23. kapitola (G)
11°C
„Dobré ráno." Táta ke mně zvedl oči od cestovního hrnku, kam si naléval kávu. Na to, že byla sobota, byl podezřele dobře nastrojený, nejspíš na schůzku s nějakým bohatým investorem, kterému by rád prodal některé z okolních letovisek. „V půl deváté mám v kanceláři schůzku s Ralphem. Jde o to středisko ve Wyndhavenu."
Zamrkala jsem ještě kalnýma očima. Od hlavy k patě jsem byla celá ztěžklá a malátná spánkem. „Teď na mě radši nemluv. Ještě nejsem vzhůru." Dokonce i přes ranní otupělost se ve mně ozvalo svědomí. Měla bych k němu být vstřícnější, když jsme se už kolik dnů pořádně neviděli, natož abychom spolu stačili promluvit. Včera jsme se Samem celý večer probírali tu podivnou místnost s vycpanými zvířaty, na kterou narazil u Culpeperových, a lámali jsme si hlavu, kde se Jack ukáže příště. Tohle všední ráno s tátou jako by mě nečekaně vrátilo do života před Samem.
Táta na mě zamával konvicí s kávou. „Dáš si trochu?"
Nastavila jsem mu mističky z dlaní. „Nalej mi sem, umyju si s ní obličej. Kde je máma?" Neslyšela jsem, že by nahoře něco padalo a kácelo se, a přitom když se máma chystala z domu, nikdy se to neobešlo bez spousty neidentifikovatelného bouchání a šoupání bot o podlahu.
„V nějaké galerii v Minneapolis."
„Jak to, že jela tak brzy? Vždyť je skoro včera." Táta neodpověděl. Díval se mi přes hlavu na televizní obrazovku, kde halasila jakási ranní talk show. Hlavní host pořadu v khaki oblečení měl kolem sebe klece a přenosné boxy s mláďaty nejrůznějších zvířat a mně při pohledu na ně vyvstal před očima pokoj s vycpaninami přesně tak, jak mi ho popsal Sam. Táta podmračeně sledoval, jak dva další hosté s přemáháním hladí malou vačici a ta na ně syčí. Odkašlala jsem si. „Tati. Tady jsem. Podej mi prosím tě hrnek a nalej mi kafe, nebo umřu. A ani mě nenapadne odklízet po sobě mrtvolu."
Táta s očima upřenýma na televizi poslepu zalovil v kredenci. Nahmatal můj oblíbený bleděmodrý hrnek, který vyrobila jedna mámina kamarádka, a postrčil ho i s konvicí kávy po pultu ke mně. Nahnula jsem hubičku nad hrnek a do tváře mi zavanul oblak páry.
„Tak jak to jde ve škole, Grace?" zeptala jsem se sama sebe.
Táta přikývl, oči přilepené na koalím mláděti, které se snažilo vydrápat z náruče jednoho z hostů.
„Ále, všechno v pořádku," odpověděla jsem si a táta něco souhlasně zabrumlal. „Nic zvláštního se nedělo," pokračovala jsem, „až na tu bandu pand, co nám tam vtrhla, a pak nás učitelé nechali napospas kanibalům." Na chvíli jsem zmlkla, abych zjistila, jestli jsem ho už zaujala, a pak jsem mlela dál: „V celé škole vypukl požár, pak jsem propadla z dramaťáku a nakonec sex, sex a zase sex."
Táta najednou sklouzl pohledem z obrazovky na mě a zamračil se. „Cos to povídala, že vás v té škole učí?"
Vida, tak přece jen postřehl na začátku víc, než bych čekala. „Nic světoborného. Na angličtině píšeme povídky. Je to děs. Vůbec nemám na psaní talent."
„Vy píšete o sexu?" zeptal se pochybovačně.
Zavrtěla jsem hlavou. „Běž do práce, tati. Ať nepřijdeš pozdě."
Táta se poškrabal na bradě v místě, kde mu při holení unikl neposlušný chlup. „Abych nezapomněl, měl bych Tomovi vrátit ten vytěrák. Nevíš, kam přišel?"
„Komu že máš vrátit co?"
„Vytěrák na pušku. Musel jsem ho nechat na pultu. Nebo možná pod ním..." Přidřepl si a začal štrachat ve skříňce pod dřezem.
„K čemu ti byl vytěrák?" zamračila jsem se.
Mávl rukou směrem k pracovně. „Přece na pušku."
V hlavě se mi rozklinkaly varovné zvonečky. Věděla jsem, že táta má pušku, visela mu na zdi v pracovně. Ale nevzpomínala jsem si, že by ji kdy předtím čistil. Puška se přece čistí po použití, je to tak? „Na co sis půjčoval vytěrák?"
„Tom mi ho půjčil, abych si dal pušku do pucu, když jsme se vrátili z lesa. Já vím, že bych o ni měl dbát lip, ale nikdy mě to nenapadne, když ji nepoužívám."
„Tom Culpeper?" zeptala jsem se.
Vytáhl hlavu ze skříňky. V ruce držel láhev. „Ano."
„Tys byl střílet s Tomem Culpeperem? Tys tam byl ten večer taky?" Začínaly mi hořet tváře. Modlila jsem se, aby to popřel.
Táta se na mě podíval. Po tomhle pohledu obvykle následovala průpovídka typu Ale, Grace, jindy jsi přece tak rozumná. „Nemohli jsme to nechat jen tak, Grace."
„Tys byl v lese s tou loveckou bandou? S tou, co střílela vlky?" Nemohla jsem se udržet. „Nepovídej mi, že ty..." Najednou jsem tátu jasně viděla před sebou, jak se s puškou v ruce plíží mezi stromy a žene vyděšené vlky před sebou. Nedokázala jsem už ze sebe vypravit ani slovo.
„Grace, udělal jsem to i kvůli tobě," řekl.
Když jsem promluvila, zněl můj hlas tiše a přiškrceně. „Zastřelil jsi nějakého?"
Bylo znát, že táta chápe, jak je ta otázka důležitá. „Střílel jsem do vzduchu."
Nevěděla jsem, jestli to je pravda, nebo ne, ale neměla jsem chuť dál se s ním o tom bavit. Potřásla jsem hlavou a odvrátila se.
„Netrucuj." Táta mi dal pusu na tvář - ani jsem se při tom nehnula - a popadl kávu a aktovku. „Chovej se slušně. Zatím ahoj."
Stála jsem v kuchyni s modrým hrnkem v dlaních a poslouchala, jak se tátův Taurus před domem s hlasitým brumláním probouzí k životu a pak jeho zvuk pomalu utichá. Jakmile byl pryč, propadl se dům do povědomého ticha, uklidňujícího a depresivního zároveň. Mohlo to být ráno jako každé jiné, s tichem okolo a hrnkem v ruce, ale nebylo. Tátův hlas ještě pořád visel nad stolem: Střílel jsem do vzduchu.
Dobře věděl, jak mi na vlcích záleží, a přesto za mými zády kul plány s Tomem Culpeperem.
Ta zrada hořce pálila.
Ode dveří ke mně dolehl tichý zvuk. Na chodbě stál Sam, vlasy mokré a zježené po sprchování, a díval se přímo na mě. Ve tváři jsem mu četla otázku, ale neřekla jsem nic. Napadlo mě, co by asi táta dělal, kdyby se o něm dozvěděl.