla papír z nástěnky a zmuchlala ho, ale předtím si všimla slov. Jediný pohled jí je stačil vypálit do mysli.
Mám pocit, jako by ho někdo v minulosti hrozně ranil a on se přes to ještě nepřenesl. Ale také si myslím, že se zároveň něčeho bojí, že má nějaké tajemství, které nechce, abych odhalila.
"Eleno, co je? Co se děje? Eleno, mluv s námi!"
Bonnie a Meredith ji následovaly na nejbližší dívčí toalety, kde se postavila ke koši a škubala papír na drobné kousíčky a ztěžka dýchala, jako by právě dokončila závod. Pohlédly na sebe a pak šly zkontrolovat kabinky.
"Hej ty," zavolala Meredith nahlas a zaklepala na jedny dveře, "právo maturantů. Jdi pryč!"
Chvíli se ozývalo šustění a pak se objevila vyjevená prvačka. "Ale já jsem ani…"
"Ven," přikázala Bonnie. "A ty," obrátila se na dívku, která si umývala ruce, "postav se před dveře a dávej pozor, aby sem nikdo nepřišel."
"Ale proč, co chcete…?"
"Pohni sebou, kotě. Pokud těmi dveřmi někdo projde, budeš se nám zodpovídat."
Když se dveře opět zavřely, obě se obrátily k Eleně.
"Tohle je přepadení," prohlásila Meredith. "Dělej, Eleno, dej to sem."
Elena rozškubla poslední kousíček papíru a nevěděla, jestli se má smát, nebo brečet. Chtěla jim všechno říct, ale nemohla. Rozhodla se, že jim poví alespoň o deníčku.
Rozzlobilo a rozpálilo je to stejně jako ji.
"Musí to být někdo, kdo byl na tom večírku," prohlásila nakonec Meredith, když dostatečně vyjádřily svůj názor na zlodějův charakter, morálku a pravděpodobnou konečnou stanici v posmrtném životě. "Ale mohl to udělat kdokoli. Nevzpomínám si na nikoho konkrétního, kdo by se přiblížil k tvojí kabelce, ale pokoj byl plný lidí, mohlo se to stát, aniž bych si toho vůbec všimla."
"Ale proč by to vůbec někdo dělal?" přemítala Bonnie. "Pokud ovšem… Eleno, tu noc, kdy jsme našly Stefana, jsi naznačila pár věcí. Říkalas, že asi víš, kdo je ten vrah."
"Nejen, že to vím - jsem si tím jistá. Ale pokud si myslíte, že to má nějakou souvislost, tak to nemůžu říct. Mohlo by to tak být. Mohla to udělat ta samá osoba."
Bonnie se zděsila. "Ale to znamená, že ten vrah je student z naší školy!" Když Elena zavrtěla hlavou, pokračovala. "Jediní lidé na večírku, kteří u nás nestudují, byli Alaric a ten nový kluk." Výraz ve tváři se jí změnil. "Alaric pana Tannera nezabil! Ještě ani nebyl ve Fell's Church!"
"Já přece vím, že to Alaric neudělal." Zašla už příliš daleko, než aby mohla nyní přestat; Bonnie a Meredith už vědí příliš mnoho. "To Damon."
"Ten kluk že je vrah? Ten kluk, který mě políbil?"
"Bonnie, uklidni se." Jako vždy, hysterie u ostatních Eleně pomáhala získat lepší sebekontrolu. "Ano, on je ten vrah a všechny tři si na něj musíme dávat pozor. Proto vám to říkám. Nikdy, nikdy v životě ho nezvěte k sobě domů."
Elena se zarazila a zkoumavě hleděla do tváří svých kamarádek. Zíraly na ni a na okamžik měla příšerný pocit, že jí nevěří. Že začnou pochybovat o jejím duševním zdraví.
Ale jediné, na co se Meredith zeptala svým vyrovnaným, objektivním tónem, bylo: "Jsi si tím naprosto jistá?"
"Ano, jsem si naprosto jistá. On je vrah a on zavřel Stefana do studně a příště může jít po někom z nás. A nevím, jestli existuje nějaký způsob, jak ho zastavit."
"Tak dobře," prohlásila Meredith a zvedla obočí. "Nedivím se, že jste se Stefanem tak spěchali z toho večírku."
Když Elena vešla do jídelny, Caroline jí věnovala jízlivý úsměšek. Ale Elena si toho skoro ani nevšimla.
Ale jedné věci si všimla okamžitě. Byla tam Vickie Bennettová.
Vickie nebyla ve škole od oné noci, kdy ji Matt, Bonnie a Meredith našli bloudit po silnici a blouznit o mlze a očích a něčem příšerném na hřbitově. Lékaři, kteří ji potom vyšetřovali, říkali, že fyzicky s ní není nic vážného, přesto se až dosud do školy nevrátila. Lidé si šeptali o psycholozích a různých medikamentech, které zkouší.
