3. kapitola (G)
3 °C Vídala jsem ho pak zase, vždycky když uhodila zima. Stál na kraji lesa za naším domem a nespouštěl ze mě žluté oči, kdykoli jsem dolévala vodu do pítka pro ptáky nebo vynášela smetí, ale nikdy nepřišel blíž. Na pomezí dne a noci, v době, která se v Minnesotě táhne za dlouhých zimních měsíců donekonečna, jsem neslézala ze zmrzlé houpačky z uříznuté pneumatiky, dokud jsem na sobě neucítila jeho pohled. A časem, když už jsem byla na houpání moc velká, jsem vždycky vyšla na zadní verandu a pomalu, bez hlesu zamířila jeho směrem, ruku napřaženou před sebe a obrácenou dlaní vzhůru, oči sklopené. Ode mě ti nic nehrozí. Snažila jsem se mluvit jeho řečí. Ale ať jsem čekala sebetrpělivěji, ať jsem se sebevíc snažila dostat se k němu blíž, vždycky se mi rozplynul v podrostu dřív, než jsem stačila překonat vzdálenost, která nás dělila. Nikdy jsem se ho nebála. Byl dost mohutný, aby mě strhnul z houpačky, dost silný, aby mě srazil k zemi a odtáhl do lesa. Ale divokost skrytá v těle se mu nikdy neobjevila v očích. Dobře jsem si vzpomínala na jeho upřený pohled, na oči hrající všemi odstíny žluté, a necítila jsem strach. Věděla jsem, že by mi neublížil. Chtěla jsem, aby věděl, že ani já bych neublížila jemu. A tak jsem čekala. Čekala jsem. A čekal i on, třebaže jsem nevěděla na co. Měla jsem pocit, jako bych to byla jen já, kdo vychází vstříc. Ale byl vždycky nablízku. Díval se, jak se na něj dívám. Nikdy ani o vlásek blíž, a zároveň nikdy dál. Šest let to probíhalo stejně, podle neměnného vzorce: v zimě zneklidňující přítomnost vlků a jejich ještě víc zneklidňující nepřítomnost v létě. Nikdy jsem se nad tou pravidelností nijak zvlášť nezamýšlela. Myslela jsem, že jsou to vlci. Prostě vlci.