Knížky jak chceš

"Víte, co je nejdivnější na Vickiině chování v jídelně? Teda kromě těch zřejmých věcí?" zeptala se Bonnie a olizovala si z prstů čokoládovou polevu. "Co?" zeptala se Elena sklesle. "No to, jak skončila - v košilce. Vypadala přesně tak, jak jsme ji našli tenkrát na té silnici, jenomže tenkrát byla ještě k tomu poškrábaná." "Mysleli jsme si, že to jsou kočičí škrábance," řekla Meredith a slupla poslední sousto čokoládového dortu. Zdálo se, že má zase jednu ze svých tichých přemýšlivých nálad; právě si bedlivě prohlížela Elenu. "Ale to se mi nezdá moc pravděpodobné." Elena jí pohled vrátila. "Možná spadla do nějakého roští," řekla. "A teď, pokud jste dojedly, chcete vidět ten první vzkaz z deníčku?" Daly talíře do dřezu a vyšly po schodech do Elenina pokoje. Když si dívky četly vzkaz, Elena se začervenala. Bonnie a Meredith jsou její nejlepší kamarádky, teď možná už její jediné kamarádky. Už dřív jim četla úryvky z deníčku. Ale tohle bylo něco jiného. V životě se necítila tak ponížená. "No?" tázavě se obrátila na Meredith. "Osoba, která tohle psala, má metr osmdesát, lehce kulhá a nosí falešný knír," odrecitovala Meredith. "Promiň," dodala, když viděla, jak se Elena tváří. "To nebylo vtipné. Ale vlastně nemáme moc z čeho vycházet, že? Písmo vypadá jako klučicí, ale papír napovídá spíš dívku." "A vůbec je celá ta věc taková holčičí," ozvala se Bonnie. "No určitě - citovat ti kousky tvých deníkových zápisků je něco, co by vymyslela ženská. Muži se o deníčky nezajímají," dodala. "Ty prostě nechceš, aby to byl Damon," prohlásila Meredith. "Člověk by si myslel, že ti bude dělat větší starosti, že je to šílený zabiják, než zloděj deníků." "Já nevím; zabijáci jsou takoví romantičtí. Představ si jaké to je, umírat s jeho rukama kolem hrdla. Škrtí tě, život z tebe uniká a poslední věc, kterou uvidíš, bude jeho obličej." Bonnie si sama přiložila ruce k hrdlu, tragicky vydechla a zhroutila se na postel. "Může si mě vzít kdykoli," prohlásila stále ještě se zavřenýma očima. Eleně se na rty drala slova: "Nechápeš, jak je to vážné?" Ale místo toho jen vzdechla: "Panebože," a popošla k oknu. Venku bylo vlhko a dusno, a tak bylo okno otevřené. Na větvích kdouloně seděl havran. Elena přibouchla okno tak silně, až sklo zacinkalo. Havran na ni zíral skrze chvějící se okenní tabulky obsidiánovýma očima. Na elegantním černém peří se mu chvěla duha. "Proč jsi něco takového říkala?" obrátila se k Bonnie. "Hej, nikdo venku není," uklidňovala ji Meredith. "Pokud nepočítáš ptáky." Elena se od nich odvrátila. Strom byl už prázdný. "Promiň," kníkla Bonnie po chvíli. "Já jen, že se to občas zdá tak neskutečné, dokonce i smrt pana Tannera mi někdy připadá neskutečná. A Damon byl… no, vzrušující. Ale nebezpečný. Dokážu věřit, že je nebezpečný." "A navíc by ti nestisknul hrdlo; prořízl by ti ho," dodala Meredith. "Nebo to tak alespoň udělal panu Tannerovi. Ale ten stařík pod mostem měl hrdlo rozervané, jako by ho napadlo nějaké zvíře." Meredith pohlédla tázavě na Elenu: "Damon nemá žádné zvíře, že?" "Ne. Já nevím." Elena se najednou cítila hrozně unavená. Dělala si starosti o Bonnie, o to, jaké následky mohou mít její pošetilá slova. ‚Můžu ti udělat cokoli, tobě i těm, které miluješ,' vzpomněla si. Co může Damon udělat teď? Nerozuměla mu. Pokaždé, když se setkali, byl jiný. V tělocvičně ji zesměšňoval, vysmíval se jí. Ale při dalším setkání by přísahala, že myslel vážně