Knížky jak chceš

Vím, že budu litovat, že jsem se na to zeptal," začal Matt a obrátil pohled od silnice 1-95 ke Stefanovi na sedadle vedle něj. "Ale můžeš mi prozradit, proč vlastně potřebujeme pro Elenu tenhle extra speciál nedostupný polotropický plevel?" Stefan pohlédl na zadní sedadlo na výsledky jejich pátrání v živých plotech a vysoké trávě. Rostliny s rozvětvenými zelenými stonky a malými zubatými lístky opravdu nejvíc připomínaly plevel. Suché zbytky květů na koncích výhonků byly skoro neviditelné a nikdo nemohl předstírat, že samotné šlahouny jsou snad dekorativní. "Co kdybych řekl, že je lze použít k výrobě přírodní lázně pro oči?" nabídl po chvilce přemýšlení. "Nebo k přípravě bylinného čaje?" "Proč? Copak jsi mi chtěl odpovědět něco takového?" "Vlastně ne." "To je dobře, protože jinak bych tebou asi praštil o zem." Aniž by Stefan na Matta pohlédl, usmál se. Pohnulo se v něm cosi nového, cosi, co necítil již skoro pět století, s výjimkou Eleny. Přijetí. Teplo a přátelství sdílené s jinou bytostí, která o něm neví pravdu, ale která mu navzdory tomu věří. Která je ochotná ho přijmout na základě důvěry. Nebyl si jistý, zda si to zaslouží, ale nedokázal popřít, jak moc to pro něj znamená. Cítil se opět… skoro jako člověk. Elena zírala na svůj odraz v zrcadle. To nebyl sen. Ne úplně. Ranky na jejím krku to dokazují. A teď, když je viděla, všimla si také pocitu otupělosti a závrati. Může si za to sama. Dala si tolik práce, aby varovala Bonnie a Meredith, aby nezvaly domů nikoho cizího. A po celou tu dobu zapomínala na to, že ona sama pozvala Damona do Bonniina domu. Udělala to tu noc, kdy připravila němou večeři u Bonnie v jídelně a volala do tmy ‚Vejdi'. A to pozvání platí navždy. Může se vrátit, kdy se mu zachce, dokonce i teď. Zvlášť teď, dokud je slabá a lze ji snadno hypnotizovat, aby zase otevřela okno. Elena vyklopýtala z koupelny kolem Bonnie a zpět do hostinského pokoje. Popadla svůj batůžek a začala do něj cpát věci. "Eleno, teď nemůžeš jít domů!" "Nemůžu tu zůstat," odpověděla Elena. Rozhlížela se kolem po botách, zahlédla je pod postelí a sáhla po nich. Pak se s vyjeknutím zarazila. Na posteli leželo jediné černé pero. Bylo veliké, nestvůrně veliké a velmi skutečné, s tlustým, voskově vypadajícím brkem. Vypadalo až oplzle, jak tam leželo na bílém, hustě tkaném prostěradle. Elena pocítila nával nevolnosti a odvrátila se. Nemohla dýchat. "No dobře, dobře," uklidňovala ji Bonnie. "Jestli se cítíš tak hrozně, řeknu tátovi, aby tě odvezl domů." "Ty musíš jet taky." Eleně právě došlo, že Bonnie v tomto domě není o nic bezpečnější, než ona sama. Tobě i těm, které miluješ, vzpomněla si a popadla Bonnie za paži. "Bonnie, ty musíš. Potřebuju tě." Nakonec si prosadila svou. McCulloughovi si mysleli, že je hysterická a reaguje přehnaně, možná i že se nervově zhroutila. Ale nakonec to vzdali. Pan McCullough odvezl ji i Bonnie ke Gilbertům, kde si jako lupiči tiše odemkli dveře a vplížili se dovnitř, aniž někoho vzbudili. Ale ani tady Elena nemohla spát. Ležela vedle tiše oddechující Bonnie, dívala se na okno ložnice a hlídala. Venku větve kdouloně skřípaly o sklo, ale nic jiného se nepohnulo až do úsvitu. Pak uslyšela auto. Hvízdavý zvuk Mattova motoru by poznala všude. Vyplašeně se po špičkách vyplížila k oknu a vyhlédla do časného rána dalšího šedivého dne. Pak si pospíšila dolů a otevřela vstupní dveře. "Stefane!" V životě nebyla tak šťastná, že někoho vidí, jako teď. Vrhla se mu do náručí pomalu dřív, než stihnul zavřít dveře od auta. Zapotácel se pod tím nárazem a vycítila jeho