Knížky jak chceš

Bílá sova… dravý pták… šelma… tygr. Hraje si s tebou jako kočka s myší. Jako kočka… velká kočka… koťátko. Bílé koťátko.
V domě je smrt.
A to kotě uteklo od Damona. Ne ze strachu, ale protože se bálo, že bude poznáno. Jako když stálo Margaret na prsou a kvílelo při pohledu na Elenu za oknem.
Elena zasténala a téměř se jí podařilo procitnout z bezvědomí, ale šedá mlha ji stáhla zpět dříve, než stačila otevřít oči.
Otrávená láska… Stefane, tebe nenáviděla dřív, než začala nenávidět Elenu… bílá a zlatá… cosi bílého… cosi bílého pod stromem…
Když se tentokrát pokusila otevřít oči, podařilo se jí to. A ještě předtím, než zaostřila zrak v chabém mihotavém světle, věděla, koho uvidí. Konečně to věděla.
Postava ve splývajících bílých šatech se otáčela od svíčky, kterou právě zapálila, a Elena uviděla tvář, která by se mohla vydávat za její vlastní. Ale ta tvář byla podivně zkreslená. Bledá a krásná jako socha z ledu, ale nějak nesprávná. Byla jako ty nekonečné odrazy, které Elena viděla, když se jí zdálo o chodbě plné zrcadel. Pokřivená, vyhladovělá a plná zášti.
„Ahoj, Katherine,“ zašeptala.
Katherine jí věnovala záludný dravčí úsměv. „Nejsi tak hloupá, jak jsem si myslela,“ odpověděla.
Měla jemný, sladký hlas – takový stříbřitý, pomyslela si Elena. Jako její řasy. A když se pohnula, házely její šaty také stříbřité odlesky. Ale vlasy měla zlaté, téměř tak světlé jako Elena. Její oči připomínaly kotě: kulaté a tyrkysově modré. A na krku měla náhrdelník s kamenem stejně výrazné barvy.
Elenu bolelo hrdlo, jako kdyby předtím hodně křičela. A také měla sucho v krku. Když pomalu otočila hlavu do strany, bolel ji i ten nepatrný pohyb.
Vedle sebe uviděla Stefana. Byl nakloněný dopředu a zápěstí měl připoutaná ke kovové bráně. Hlava mu klesla na hrudník a ta část tváře, kterou ze svého místa viděla, byla smrtelně bledá. Měl potrhané hrdlo. Krev z rány mu uschla na límci. Elena se otočila ke Katherine tak rychle, až se jí zatočila hlava. „Proč? Proč jsi to udělala?“
Katherine se usmála a ukázala bílé špičaté zuby. „Protože ho miluju,“ odpověděla dětinským hláskem. „Ty ho přece také miluješ, ne?“
Teprve v tu chvíli si Elena uvědomila, proč se nemůže pohnout a proč ji bolí paže. Byla svázaná a stejně jako Stefan pevně připoutaná k bráně. Další bolestivý pohyb hlavy jí ukázal Damona připoutaného z druhé strany.
Byl ještě v horším stavu než jeho bratr. Jeho bunda i paže byly potrhané – jen z toho pohledu se Eleně dělalo špatně. Košile na něm visela v cárech, mezi kterými Elena zahlédla jemný pohyb žeber: dýchal. Kdyby toho nebylo, měla by dojem, že je mrtvý. Na hlavě měl krev, která mu stékala přes zavřené oči.
„Který z nich se ti líbí víc?“ zeptala se Katherine důvěrným tónem. „Mně to můžeš říct. Který myslíš, že je lepší?“
Elena se na ni znechuceně podívala. „Katherine,“ zašeptala. „Prosím. Prosím poslouchej mě…“
„No jen se mi svěř. Pokračuj.“ Ty modré oči vyplnily Eleně celý obzor, jak se naklonila blíž. Tak blízko, že se její rty téměř dotkly Eleniných. „Já myslím, že jsou zábavní oba. Máš ráda zábavu, Eleno?“
Elena vyčerpaně zavřela oči a odvrátila tvář. Kéž by se jí konečně přestala točit hlava.