každé slovo, když jí citoval poezii a zval ji, ať s ním odejde. Minulý týden na mrazivém hřbitově kolem něj svištěl vítr a působil hrozivě, krutě. A pod jeho posměšnými slovy včera večer cítila stejnou hrozbu. Nedokázala odhadnout, co příště udělá. Ale ať se stane cokoli, musí před ním ochránit Bonnie a Meredith. Zvlášť když je nemůže náležitě varovat. A co vlastně dělá Stefan? Právě teď ho potřebuje víc než kdy jindy. Kde jenom je? Začalo to toho rána. "Tak si to vyjasněme," řekl Matt, který se opíral o svůj zjizvený Ford, když za ním před vyučováním přišel Stefan. "Chceš si půjčit moje auto." "Ano," potvrdil Stefan. "A chceš si ho půjčit kvůli kytkám. Chceš sehnat nějaké kytky pro Elenu." "Ano." "A ty určité kytky, které prostě musíš mít, tady kolem nikde nerostou." "Mohly by. Ale takhle daleko na severu už nebudou v květu. A ten mráz by je stejně spálil." "Takže ty chceš jet na jih - jak daleko na jih to přesně nevíš - abys našel tyhle kytky, které Eleně prostě musíš dát." "Nebo alespoň tu rostlinu, ale byl bych radši, kdyby byla v květu." "A protože policie má pořád tvoje auto, chceš si půjčit moje, na tak dlouhou dobu, jak dlouho bude trvat zajet na jih a najít ty kytky, které chceš Eleně dát." "Předpokládám, že jet autem je ten nejmíň podezřelý způsob, jak odjet z města," vysvětloval Stefan. "Nechci, aby mě sledovali policajti." "Aha. A proto si chceš půjčit moje auto." "Ano. Půjčíš mi ho?" "Jestli půjčím auto klukovi, co mi přebral holku a teď si chce udělat vyjížďku kamsi na jih, aby jí přivezl nějaké zvláštní kytky, které prostě musí mít? Zbláznil ses?" Matt, který celou dobu upíral pohled kamsi nahoru na střechy domů přes ulici, se konečně otočil a pohlédl na Stefana. Modré oči, které obvykle bývaly veselé a upřímné, byly nyní plné čiré neochoty uvěřit jeho slovům a korunované svraštěným obočím. Stefan pohlédl stranou. Mělo mu to být jasné. Po všem, co už pro něj Matt udělal, bylo směšné očekávat víc. Zvlášť teď, když sebou každý trhne při zvuku jeho kroků a uhýbá před ním pohledem. Očekávat, že Matt, který má ty nejlepší důvody ho nesnášet, mu prokáže takovou laskavost bez vysvětlení, na základě pouhé důvěry, to bylo opravdu bláznivé. "Ne, nezbláznil jsem se," řekl tiše a otočil se k odchodu. "Ani já ne," prohlásil Matt. "A to bych musel být velký blázen, abych ti půjčil svoje auto. V žádném případě. Jedu s tebou." Než se Stefan obrátil zpět, Matt už koukal na svoje auto, ne na něj, a dolní ret vystrkoval v opatrném výrazu. "Konec konců," řekl a otíral střechu hadříkem, "mohl bys odřít lak nebo tak něco." Elena zavěsila telefon zpět do vidlice. Někdo v penzionu byl, protože telefon bral, kdykoli zazvonil, ale pak se ozvalo jen ticho a cvaknutí při zavěšení. Měla podezření, že to je paní Flowersová, ale to jí nijak nepomohlo zjistit, kde je Stefan. Instinktivně ho chtěla jít hledat. Ale venku byla tma a Stefan ji výslovně varoval, aby nechodila ven potmě, zvlášť ne na hřbitov nebo do lesů. A penzion byl blízko obojího. "Žádná odpověď?" zeptala se Meredith, když se Elena vrátila a posadila se na postel. "Pořád mi někdo zavěšuje telefon," odpověděla Elena a zamumlala si něco pod vousy. "Tys říkala, že je čarodějnice?" "Ne, že je stará čarodějnice," odpověděla Elena. "Podívej," řekla Bonnie a posadila se. "Pokud bude chtít Stefan zavolat, zavolá ti sem. Není žádný důvod, abys trávila noc u mě." Ale ten důvod tu je, ačkoli ani Elena sama nevěděla