Knížky jak chceš

Ke spolupráci na čem?“ zeptala se Meredith.
„To vám vysvětlím později. Ale nejdřív bych chtěla vědět, co se dělo ve městě od té doby, co jsem… odešla.“
„Mno, hlavně hysterie,“ odpověděla Meredith a zvedla obočí. „Tvoje teta Judith byla dost mimo. Měla halucinace, že tě viděla – akorát, že to nebyly halucinace, viď? A vypadá to, že se s Robertem na čas rozešli.“
„To vím,“ potvrdila Elena stručně. „Pokračuj.“
„Ve škole jsou všichni nešťastní. Chtěla jsem mluvit se Stefanem, zvlášť když jsem začínala mít podezření, že nejsi doopravdy mrtvá, ale nebyl ve škole. Matt tam byl, ale něco je s ním hrozně v nepořádku. Vypadá jako zombie a nechce s nikým mluvit. Pokoušela jsem se mu vysvětlit, že je možné, že nejsi úplně pryč; myslela jsem, že ho to utěší. Ale vůbec mě neposlouchal. Chová se úplně netypicky a v jednu chvíli jsem měla dojem, že mě praští. Nechtěl slyšet ani slovo.“
„Ach bože… Matt.“ Cosi strašného se pokoušelo prodrat z Elenina podvědomí, jakási vzpomínka, která byla příliš znepokojivá, než aby ji nechala objevit. Právě teď už se nedokážu vyrovnat s ničím dalším, prostě nedokážu, pomyslela si a rázně zahnala vynořující se vzpomínku zpět.
Meredith pokračovala. „Ale je dost zřejmé, že i další lidé mají podezření ohledně tvojí smrti. To proto jsem ti posílala ten vzkaz při zádušní mši; bála jsem se, že pokud řeknu skutečný den a místo, objeví se Alaric Saltzman a přepadne tě ze zálohy před naším domem. Vyptával se nás horem dolem a je jenom dobře, že Bonnie nevěděla nic, co by mohla vybreptat.“
„To není fér,“ bránila se Bonnie. „Alarika to prostě zajímá, to je všechno. A chce nám pomoct překonat trauma jako minule. Je to Vodnář…“
„Je to špeh,“ prohlásila Elena. „A možná víc než to. Ale o tom si promluvíme později. A co Tyler Smallwood? Neviděla jsem ho na mši.“
Meredith vypadala zmateně. „Chceš říct, že to nevíš?“
„Já nevím vůbec nic; prospala jsem čtyři dny na půdě.“
„No…“ Meredith se nejistě zarazila. „Tyler se právě vrátil z nemocnice. Stejně tak Dick Carter a ti ostatní čtyři drsňáci, které si s sebou přivedl na Den zakladatelů. Někdo je ten večer napadl ve skladu a ztratili spoustu krve.“
„Ach.“ Tím se vysvětluje záhada, proč byly Stefanovy Síly tu noc o tolik mocnější. A proč od té doby slábnou. Zřejmě se od oné noci vůbec nekrmil. „Meredith, podezřívají z toho Stefana?“
„No, Tylerův otec se o to snažil, ale policii to časově nevycházelo. Vědí zhruba dobu, kdy byl Tyler napaden, protože měl sraz s otcem a neukázal se. A já s Bonnie mu můžeme poskytnout na tu dobu alibi, protože jsme ho nechaly u řeky nad tvým tělem. Takže se prostě nemohl dostat zpátky ke skladu a napadnout Tylera – nebo alespoň žádný normální člověk by to nedokázal. A policie zatím neuvažuje o ničem nadpřirozeném.“
„Chápu.“ Eleně se ulevilo alespoň v tomhle.
„Tyler ani ti kluci nedokážou identifikovat útočníka, protože si z toho odpoledne nepamatují vůbec nic,“ dodala Meredith.