Katherine ustoupila a zvonivě se zasmála. „Já vím, je tak těžké si vybrat.“ Zatočila se dokola a Elena matně zaznamenala, že to, co považovala za vlečku šatů, jsou ve skutečnosti Katherininy vlasy. Splývaly jí po ramenou jako roztavené zlato až na podlahu, kde se za ní táhly jako skutečná vlečka.
„Záleží jenom na tvém vkusu,“ pokračovala Katherine, předvedla několik elegantních tanečních kroků a zastavila se před Damonem. Rozpustile pohlédla na Elenu: „Ale teď jsem na řadě já.“ Popadla Damona za vlasy, škubnutím mu zvedla hlavu a zanořila zuby do jeho hrdla.
„Ne! Nedělej to; neubližuj mu ještě víc…“ Elena se pokusila vyrazit vpřed, ale byla uvázaná příliš pevně. Brána byla z kvalitního železa, zasazená do kamene. A provazy příliš silné. Katherine vydávala zvířecí zvuky, žvýkala a hryzala maso. Damon v bezvědomí zasténal. Elena si všimla, jak sebou jeho tělo škublo bolestí.
„Prosím přestaň; ach, prosím…“
Katherine zvedla hlavu. Krev jí stékala po bradě. „Ale já mám hlad a on je tak dobrý,“ odsekla. Ustoupila a pak zaútočila znovu. Damonovo tělo se zachvělo v křeči a Elena vykřikla.
Já jsem taky byla taková, vzpomněla si. Na počátku, ten první večer v lese jsem byla přesně taková. Takhle jsem útočila na Stefana a chtěla jsem ho zabít…
Zahalila ji opět temnota bezvědomí a tentokrát se jí vděčně oddala.
Alarikovo auto podklouzlo na zledovatělé silnici, když konečně dorazilo ke škole, a Meredith do něj málem narazila. Oba s Mattem hned vyskočili a nechali dveře od auta otevřené. Bonnie a Alaric před nimi udělali to samé.
„A co zbytek města?“ zavolala Meredith a rozběhla se k nim. Zvedal se vítr a v obličeji ji pálil mráz.
„V nebezpečí je jenom Elenina rodina – teta Judith a Margaret,“ křičela Bonnie. Měla pronikavý vystrašený hlas, ale v očích odhodlané soustředění. Zaklonila hlavu, jako kdyby se snažila na něco si vzpomenout, a pak řekla: „Ano, je to tak. Oni jsou jediní, po kom psi ještě půjdou. Zaveďte je někam – třeba do sklepa. A ať tam zůstanou!“
„Já to zařídím. Vy tři si vemte na starost ples!“
Bonnie se otočila a rozběhla se za Alarikem. Meredith vyrazila zpátky k autu.
Ples už byl v poslední fázi – venku byl stejný počet párů jako uvnitř, lidé se rozcházeli po parkovišti. Alaric na ně už zdálky křičel, zatímco spolu s Mattem a Bonnií běželi ke škole.
„Vraťte se dovnitř! Všichni dovnitř a zavřete dveře!“ zařval na šerifovy muže.
Ale už nebyl čas. Doběhli do jídelny stejně s prvním tmavým stínem. Jeden ze strážníků klesl k zemi, aniž stihl vykřiknout nebo tasit zbraň.
Druhý strážník byl rychlejší, podařilo se mu vystřelit a ozvěna výstřelu se nesla po betonovém dvoře. Studenti vykřikli a začali utíkat po parkovišti pryč. Alaric se rozběhl za nimi, řval a snažil se je zahnat zpět.
Ze tmy se vynořily další stíny, vyskakovaly ze škvír mezi auty, ze všech stran. Panika narůstala. Alaric dál křičel a snažil se dostat studenty do budovy. Tady venku jsou snadnou kořistí.