přesně jaký. Vždyť Damon políbil Bonnie na Alarickově večírku. Je to v první řadě Elenina vina, že je Bonnie v nebezpečí. Měla neurčitý pocit, že když bude s ní, možná ji dokáže ochránit. "Mary i rodiče jsou doma," trvala Bonnie na svém. "A od té doby, co zabili pana Tannera, zamykáme okna i dveře a všecko. Tento víkend táta dokonce přimontoval zámky navíc. Nechápu, co bys ještě mohla udělat ty." Ani Elena nevěděla. Ale přesto půjde. Nechala u tety Stefanovi vzkaz, kde ji najde. Mezi ní a tetou stále ještě bylo napětí. A bude dál, dokud teta nezmění názor na Stefana, pomyslela si Elena. U Bonnie dostala pokoj jedné z jejích sester, která byla nyní na vysoké. Nejdřív ze všeho zkontrolovala všechna okna. Byla zavřená a zamčená a venku nebylo nic, po čem by někdo mohl vyšplhat, žádný okap ani strom. Co nejnenápadněji zkontrolovala i Bonniin pokoj a všechny ostatní, do kterých ji pustili. Bonnie měla pravdu, všechny byly bezpečně zajištěné zevnitř. Nic zvenku se dovnitř nedostane. Ležela na posteli dlouho do noci, zírala do stropu a nemohla spát. Vzpomínala, jak Vickie zasněně prováděla striptýz v jídelně. Co to s ní je? Musí se zeptat Stefana, až ho příště uvidí. Myšlenky na Stefana byly příjemné, navzdory všem těm hrozným věcem, které se nedávno odehrály. Elena se usmála do tmy a nechala mysl volně bloudit. Jednou všechno to pronásledování skončí a budou si se Stefanem moci plánovat společný život. Samozřejmě, že o tom zatím nic neřekla, ale byla si jistá. Vezme si buď Stefana, nebo nikoho. A Stefan si nevezme nikoho kromě ní… Přechod do spánku byl tak hladký a pozvolný, že ho takřka nepostřehla. Ale nějakým způsobem si uvědomovala, že sní. Bylo to, jako by kousek z ní stál stranou a sledoval ten sen jako divadelní hru. Seděla v dlouhé chodbě plné zrcadel na jedné straně a oken na druhé straně. Na něco čekala. Pak zahlédla náznak pohybu a všimla si, že za oknem stojí Stefan. Měl bledou tvář a v očích bolest a vztek. Přešla k oknu, ale přes sklo neslyšela, co říká. V jedné ruce držel knihu v modré sametové vazbě, stále na ni ukazoval a na něco se ptal. Pak knížku upustil a obrátil se k odchodu. "Stefane, neodcházej! Neopouštěj mě!" volala. Prsty pevně tiskla na sklo. Všimla si západky na jednom křídle okna, takže ho otevřela a volala za ním. Ale už zmizel a venku viděla jen kotouče bílé mlhy. Zdrceně se odvrátila od okna a vydala se chodbou. Její obraz se odrážel v jednom zrcadle za druhým, když kolem nich procházela. Pak ji na jednom odrazu něco zaujalo. Měl její oči, ale byl v nich nový výraz, záludný výraz šelmy. Vickiiny oči měly stejný výraz, když se svlékala. A v jejím úsměvu bylo něco znepokojivého a hladového. Jak tak nehybně stála a dívala se, začal se odraz najednou otáčet dokola jako při tanci. Elenu zalila hrůza. Rozeběhla se chodbou, ale nyní všechny její odrazy ožily vlastním životem, tančily, kývaly na ni a smály se jí. Právě ve chvíli, kdy si už myslela, že se jí srdce a plíce rozskočí děsem, doběhla na konec chodby a rozrazila dveře. Stála ve velikém nádherném pokoji. Majestátní strop byl složitě vyřezávaný a zdobený zlatem; zárubně dveří byly z bílého mramoru. Ve výklencích stěn stály antické sochy. Elena v životě neviděla tak nádherný pokoj, ale přesto věděla, kde je. V renesanční Itálii v době, kdy tu žil Stefan. Pohlédla na sebe a všimla si, že má na sobě podobné šaty, jaké si nechala ušít na Halloween, ledově modrou renesanční plesovou