„Ani Caroline.“
„Caroline tam byla taky?“
„Ano, ale nebyla pokousaná. Jenom v těžkém šoku. Navzdory tomu, co všechno udělala, je mi jí skoro líto.“ Meredith pokrčila rameny a dodala: „Momentálně vypadá dost žalostně.“
„A myslím, že nikdo ani nebude podezřívat Stefana po tom, co se přihodilo s těmi psy dneska v kostele,“ ozvala se Bonnie. „Táta říká, že velký pes by to okno ve skladu dokázal rozbít a rány, co měl Tyler na krku, vypadaly dost jako zranění od zvířete. Myslím, že spousta lidí je přesvědčená, že to udělal pes nebo smečka psů.“
„To je příhodné vysvětlení,“ řekla suše Meredith. „Znamená to, že už o tom dál nemusejí přemýšlet.“
„Ale to je směšné,“ odpověděla Elena. „Normální psi se takhle nechovají. Copak lidi nezajímá, proč se jejich psi najednou zbláznili a napadli je?“
„Spousta lidí se jich prostě zbavila. A taky jsem slyšela někoho mluvit o povinném testu na vzteklinu,“ odpověděla Meredith. „Ale to není jenom vzteklina, že, Eleno?“
„Ne, myslím, že ne. A Stefan i Damon jsou o tom taky přesvědčení. O tom jsem si s váma vlastně přišla promluvit.“ Elena jim vysvětlila, jak nejjasněji dovedla, co si myslí o cizí Síle ve Fell’s Church. Vyprávěla jim o síle, která ji pronásledovala na mostě, o pocitu, který měla z těch psů, a o všem, co probírali Stefan s Damonem. Skončila slovy: „A sama Bonnie to řekla dneska v kostele – něco zlého. Myslím, že něco zlého je ve Fell’s Church. Něco, o čem nikdo neví, něco, co je naprosto a úplně zlé. Předpokládám, Bonnie, že ty sama nevíš, cos tím myslela.“
Ale Bonniiny myšlenky se ubíraly jiným směrem.
„Takže to nemusel být nutně Damon, kdo spáchal všechny ty příšerné věci, které jsi mu přiřkla,“ prohlásila haštěřivě. „Jako zabití Jang-ceho, zranění Vickie, zavraždění pana Tannera a všecko to ostatní. Říkala jsem ti, že nikdo takhle báječný nemůže být šílený zabiják.“
„Myslím,“ řekla Meredith a pohlédla na Elenu, „že bys na Damona jako na adepta na romantický vztah měla zapomenout.“
„Rozhodně,“ potvrdila Elena důrazně. „On pana Tannera zabil, Bonnie. A podle zdravého rozumu spáchal i ty ostatní útoky; zeptám se ho na to. Ale zatím mám dost problémů poradit si sama se sebou. Věř tomu, Bonnie, že s takovým se zaplést nechceš.“
„Nemám si všímat Damona; nemám si všímat Alarika… Existují snad nějací chlapi, kterých si všímat smím? Teda jestli si je Elena mezitím neotočí všechny kolem prstu? To není fér.“
„Život není fér,“ oznámila jí Meredith drsně. „Ale poslyš, Eleno, i kdyby ta tvoje cizí Síla existovala, co myslíš, že to vlastně je? Jak to vypadá?“
„Já nevím. Je to cosi strašně silného – ale dokáže se to maskovat, takže to neucítíme. Dokáže to vypadat jako úplně obyčejný člověk. A proto jsem k vám přišla pro pomoc, může to být úplně kdokoli z Fell’s Church. Je to tak, jak říkala Bonnie dneska při mši: nikdo není tím, kým se zdá.“
Bonnie se zatvářila zoufale. „Nepamatuju se, že bych něco takového říkala.“
„Ale řeklas to. ‚Nikdo není tím, kým se zdá‘,“ citovala Elena znovu a s důrazem. „Nikdo.“ Pohlédla na Meredith, ale oči pod elegantně vykrouženým obočím byly klidné a vzdálené.
„No, to by pak byli podezřelí všichni,“ prohlásila Meredith svým nevzrušeným hlasem. „Je to tak?“
„Je to tak,“ potvrdila Elena. „Ale měly bychom si na to vzít radši blok a tužku a udělat si seznam těch nejpodezřelejších. Damon a Stefan už mi potvrdili, že pomůžou s pátráním, a pokud pomůžete i vy, budeme mít podstatně větší šanci to objevit.“ Dostávala se do tempa. Vždycky byla dobrá organizátorka – od plánů, jak získat kluka, až po dobročinné podniky. Tohle byla jen o něco závažnější varianta jejích oblíbených plánů A a B.