Přesto působí jako blázen, pomyslela si Elena. Vypadala bledá a zlomená a tak nějak schoulená do svého oděvu. Když kolem ní Elena přecházela, zvedla pohled, který připomínal potrefenou laň.
Bylo nezvyklé sedět v poloprázdné jídelně jenom s Bonnie a Meredith. Obvykle se ostatní tlačili na místa kolem jejich trojice.
"Dneska ráno jsme nedokončily rozhovor," připomněla Meredith. "Dojdi si pro něco k jídlu a pak si promluvíme o tom, co by se dalo dělat s těma útržkama z deníku."
"Nemám hlad," odpověděla Elena stroze. "A co bychom mohly dělat? Pokud je to Damon, neexistuje způsob, jak ho zastavit. Věřte mi, ani policie to nedokáže. Proto jsem jim neřekla, že je to on. Neexistuje žádný důkaz a kromě toho, oni by nikdy… Bonnie, ty mě neposloucháš."
"Promiň," řekla Bonnie, která hleděla kamsi za Elenino levé ucho. "Ale támhle se děje něco divného."
Elena se otočila. Vickie Bennettová stála v přední části jídelny, ale už nevypadala schouleně ani zlomeně. Rozhlížela se po místnosti záludným hodnotícím pohledem a usmívala se.
"No, nevypadá normálně, ale neřekla bych, že je úplně šílená," ozvala se Meredith. Pak dodala: "Počkejte moment."
Vickie si začala rozepínat svetr. Ale podivný byl ten způsob, jakým to dělala - cílenými drobnými kmity prstů, zatímco se rozhlížela s oním záludným úsměvem. Když rozepnula poslední knoflík, uchopila svetr elegantně mezi palec a ukazovák a přejížděla si jím nejdřív po jedné paži a pak po druhé. Pak ho upustila na podlahu.
"Výstřední, to je to správné slovo," uzavřela Meredith.
Studenti, kteří přecházeli kolem Vickie s naloženými tácy, si ji zvědavě prohlíželi a ještě se po ní otáčeli. A když si sundala i boty, začali se zastavovat.
Udělala to elegantně, zachytila palcem podpatek lodičky a stáhla ji dolů. Pak skopla i druhou.
"Nemůže přece takhle pokračovat," zamumlala Bonnie, když Vickie zamířila prsty k perleťovým knoflíčkům na bílé hedvábné blůzce.
Studenti začali otáčet hlavy, šťouchali do sebe a ukazovali si na ni. Kolem Vickie se shromáždila malá skupinka, ale držela se dost daleko, aby nebránila ostatním ve výhledu.
Bílá blůzka se snesla k zemi jako raněný duch. Pod ní měla Vickie bílou krajkovou košilku.
V jídelně utichly všechny zvuky s výjimkou tichého šepotu. Nikdo nejedl. Skupinka kolem Vickie se začala rozrůstat.
Vickie se ostýchavě usmála a začala si rozepínat patentky u pasu. K podlaze se snesla i plisovaná sukně. Vystoupila z ní a nohou ji odsunula stranou.
Kdosi vzadu v jídelně se postavil a povzbuzoval ji: "Sundat! Sundat!" Přidaly se i další hlasy.
"Copak ji nikdo nezastaví?" rozčílila se Bonnie.
Elena vstala. Když se k Vickie přiblížila naposled, dívka vykřikla a zaútočila na ni. Ale když k ní přišly teď, Vickie jí věnovala spiklenecký úsměv. Rty se jí pohnuly, ale přes skandování Elena neslyšela, co říká.
"No tak, Vickie, půjdeme," oslovila ji.
Vickie pohodila světle hnědou hřívou a zatáhla za ramínko košilky.
Elena se sklonila, sebrala svetr a přehodila ho Vickie kolem ramen. Když se přitom Vickie dotkla, její napůl zavřené oči se opět široce rozevřely jako u potrefené laně. Vickie se začala divoce rozhlížet, jakoby se právě probudila ze sna. Pohlédla na sebe a na tváři se jí objevil úžas. Zahalila se do svetru pevněji, ustupovala a třásla se.
V místnosti bylo opět naprosté ticho.
"Bude to v pořádku," mluvila na ni Elena konejšivě. "No tak."
Když Vickie uslyšela její hlas, vyskočila, jako by se jí někdo dotknul žhavým drátem. Zírala na Elenu a pak vybuchla.
"Ty jsi jedna z nich! Viděla jsem tě! Jsi zlá!" Otočila se a vyběhla z jídelny. Elena za ní jen omráčeně hleděla.