róbu. Ale tyhle měly temně červenou barvu a kolem pasu měla tenký řetízek posázený zářivými rudými kamínky. Stejné kamínky měla i ve vlasech. Když se pohnula, hedvábí se ve světle stovek pochodní třpytilo jako plameny. Na druhém konci pokoje se otevřely dvoukřídlé dveře. A mezi nimi se objevila postava. Kráčela k ní, viděla, že je to mladý muž oblečený do renesančního oděvu - kabátce, punčoch a kožešinou lemované kazajky. Stefan! Dychtivě se k němu vydala. Přitom cítila váhu šatů vlnících se jí od pasu dolů. Ale když došla blíž, zarazila se a zhluboka se nadechla. Byl to Damon. Blížil se k ní, sebevědomě a ležérně. Vyzývavě se usmíval. Když k ní došel, položil si jednu ruku na srdce a uklonil se. Pak k ní natáhl ruku, jako by se jí chtěl dotknout. "Tancuješ ráda?" řekl. Ale jeho rty se nepohnuly. Hlas se ozýval jen v její hlavě. Její strach se rozplynul a ona se zasmála. Co to s ní jen bylo, že se ho dřív bála? Přece si velmi dobře rozumějí. Ale místo, aby uchopila jeho ruku, odvrátila se a hedvábí šatů se vlnilo za ní. Zlehka vykročila k jedné ze soch podél stěn a neohlížela se, jestli ji následuje. Věděla, že bude. Předstírala, že ji socha úplně uchvátila, a ustoupila přesně ve chvíli, kdy ji opět dohnal, přitom se kousala do rtu, aby se nerozesmála. Cítila se nyní báječně, tak živá, tak krásná. A nebezpečí? Samozřejmě, že tahle hra je nebezpečná. Ale ji nebezpečí vždycky přitahovalo. Když se k ní opět přiblížil, pohlédla na něj škádlivě a pak se zase odvrátila. Natáhl se po ní, ale zachytil jen řetízek z drahokamů, který měla kolem pasu. Rychle ho pustil, a když se ohlédla, viděla, že se říznul o hrot jednoho kamene. Kapička krve na jeho prstu měla přesně stejnou barvu jako její šaty. Úkosem na ni pohlédl a rty se mu pootevřely v posměšném úsměvu. Zvedl zraněný prst vzhůru. Neodvážíš se, říkaly jeho oči. Že ne? odpověděla mu Elena rovněž očima. Směle ho uchopila za ruku, okamžik ji podržela a škádlila ho tak. Pak si přitiskla prst ke rtům. Po chvíli ho pustila a vzhlédla k němu. "Ano, tancuji ráda," řekla a zjistila, že stejně jako on umí hovořit v mysli. Byl to fantastický pocit. Přešla do středu pokoje a čekala. Následoval ji, elegantní jako lovící šelma. Sevřel její dlaň teplými pevnými prsty. Ozvala se hudba, ale zaznívala z veliké dálky a občas utichala. Damon položil druhou ruku na její pas. Cítila teplo a tlak jeho dlaně. Nadzvedla sukni a začali tančit. Bylo to krásné, jako létání, a její tělo znalo každý pohyb. Tančili stále dokola kolem prázdného pokoje, v perfektním souladu. Smál se na ni a tmavé oči mu jiskřily potěšením. Cítila se tak nádherně: sebejistá, prozíravá a připravená na všechno. Nepamatovala si, kdy se naposledy takhle bavila. Avšak pozvolna úsměv vymizel a tanec se zpomalil. Nakonec stáli bez pohybu v objetí. Jeho tmavé oči už nebyly pobavené, ale divoké a žhavé. Vzhlížela k němu rozvážně a beze strachu. A pak měla poprvé pocit jako ve snu, cítila se lehce omámená a velice malátná a slabá. Pokoj kolem se rozmazal. Viděla jen jeho oči, které ji nutily být stále ospalejší. Dovolila, aby se jí víčka napůl zavřela a hlava jí poklesla. Vzdychla. A nyní už jeho pohled cítila. Na rtech, na hrdle. Usmála se pro sebe a zavřela oči úplně. Podpíral ji, aby nespadla. Cítila jeho rty na svém hrdle, pálily, jako v horečce. Pak ucítila bodnutí jako od dvou jehel. Ale bolest rychle pominula a ona se uvolnila a užívala si potěšení, zatímco jí z