Na dvoře se Bonnie otočila k Mattovi: „Potřebujeme oheň!“ vykřikla. Matt zmizel v sále a za okamžik vyběhl s krabicí z poloviny plnou letáků na ples. Hodil ji na zem a zuřivě hledal po kapsách zápalky, kterými předtím zapaloval svíčku pro Bonnii.
Papír chytil a hořel jasným plamenem, který vytvořil ostrůvek bezpečí. Matt popoháněl lidi do otevřených dveří chráněných plamenem. Bonnie vklouzla dovnitř a našla tam stejně divokou scénu jako venku.
Rozhlížela se po někom z učitelů, ale nezahlédla nikoho dospělého, jenom zpanikařené studenty. Pak jí padl do oka červenozelený transparent z krepového papíru.
Všude kolem byl neuvěřitelný rámus; nedal se přehlušit ani hlasitým křikem. Bonnie se protlačila kolem lidí, kteří se drali ven, a dostala se až na protější stranu místnosti. Tam stála Caroline, bez letního opálení vypadala povážlivě bledá. Na hlavě měla korunku Sněhové královny. Bonnie ji odtáhla k mikrofonu.
„Ty umíš dobře mluvit. Řekni jim, ať se schovají dovnitř a zůstanou tu! Řekni jim, ať začnou strhávat dekorace. Potřebujeme všechno, co bude hořet – dřevěné židle, věci z odpadkových košů, cokoliv. Řekni jim, že to je naše jediná šance!“ Když na ni Caroline jen beze slova zírala, dodala: „Teď máš korunku královny – tak ji použij k něčemu užitečnému!“
Nečekala, až ji Caroline poslechne. Znovu se ponořila do vřavy v místnosti. O chvilku později uslyšela z reproduktorů Carolinin hlas, nejprve váhavý, ale postupně stále naléhavější.
Když Elena opět otevřela oči, bylo kolem hrobové ticho.
„Eleno?“
Při zvuku toho chraplavého šepotu se pokusila zaostřit pohled a zjistila, že se dívá do zelených očí plných bolesti.
„Stefane,“ odpověděla. Toužebně se k němu naklonila a přála si, aby se mohla alespoň trochu pohnout. Nedávalo to vůbec smysl, ale přesto měla pocit, že kdyby se mohli obejmout, nebylo by to tak hrozné.
Ozval se dětinský smích. Elena se za ním neotočila, ale Stefan ano. Elena viděla jeho reakci – ve tváři se mu střídaly emoce tak rychle, že se téměř nedaly rozpoznat. Čirý šok, nevíra, zárodek radosti – a pak hrůza. Hrůza, která nakonec dostoupila až k očím a změnila je v nevidoucí studnice děsu.
„Katherine,“ zašeptal. „Ale to není možné. To nemůže být pravda. Ty jsi mrtvá…“
„Stefane,“ oslovila ho Elena, ale nereagoval.
Katherine si položila ruku na ústa a zahihňala se.
„Ty se už taky prober,“ řekla a pohlédla vedle Eleny na druhou stranu. Elena pocítila příval Sil. Po chvíli se Damonova hlava lehce zvedla a on zamrkal.
V jeho tváři nebylo žádné překvapení. Opět položil hlavu, zaostřil pohled a asi minutu zíral na svou věznitelku. Pak se usmál. Byl to slabý a bolestný úsměv, ale byl to úsměv.
„Naše sladké bílé koťátko,“ zašeptal. „Měl jsem to vědět.“
„Ale tys to nevěděl, že ne?“ řekla Katherine dychtivě jako dítě v zápalu hry. „Ani tys to neuhodl. Oklamala jsem všechny.“ Znovu se zasmála. „Byla to taková zábava, pozorovat tebe, jak pozoruješ Stefana – a nikdo z vás nevěděl, že tu jsem. Dokonce jsem tě jednou poškrábala!“ Zahnula prsty jako drápy a napodobila útok kotěte.
