10. kapitola (G)
16 °C
„Myslíš, že musíme tu knížku tahat domů?" zeptala jsem se Olivie. „Myslím takovou tu Co je pod povrchem, nebo jak se to jmenuje, jak si z ní máme něco přečíst. Nebo ji můžu nechat tady?"
S náručí plnou knížek přibouchla dvířka skříňky. Měla na očích brýle na čtení s řetízkem kolem nožiček, aby se daly pověsit na krk. Na Olivii kupodivu vypadaly dobře, něco ve stylu „fešná slečna knihovnice". „Já si ji beru. Toho čtení je docela hodně."
Zalovila jsem ve skříňce po učebnici. Na chodbě za námi to hučelo jak v obrovském úle, jak si všichni skládali věci a spěchali domů. Už od rána jsem sbírala odvahu, abych Olivii pověděla o těch třech vlcích. Jindy bych si s tím vůbec nelámala hlavu, ale po tom, co jsme se včera skoro pohádaly, mi na to pořád nepřipadala správná chvíle. Teď jsem měla poslední příležitost. Zhluboka jsem se nadechla. „Včera jsem viděla vlky."
Olivie listovala knížkou na vrcholku hromádky a vůbec si neuvědomovala, jak zásadní zprávu pro ni mám. „Jo? Které?"
„Tu protivnou vlčici, toho černého a jednoho nového." Ještě pořád jsem váhala, jestli jí svěřit, co jsem viděla. Zajímala se o vlky mnohem víc než Rachel a kromě ní jsem neznala nikoho, s kým bych si o nich mohla promluvit. I mně samotné to znělo šíleně, když jsem si představovala, co jí řeknu. Ale od včerejšího večera mě to tajemství svíralo jako krunýř, tísnilo mě na prsou a stahovalo mi hrdlo. Tiše, překotně jsem to ze sebe vysypala. „Olivie, zní to jako totální pitomost. Ale ten nový vlk... mně připadá, že když vlci zaútočili na Jacka, něco se stalo."
Zůstala na mě nevěřícně koukat.
„Na Jacka Culpepera," dodala jsem na vysvětlenou.
„Já vím, koho myslíš." Olivie svraštila čelo a sjela pohledem ke skříňce.
Dívala jsem se na její stažené obočí a skoro litovala, že jsem na tohle téma vůbec začínala. „Připadalo mi, že jsem ho v tom lese potkala," vzdychla jsem. „Jacka. A byl z něj..." Zaváhala jsem.
„Vlk?" Olivie srazila paty, až to cvaklo (nikdy dřív jsem neviděla, že by to někdo doopravdy udělal, pokud nepočítám Čaroděje ze země Oz), a se zdviženým obočím se ke mně prudce obrátila. „Ty jsi vážně cvok." V hluku studentů natěsnaných všude kolem nás jsem ji stěží slyšela. „Hele, je to moc hezká představa a já chápu, proč bys tomu ráda věřila, ale jsi cvok. Promiň."
Naklonila jsem se k ní, i když v okolním rámusu jsem měla co dělat, abych se vůbec slyšela. „Olivie, viděla jsem to na vlastní oči. Měl oči přesně jako Jack. A slyšela jsem Jackův hlas." Její pochybnosti mě samozřejmě zviklaly, ale nehodlala jsem to dát najevo. „Já myslím, že ho vlci proměnili v jednoho ze smečky. Počkej, jaks to vlastně myslela, že bych tomu ráda věřila?"
Než se obrátila k odchodu, dlouze se na mě zadívala. „Grace, prosím tě. Nemysli si, že nevím, o co ti jde."
„O co mi teda jde?"
Odpověděla další otázkou. „Takže jsou všichni vlkodlaci?"
„Jak to myslíš? Celá smečka? Já nevím. To mě nenapadlo." Vůbec mi ta myšlenka nepřišla na mysl. Mohlo mě to napadnout, ale nenapadlo. Nechtělo se mi tomu věřit. Že by se na ty dlouhé měsíce vytrácel právě proto? Že by v té době byl člověkem? Ta představa byla nesnesitelná, už jen proto, že jsem si jí přála uvěřit tak silně, až to bolelo.
„Jasně, jak by mohlo. Nepřipadá ti ta tvoje posedlost už tak trochu ujetá, Grace?"
„To není posedlost." Nečekala jsem, že má obrana vyzní tak chabě.
Studenti se po nás začali podrážděně ohlížet, protože Olivie se uprostřed chodby najednou zastavila a položila si prst na bradu. „Nemyslíš na nic jiného, nemluvíš o ničem jiném a se mnou se taky chceš bavit jen o nich. Počkat, neříká se tomu náhodou nějak? Jasně, už to mám! Posedlost!"