těla odcházela krev. Ten pocit si pamatovala - pocit, že se vznáší na posteli ve zlatém světle. Slastná malátnost jí pronikala všemi údy. Cítila se ospalá, jakýkoli pohyb byl příliš namáhavý. Stejně se pohnout nechtěla; cítila se příliš dobře. Prsty mu hladila vlasy a tiskla k sobě jeho hlavu. Lenivě prohrábla jemné tmavé prameny. Měl vlasy jako hedvábí, teplé a živoucí pod jejími prsty. Když pootevřela oči, všimla si, že ve světle svící odrážejí duhu. Červenou, modrou a fialovou přesně jako… jako peří… Pak se náhle sen roztříštil. Najednou cítila bolest na hrdle, jako by jí někdo rval duši. Odstrkovala Damona, drápala ho a pokoušela se ho zahnat. V uších jí zněly výkřiky. Damon s ní bojoval, ale nebyl to Damon, byl to havran. Tloukl ji mohutnými křídly, kterými máchal ve vzduchu. Už měla oči otevřené. Byla vzhůru a křičela. Taneční sál byl pryč, nacházela se v temné ložnici. Ale noční můra ji pronásledovala dál. I ve chvíli, kdy se natahovala po vypínači, se na ni znovu vrhnul, tloukl jí křídly do obličeje a sápal se po ní ostrým zobanem. Elena udeřila jeho směrem a druhou rukou si chránila obličej. Stále křičela. Nedokázala mu uniknout, ta hrozná křídla ji stále horečně tloukla. Znělo to, jako by někdo šustil tisícem balíčků karet najednou. Dveře se rozlétly a uslyšela výkřiky. Teplé těžké tělo havrana ji udeřilo, a tak začala křičet ještě hlasitěji. Pak ji někdo vytáhl z postele a najednou stála schovaná za Bonniiným tátou. Měl smeták a tloukl jím ptáka. Bonnie stála ve dveřích. Elena jí vběhla do náruče. Bonniin táta křičel a pak uslyšela bouchnutí okna. "Už je pryč," řekl pan McCullough a ztěžka dýchal. Mary a paní McCulloughová byly těsně za dveřmi na chodbě, jen v županech. "Jsi zraněná," řekla překvapeně paní McCulloughová Eleně. "Ten ohavný pták tě pokloval." "Jsem v pořádku," uklidnila ji Elena a otřela si skvrnku krve z tváře. Byla tak otřesená, že ji nohy sotva nesly. "Ale jak se dostal dovnitř?" vyptávala se Bonnie. Pan McCullough prohlížel okna. "Nemělas to okno nechávat otevřené," řekl. "A proč jsi proboha sundávala zámky?" "Nic takového jsem neudělala," vykřikla Elena. "Okno bylo odemčené a otevřené, když jsem tě zaslechl křičet a přiběhl sem," trval na svém Bonniin otec. "Nevím, kdo jiný by ho mohl otevřít, když ne ty." Elena spolkla svoje protesty. Váhavě a opatrně přešla k oknu. Měl pravdu, zámky byly odšroubované. A to se dalo udělat jenom zevnitř. "Možná jsi byla náměsíčná," domnívala se Bonnie a odvedla Elenu od okna, zatímco pan McCullough začal zámky dávat zpět. "Myslím, že tě půjdeme trochu umýt." Náměsíčná. Eleně se náhle plně vybavil její sen. Chodba plná zrcadel, taneční sál a Damon. Tanec s Damonem. Vytrhla se z Bonniina objetí. "Zvládnu to sama," prohlásila a slyšela ve vlastním hlase tóny počínající hysterie. "Ne, opravdu, chci to tak." Utekla do koupelny, opřela se zády o zamknuté dveře a pokoušela se chytit dech. Poslední věc, kterou teď chtěla, bylo podívat se do zrcadla. Ale nakonec pomalu přistoupila k zrcadlu nad umyvadlem a chvěla se, dokud neuviděla svůj obrys, jak se centimetr po centimetru přibližuje, až vyplnil celou stříbrnou plochu. Její odraz, bledý jako duch, jí opětoval pohled vyděšenýma očima. Pod nimi měla veliké černé kruhy a na tváři šmouhy od krve. Pomalu otočila hlavu mírně do strany a zvedla si vlasy. Málem vykřikla nahlas, když zahlédla, co je pod nimi. Dvě malé ranky, čerstvě otevřené na jejím krku.