„U Eleny doma. Ano, to se pamatuju,“ odpověděl Damon zvolna. Nepůsobil ani moc naštvaně, spíš rozmarně a pobaveně. „No, rozhodně jsi šelma. Dáma a tygřice, tak to je.“
„A do té studny jsem hodila Stefana já,“ vychloubala se Katherine. „Viděla jsem, jak spolu zápasíte – a líbilo se mi to. Sledovala jsem Stefana až na kraj lesa, a pak…“ Tleskla rukama jako člověk, když zabíjí mola. Pak dlaně pomalu otevřela a pohlédla do nich, jako by tam něco skutečně bylo. A spiklenecky se zahihňala. „Chtěla jsem si ho nechat na hraní,“ přiznala se. Pak našpulila dolní ret a zle pohlédla na Elenu. „Ale tys mi ho vzala. To bylo od tebe ošklivé, Eleno. Tos neměla dělat.“
Ta děsivá dětská prohnanost jí zmizela z tváře a Elena na okamžik spatřila pronikavou nenávist dospělé ženy.
„Hamižné holky je potřeba trestat,“ prohlásila Katherine a přistoupila k ní. „A ty jsi hamižná holka.“
„Katherine!“ Stefan se probral z ohromení a rychle promluvil: „Nechceš nám vyprávět, co všechno jsi ještě udělala?“
Odvedl pozornost Katherine natolik, že ustoupila. Zatvářila se překvapeně a pak polichoceně.
„No… jestli opravdu chcete,“ odvětila. Objala se pažemi a vykroužila další piruetu, až se zlaté vlasy plazily po podlaze. „Ne,“ řekla škodolibě. Otočila se a ukázala na ně. „Budete hádat. Hádejte a já vám budu říkat ‚samá voda‘ nebo ‚přihořívá‘. Tak honem!“
Elena polkla a kradmo pohlédla na Stefana. Neviděla žádný smysl ve zdržování Katherine; nakonec to vyjde všechno nastejno. Ale nějaký instinkt jí našeptával, aby se držela při životě, jak nejdéle to půjde.
„Napadla jsi Vickii,“ řekla obezřetně. Vlastní hlas jí zněl zalykavě, ale najednou si byla jistá. „Tu dívku ve zříceném kostele, tenkrát v noci.“
„Dobře! Ano,“ zvolala Katherine. Předvedla další kočičí výpad se zahnutými prsty. „No, koneckonců, byla přece v mém kostele,“ dodala uvážlivě. „A to, co tu s tím chlapcem dělali – bože! Takové věci se v kostele nedělají. No, tak jsem ji poškrábala!“ Katherine vyprskla to slovo a přitom názorně předváděla, jako když se vypráví pohádka dětem. „A… pak jsem olízala krev!“ Olízla si jazykem bledě růžové rty. Potom ukázala na Stefana: „Hádej dál!“
„Od té doby ji pronásleduješ,“ řekl Stefan. Nehrál s ní hru – byl to jen zhnusený postřeh.
„No ano, ale s tím už jsme hotoví. A co dál?“ zeptala se Katherine ostře. Ale pak si začala hrát s knoflíčky u krku a Elena si vzpomněla na Vickii, jak se s očima překvapeného fauna svléká přede všemi v jídelně. „Přinutila jsem ji dělat hloupé věci,“ smála se Katherine. „Bavilo mě si s ní hrát.“
Elena už měla paže necitlivé a chytaly ji křeče. Zjistila, že mimoděk bojuje s provazy – byla tak dotčená Katherininou řečí, že nedokázala vydržet v klidu. Donutila se přestat a místo toho se co nejvíc uvolnila, aby získala do zmrtvělých rukou alespoň trochu citu. Nevěděla, co by udělala, kdyby se jí podařilo osvobodit, ale musela se o to pokusit.