překvapení. Obvykle nebyla na veřejnosti tak otevřená. "No tak," řekl a něžně jí vrátil objetí. "Já tě taky rád vidím, ale nerozmačkej ty květiny." "Květiny?" Odtáhla se, aby se podívala, co to nese. Pak mu pohlédla do tváře. A potom na Matta, který se vynořil z druhé strany auta. Stefan měl bledou a vyčerpanou tvář a Matt byl únavou oteklý a měl krví podlité oči. "Radši byste měli jít dovnitř," prohlásila nakonec zmateně. "Oba vypadáte hrozně." "Je to sporýš," vysvětlil Stefan o něco později. Seděli s Elenou u kuchyňského stolu. Otevřenými dveřmi bylo vidět Matta, jak se rozvaluje na pohovce v obýváku a jemně chrupe. Usnul tam poté, co spořádal tři misky cereálií. Teta Judith, Bonnie a Margaret stále ještě spaly nahoře, a tak Stefan mluvil potichu. "Pamatuješ, co jsem ti o něm vyprávěl?" zeptal se. "Říkal jsi, že pomáhá udržet čistou mysl i když někdo používá Síly, aby ji ovlivnil." Elena byla pyšná na to, jak vyrovnaným hlasem mluví. "Správně. A to je jedna z věcí, které by Damon mohl zkusit. Může použít sílu své mysli dokonce i na dálku a může to udělat, když jsi vzhůru i když spíš." Eleně se vedraly do očí slzy. Sklopila zrak, aby je skryla a dívala se na dlouhé něžné stonky s uschlými zbytky květů, které připomínaly drobné kvítky lilku. "Když spím?" zeptala se a měla strach, že tentokrát už nemá tak klidný hlas. "Ano, může ti našeptat, abys vyšla z domu, nebo abys ho pustila dovnitř. Ale sporýš by tomu měl zabránit." Stefan mluvil unaveně, ale bylo znát, že je se sebou spokojený. Ach Stefane, kdybys jen věděl, pomyslela si Elena. Ten dárek přišel o jednu noc později. Navzdory veškerému jejímu úsilí jí skanula jedna slza a spadla na dlouhé zelené listy. "Eleno!" zvolal překvapeně Stefan. "Co se děje? Řekni mi to." Pokoušel se jí pohlédnout do tváře, ale ona sklonila hlavu a zabořila mu ji do ramene. Objal ji a už ji nenutil vzhlédnout. "Řekni mi to," zopakoval něžně. Teď je ta chvíle. Pokud se to má někdy dozvědět, musí mu to říct teď. Měla pocit, jako by měla hrdlo oteklé a pálivé, a přála si, aby mohla všechna ta slova nahromaděná uvnitř pustit ven. Ale to nemůže. Ať se stane cokoli, nedovolím jim, aby o mě bojovali, pomyslela si. "Já jen… měla jsem o tebe strach," vydechla nakonec. "Nevěděla jsem, kam jsi jel ani kdy se vrátíš." "Měl jsem ti to říct. Ale je to všechno? Netrápí tě ještě něco?" "Je to všechno." Teď bude muset zavázat Bonnie přísahou, aby o havranovi pomlčela. Proč jedna lež vždycky vede k druhé? "Co se má dělat s tím sporýšem?" zeptala se a opět se opřela na židli. "Dneska večer ti to ukážu. Jakmile vylisujeme ze semen olej, můžeš si ho vtírat do pokožky nebo přidávat do koupele. A suché listy můžeš nosit s sebou v sáčku nebo si je dávat v noci pod polštář." "Radši se rozdělím i s Bonnie a s Meredith. Potřebují taky ochranu." Přikývnul. "Prozatím," odlomil jednu snítku a vložil jí ji do ruky, "s sebou všude nos tohle. Vrátím se do penzionu a vylisuju olej." Okamžik zaváhal a pak řekl: "Eleno…" "Ano?" "Kdybych měl pocit, že ti tím pomůžu, tak odjedu, nechci tě vystavovat takovému nebezpečí, jakým je Damon. Ale myslím, že kdybych odjel, tak by mě nenásledoval, teď už ne. Jsem přesvědčený, že by tu zůstal - kvůli tobě." "Na odjezd nesmíš ani pomyslet," vzplanula Elena "Stefane, to je jediná věc, kterou bych neunesla. Slib, že neodjedeš; slib mi to." "Nenechám tě proti němu stát samotnou," řekl Stefan, což nebylo úplně totéž. Ale nemělo smysl na něj dál tlačit. Místo toho mu pomohla probudit Matta a oba je vyprovodila. Potom, stále ještě se suchou snítkou sporýše v dlani, vyšla