20. kapitola (S)
4°C
Té noci jsem ležel v Graceině posteli, rozrušený ze zprávy o Jackovi na školním parkovišti, a bez naděje na spánek zíral do černoty prosvícené jen bledou svatozáří jejích vlasů na polštáři. Myslel jsem na vlky, kteří se nechovali jako vlci. Myslel jsem na Christu Bohlmannovou.
Nevzpomněl jsem si na ni už celá léta, ale když mi Grace ustaraně líčila, jak se Jack potlouká v místech, kam nepatří, najednou mi vyvstala před očima.
Vybavil jsem si den, kdy jsem ji viděl naposledy, den, kdy se Christa s Beckem hádali v kuchyni, v obýváku, na chodbě a pak znovu v kuchyni, a celou tu dobu na sebe řvali a vrčeli jako vlci, když si jdou po krku. Byl jsem ještě malý, něco kolem osmi, a Beck mi připadal jako obr, vytáhlý rozběsněný obr, který jen stěží potlačuje zlost. Z místnosti do místnosti, pořád dokola, on a mladá podsaditá Christa s tváří zarudlou vzteklými skvrnami.
„Zabilas dva lidi, Christo. Kdy už ti to dojde?"
„Zabila? Že jsem je zabila?" Její hlas mi pronikavě drásal uši jako skřípání nehtů o sklo. „A co já? Podívej se na mě. To já jsem vyřízená."
„Nejsi," okřikl ji Beck. „Ještě pořád dýcháš, nebo snad ne? Tluče ti srdce. To se o těch dvou ubožácích říct nedá."
Vzpomínám si, jak jsem se při jejím výkřiku schoulil do sebe. „Tohle není žádný život!" zavyla chraplavě, že jí bylo stěží rozumět.
Beck se do ní pustil, že je sobecká a nezodpovědná, a ona mu odpovídala vodopádem výrazů, jaké jsem nikdy neslyšel. Úplně mě to šokovalo.
„A co ten chudák ve sklepě?" vyštěkl Beck. Krčil jsem se v chodbě a viděl jen jeho záda. „Tys ho kousla, Christo. To tys mu zničila život. A zabila jsi dva lidi jen proto, že ti řekli něco, co se ti nelíbilo. Čekal bych, že toho budeš aspoň trochu litovat. Krucinál, můžeš mi nějak zaručit, že se to víckrát nestane?"
„Proč bych ti měla něco zaručovat? Co jsi kdy udělal ty pro mě?" odsekla Christa a já viděl, jak jí cuká v ramenou. „To si říkáte smečka? Jste banda ufňukanců. Že se nestydíte. Jste normální sekta. Já si budu dělat, co chci. Naložím s tímhle mizerným životem, jak sama uznám za vhodné."
Když Beck promluvil, zněl jeho hlas najednou děsivě klidně. Vzpomínám si, že mi v té chvíli přišlo Christy líto, protože se Beck zklidnil přesně v okamžiku, kdy byl rozzlobený na nejvyšší míru. „Slib mi, že se to víckrát nestane."
Podívala se přímo na mě... vlastně ne na mě, skrze mě. Duchem byla někde docela jinde, mimo realitu jejího proměňujícího se těla. Všiml jsem si naběhlé žíly uprostřed čela a nehtů, ze kterých už byly drápy. „Tobě se nemám proč zodpovídat. Kašlu na tebe."
„Vypadni z mého domu," řekl Beck skoro neslyšně.
A ona vypadla. Práskla za sebou prosklenými dveřmi, až v kredenci zařinčelo nádobí, a chvíli nato jsem slyšel znovu otevřít a zavřít, tentokrát potichu. Beck šel za ní.
Bylo tou dobou už tak chladno, že jsem se bál, aby se Beck neproměnil a nenechal mě v domě samotného. Celý vyděšený jsem se pustil z chodby do obýváku, když jsem najednou zaslechl hlasité třesknutí.
Beck neslyšně vklouzl zpátky do domu. Celý se třásl zimou a hrozbou proměny, a opatrně, jako by byla ze skla, položil na kuchyňský pult pušku. Teprve pak si mě všiml. Stál jsem v obýváku, ruce zkřížené na prsou a prsty zaryté do bicepsů.
Do smrti nezapomenu na tón, kterým řekl následující slova: „Nesahej na ni, Same." Mluvil dutým, bezvýrazným hlasem, jako by byl k smrti unavený. Pak odešel do své pracovny a zbytek dne strávil s hlavou položenou na zkřížených pažích na stole. Když se setmělo, vyšli s Ulrikem ven. Mluvili spolu tlumeným polohlasem a já oknem zahlédl, že Ulrik bere z garáže lopatu.
A teď jsem ležel u Grace v posteli a někde venku pobíhal Jack. Z vzteklounů nebývají dobří vlkodlaci.
Zatímco byla Grace ve škole, zajel jsem se podívat k Beckově domu. Příjezdová cesta byla prázdná a v oknech se nesvítilo. Neměl jsem dost odvahy, abych zašel dovnitř a zjistil, jak dlouho už tu nikdo nebyl. Když se o bezpečí smečky nemůže postarat Beck, kdo by měl zařídit, aby Jack nenapáchal žádnou škodu?
Hrdlo se mi sevřelo nevítaným pocitem zodpovědnosti. Beck měl mobil, ale ať jsem lovil v paměti sebevíc, nedokázal jsem si vzpomenout na jeho číslo. Zaryl jsem tvář do polštáře a modlil se, aby Jack nikoho nepokousal. Kdyby s ním začaly být potíže, nevěřil jsem, že bych měl dost síly, abych dokázal zakročit, jak by bylo potřeba.