Knížky jak chceš

Elena sledovala, jak panu Smallwoodovi odletěla puška do trávy. Vychutnávala si výraz na jeho tváři, když se otočil a hledal, co to bylo. A pocítila odkudsi z osvětleného kruhu záblesk Damonova souhlasu, intenzivního a žhavého jako pýcha vlka na první kořist vlčete. Ale když uviděla Stefana ležet na zemi, zapomněla na všechno ostatní. Doběla rozžhavená zuřivost ji připravila o dech. Přiskočila k němu.
„Hned přestaňte, všichni! Zůstaňte stát na místě!“
Ten výkřik k nim doletěl spolu s kvílením pneumatik. Auto se přetočilo skoro do protisměru, když zahýbalo na školní parkoviště a zuřivě brzdilo. Alaric Saltzman vyskočil z auta pomalu ještě dřív, než zastavilo.
„Co se tady děje?“ dožadoval se vysvětlení, zatímco běžel ke skupince mužů.
Při tom výkřiku Elena automaticky ustoupila do stínů. A odtud pozorovala obličeje, které se obrátily k Alarikovi. Kromě pana Smallwooda poznala ještě pana Forbese a pana Bennetta, tátu Vickie Bennettové. Ostatní musí být otcové dalších chlapců, kteří byli s Tylerem v tom skladu, pomyslela si.
A byl to právě jeden z těch cizích mužů, kdo Alarikovi odpověděl. Ani jeho pomalá řeč nedokázala zakrýt nervozitu, která se skrývala uvnitř. „No, prostě nás už unavilo čekat. Rozhodli jsme se věci trochu rozhýbat.“
Vlk zavrčel. Bylo to hluboké dunění hluboko v prsou, které vyvrcholilo zvukem, za který by se nemusela stydět ani motorová pila. Muži uskočili a Alaric zbledl, když si zvířete všiml.
Ozval se ještě jiný zvuk, tišší a táhlý, který vydala postava schoulená u jednoho z aut. Caroline Forbesová fňukala stále dokola: „Říkali, že si s ním chtějí jenom promluvit. Neřekli mi, co se chystají udělat.“
Alaric, který jedním okem stále sledoval vlka, k ní pokynul. „A vy jste ji nechali se na tohle dívat? Mladé děvče? Uvědomujete si, jakou škodu to může napáchat na její psychice?“
„A co škoda, kterou by utrpěla, kdyby jí taky rozpáral hrdlo?“ opáčil pan Forbes a ostatní ho podpořili souhlasnými výkřiky. „To zase dělá starosti nám.“
„Pak byste si měli dělat starosti i s tím, jestli máte toho správného člověka,“ poznamenal Alaric. „Caroline,“ obrátil se na dívku. „Teď chci, aby ses zamyslela. Ještě jsme neukončili naše sezení. Naposledy jsme skončili u toho, že si myslíš, že jsi poznala Stefana. Ale jseš si naprosto jistá, že to byl on? Nemohl to být i někdo jiný, kdo se mu třeba podobá?“
Caroline se narovnala, opřela se o auto a zvedla uplakaný obličej. Podívala se na Stefana, který se právě pokoušel posadit, a pak na Alarika. „Já…“
„Přemýšlej, Caroline. Musíš si být stoprocentně jistá. Nemohl to být někdo jiný, jako například…“
„Jako ten kluk, co si říká Damon Smith,“ ozval se hlas Meredith. Stála u Alarikova auta jako štíhlý stín. „Pamatuješ se na něj, Caroline? Přišel na ten první Alarikův večírek. V některých věcech se Stefanovi podobá.“
Napětí drželo Elenu nehybnou jako socha, zatímco Caroline zírala a nic nechápala. Pak začala pomaličku přikyvovat.
„Ano… myslím, že to tak mohlo být. Všechno se přihodilo tak rychle… ale mohlo to tak být.“
„A opravdu nemůžeš s jistotou říct, který z nich to byl?“ vyptával se dál Alaric.
„Ne… nejsem si stoprocentně jistá.“
„Tady to máte,“ obrátil se Alaric zase k mužům. „Říkal jsem vám, že potřebuje ještě další sezení, že si zatím nemůžeme být ničím jistí. Je opravdu velmi zmatená.“
Opatrně se vydal ke Stefanovi. Elena si všimla, že vlk se stáhl do stínu. Ona ho viděla, ale byla si jistá, že muži ne.