Meredith podala blok a tužku Bonnii, která se na ně podívala, pak pohlédla na Meredith a pak na Elenu. „No dobře,“ prohlásila, „ale koho tam napíšeme?“
„No, asi každého, koho máme důvod podezřívat, že by mohl být cizí Silou. Každého, kdo mohl provést něco z toho, co víme, že udělala: zavřít Stefana do studny, pronásledovat mě, poštvat na lidi psy. Každého, u koho jsme si všimli, že se chová divně.“
„Matt,“ řekla Bonnie a rozepsala se. „A Vickie. A Robert.“
„Bonnie!“ zvolaly Elena i Meredith zároveň.
Bonnie vzhlédla. „No, Matt se chová divně, a stejně tak Vickie, už celé měsíce. A Robert se poflakoval před kostelem před mší, ale dovnitř nešel…“
„Ale Bonnie, přiznejme si…“ začala Meredith. „Vickie je oběť, ne podezřelá. A jestli je Matt cizí Síla, tak já jsem královna ze Sáby. A co se týče Roberta…“
„Dobře, zase jsem to škrtla,“ oznámila Bonnie chladně. „A teď si poslechneme tvoje návrhy.“
„Ne, počkat,“ zarazila je Elena. „Bonnie, počkej chvilku.“ Cosi se jí vybavilo, cosi, co v ní hlodalo už nějakou dobu, vlastně… už od mše. Když si vzpomněla, dokončila myšlenku nahlas. „Víte, taky jsem viděla Roberta před kostelem, když jsem se schovávala na kůru. Bylo to těsně předtím, než zaútočili ti psi. Klidil se stranou, jako kdyby věděl, co se chystá.“
„Ale Eleno…“
„Ne, poslouchej, Meredith. Viděla jsem ho i předtím, v sobotu večer u tety Judith. Když mu řekla, že si ho nemůže vzít, měl ve tváři takový výraz… já ti nevím. Ale myslím, že bys ho možná měla na ten seznam napsat znovu, Bonnie.“
Po chvilkovém zaváhání to Bonnie rozvážně učinila. „Koho dál?“ zeptala se.
„No, bojím se, že Alarika,“ odpověděla Elena. „Mrzí mě to, Bonnie, ale vlastně je na prvním místě.“ Převyprávěla jim, co vyslechla toho rána mezi Alarikem a ředitelem. „Není to normální učitel historie; povolali ho sem z nějakého důvodu. Ví, že jsem upír, a hledá mě. A dneska, během toho psího útoku, stál na kraji parkoviště a dělal jakási podivná gesta. On určitě není tím, kým se zdá; jenom zůstává otázkou, kdo vlastně je? Posloucháš mě, Meredith?“
„Ano. Víš, myslím si, že bychom na ten seznam měli přidat i paní Flowersovou. Pamatujete, jak stála u okna penzionu, když jsme přinesli Stefana od té studny? Ale nesešla nám dolů otevřít. To je taky podivné chování.“
Elena přikývla. „Ano. A taky, jak mi pořád zavěšovala, když jsem Stefanovi volala. A rozhodně se na té své samotě drží pěkně stranou. Možná je to jenom potrhlá stará ženská, ale radši ji tam připiš, Bonnie.“ Prohrábla si rukou vlasy a provětrala je vzadu na krku. Bylo jí horko. Nebo… vlastně ne horko, ale jaksi nepohodlně, jako když je vám vedro. Cítila se vyprahlá.
„Tak dobře, zajdeme se k penzionu podívat zítra před vyučováním,“ navrhla Meredith. „Co dalšího ještě můžeme udělat? Podíváme se na ten seznam, Bonnie.“
Bonnie zvedla seznam, aby na něj viděly, a Elena s Meredith se naklonily a četly:
Matt Honeycutt
Vickie Dennettová
Robert Maxwell – Co dělal před kostelem, když zaútočili psi? A co se to dělo večer mezi ním a Eleninou tetou?
Alaric Saltzman – Proč se tolik vyptává? Proč ho povolali do Fell’s Church?
Paní Flowersová – Proč se chová tak divně? Proč nás nepustila dovnitř tu noc, kdy byl Stefan zraněn?