„Jen mi připadají zajímaví," odsekla jsem. „A myslela jsem, že tobě taky."
„To ano. Ale to neznamená, že jim budu věnovat každou volnou chvíli, že se tím nechám nadobro pohltit. Nepředstavuju si, že jsem jedna z nich." Stáhla oči za brýlemi do úzkých škvírek. „Už nám není třináct, ale někdy mi připadá, že tobě to ještě nedošlo."
Neřekla jsem na to nic. Nedokázala jsem myslet na víc, než že je ke mně strašlivě nespravedlivá. Neměla jsem chuť vůbec jí odpovídat. Nejradši bych se sebrala a nechala ji stát uprostřed chodby. Ale neudělala jsem to. Místo toho jsem nasadila bezvýrazný, ledově klidný tón. „Promiň, že jsem tě s tím takovou dobu otravovala. Musela to být děsná fuška, tvářit se zaujatě."
Olivie se ušklíbla. „Počkej, Grace, vážně. Nechci ze sebe dělat krávu, ale ty to vážně přeháníš."
„Ne, ty mi jen říkáš, že když mi na něčem záleží, je to ujetá posedlost. To je od tebe ohromně..." hledala jsem to správné slovo moc dlouho, takže nakonec nemělo ten správný účinek, „...velkodušné. Díky za pomoc."
„Nebuď jak malá," odsekla Olivie a odstrčila mě, aby mohla projít.
Jakmile byla pryč, celá chodba jako by se rázem ztišila a já ucítila, jak mi hoří tváře. Místo abych se pustila domů, zamířila jsem do prázdné třídy, svezla se na židli a opřela si hlavu do dlaní. Už jsem si ani nevzpomínala, kdy jsme se s Olivií naposledy pohádaly. Viděla jsem každou fotografii, kterou kdy pořídila. Poslouchala jsem nekonečné stížnosti na rodiče, kteří z ní chtějí mít ve všem premiantku. Měla jsem právo po ní chtít, aby mě aspoň vyslechla.
Proud myšlenek mi přetrhlo zavrzání korkového podpatku na podlaze a vzápětí, vteřinu předtím, než jsem zvedla oči a uviděla u lavice Isabel Culpeperovou, ke mně dolehl závan luxusního parfému.
„Slyšela jsem, že jste si včera s tím policajtem povídali o vlcích." Mluvila lehkým, nenuceným tónem, jen výraz v očích ji prozrazoval. V první chvíli mi jí bylo líto, ale při jejích dalších slovech mě všechna lítost přešla. „Nechci se ukvapovat, takže nechávám otevřenou možnost, že jsi jen nevinná oběť nedostatečné informovanosti, a ne totální idiot. Prý lidem vykládáš, že vlci nejsou problém. Tak to ti nejspíš ušla poslední novinka: Mně tyhle zvířata zabily bratra."
„Je mi líto, co se Jackovi stalo," vyhrkla jsem a automaticky se chystala vyrazit na obranu svého vlka. Na okamžik jsem si vzpomněla na Jackovy oči a zauvažovala, co by takové odhalení mohlo pro Isabel znamenat, ale vzápětí jsem tu myšlenku zavrhla. Olivie mě možná měla za cvoka, protože věřím na vlkodlaky, jenže Isabel by nejspíš vytáčela číslo místního blázince ještě dřív, než bych dokončila první větu.
„Buď. Zticha," vyštěkla Isabel, než jsem se v myšlenkách dostala až sem. „Je mi jasné, že mi teď budeš tvrdit, že vlci nejsou nebezpeční. Tak to je, jak vidno, velký omyl. A je taky jasné, že s tím konečně bude někdo muset něco udělat."
Vzpomněla jsem si, jak ve třídě nedávno přišla řeč na Toma Culpepera a jeho vycpaná zvířata. Představila jsem si svého vlka mezi nimi, vycpaného a se skleněnýma očima. „Nemůžeš vědět, jestli to opravdu byli vlci. Třeba ho..." zarazila jsem se. Věděla jsem, že to udělali oni. „Hele, uznávám, že na tom není něco v pořádku. Ale mohl to klidně být jen jeden vlk. Zbytek smečky s tím dost možná nemá vůbec nic..."
„Není nad nestrannost," skočila mi Isabel do řeči a dlouze se na mě zadívala. „Tak já ti něco povím," řekla pak. „Na tvým místě bych na tu tvou greenpeaceovskou lásku k vlkům co nejrychleji zapomněla, protože ať se ti to líbí nebo ne, moc dlouho už si je tu neužijeme."
„Proč to říkáš?" Hlas se mi zadrhl.
„Mám plný zuby lidí, co tvrděj, že jsou vlci neškodní. Vždyť ho zabili. Ale víš ty co? Už je s nima amen. Dneska." Isabel klepla prsty do lavice. „Těšilo mě."
