11. kapitola (S)
10°C
Běželi jsme. Řinuli jsme se neslyšně skrz ostružiní a kolem stromů jako temné kapky vody a muži nás hnali před sebou.
Lesy, které jsem znal a které mě chránily, teď byly skrz naskrz prošpikované jejich ostrým pachem, jejich křikem. Přebíhal jsem mezi ostatními vlky sem tam, chvíli na špici a chvíli v závěsu, držel jsem smečku pohromadě. Neznal jsem padlé stromy a nízké křoví, které se mi míhalo pod nohama, a abych neklopýtl, odrážel jsem se k letu, k dlouhým, nekonečným skokům, při kterých jsem se skoro nedotýkal země.
Děsilo mě, že nevím, kde jsem.
Vyměňovali jsme si mezi sebou ve svém neumělém jazyce beze slov jednoduché obrázky: temné postavy za námi, postavy korunované varovně jasnou skvrnou, nehybní, chladní vlci a pach smrti v chřípí.
Nenadálé prásknutí mě ohlušilo a vyvedlo z rovnováhy. Vedle sebe jsem zaslechl tiché zakvílení. Věděl jsem, který vlk to je, ani jsem nemusel otáčet hlavu. Nebyl čas zastavit, a i kdybych to udělal, nebylo by to nic platné.
Do nozder mi pronikl nový pach, pach zahnívající hlíny a stojaté vody. Jezero. Zaháněli nás k jezeru. Ve stejnou chvíli jako Paulovi, vůdci smečky, mi v duchu naskočil zřetelný obraz. Pomalé vlnky na okraji vody, tu a tam v chudé půdě neduživá borovice a po obou stranách nekonečné břehy jezera.
Smečka vlků schoulená na holém břehu. Bez naděje na únik.
Byli jsme štvaná zvěř. Klouzali jsme před nimi jako lesní přízraky a jeden po druhém podléhali, ať jsme se bránili nebo ne. Ostatní běželi dál směrem k jezeru. Ale já se zastavil.