22. kapitola (S)
17 °C
Vysadil jsem Grace u školy a celou věčnost kroužil po parkovišti, otrávený a zoufalý z Jacka, z deště i ze všech omezení, která přináležela k člověčímu tělu. Cítil jsem nedávnou přítomnost vlka, slabou pižmovou stopu vlčího pachu, ale nedokázal jsem určit směr, kterým šel, ba dokonce jsem si ani nebyl jistý, jestli to opravdu byl Jack. Připadal jsem si jako slepý.
Nakonec jsem vzdal marnou snahu a po pár minutách sezení v autě jsem se rozhodl poddat se touze zajet do Beckova domu. Nenapadalo mě žádné jiné místo, odkud začít s pátráním po Jackovi, a jakmile šlo o vlky obecně, logicky se nabízely lesy za domem. Vyrazil jsem tedy směrem ke svému letnímu útočišti.
Nevěděl jsem, jestli Beck letos vůbec nabral lidskou podobu. Nevybavoval jsem si pořádně ani svoje vlastní letní měsíce. Vzpomínky se mi prolínaly jedna do druhé, až z nich zbyla jen změť ročních období a pachů, které jsem nedokázal zařadit.
Beck procházel proměnou mnohem víc let než já, a nebylo tudíž pravděpodobné, že by byl v létě člověkem, když já jím nebyl. Ale říkal jsem si také, že by mi mělo být dopřáno víc roků existence mezi člověkem a vlkem, než mi podle všeho mělo připadnout. Neměnil jsem se přece až tak dlouho. Kam se poděly všechny moje letní měsíce?
Nutně jsem Becka potřeboval. Potřeboval jsem jeho zkušenosti a rady. Potřeboval jsem vědět, proč mě výstřel z pušky proměnil v člověka. Potřeboval jsem vědět, kolik času s Grace mi zbývá. Potřeboval jsem vědět, jestli se opravdu blíží konec.
„Jsi z nich ze všech nejlepší," řekl mi jednou a já před sebou dodnes vidím, jak se přitom tvářil. Poctivá, solidní, spolehlivá tvář. Kotva v rozbouřeném moři. Rozuměl jsem, co mi tím chce říct: že v sobě mám z celé smečky nejvíc lidskosti. Tohle se odehrálo někdy potom, co vlci stáhli Grace z houpačky.
Když jsem k němu dojel, dům byl pořád stejně temný a prázdný a moje naděje rázem pohasly. Mohlo mě napadnout, že všichni ostatní už prošli zimní změnou. Moc nových přírůstků mezi námi nebylo, když nepočítám Jacka. Schránka na dopisy přetékala obálkami a papírky s oznámením, že další dopisy si má Beck vyzvednout na poště. Všechno jsem vybral a hodil do Graceina auta. Měl jsem i klíček od jeho poštovního boxu, ale na to bylo dost času.
Odmítal jsem si připustit, že už Becka nikdy neuvidím.
Skutečnost byla nicméně taková, že v Beckově nepřítomnosti nebyl nikdo, kdo by Jackovi vysvětlil pravidla hry. Kdo by se postaral, aby se nemotal kolem školy a vůbec civilizace, dokud ho nepřejdou nepředvídatelné proměny, jaké postihují nové vlky. Jeho smrt způsobila smečce už dost nepříjemností a já nehodlal dopustit, aby nás prozradil, ať už by se proměnil na veřejnosti nebo někoho pokousal.
Vzhledem k tomu, že se objevil u školy, rozhodl jsem se vycházet z předpokladu, že stejně tak zkoušel zajít domů, a vyrazil jsem ke Culpeperovým. Kde bydlí, nebylo žádné tajemství, jejich honosnou tudorovskou vilu na dohled od dálnice znalo celé městečko. Co do velikosti neměl dům v Mercy Falls konkurenci. Nečekal jsem, že by touhle denní dobou byl někdo doma, ale pro jistotu jsem zaparkoval Gracein džíp skoro o kilometr dál a zbytek došel borovým lesem pěšky.