nahoru, aby se vypravila do školy. Bonnie se prozívala snídaní a doopravdy se neprobudila, dokud nebyly venku z domu, na cestě do školy, a čerstvý větřík jim neovíval tváře. Bude chladný den. "Minulou noc jsem měla hrozně divný sen," řekla Bonnie. Eleně poskočilo srdce leknutím. Už zastrčila snítku sporýše do Boniina batůžku, až úplně na dno, kde si ho nevšimne. Ale jestli se Damon k Bonnie dostal minulou noc… "A o čem se ti zdálo?" zeptala se s obavami. "O tobě. Viděla jsem tě, jak stojíš pod stromem, a fouká vítr. Z nějakého důvodu jsem se tě bála a nechtěla jsem přijít blíž. Vypadalas… nějak jinak. Bylas hrozně bledá, ale přitom jsi skoro zářila. A pak z toho stromu slétnul havran a ty ses natáhla a chytila ho v letu. Dokázalas to neuvěřitelnou rychlostí. A pak ses na mě podívala s tím hrozným výrazem - usmívala ses, ale já jsem měla sto chutí utéct. A pak jsi tomu havranovi zakroutila krkem a bylo po něm." Elena naslouchala jejímu vyprávění s rostoucí hrůzou, pak řekla: "To byl ale nechutný sen." "To byl, že jo?" souhlasila Bonnie klidně. "Zajímalo by mě, co znamená. Havrani značí podle legend zlé znamení. Mohou být předzvěstí smrti." "Pravděpodobně to znamená, že sis i ve snu uvědomovala, jak jsem byla rozrušená, když jsem toho havrana našla v pokoji." "To by odpovídalo," souhlasila Bonnie, "až na to, že se mi to zdálo předtím, než jsi nás všechny vzbudila křikem." Ten den se v době oběda objevil na nástěnce ve škole další kus fialového papíru. Na tomhle ale jednoduše stálo: PODÍVEJ SE DO OSOBNÍCH VZKAZŮ. "Kam do osobních vzkazů?" divila se Bonnie. Meredith, která v té chvíli zrovna přikráčela s novým vydáním školních novin Wildcat Weekly, jim to vysvětlila. "Už jste to viděly?" ptala se. Bylo to v sekci osobních vzkazů naprosto anonymně, bez jakéhokoli oslovení nebo podpisu. Nedokážu unést pomyšlení na to, že bych ho ztratila. Ale on je z něčeho tak hrozně nešťastný. A pokud mi nechce říct, o co jde, pokud mi nevěří natolik, aby mi to řekl, nevidím pro nás žádnou naději. Když si to Elena přečetla, pocítila navzdory své únavě nový příval energie. Bože jak nenávidí toho, kdo tohle dělá. Představovala si, jak ho zastřelí nebo probodne a pak se bude dívat, jak padá k zemi. A pak si živě představila ještě další scénu - jak mu za vlasy prudce škubne hlavou dozadu a zanoří zuby do nechráněného hrdla. Byla to podivná, znepokojivá představa, ale na okamžik jí skoro připadala reálná. Uvědomila si, že na ni Bonnie i Meredith hledí. "Co?" zeptala se, mírně nesvá. "Ty nás vůbec neposloucháš," postěžovala si Bonnie s povzdechem. "Říkala jsem, že mi to pořád nepřipadá na Da-, na toho zabijáka. Nezdá se mi, že by zrovna vrah byl tak malicherný." "I když nerada, musím s ní souhlasit," přidala se Meredith. "Za tímhle cítím někoho záludného. Někdo, kdo má proti tobě osobní zášť a kdo si přeje, abys skutečně trpěla." Elena polkla. "A taky někdo, kdo se dobře vyzná ve škole. Musel vyplnit formulář na osobní vzkazy v některé z hodin žurnalistiky," dodala. "A taky to musí být někdo, kdo ví, že si vedeš deníček - pokud tedy předpokládáme, že ho sebral úmyslně. Možná s tebou měl některou hodinu ten den, cos ho vzala do školy. Pamatuješ? Když tě pan Tanner málem přistihnul," doplnila ještě Bonnie. "Ale chytila mě paní Halpernová; dokonce kousek přečetla, nějaký kousek o Stefanovi. To bylo těsně potom, co jsme spolu se Stefanem začali chodit. Počkej chvilku, Bonnie. Tu noc u tebe, kdy deníček zmizel - jak dlouho jste byly vy dvě pryč z obýváku?" "Jenom pár minut. Jang-ce přestal štěkat a já jsem šla ke dveřím, abych ho