Když zmizel, začali být zase agresivnější. „O čem to mluvíte? Kdo je ten Smith? Nikdy jsme ho neviděli.“
„Ale vaše dcera Vickie pravděpodobně ano, pane Bennette,“ odpověděl Alaric. „To se zřejmě dozvíme při dalším sezení. Budeme o tom mluvit zítra; tak dlouho to snad vydržíte. V tuhle chvíli bych asi měl Stefana odvézt do nemocnice.“ Někteří muži se začali rozpačitě ošívat.
„No jistě, a zatímco budeme čekat, může se přihodit úplně cokoliv,“ začal se dohadovat pan Smallwood. „Kdykoliv a kdekoliv…“
„Takže prostě vezmete zákon do vlastních rukou?“ nedal se Alaric. V hlase mu zazněl ostrý tón. „Bez ohledu na to, jestli máte toho pravého, nebo ne? Jak dokážete, že ten kluk má nadpřirozené schopnosti? Kde máte důkaz? Jaký vám kladl odpor?“
„Někde tady kolem brousí jeden vlk, který kladl docela velký odpor,“ vztekal se pan Smallwood, až byl rudý v obličeji. „Asi v tom jedou spolu.“
„Nevidím tu žádného vlka. Viděl jsem velkého psa. Možná to byl jeden z těch, co utekli z karantény. Ale co to s tím má co společného? Říkám vám, že podle mého odborného názoru máte špatného člověka.“
Muži váhali, ale v jejich tvářích ještě stále bylo možné vyčíst určité pochyby. Pak promluvila Meredith.
„Možná byste měli vědět, že v tomhle okrese došlo k útokům upíra už dřív,“ řekla. „Dlouho předtím, než se tu Stefan objevil. Jednou z obětí byl můj dědeček. Nejspíš o tom někteří z vás už slyšeli.“ Podívala se přes parkoviště na Caroline.
A tím to skončilo. Elena viděla, jak si muži vyměňují nejisté pohledy a couvají ke svým vozům. Najednou všichni toužili být někde úplně jinde.
Pan Smallwood byl jediný, kdo se zdržel, aby prohlásil: „Tvrdíte, že to budeme řešit zítra, Saltzmane. Chci slyšet, co řekne můj syn, až příště zhypnotizujete jeho.“
Carolinin táta naložil dceru do auta, rychle nasedl a mumlal cosi o tom, že to celé byla chyba a že se to nesmí brát příliš vážně.
Když poslední auto odjelo, Elena se rozběhla ke Stefanovi.
„Jsi v pořádku? Zranili tě?“
Uhnul Alarikově nabízené paži. „Někdo mě praštil zezadu, když jsem se bavil s Caroline. Budu v pořádku.“ Střelil pohledem po Alarikovi. „Díky – proč jsi mi pomohl?“
„Je na naší straně,“ řekla Bonnie a přistoupila k nim. „Říkala jsem to. Panebože, Stefane, opravdu jsi v pořádku? Myslela jsem, že omdlím. To přece nemohli myslet vážně. Chci říct, nemohli to přece myslet opravdu vážně…“
„Vážně nebo ne, myslím, že bychom tu neměli zůstávat,“ připomněla Meredith. „Potřebuje Stefan opravdu do nemocnice?“
„Ne,“ bránil se Stefan, zatímco Elena nervózně zkoumala ránu na jeho hlavě. „Potřebuju si jenom odpočinout. Někde, kde si můžu v klidu sednout.“
„Mám s sebou klíče od školy. Půjdeme do učebny dějepisu,“ zavelel Alaric.
Bonnie se bojácně rozhlížela po okolních stínech. „Tady byl vlk?“ zeptala se a pak uskočila, když se jeden stín zhmotnil a stal se z něho Damon.
„Jaký vlk?“ ptal se. Stefan, pootočil se a syknul bolestí.
„Díky i tobě,“ řekl věcně. Ale jeho oči si bratra prohlížely s jakýmsi překvapením, když společně kráčeli ke školní budově.