„Hádej dál,“ výhružně pronesla Katherine.
„Proč říkáš, že je to tvůj kostel?“ zeptal se Damon. V jeho hlase bylo znát stopy pobavení, jako kdyby se ho nic z toho všeho netýkalo. „A co Honoria Fellová?“
„Chm, to staré strašidlo!“ prohlásila Katherine pohrdlivě. Pohlédla směrem za Elenu, sevřela rty a oči jí plály. Elena si teprve teď uvědomila, že jsou u vstupu do krypty, za kterým se skrývá vypleněný sarkofág. Možná jim Honoria pomůže…
Ale pak si vzpomněla na tichý, vytrácející se hlas. Tohle je jediná pomoc, kterou vám mohu nabídnout. A pochopila, že žádná další pomoc nepřijde.
Katherine řekla, jako by četla Eleně myšlenky: „Ona nemůže nic udělat. Je to jenom hromádka starých kostí.“ Její elegantní ruce gestikulovaly ve vzduchu, jako by ty kosti lámala. „Jediné, co může, je mluvit – a já jsem vám mnohokrát zabránila ji slyšet.“ Katherine se znovu tvářila zle a Elena pocítila bodnutí strachu.
„Zabilas Bonniina psa, Jang-ceho,“ řekla. Byl to výstřel naslepo, určený jen k tomu, aby odvrátila Katherininu pozornost, ale fungovalo to.
„Ano! To byla legrace. Vy jste všichni vyběhli z domu a začali volat a křičet…“ Katherine tu scénu předvedla pantomimicky: malý psík leží před Bonniiným domem, děvčata vybíhají ven a nacházejí jeho tělo. „Chutnal hrozně, ale stálo to za to. Sledovala jsem tam Damona, když se proměnil v havrana. Sledovala jsem ho často. Kdybych bývala chtěla, mohla jsem toho havrana popadnout a…“ Prudce zakroutila rukama proti sobě.
To je ten Bonniin sen, vzpomněla si Elena a projela jí vlna chladu. Ani si neuvědomila, že promluvila nahlas, dokud si nevšimla, že se na ni Katherine a Stefan dívají. „Bonnii se o tobě zdálo,“ zašeptala. „Ale myslela si, že jsem to já. Říkala, že mě viděla, jak stojím pod stromem a kolem fičí vítr. Bála se mě. Říkala, že jsem vypadala nějak jinak, byla jsem prý bledá a skoro jsem zářila. A pak okolo přeletěl havran a já jsem ho popadla ze vzduchu a zakroutila mu krkem.“ Eleně stoupala do hrdla žluč. „Ale to jsi byla ty,“ štěkla.
Katherine vypadala potěšeně, jako by jí Elena nějak polichotila. „Lidem se o mně často zdá,“ prohlásila samolibě. „I tvojí tetě – taky se jí o mně zdálo. Řekla jsem jí, že to byla její chyba, žes umřela. A ona si myslí, že jí to vyčítáš ty.“
„Ach bože…“
„Já jsem chtěla, abys umřela,“ pokračovala Katherine a obličej se jí zkřivil nenávistí. „Tys měla umřít. Držela jsem tě pod vodou dost dlouho. Ale ty seš taková rajda, že sis brala krev od obou, a tak ses vrátila. No dobře,“ věnovala jí kradmý úsměv, „aspoň si s tebou můžu hrát déle. Ten den jsem ztratila nervy, protože jsem si všimla, že ti Stefan dal můj prsten. Můj prsten!“ Zvýšila hlas. „Ten, který jsem jim nechala, aby na mě nezapomněli. A on ho dal tobě. V tu chvíli jsem se rozhodla, že si s ním nebudu jenom hrát. Že ho musím zabít.“
Stefan měl v očích raněný, zmatený pohled. „Ale já myslel, že jsi mrtvá,“ řekl. „Ty jsi byla mrtvá, před pěti sty lety. Katherine…“
„Ále, tenkrát jsem vás oklamala poprvé,“ ušklíbla se Katherine, ale její hlas už nezněl škodolibou radostí. Byl rozmrzelý. „Všechno jsme to naplánovaly s Gudren, mojí děvečkou. Vy dva jste nepřijali moji volbu,“ vybuchla a vztekle přejížděla pohledem od Stefana k Damonovi. „Chtěla jsem, abychom všichni byli šťastní; milovala jsem vás. Milovala jsem vás oba. Ale to vám nebylo dost dobré.“
Katherinina tvář se opět proměnila a Elena v ní spatřila zraněné dítě, kterým byla před pěti staletími. Takhle Katherine musela vypadat tenkrát, pomyslela si se zájmem. Modré oči se jí skutečně zalily slzami.