pustila dovnitř a…" Bonnie stiskla rty a pokrčila rameny. "Takže ten zloděj se musel vyznat u vás doma," dodala briskně Meredith. "Jinak by se on nebo ona nedokázal dostat dovnitř, popadnout deníček a zase zmizet, aniž bychom si toho všimly. Takže hledáme někoho záludného a krutého, kdo s tebou pravděpodobně chodí na některé hodiny, Eleno, a nejspíš to zná u Bonnie doma. Navíc v sobě živí osobní zášť a snížil by se k čemukoli, jen aby tě dostal… panebože." Všechny tři na sebe zůstaly zírat. "To musí být ona," zašeptala Bonnie. "Prostě musí." "Jsme nemožně hloupé; mělo nás to napadnout rovnou," přidala se Meredith. Elena si náhle uvědomila, že veškerý vztek, který cítila předtím, nebyl ničím ve srovnání s hněvem, který pocítila nyní. Jako plamínek svíčky ve srovnání se žárem slunce. "Caroline," prohlásila a zatnula zuby tak silně, až ji zabolela čelist. Caroline. Elena měla pocit, že tu zelenoočku zabije na místě. A možná by na ni vyrazila, kdyby ji Bonnie a Meredith nezastavily. "Až po škole," rozhodla Meredith stroze. "Až si ji budeme moct podat někde v soukromí. Jenom vydrž dnešní vyučování, Eleno." Ale když zamířily k jídelně, Elena si všimla kaštanové hlavy, která zmizela v chodbě vedoucí k učebnám hudební a výtvarné výchovy. A vzpomněla si na něco, co Stefan řekl před nějakým časem - totiž, že Caroline ho brávala na polední pauzu do fotokomory. Prý kvůli soukromí. "Běžte beze mě, něco jsem si zapomněla," řekla, jakmile si všechny nabraly v jídelně jídlo na tácy. A pak předstírala, že neslyší jejich protesty, a vyběhla ven, zpátky do hudebního křídla. Ve všech třídách bylo zhasnuto. Dveře fotokomory nebyly zamčené. Cosi Elenu přimělo opatrně stisknout kliku a pak se vevnitř pohybovat potichu, místo aby vrazila dovnitř a konfrontovala Caroline přímo, jak měla původně v úmyslu. Je tu vůbec Caroline? A pokud ano, co tu dělá sama potmě? Nejdřív to vypadalo, že je místnost prázdná. Pak Elena zaslechla mumlání hlasů z malého výklenku vzadu a dveře temné komory byly dokořán. Kradmo se připlížila až před ty dveře, až dokázala v tichém mumlání rozeznat slova. "Ale jak si můžeme být jistí, že vyberou zrovna ji?" říkala právě Caroline. "Můj táta je ve školní radě. Ručím ti za to, že ji vyberou." A mluvila s Tylerem. Jeho táta byl právník a člen snad každé rady, která v městečku existovala. "A kromě toho, kdo jiný by to mohl být?" pokračoval. "Duch Fell's Church má být nejen hezký, ale i chytrý." "Takže jestli to správně chápu, já v hlavě nic nemám." "Nic takového jsem přece neřekl. Podívej, pokud se chceš ty producírovat na Den zakladatelů v bílých šatech, proč ne. Ale pokud chceš, aby Stefan Salvatore utekl z města na základě důkazů z deníčku jeho vlastní přítelkyně…" "Ale proč bychom měli čekat tak dlouho?" V Tylerově hlase bylo slyšet netrpělivost. "Protože to úplně zničí i celou oslavu. Oslavu Fellova rodu. Proč by se jenom jim měly připisovat zásluhy za založení našeho města? Smallwoodové tu byli první." "Proboha, komu záleží na tom, kdo založil město? Jediné, co chci, je ponížit Elenu před celou školou." "A Salvatora." Z hlasu mu čišela tak čirá nenávist a zloba, až Eleně přejel mráz po zádech. "Jestli ho nepověsí na nejbližším stromě, bude moct mluvit o štěstí. Jseš si jistá, že tam jsou opravdové důkazy?" "Kolikrát ti to budu muset ještě opakovat? Nejdřív tam píše, že ztratila druhého září na hřbitově stuhu do vlasů. A pak, že ji Stefan ten den sebral a schoval si ji Wickery Bridge je hned vedle hřbitova. A to znamená, že Stefan byl poblíž mostu druhého září, tedy toho dne, kdy byl napaden ten