V hale ho Elena odtáhla stranou. „Stefane, jak to, že sis nevšiml, že na tebe jdou zezadu? Proč jsi tak slabý?“
Stefan vyhýbavě zavrtěl hlavou, ale Elena pokračovala: „Kdy ses naposled krmil? Kdy, Stefane? Když jsem u toho, vždycky si vymyslíš nějakou výmluvu. O co se to snažíš? Chceš si ublížit?“
„Jsem v pořádku,“ odpověděl. „Opravdu, Eleno. Půjdu lovit později.“
„Slibuješ?“
„Slibuju.“
V tu chvíli Elenu nenapadlo se zeptat, co ono ‚později‘ vlastně znamená. Šla s ním chodbou za ostatními.
Učebna dějepisu ten večer vypadala jinak. Panovala v ní zvláštní atmosféra, jako by světla byla příliš jasná. Lavice byly odsunuté ke stěnám a u katedry je čekalo pět židlí. Alaric, který právě skončil s přestavováním nábytku, usadil Stefana do svojí čalouněné židle.
„Tak se na to posadíme.“
Nejdřív na něj jen tak hleděli. Po chvilce se Bonnie svezla do nejbližší židle, ale Elena zůstala stát u Stefana. Damon se opíral o zeď na půl cesty mezi jejich skupinkou a dveřmi. Meredith položila doprostřed katedry jakési papíry a pak se usadila na rohu.
Z Alarikových očí se pomalu vytratil učitelský výraz. „Tak jo,“ začal a sedl si na jednu z připravených židlí. „Dobře.“
„Dobře,“ řekla i Elena.
Dívali se jeden na druhého. Elena ze skřínky první pomoci u dveří přinesla kus vaty a začala Stefanovi sušit ránu.
„Myslím, že nastal čas na vysvětlení,“ prohlásila.
„Ano, správně. No, zdá se, že jste uhodli, že nejsem profesor dějepisu…“
„V prvních pěti minutách,“ ozval se Stefan. Jeho hlas zněl tiše, ale nebezpečně, a Elena si s úlekem uvědomila, jak se podobá Damonovu. „Takže, kdo vlastně jsi?“
Alaric učinil omluvné gesto a odpověděl téměř ostýchavě: „Jsem psycholog. Ne takový ten analytik u pohovky,“ dodal spěšně, když si všiml, jaké pohledy si mezi sebou vyměnili. „Jsem badatel, mým oborem je experimentální psychologie. Pracuji na Duke University, asi jste o ní slyšeli, začali tam s pokusy s mimosmyslovým vnímáním.“
„Jako když hádáš, co je na kartě, aniž se na ni podíváš?“ zeptala se Bonnie.
„Ano. Teda, teď už jsme pokročili o pěkný kus dál, samozřejmě. Ne že bych tě nechtěl otestovat pomocí Rhineových karet, zvlášť když se nacházíš v jednom z těch tvých tranzů.“
Alarikovi se rozzářil obličej vědeckým zápalem. Pak si odkašlal a pokračoval. „No… a jak jsem říkal… Začalo to před pár lety, kdy jsem napsal přednášku o parapsychologii. Nesnažil jsem se dokázat, že nadpřirozené síly existují, původně jsem jenom chtěl zjistit, jaký psychologický dopad to má na lidi, pokud takovými silami disponují. Například tady Bonnie by mohla být dobrým příkladem.“ Alaric začal mluvit jako na přednášce. „Jaké mentální a emocionální důsledky to má, když se musí vyrovnávat s těmito silami?“
„Je to příšerné,“ vložila se do toho Bonnie vehementně. „Už o ně nestojím. Nenávidím to.“
„No, tady to máte,“ pokračoval Alaric. „O tobě by se krásně psala případová studie. Mým problémem ale bylo, že jsem nemohl najít nikoho, kdo by skutečně disponoval paranormálními silami, které bych mohl zkoumat. Natrefil jsem na spoustu podvodníků, to jo – léčili pomocí krystalů, proutkařili, prohlašovali se za médium a tak. Ale nedařilo se mi najít nic opravdového, dokud jsem nedostal tip od kamaráda, který dělá na policii.
Kdesi v Jižní Karolíně byla žena, která tvrdila, že ji kousnul upír a od té doby má děsivé věštecké sny. Tou dobou už jsem byl tak zvyklý na podvodníky, že jsem očekával, že to bude stejný případ. Ale ona nebyla podvodnice, alespoň tedy nelhala o tom pokousání. Nikdy se mi nepodařilo prokázat, že by skutečně byla médium.“
„Ale jak si můžeš být jistý tím pokousáním?“ chtěla vědět Elena.
