2. kapitola (Sam)
-10°C Stáhli tu holčičku z houpačky na dvorku a vlekli ji do lesa. Ve sněhu po ní zůstávala mělká brázda, stopa vedoucí z jejího světa do mého. Viděl jsem, jak se to seběhlo. A nezarazil jsem to. Byla to ta nejdelší, nejstudenější zima, jakou jsem pamatoval. Den za dnem pod bledým, nanicovatým sluncem. A ten hlad, hlodavý a spalující hlad, neukojitelný pán. Celý měsíc se nic ani nepohnulo, promrzlá krajina ztuhla do bezbarvé diorámy bez života. Jednoho z nás zastřelili, když se pokoušel ukrást z něčího prahu za domem pár odpadků, a zbytek smečky se pak držel v lesích a nechával se pomalu umořit hladem. Čekali jsme na teplo, na svoje stará těla. Až našli tu malou. Až zaútočili. Nahrbeně se stáhli kolem ní, vrčeli a chňapali, rvali se o to, kdo zatne zuby do úlovku jako první. Já to viděl. Viděl jsem, jak se jim nedočkavě zachvívají boky. Viděl jsem, jak škubou jejím tělem sem tam, až pod ní ve sněhu zůstalo vydřené místo. Viděl jsem rudě potřísněné tlamy. A přesto jsem to nezarazil. Patřil jsem ve smečce k těm nejpřednějším, o to se Beck s Paulem včas postarali, a mohl jsem se beze všeho vklínit mezi ně, ale držel jsem se zpátky a po kotníky ve sněhu se třásl zimou. Z holčičky vycházel pach tepla a života - a ze všeho nejvíc pach člověka. Tak co to s ní je? Proč se nebrání, když je živá? Cítil jsem její krev, jasnou, hřejivou vůni uprostřed mrtvého, mrazivého světa. Viděl jsem, jak Salem škube hlavou, když na ní trhá šaty, a jak se celý třese. Žaludek se mi stáhl, až to zabolelo - nejedl jsem už celou věčnost. Nejradši bych se protlačil vedle Salema a tvářil se, že necítím její lidství, neslyším její tichounký nářek. Byla tak maličká pod naší dravostí, a smečka se k ní tlačila blíž a blíž, odhodlaná vyměnit její život za ty naše. Zavrčel jsem, ukázal zuby a vrhl se mezi ně. Salem po mně naprázdno chňapl, ale stál jsem ve smečce výš než on, jakkoli jsem byl mladý a k smrti vyhladovělý. Paul varovně zavrčel, aby podpořil můj nárok. Stál jsem těsně u ní a ona se dívala nepřítomnýma očima někam vysoko do nekonečného nebe. Možná byla mrtvá. Strčil jsem jí čenich do dlaně, a její vůně, směs cukru, másla a soli, mi připomněla jiný život. Pak jsem uviděl její oči. Byla při vědomí. Byla živá. Dívala se mi do očí děsivě přímým, upřímným pohledem, před kterým se nedalo uhnout. Ucouvl jsem, stáhl se a znovu se rozklepal. Tentokrát mnou ale necloumal vztek. Její oči upřené do mých. Její krev na mé tváři. Trhalo mě to na kusy, uvnitř i zvenčí. Její život. Můj život. Smečka se přede mnou ostražitě rozestoupila. Vrčeli na mě, protože jsem už nebyl jedním z nich, cenili zuby nad kořistí. Napadlo mě, že je to ta nejkrásnější dívenka, jakou jsem kdy viděl, drobounký zakrvácený andílek ve sněhu, a oni že ji chtějí zničit. Já to viděl. Viděl jsem ji tak, jak jsem nikdy dřív nic neviděl. A zarazil jsem to.