stařík. A všichni už vědí, že byl i u toho, když byli napadeni Vickie a Tanner. Co víc bys ještě chtěl?" "U soudu by tohle nikdy nemohlo obstát. Možná bych měl najít nějaké podpůrné důkazy. Třeba se zeptat staré paní Flowersové, v kolik tu noc přišel domů." "Ale koho to zajímá? Většina lidí je už stejně přesvědčená, že je vinen. V deníku se píše o nějakém velkém tajemství, které přede všemi skrývá. Lidem to dojde." "Máš ho na nějakém bezpečném místě?" "Ne, Tylere, nechávám si ho na nočním stolku. Copak si myslíš, že jsem úplně blbá?" "Jsi dost blbá na to, abys Eleně posílala vzkazy, které ji můžou přivést na stopu." Ozvalo se šustění, znělo to jako novinový papír. "Jen se na to podívej, to je neuvěřitelné. Tohle musí přestat, a to hned. Co když si domyslí, kdo za tím stojí?" "A co s tím asi tak může dělat? Zavolat policajty?" "Stejně chci, abys toho nechala. Prostě počkej do Dne zakladatelů a pak se můžeš dívat, jak se Ledová princezna rozpouští." "A dává Stefanovi sbohem. Tylere… doopravdy mu nikdo neublíží, viď?" "Komu na tom záleží?" parodoval Tyler její předchozí poznámky. "To nechej na mě a na mých kamarádech, Caroline. Prostě jen splníš svoji část, ano?" Carolinin hlas se ztišil do hrdelního šepotu. "Přesvědč mě." Po chvilce se Tyler dušeně zasmál. Ozývaly se pohyby, šustění a povzdechy. Elena se otočila a vyklouzla stejně tiše, jako vešla. Zahnula do vedlejší chodby, kde se opřela o skříňky a snažila se přemýšlet. Bylo toho skoro víc, než dokázala najednou vstřebat. Caroline, která kdysi bývala její nejlepší kamarádkou, ji zradila a chce ji vidět poníženou před celou školou. Tyler, který jí vždycky připadal spíš jako otravný pitomec, než skutečná hrozba, plánuje Stefana vyhnat z města… nebo snad i zabít. A nejhorší je, že k tomu chtějí použít Elenin vlastní deník. Teď už rozuměla začátku svého včerejšího snu. A podobný sen měla i ten den, než zjistila, že se Stefan pohřešuje. V obou snech na ni Stefan hleděl rozzlobenýma obviňujícíma očima a pak jí hodil knížku k nohám a odešel. Ale nebyla to knížka, byl to její deník. A ten obsahuje informace, které mohou být pro Stefana osudné. Třikrát byl napaden někdo z Fell's Church a třikrát u toho byl i Stefan. Jak to asi bude lidem připadat, nebo i policii? A neexistuje možnost jim říct pravdu. Pokud by řekla něco jako: "Stefan není vinen. Je to jeho bratr Damon, který ho nenávidí a je si vědom, nakolik se Stefanovi protiví představa násilí a zabíjení. Sledoval Stefana a napadal lidi, aby si Stefan myslel, že to možná spáchal sám a zešílel z toho. A teď je někde tady ve městě - hledejte ho na hřbitově nebo v lesích. A mimochodem, nehledejte jenom hezkého kluka, taky se někdy mění v havrana. Vlastně je to upír." Nedokázala tomu věřit ani sama. Znělo to absurdně. Bodavá bolest po straně krku jí však připomínala, jak vážná tahle absurdní historka ve skutečnosti je. Cítila se dneska nějak divně, skoro jako kdyby byla nemocná. Bylo v tom víc, než jen napětí a nedostatek spánku. Trochu se jí točila hlava a chvílemi jí připadalo, jako by se jí podlaha vlnila pod nohama jako houba - zhoupla se pod jejím krokem dolů a pak vypružila zpět. Přesně příznaky chřipky - až na to, že si byla naprosto jistá tím, že je nepůsobí žádný virus v krevním řečišti. Je to Damonova vina. Zase. Za všechny trable může Damon, s výjimkou ukradení deníčku. Z toho nemůže vinit nikoho, kromě sebe. Kéž by nepsala nic o Stefanovi, kéž by bývala nebrala deník do školy. Kéž by ho nenechala u Bonnie v obýváku. Kéž by, kéž by. Právě teď ale záleželo nejvíc na tom, aby ho dostala zpátky.