„Existovaly o tom lékařské doklady. Stopy slin v jejích ranách, které byly podobné lidským, ale ne úplně stejné. Obsahovaly protisrážlivou složku podobnou té, jakou mají pijavice…“ Alaric se včas zarazil ve svém nadšení a vrátil k tématu. „No, to je jedno. Zkrátka jsem si byl jistý. A tím to začalo. Jakmile jsem získal přesvědčení, že té ženě se skutečně něco takového stalo, začal jsem vyhledávat případy podobné tomu jejímu. Nebylo jich mnoho, ale existovaly. Lidé, kteří se střetli s upírem.
Zanechal jsem všech ostatních výzkumů a zaměřil jsem se na nalezení obětí upírů a jejich zkoumání. A přestože to tvrdím jen já sám, stal jsem se nejvýznačnějším odborníkem v tomto oboru,“ uzavřel Alaric skromně. „Napsal jsem množství přednášek…“
„Ale nikdy jsi upíra neviděl,“ přerušila ho Elena. „Tedy, až dodnes. Je to tak?“
„No… ano. Ne fyzicky. Ale psal jsem monografie… a takové věci…“ věta se rozplynula do ztracena.
Elena skousla ret, aby se nerozesmála. „A cos to dělal s těmi psy?“ zeptala se. „Tam u kostela, jak jsi na ně tak divně mával rukama.“
„Ach, tohle…“ Alaric vypadal rozpačitě. „Posbíral jsem pár zaříkávadel tuhle a támhle, znáte to. Tohle bylo zaříkávání, které mi ukázal jeden starý horal, prý zahání zlo. Myslel jsem, že by to mohlo fungovat.“
„Máš se ještě hodně co učit,“ poznamenal Damon.
„Zjevně ano,“ souhlasil Alaric škrobeně. Pak se zašklebil. „Vlastně mi došlo, co se tu děje, hned, jak jsem přijel. Váš ředitel, Brian Newcastle, už o mně slyšel. Věděl, čím se zabývám. Když zabili Tannera a doktor Feinberg v jeho těle nenašel žádnou krev, zato objevil rány po zubech na krku… no, tak mi zavolal. Myslel jsem si, že to bude průlom v mém bádání. Konečně případ, kdy je upír stále ještě v kraji. Jediný problém byl, že sotva jsem dorazil na místo, všichni čekali, že to budu já, kdo se o toho upíra postará. Nevěděli, že předtím jsem pracoval jenom s oběťmi. No… asi jsem měl o sobě příliš vysoké mínění. Ale snažil jsem se vydat ze sebe to nejlepší, abych nezklamal jejich důvěru.“
„Hrál jsi to na ně,“ obvinila ho Elena. „Slyšela jsem tě, když ses s nimi doma bavil o nalezení našeho předpokládaného úkrytu v lesích a tak. Prostě jsi improvizoval.“
„No, ne úplně,“ bránil se Alaric. „Teoreticky jsem na tyhle věci odborník.“ Pak mu to teprve došlo: „Jak to myslíš, žes mě slyšela s nimi mluvit?“
„Zatímco jsi hledal naše doupě, ona spala na tvojí vlastní půdě,“ informoval ho Damon suše. Alaric jen otevřel ústa, nezmohl se na slovo.
„Mně by zajímalo, co s tímhle vším má společného Meredith,“ řekl Stefan. A neusmíval se.
Meredith, která se mezitím zamyšleně probírala kupou papírů na katedře, vzhlédla. Promluvila vyrovnaně a bez emocí.
