39. kapitola (S)
6°C
Můj život v mozaice: poklidná neděle, Gracein dech vonící po kávě, dosud neznámá krajina hrbolaté nové jizvy na paži, nebezpečná vůně sněhu ve vzduchu. Dva rozdílné světy kroužící kolem sebe a stahující se blíž a blíž, propojující se způsobem, jaký jsem si nikdy neuměl představit.
Ještě pořád jsem nad sebou cítil sekyru proměny, která na mě málem dopadla předchozího dne, a z vlasů a konečků prstů mi jako neurčitá vzpomínka stoupal vlčí pach. Bylo by tak snadné vzdát se. Dokonce i teď, po čtyřiadvaceti hodinách, jsem měl pocit, jako by se s tím moje tělo ještě nevyrovnalo.
Byl jsem strašlivě unavený.
Pokoušel jsem se zabrat se do knížky, stočený v měkkém koženém křesle a napůl v dřímotách. Posledních pár dnů, kdy začaly večerní teploty prudce klesat, jsme trávili volný čas v málo užívané pracovně jejího otce. Vedle Graceiny ložnice to byl nejteplejší pokoj v domě a nejméně tu protahovalo. Byla to příjemná místnost. Stěny byly obložené tmavými hřbety encyklopedií příliš starých, než aby mohly být k praktickému užitku, a visely na nich pamětní cedulky z tmavého dřeva upomínající na vítězství v maratónu příliš dávná, než aby na nich někomu ještě záleželo. Celá pracovna byla malá a laděná dohněda, králičí nora vyložená kůží, dřevem s lehkým kouřovým nádechem a složkami z tvrdého papíru. Místo, kde člověk může v bezpečí podávat profesionální výkony.
Grace seděla u stolu a psala úkol, vlasy osvětlené jako na starém obraze dvěma matně zlatými stolními lampičkami. Náklon její hlavy a zarputilé soustředění, které se jí zračilo na tváři, mě přitahovaly víc než rozečtená knížka.
Uvědomil jsem si, že už hodnou chvíli sedí s perem v ruce, ale nepíše. „Na co myslíš?" zeptal jsem se.
Otočila se i se židlí čelem ke mně a poklepala si perem na rty. Měl jsem při tom drobném gestu tisíc chutí ji políbit. „Pračka a sušička. Říkala jsem si, že kdybych se odstěhovala, musela bych bud chodit do prádelny, nebo si koupit pračku a sušičku."
Zůstal jsem na ni koukat, napůl uchvácený, napůl vyděšený další ukázkou jejího praktického myšlení. „Tímhle se necháváš rozptýlit od práce?"
„Já se nerozptyluju," ohradila se Grace. „Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout od čtení té hloupé povídky na angličtinu." Obrátila se zpátky ke stolu a sklonila se nad knihu.
Chvíli bylo ticho, ale všiml jsem si, že pořád ještě nenapsala ani písmeno. Nakonec se zeptala, ani nezvedla hlavu od stolu: „Myslíš, že se to dá nějak léčit?"
S povzdechem jsem zavřel oči. „Ale, Grace."
„Počkej, jak to vlastně je," nedala se odbýt. „Má to vědecké vysvětlení? Nebo je to magie? Co jsi vlastně zač?"
„Záleží na tom?"
„Samozřejmě," nezaváhala ani vteřinu. „Magie by byla nevysvětlitelná. Věda může najít lék. To ses nikdy nezajímal, jak to všechno začalo?"
Nechal jsem zavřené oči. „Jednoho dne nějaký vlk kousl člověka, a ten se nakazil. Magie, nebo věda, vyjde to nastejno. Jediný prvek magie je v tom, že neznáme vysvětlení."
Grace na to neřekla nic, ale cítil jsem její neklid. Zůstal jsem mlčky sedět schovaný za knihou, a věděl jsem, že ode mě čeká slova, která jí nemůžu dopřát. Těžko říct, kdo z nás byl v tu chvíli sobečtější, jestli ona, když po mně chtěla slib, který nikdo nemůže dodržet, nebo já, když jsem jí nechtěl slíbit něco tak bolestně mimo oblast splnitelných přání.