„Chtěla jsem, abyste se měli rádi,“ pokračovala Katherine ublíženě, „ale vy jste neposlechli. A já jsem se cítila hrozně. Myslela jsem si, že když budete věřit, že jsem umřela, tak se nakonec budete mít rádi. A věděla jsem, že stejně musím pryč, než tatínek začne mít podezření, co se stalo.“
„Tak jsme to s Gudren naplánovaly,“ řekla tiše, ztracená ve vzpomínkách. „Nechala jsem si udělat další talisman proti slunci a dala jsem Gudren svůj prsten. Ona pak vzala moje bílé šaty… moje nejlepší bílé šaty… a trochu popela z krbu. Pálily jsme tam předtím tuk, aby popel měl ten správný pach. A pak to všechno rozprostřela na slunci, kde jste to museli najít, a k tomu dala můj vzkaz. Nebyla jsem si jistá, jestli se necháte oklamat, ale nechali jste se.“
„Ale pak,“ Katherine zesmutněla, „jste udělali všechno špatně. Mělo vám to být líto, měli jste plakat a vzájemně se utěšovat. Udělala jsem to přece pro vás. Ale vy jste místo toho utíkali pro meče. Proč jste to udělali!“ Ten výkřik zněl upřímně, od srdce. „Proč jste nepřijali můj dar? Zacházeli jste s ním jako s hnojem. V tom vzkazu jsem vám jasně řekla, že si přeji, abyste se usmířili. Ale vy jste neposlechli a šli jste pro meče. A zabili jste jeden druhého. Proč jste to udělali?“
Katherine se rozplakala a také Stefanovi skanuly slzy po tvářích. „Byli jsme hloupí,“ řekl, stejně ztracený ve vzpomínkách jako ona. „Obviňovali jsme jeden druhého z tvé smrti a přitom jsme byli tak hloupí… Katherine, poslouchej mě. Byla to moje vina; já jsem zaútočil jako první. A, bože, jak jsem toho litoval… nedokážeš si představit, jak moc jsem toho od té doby litoval a přál jsem si, aby byla možnost to nějak změnit. Dal bych cokoli, abych to mohl odčinit… cokoli. Zabil jsem svého bratra…“ Zlomil se mu hlas a slzy vytryskly z očí. Eleně srdce pukalo žalem a bezmocně se obrátila k Damonovi, ale všimla si, že ji vůbec nevnímá. Pobavený pohled zmizel, fascinovaným zrakem propaloval Stefana a plně se soustředil jen na něj.
„Katherine, prosím, poslouchej mě,“ pokračoval Stefan rozechvělým hlasem. „Už jsme se navzájem trápili dost. Prosím, nech nás teď odejít. Nebo si nech mě, pokud chceš, ale dovol odejít alespoň jim. Je to všechno moje vina. Nech si mě a já udělám, co budeš chtít…“
Katherininy tyrkysové oči byly plné nekonečného žalu. Elena se neodvažovala ani nadechnout, aby neporušila kouzlo okamžiku. Dívka vykročila ke Stefanovi a tvář jí zněžněla touhou.