Dům byl prázdný, jak jsem očekával, a tyčil se nade mnou jako pohádkový hrad. Při letmé obhlídce kolem dveří jsem narazil na nezaměnitelný vlčí pach.
Nepoznal jsem, jestli už vlezl dovnitř, anebo jestli dům navštívil, když všichni byli pryč, tak jako já, a zase se vrátil do lesa. Rychle jsem se obrátil, zavětřil ve vzduchu a zapátral očima mezi borovicemi po sebemenší známce pohybu, protože jsem si bolestně uvědomoval, jak jsem v lidské podobě zranitelný, ale nic jsem nenašel. Nebo přinejmenším nic tak nápadného, abych to dokázal zachytit lidskými smysly.
Čistě pro jistotu jsem se vloupal do domu, abych se přesvědčil, jestli už tu Jacka náhodou nemají ukrytého ve speciální místnosti vyhrazené pro netvory. Ani s vloupáním jsem neodvedl zrovna čistou práci: prostě jsem cihlou rozbil okénko v zadních dveřích, zubatým otvorem sáhl dovnitř a odemkl si.
Uvnitř jsem znovu nasál vzduch. Připadalo mi, že cítím vlčí pach, ale jen slabý a jakoby vyčpělý. Nebyl jsem si jistý, jestli je takhle cítit právě Jack, ale pustil jsem se po té stopě domem. Čich mě vedl k ohromným dvoukřídlým dveřím z masivního dubu a já nepochyboval, že stopa pokračuje za nimi.
Opatrně jsem je otevřel a zhluboka se nadechl.
Ohromná chodba přede mnou byla plná zvířat. Vycpaných zvířat. A nebyli to žádní roztomilí plyšáčci. V téhle ponuré chodbě s vysokým stropem si člověk připadal jako v muzeu s výstavkou Zvěř Severní Ameriky nebo v nějakém podobném relikviáři zasvěceném smrti. V duchu jsem ze zvyku zalovil po textu k písni, ale napadal mě jediný verš: Na tváři nesem věčný úsměv smrti.
Otřásl jsem se.
V pološeru pronikajícím sem kulatými okny vysoko nad mojí hlavou se zdálo, že je tu dost zvířat na to, aby naplnila celou Noemovu archu. Přímo přede mnou držela liška ve ztuhlé tlamě vycpanou křepelku. O kousek dál se nade mnou vypínal velký černý medvěd s hrozivými drápy nad hlavou. Po kládě se už navěky plížil rys. A tamhle lední medvěd se vším všudy včetně ryby v tlapách. Tak ona se dá vycpat i ryba? To mě nikdy nenapadlo.
A pak jsem mezi vysokou zvěří nejrůznějších tvarů a velikostí uviděl zdroj pachu, který jsem sledoval. Přes rameno se po mně ohlížel vlk, zuby vyceněné a ve skleněných očích vepsanou hrozbu. Přešel jsem k němu a dotkl se ostré srsti. Zatuchlý pach pod mými prsty rozkvetl a jeho tajemství mi přineslo k nozdrám známou vůni: takhle voněl náš les. Naskočila mi husí kůže, bezděky jsem sevřel ruku do pěsti a ustoupil dozadu. Jeden z nás. Nebo třeba ne. Možná to byl prostě jen vlk. Jenže já v našich lesích žádného skutečného vlka nikdy nepotkal.
„Kdo jsi?" zašeptal jsem. Ale oči, jediný prvek, který spojuje obě vlkodlaci podoby, už dávno někdo vydloubl a nahradil skleněnými. Blesklo mi hlavou, jestli se k téhle pochmurné menažerii nepřidá také Derek, kterého ve stejný večer, kdy jsem byl prostřelený, provrtali lovci kulkami jako řešeto. Při tom pomyšlení se mi sevřel žaludek.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po místnosti a vrátil se ke vstupním dveřím. Všechny zvířecí instinkty, které ve mně zbývaly, mě nutily vypadnout z tupého pachu smrti, který tu panoval. Jack tady nebyl. Neměl jsem jediný důvod, proč se tu ještě zdržovat.