Než jsme se jeden či druhý odhodlali prolomit mlčení, rozrazily se dveře a do místnosti vešel její otec, šlachovitou postavu ještě rozmlženou změnou teploty. Přejel očima pokoj a bylo vidět, že zaznamenává všechny změny, které jsme udělali. O židli se opírala nevyužitá kytara z matčina ateliéru, na postranním stolku jsem měl odloženou kupičku otrhaných paperbacků a na pracovním stole ležela řádka vzorně ořezaných tužek. Na chvíli se zastavil pohledem na kávovaru, který si sem Grace donesla, aby uspokojila svou věčnou potřebu kofeinu. Očividně ho fascinoval stejně jako předtím mě. Kávovar dětské velikosti. Pro batolata, když potřebují rychlou vzpruhu. „Jsme doma. Koukám, že jste si zabrali můj pokoj?"
„Beztak jsi ho zanedbával," odbyla ho Grace, ani nezvedla oči od úkolu. „Byla by škoda nechat tak šikovnou místnost ležet ladem. A teď už tě sem nepustíme."
„To jsem pochopil," přikývl rezignovaně. Podíval se na mě, zabořeného v jeho křesle. „Co čteš?"
„Bel Canto."
„To jsem jakživ neslyšel. O čem to je?"
Zamžoural na obálku, kterou jsem mu podržel před očima. „O operních pěvcích a krájení cibule. Hodně se tam střílí."
Překvapilo mě, když se přátelsky usmál a s pochopením přikývl. „To zní jako knížka, která by se líbila Graceině matce."
Grace se otočila na židli. „Tatí, co jsi udělal s tou mrtvolou?"
„Cože?" zamrkal překvapeně.
„Když jsi zastřelil toho vlka. Co jsi udělal s mrtvolou?"
„Aha. Nechal jsem ji na verandě."
„A potom?"
„Jak, potom?"
Grace se podrážděně odsunula od stolu. „Co jsi s ní udělal potom? Nenechal jsi ji přece na verandě, aby tam shnila."
Na dně žaludku se mi začal stahovat tvrdý, ohavný žmolek.
„Proč z toho děláš takovou vědu, Grace? Nejspíš ji máma někam odvezla."
Grace si zaryla prsty do čela. „Tati, jak tě mohlo napadnout, že by ji máma někam vozila? Byla přece s námi v nemocnici."
„Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Chtěl jsem zavolat myslivce, aby si toho vlka odvezli, ale ráno už na verandě nebyl, tak jsem měl za to, že je zavolal někdo z vás."
Grace si přiškrceně odfrkla. „Tati, máma není schopná zavolat, ani aby objednala pizzu. Umíš si představit, že by volala myslivce?"
Otec pokrčil rameny a zamíchal si polévku. „Už jsem zažil podivnější věci. Nemá cenu se kvůli tomu vzrušovat. Třeba ho někam odvlekla divá zvěř. Pokud vím, zvířata se nemůžou nakazit vzteklinou z mrtvoly."
Grace jen zkřížila ruce na prsou a zlostně si ho měřila, jako by tak hloupá poznámka ani nezasluhovala odpověď.
„Netrucuj," napomenul ji otec a ramenem si otevřel dveře k odchodu. „Nesluší ti to."
„O všechno abych se tu starala sama," řekla ledovým tónem.
Láskyplně se na ni usmál a trochu tím ulomil hrot jejímu hněvu. „Co bychom si bez tebe počali? Neponocuj moc dlouho."
Dveře za ním tiše zacvakly a Grace se zahleděla na police, na stůl, na zavřené dveře, těkala pohledem od ničeho k ničemu, jen aby se vyhnula pohledu na mě.
Zavřel jsem knížku, ani jsem si nezaložil stránku. „Není mrtvá."
„Třeba máma přece jen ty myslivce zavolala," zamumlala Grace do stolu.
„Tvoje máma nikam nevolala. Shelby je naživu."
„Same, už mlč, prosím tě. Nemůžeme nic vědět. Třeba ji odtáhl z verandy jiný vlk. Nedělej unáhlené závěry." Konečně se na mě přece jen podívala a mně došlo, že ačkoli se Grace v lidských povahách vůbec nevyzná, tentokrát vycítila úplně přesně, co pro mě Shelby znamená. Byla to moje minulost, která si na mě přišla dělat nároky, která mě chtěla strhnout k sobě ještě dřív, než to udělá zima.
Připadalo mi, jako by mi věci začínaly proklouzávat mezi prsty. Našel jsem ráj a chytil se ho zuby nehty, ale teď se začínal párat a zbývala z něj tenká nitka, na kterou se nedalo spolehnout.