„Dobře,“ řekla Elena. „Myslím, že bychom taky měli zjistit, čí přesně psi byli dneska u kostela. Taky můžete zítra sledovat Alarika ve škole.“
„Já budu sledovat Alarika ve škole,“ oznámila Bonnie rozhodně. „A očistím ho od všeho podezření; ještě uvidíte.“
„Dobře, tak to udělej. Dostaneš ho na starost. Meredith může prověřit paní Flowersovou a já si beru Roberta. Co se týče Stefana a Damona – ty můžeme nasadit na všechny, protože dokážou využívat svoje Síly k prozkoumávání lidských myslí. Ale tenhle seznam ještě není ani zdaleka úplný. Požádám je, aby prošli město a pátrali po jakýchkoli známkách Síly, nebo po čemkoli neobvyklém. Dokážou to určitě rozeznat líp než já.“
Elena se opřela a bezděky si olízla rty. Opravdu je vyprahlá. Všimla si něčeho, co nikdy dřív nezaznamenala: jemného přediva žilek zevnitř Bonniina zápěstí. Bonnie ještě pořád držela blok a pokožku na ruce měla tak průsvitnou, že se skrze ni modré žilky rýsovaly úplně zřetelně. Elena si přála, aby bývala dávala pozor, když ve škole probírali anatomii člověka; jak se asi tahle žíla jmenuje, ta veliká, která se rozvětvuje jako strom?
„Eleno. Eleno!“
Elena s leknutím vzhlédla a uviděla Meredithiny ostražité tmavé oči a Bonniin vystrašený výraz. Teprve teď si uvědomila, že se sklání blízko k Boniině zápěstí a tře tu největší žílu palcem.
„Omlouvám se,“ zamumlala a odsedla si. Ale stále cítila, že má špičáky prodloužené a připravené. Bylo to jako nosit sponky – zřetelně vnímala rozdíl váhy. Uvědomila si, že uklidňující úsměv, který věnovala Bonnii, neměl kýžený účinek. Bonnie vypadala vyděšeně, což bylo hloupé. Bonnie by měla vědět, že by jí Elena nikdy neublížila. A dneska nemá velký hlad; nikdy toho moc nesnědla. Mohla by získat všechno, co potřebuje, z té žilky na zápěstí…
Elena vyskočila na nohy a vyrazila k oknu. Opřela se o okenní rám a nechala si obličej ovívat chladivým nočním větrem. Cítila závrať a nemohla popadnout dech.
Co to proboha dělám? Otočila se a uviděla Bonnii, jak se tiskne k Meredith, a obě vypadají vyděšené k smrti. Nedokázala snést, že se na ni takhle dívají.
„Je mi to líto,“ řekla. „Tohle jsem nechtěla, Bonnie. Podívej, už nepůjdu ani o krok blíž. Než jsem sem šla, měla jsem se najíst. Damon říkal, že později dostanu hlad.“
Bonnie polkla a vypadala ještě vyděšeněji. „Najíst?“
„Ano, samozřejmě,“ odpověděla Elena kysele. Všechny žíly ji pálily; tak takový je to pocit. Stefan jí to popisoval, ale nikdy tomu doopravdy neporozuměla; nikdy si neuvědomila, čím musí procházet, když se ho zmocní touha po krvi. Bylo to příšerné, nedalo se tomu vzdorovat. „Čím myslíš, že se teď živím, vzduchem?“ dodala vzdorně. „Teď je ze mě lovec a radši bych měla vyrazit na lov.“
Bonnie a Meredith se s tím snažily vypořádat; poznala, že se pokoušejí, ale viděla i odpor v jejich očích. Soustředila se na své nové smysly, otevřela se noci a hledala Stefanovu nebo Damonovu přítomnost. Bylo to obtížné, protože žádný z nich ‚nevysílal‘ svou myslí tak, jako té noci, kdy spolu zápasili, ale přesto měla dojem, že zachytila záchvěv Sil kdesi ve městě. Ale nedokázala komunikovat, a to zklamání jí způsobilo ještě žhavější pálení v žilách. Právě se rozhodla, že si poradí bez nich, když se jí záclony vzedmuly do tváře závanem větru. Bonnie sebou škubla leknutím a shodila lampičku z nočního stolku, takže se pokoj ponořil do tmy. Meredith zanadávala a začala ji hledat. Záclony divoce povlávaly v záblescích podivného světla a Bonnie neměla daleko k hysterii.
Když se jim podařilo našroubovat zpátky žárovku, světlo odhalilo Damona, jak ležérně sedí na okenním rámu, ale nohy drží venku. Usmíval se na ně svým nejdivočejším úsměvem.