Než se stihla otočit k odchodu, chytila jsem ji za zápěstí, nebo spíš za sadu širokých náramků. „Co tím chceš říct?"
Isabel se významně zahleděla na ruku, kterou jsem ji držela, ale já ji neodtáhla. Přesně tuhle otázku chtěla slyšet. „Co se stalo Jackovi, už se víckrát nebude opakovat. Všechny vlky zabijou. Dneska. Teď."
Vytrhla se mi z najednou ochablého sevření a vyplula dveřmi na chodbu.
Ještě vteřinu jsem zůstala s rozpáleným obličejem sedět v lavici a přebírala její slova tam a zase zpátky.
A pak jsem vyskočila ze židle, až se mi poznámky jako zemdlelí ptáci rozletěly všude kolem. Nechala jsem je ležet, kam dopadly, a běžela k autu.
Dopadla jsem na sedadlo za volantem a lapala po dechu. Isabelina slova mi zněla v hlavě pořád dokola. Nikdy mě nenapadlo, že by vlci mohli být zranitelní, ale jakmile jsem si představila, čeho je schopný maloměstský právník a velkohubý ješita, jako je Tom Culpeper, zvlášť když ho pohání potlačovaný vztek a zármutek a v záloze má dost peněz a vlivu, připadali mi najednou nesmírně křehcí a bezbranní.
Zastrčila jsem klíček do zapalování a auto se s rachtáním neochotně probralo k životu. Očima jsem sledovala řadu žlutých autobusů vyrovnaných u obrubníku a halasné hloučky studentů na chodníku, ale v představách jsem už viděla křídově bílou linii bříz za naším domem. Opravdu se místní lovci vypravili na vlky? Jdou v tuhle chvíli po jejich stopách?
Musela jsem co nejrychleji domů.
Motor zhasl, jak jsem nejistou nohou nešlápla na chatrnou spojku dost citlivě.
„Panebože," vyhrkla jsem a rozhlédla se, kolik lidí vidělo, že mi chcíplo auto. Ne že by to byla poslední dobou nějaká vzácnost, zvlášť co mi začalo odcházet chlazení, ale většinou se mi dařilo spojku přelstít a dostat se na silnici bez velké újmy na sebevědomí. Kousla jsem se do rtu, silou vůle se uklidnila a podařilo se mi znovu nastartovat.
Ze školy domů jsem měla na vybranou dvě trasy. Jedna byla kratší, ale muselo se cestou zastavovat na semaforech a stopkách, což dneska nepřicházelo v úvahu. Takhle rozrušená bych nejspíš nezvládla soustředit se na vrtochy svého auta a rozhodně jsem nepotřebovala zůstat trčet někde u silnice. Druhá trasa byla o maličko delší, ale byly na ní jen dvě stopky. A navíc vedla po okraji Hraničního lesa, kde žili vlci.
Šlapala jsem na plyn, jak nejvíc jsem si troufala, a žaludek se mi obracel nervozitou. Najednou sebou auto nezvykle zaškubalo a já rychle mrkla na kontrolky. Motor se začínal přehřívat. Krám jeden zatracená. Věčná škoda, že se mnou táta ještě nezajel do bazaru, jak sliboval.
Obloha na obzoru se rozhořela jasnou červení a proužky mraků nad stromy se změnily v krvavé šmouhy. V uších mi bušila krev a po kůži přebíhalo elektrizující mravenčení. Každou svou částí mi tělo dávalo najevo, že je něco v nepořádku. Nevěděla jsem, co si hlídat dřív, jestli třesoucí se ruce na volantu nebo nutkání vycenit zuby a pustit se do boje.
Kousek před sebou jsem zahlédla řadu pickupů zaparkovaných na kraji silnice. Jejich reflektory probleskovaly v paprscích dohasínajícího dne a tu a tam osvětlovaly okraj lesa. Na konci řady se nad korbu nakláněla jakási postava a já na dálku nedokázala rozeznat, co drží v ruce. Žaludek se mi znovu zhoupl, a když jsem povolila nohu na plynu, auto zachrchlalo a zhaslo. V přízračném tichu jsem klouzala dál jen setrvačností.
Otočila jsem klíčkem, ale s roztřesenýma rukama a kontrolkou chlazení v červeném pásmu jsem neměla moc šancí na úspěch. Motor zaškytal, ale nenamáhal se naskočit. Měla jsem do toho bazaru zajet sama. Táta mi přece dal k dispozici svou šekovou knížku.
Přibrzdila jsem a nechala auto dojet na konec řady pickupů. Zavolala jsem mobilem mámě do ateliéru, ale neozvala se. Nejspíš už byla v galerii a chystala vernisáž. Netrápilo mě, jak se dostanu domů, byla jsem dost blízko, abych pohodlně došla. Spíš mi dělaly hlavu tyhle pickupy. Znamenalo to totiž, že Isabel mluvila pravdu.