Ale pak se její ledové srdce opět vzpamatovalo a slzy jí zmrzly na lících. „Na to jsi měl myslet tenkrát,“ odpověděla. „Tenkrát bych ti možná naslouchala. Nejdřív mi bylo líto, že jste jeden druhého zabili. Utekla jsem pryč, dokonce bez Gudren, zpátky domů. Ale neměla jsem vůbec nic, dokonce ani ty krásné šaty, a měla jsem hlad a byla mi zima. Asi bych vyhladověla, kdyby mě nenašel Klaus.“
Klaus. Navzdory vší té hrůze si Elena vzpomněla na to, co jí vyprávěl Stefan. Klaus je ten muž, který z Katherine udělal upíra. Muž, o kterém vesničané říkali, že je zlý.
„To Klaus mě naučil pravdu,“ pokračovala Katherine. „Ukázal mi, jaký je svět ve skutečnosti. Musíš být silný a brát si to, co chceš. Musíš myslet jenom na sebe. A já jsem teď nejsilnější z upírů. Opravdu jsem. A víte, jak jsem to dokázala?“ Sama si odpověděla, aniž jim vůbec dala čas zareagovat. „Životy. Vzala jsem si tolik životů. Lidí i upírů – a všichni jsou teď ve mně. Po jednom nebo dvou stoletích jsem zabila Klause. A on byl překvapený. Nevěděl, že jsem se toho naučila tolik.
Tolik mě těšilo si brát cizí životy, plnila jsem se jimi. Ale pak jsem si vzpomněla na vás dva a na to, co jste udělali. Jak jste naložili s mým darem. Chtěla jsem vás potrestat. A nakonec jsem vymyslela, jak to udělám.
Přivedla jsem vás sem. Nasadila jsem ti tu myšlenku do hlavy, Stefane, stejně jako ty vkládáš myšlenky do hlav lidem. Přivedla jsem tě na tohle místo. A pak jsem se postarala, aby tě Damon následoval. Byla tu Elena. Myslím, že se mnou musí být nějak příbuzná; vypadá jako já. Věděla jsem, že až ji uvidíš, pocítíš vinu. Ale neměl ses do ní zamilovat!“ Rozzlobený hlas Katherine opět přešel v čirou zuřivost. „Neměl jsi na mě zapomenout! A neměls jí dávat můj prsten!“
„Katherine…“
Katherine pokračovala: „Ach, tolik jsi mě rozzlobil. A já tě teď donutím litovat. Budeš moc litovat. Vím, koho teď nenávidím ze všeho nejvíc – jsi to ty, Stefane. Protože tebe jsem milovala víc.“ Zdálo se, že nad sebou znovu získala kontrolu, otřela si z tváře poslední stopy slz a s přehnanou důstojností se napřímila.
„K Damonovi necítím takovou nenávist,“ řekla. „Možná ho i nechám naživu.“ Pohled jí zpřísněl, ale pak se jí oči rozšířily, jak dostala nápad. „Poslouchej, Damone,“ oslovila ho spiklenecky. „Ty nejsi tak hloupý jako Stefan. Ty víš, jak to v životě chodí. Slyšela jsem tě, jaks o tom mluvil. A viděla jsem věci, které jsi udělal.“ Naklonila se k němu. „Od té doby, co umřel Klaus, se cítím osamělá. Mohl bys mi dělat společnost. Jediné, co musíš udělat, je říct mi, že mě miluješ ze všeho nejvíc. A pak, až je zabiju, spolu odejdeme. Dokonce tě nechám zabít tu holku, jestli budeš chtít. Dám ti ji. Co na to říkáš?“
Ach bože, pomyslela si Elena a znovu pocítila znechucení. Damon se díval do Katherininých modrých očí; zdálo se, že zkoumá její tvář. V jeho výrazu se opět objevilo ono rozmarné pobavení. Panebože ne, pomyslela si Elena. Prosím, to ne…
Damon se pomalu usmál.