„Vadilo by vám, kdybych vešel?“ zeptal se. „Tohle je nepohodlné.“
Elena se ohlédla na Bonnii a Meredith, které se tiskly k šatníku a vypadaly zároveň vyděšeně i hypnotizovaně. Rozčileně zavrtěla hlavou.
„A to jsem si myslela, že se vyžívám v dramatických příchodech na scénu,“ podotkla. „Velmi vtipné, Damone. Teď půjdeme.“
„Když máš svoje dvě krásné kamarádky přímo tady?“ Damon se usmál na Bonnii a Meredith. „Kromě toho jsem právě přišel. To nemá nikdo tolik slušnosti, aby mě pozval dál?“
Bonnie, která bezmocně upírala pohled na jeho tvář, poněkud zjihla. Rty, které měla předtím pootevřené hrůzou, se rozevřely ještě víc. Elena rozeznala příznaky hrozící pohromy.
„Ne, nepozve,“ odsekla a postavila se přesně mezi Damona a kamarádky. „Tyhle nejsou pro tebe, Damone – ani teď, ani jindy.“ Všimla si výzvy v jeho pohledu a šibalsky dodala: „A vůbec, já odcházím. Nevím, jak ty, ale já jdu lovit.“ Uklidnilo ji, když nedaleko ucítila Stefanovu blízkost – zřejmě na střeše – a uslyšela, jak se k ní přidal: My jdeme lovit, Damone. Ty si tu klidně můžeš sedět celou noc, jestli chceš.
Damon přijal porážku elegantně, poslal Bonnii ještě jeden pobavený pohled a zmizel z okna. Bonnie a Meredith se vyděšeně vrhly k oknu a zřejmě se děsily, že spadl a je na místě mrtvý.
„Je v pořádku,“ uklidňovala je Elena a znovu zavrtěla hlavou. „A nedělejte si starosti, nedovolím mu, aby se vrátil. Sejdeme se tu zítra ve stejnou dobu. Dobrou noc.“
„Ale, Eleno…“ Meredith se zarazila. „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli se nechceš převlíknout.“
Elena se pořádně prohlédla. Róba z devatenáctého století byla rozedraná a ucouraná, jemný bílý mušelín byl místy na cáry. Ale nebyl čas se převlékat; potřebuje se nakrmit hned.
„To bude muset počkat,“ odpověděla. „Uvidíme se zítra.“ A vyskočila oknem stejně jako předtím Damon. Když se naposledy ohlédla, viděla, jak za ní ohromeně hledí.
Její přistání se lepšila; tentokrát si neodřela kolena. Stefan už na ni čekal a zahalil ji do čehosi tmavého a teplého.
„To je tvůj plášť,“ uvědomila si potěšeně. Na okamžik se jeden na druhého usmáli, když si vzpomněli, jak jej měla na sobě poprvé, když ji zachránil na hřbitově před Tylerem a pak ji vzal do svého pokoje, aby se upravila. Tenkrát měl ještě strach se jí dotknout. Ale o to jsem se postarala poměrně rychle, pomyslela si Elena a usmívala se mu do očí.
„Myslel jsem, že jdeme lovit,“ ozval se Damon.
Elena úsměv obrátila k němu, aniž pustila Stefanovu dlaň. „Taky že ano,“ odpověděla. „Kam půjdeme?“
„Do některého domu v téhle ulici,“ navrhl Damon.
„Do lesů,“ řekl Stefan.
„Do lesů,“ rozhodla Elena. „Nebudeme ubližovat lidem a nebudeme zabíjet. Takhle se to patří, Stefane?“
Oplatil jí stisk ruky. „Takhle se to patří,“ potvrdil tiše.
Damon zmlsaně zkřivil rty. „A co přesně v těch lesích budeme lovit? Nebo se radši ani nemám ptát? Ondatry? Skunky? Termity?“ Očima vyhledal Elenin pohled a klesl hlasem. „Pojď se mnou a ukážu ti opravdový lov.“
„Můžeme to vzít přes hřbitov,“ navrhla Elena a Damona ignorovala.
„Vysoká se celou noc pase na otevřených prostranstvích,“ poučil ji Stefan, „ale budeme muset být při lovu obezřetní, slyší skoro stejně dobře jako my.“
Tak někdy jindy, zaslechla Elena v mysli Damonův hlas.