„Víte, já jsem ho poznala. Nejdřív jsem si nemohla vzpomenout, kde jsem ho už viděla, protože už jsou to skoro tři roky. A pak jsem si uvědomila, že byl u dědečka v nemocnici. To, co jsem řekla těm mužům, je pravda, Stefane. Mého dědečka napadnul upír.“
Na chvíli se rozhostilo ticho a pak Meredith pokračovala. „Stalo se to už dávno, ještě než jsem se narodila. Nebyl nijak vážně zraněn, ale taky se nikdy úplně neuzdravil. Začal být… no, podobný, jako Vickie, ale choval se trochu víc násilnicky. Nakonec se začali bát, že by mohl někomu ublížit. Tak ho dali do nemocnice, kde bude v bezpečí.“
„Do psychiatrické léčebny,“ řekla Elena. Probudil se v ní soucit. „Ale Meredith, proč jsi nic neřekla? Nám jsi to mohla říct.“
„Já vím. Vám jsem to měla říct… ale nemohla jsem. Naše rodina je zvyklá to už takovou dobu držet v tajnosti – nebo se o to alespoň snaží. Z toho, co si psala Caroline do deníku, je jasné, že o tom něco slyšela. Problém je v tom, že nikdo dědovi nevěřil ten příběh o upírovi. Prostě si mysleli, že to je jeden z jeho bludů – a má jich hodně. Ani já jsem tomu nevěřila… dokud se neobjevil Stefan. A pak – já nevím, začala jsem si nějak dávat věci dohromady. Ale ve skutečnosti jsem pořád nevěřila tomu, co si myslím… dokud ses nevrátila, Eleno.“
„Překvapuje mě, že ke mně necítíš nenávist,“ řekla Elena tiše.
„Jak bych mohla? Přece tě znám. A znám Stefana. Vím, že nejste zlí.“ Meredith nepohlédla na Damona; ten jako by pro ni neexistoval. „Ale když jsem si vzpomněla, jak Alaric mluvil s dědou v nemocnici, tak jsem věděla, že ani on není zlý. Jenom jsem nevěděla, jak vás dát všechny dohromady a dokázat vám to.“
„Ani já jsem tě nepoznal,“ přiznal Alaric. „Ten stařík se jmenoval jinak – je to tatínek tvojí mámy, že? A asi jsem tě párkrát viděl v čekárně, ale tenkrát jsi byla ještě děcko. Změnila ses,“ dodal uznale.
Bonnie si sarkasticky odkašlala.
Elena se pokoušela si to všechno poskládat v hlavě. „Takže co tam dělali ti muži s dřevěným kolíkem, pokud jsi jim to neporadil ty?“
„Musel jsem samozřejmě Carolininy rodiče požádat o souhlas, abych ji mohl zhypnotizovat. A řekl jsem jim, co jsem se dozvěděl. Ale jestli si myslíš, že mám něco společného s tím, co se přihodilo dneska večer, pleteš se. Vůbec jsem o tom nevěděl.“
„Řekla jsem mu o tom, že hledáme cizí Sílu,“ doplnila Meredith. „A chce nám pomoct.“
„Říkal jsem, že bych mohl pomoct,“ upřesnil Alaric obezřetně.
„Ne,“ prohlásil Stefan. „Buďto jsi s námi, nebo proti nám. Jsem ti vděčný za pomoc tam venku, ale faktem zůstává, že spousta problémů vznikla právě kvůli tobě. Teď se musíš rozhodnout: jsi na naší straně – nebo na jejich?“
Alaric se rozhlédl po jejich skupince, zaznamenal Mereditin vyrovnaný pohled a Bonniino zvednuté obočí, Elenu, jak klečí na podlaze a Stefanovu již se hojící ránu. Pak se otočil a pohlédl na Damona, který se stále opíral o zeď jako tmavá zasmušilá postava. „Pomůžu vám,“ řekl nakonec. „Sakra, to je ale dokonalá případová studie.“
„Tak dobře,“ ozvala se Elena. „Jsi v tom s náma. Ale co řekneš zítra panu Smallwoodovi? Až bude chtít, abys znovu zhypnotizoval Tylera?“
„Budu to protahovat,“ odpověděl Alaric. „Nepůjde to věčně, ale získáme tak nějaký čas. Řeknu mu, že musím pomáhat s plesem…“
„Moment,“ zarazil ho Stefan. „Ten ples by se neměl konat, jestli je ještě nějaká možnost, jak to zastavit. Máš dobrý vztah s ředitelem; můžeš promluvit na školní radě. Ať to zruší.“
Alaric vypadal zaskočeně. „Myslíš, že se tam něco přihodí?“
„Ano,“ odpověděl Stefan. „A nejen kvůli tomu, co se stalo na ostatních akcích, ale protože se něco chystá. Sbírá se to už celý týden; cítím to.“
„Já taky,“ připojila se Elena. Až do té chvíle si to neuvědomila, ale to napětí, které cítila, ten pocit naléhavosti – to nebyl jenom její vnitřní stav. Bylo to zvnějšku, všude kolem ní. Houstlo to ve vzduchu. „Něco se stane, Alariku.“
Alaric tiše hvízdl. „Dobře, můžu se pokusit je přesvědčit, ale nevím, s jakým výsledkem. Váš ředitel je pevně odhodlaný, že všechno bude vypadat jako normálně. A já mu nemůžu dát žádné racionální vysvětlení, proč chci tu akci zrušit.“
„Dej do toho všechno,“ naléhala Elena.