Vystoupila jsem na krajnici a uviděla vedle nejbližšího vozu známou postavu. Byl to policista Koenig, tentokrát v civilu, a bubnoval prsty do kapoty. Když jsem k němu přišla blíž, žaludek pořád jako na vodě, zvedl ke mně oči a prsty mu strnuly. Měl na hlavě jasně oranžovou čepici a v ohbí lokte držel pušku.
„Potíže s autem?" zeptal se.
Rychle jsem se otočila, jak za mnou práskly dveře od auta. U silnice stál další vůz a po krajnici od něj odcházeli dva lovci v oranžových čapkách. Podívala jsem se směrem, kterým měli namířeno, a zajíkla jsem se. Na kraji cesty postávaly v těsných hloučcích desítky lovců s puškami, tlumeně se bavili a očividně hořeli nedočkavostí. Přimhouřenýma očima jsem se zahleděla mezi obrysy stromů za mělkým příkopem. Les byl posetý oranžovými čapkami, jako by se po něm rozlézala nákaza.
Lov už začal.
Obrátila jsem se zpátky ke Koenigovi a ukázala na jeho pušku. „To máte na vlky?"
Koenig se zatvářil, jako by zapomněl, že něco drží. „To je..."
Z lesa za jeho zády cosi prásklo, až jsme oba nadskočili. Partička u silnice zavýskla nadšením.
„Co to bylo?" zeptala jsem se, i když jsem to dobře věděla. Byl to výstřel. V Hraničním lese. Samotnou mě překvapilo, jak mám klidný hlas. „To loví vlky, viďte?"
„Neberte si to osobně, slečno," obrátil se ke mně Koenig, „ale měla byste počkat v autě. Odvezu vás pak domů, když budete chtít, ale bude to chvilku trvat."
Z lesa k nám dolehly výkřiky a odněkud z větší dálky další výstřel. Proboha. Vlci! Můj vlk! Popadla jsem Koeniga za rukáv. „Řekněte jim, ať toho nechají! Tam nemůžou střílet!"
Koenig o krok ustoupil a vytrhl se mi ze sevření. „Slečno..."
Kdesi v dálce to znovu třesklo, tichý, nenápadný zvuk. Jasně jsem viděla před očima, jak vlk dopadá na zem a jak se převaluje, jednou, podruhé, s dírou v boku a mrtvýma očima. Nedokázala jsem myslet, ale slova se ze mě řinula sama. „Máte přece telefon. Zavolejte jim a řekněte, ať toho nechají. Mám tam kamarádku! Šla tam odpoledne fotit. Sem do lesa. Prosím vás, zavolejte jim!"
„Cože?" Koenig strnul. „Tam někdo je? Víte to jistě?"
„Ano," přikývla jsem bez váhání. Věděla jsem to naprosto jistě. „Prosím vás, zavolejte jim."
Pánbu žehnej suchopárnému policistovi Koenigovi, protože se na nic dalšího neptal. Vytáhl z kapsy mobil, vymačkal číslo a zvedl telefon k uchu. Obočí se mu stáhlo do rovné, přísné linky. Za okamžik telefon odtáhl od ucha a podíval se na displej. „Je na příjmu," zamumlal a zkusil to znovu. Stála jsem vedle jeho vozu, ruce zkřížené na prsou, jak mi pod nehty plíživě zalézala zima, a dívala jsem se, jak slunce mizí za stromy a místo něj se na silnici pokládá šedý soumrak. Potmě toho přece musí nechat. Jenže něco mi napovídalo, že i když u silnice hlídkuje policista, nemusí to znamenat, že je tahle akce legální.
Koenig zavrtěl hlavou, pohled upřený na telefon. „Nejde to. Počkejte, nemusíte si dělat starosti, všichni jsou velice opatrní. Určitě by nestříleli po člověku. Ale stejně je dojdu upozornit, jen co zamknu pušku do auta. Hned to bude."
Obrátil se, aby uložil pušku dovnitř, a v tu chvíli práskl v lese další výstřel a ve mně jako by něco povolilo. Už jsem nevydržela čekat ani vteřinu. Nechala jsem Koeniga Koenigem, přeskočila jsem příkop a vydrápala se do svahu mezi stromy. Slyšela jsem, jak za mnou volá, ale to už jsem byla v lese. Musela jsem to zarazit, varovat svého vlka, cokoli. Musela jsem něco podniknout.
Jenže už když jsem se v běhu vyhýbala kmenům a přeskakovala padlé klády, hlavou mi táhla jediná myšlenka: Jdu moc pozdě.