„To udělám. A ty bys měla mezitím přemýšlet o vlastním bezpečí. Pokud to Meredith říká správně, většina útoků byla zaměřena na tebe nebo na tobě blízké lidi. Byl to tvůj kluk, koho hodili do studny; tvoje auto zahnali do řeky; tvoje zádušní mše byla narušena. Meredith tvrdí, že to dokonce ohrožovalo i tvoji mladší sestřičku. Pokud se opravdu zítra má něco stát, možná bys měla opustit město.“
Teď byla zaskočená Elena. Nikdy o těch útocích takhle nepřemýšlela, ale byla to pravda. Slyšela, jak Stefan zalapal po dechu, a cítila, jak stiskl její ruku pevněji.
„Má pravdu,“ řekl Stefan. „Měla bys odjet, Eleno. Já tu můžu zůstat, dokud…“
„Ne. Bez tebe nikam nejdu. Navíc,“ pokračovala Elena pomalu a přemýšlivě, „nepůjdu nikam, dokud nenajdeme tu cizí Sílu a nezastavíme ji.“ Upřela na něj naléhavý pohled a teď už se z ní slova sypala rychle: „Stefane, copak nechápeš, že nikdo jiný proti tomu nemá šanci? Pan Smallwood a jeho přátelé nemají ani ponětí, o co jde. Alaric si myslí, že to zažene máváním rukama. Nikdo z nich neví, proti čemu stojí. My jsme jediní, kdo může pomoct.“
Viděla nesouhlas ve Stefanových očích a cítila, jak má napjaté svaly. Ale dívala se na něj dál a viděla, jak jeho námitky jedna za druhou mizí. Z toho jednoduchého důvodu, že měla pravdu.
„Je to tak,“ připustil nakonec. „Ale jakmile to skončí, odjedeme. Nenechám tě ve městě, kde samozvaná domobrana pobíhá s dřevěnými kolíky.“
„Dobře,“ Elena mu vrátila stisk prstů. „Jakmile to bude za námi, odjedeme.“
Stefan se obrátil k Alarikovi. „A pokud si nedají vymluvit ten zítřejší ples, myslím, že bychom na něj měli dohlídnout. Jestli se něco přihodí, možná to dokážeme zastavit dřív, než se nám to úplně vymkne z rukou.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasil Alaric a vyskočil. „Můžeme si dát sraz zítra po setmění tady v učebně dějepisu. Nikdo sem nepřijde. Můžeme střídat hlídky celou noc.“
Elena stočila pochybovačný pohled k Bonnie.
„No… to by znamenalo zmeškat samotný ples – tedy, pro ty z nás, kteří tam můžou.“
Bonnie se vzpřímila. „Proboha, komu v téhle situaci záleží na nějakém plese?“ pronesla rozhořčeně.
„Správně,“ podpořil ji Stefan. „Takže jsme dohodnutí.“ Vypadalo to, že ho najednou přepadl nával bolesti a zasyknul. Elena znepokojeně vyskočila.
„Potřebuješ domů a odpočinout si,“ prohlásila. „Alariku, mohl bys nás odvézt? Není to daleko.“
Stefan protestoval, že může bez problémů jít pěšky, ale nakonec se podřídil. Když u penzionu vystoupili z auta, Elena se naklonila k okýnku a položila Alarikovi ještě jednu otázku. Znepokojovala ji od chvíle, kdy jim Alaric vypověděl svůj příběh.
„Jaké přesně byly ty psychické následky u lidí, které napadli upíři?“ zjišťovala. „Zbláznili se a měli noční děsy? Nebo se někteří z nich úplně zotavili?“
„To je individuální,“ odpověděl Alaric. „A záleží i na tom, kolik kontaktů s upírem měli a o jaký druh kontaktů šlo. A hlavní je osobnost oběti, nakolik se s tím dokáže vyrovnat.“
Elena přikývla a neřekla nic, dokud světla auta nepohltila vánice. Pak se obrátila ke Stefanovi.
„Matt.“