4. kapitola (S)
32 °C Ten den, kdy jsem málem promluvil s Grace, bylo největší vedro, jaké jsem pamatoval. Dokonce i tady v knihkupectví, kde měli klimatizaci, se horko prodíralo škvírami kolem dveří a valilo se ve vlnách velkými tabulemi oken. Hrbil jsem se na stoličce za pultem a nasával léto, jako bych ho v sobě mohl udržet do poslední kapičky. Hodiny líně uplývaly a odpolední slunce šisovalo knihy na policích do vybělených, pozlacených verzí sebe sama, a jak zahřívalo papír a inkoust mezi jejich deskami, ve vzduchu visela sytá vůně nepřečtených slov. Jako člověk jsem tyhle chvíle miloval. Právě jsem si četl, když se dveře s nevtíravým cinknutím otevřely a spolu s dusivým závanem horkého vzduchu se dovnitř nahrnula skupinka děvčat. Smály se natolik nahlas, že očividně nepotřebovaly mou pomoc, a tak jsem četl dál a nechal je, ať se pošťuchují mezi regály a vykládají o všem možném s výjimkou knih. Nejspíš bych je nechal při tom a dál si jich nevšímal, nebýt toho, že jsem koutkem oka zahlédl, jak si jedna z nich sčísla rukou světlé vlasy a stáhla je do dlouhého culíku. Nezaujalo mě gesto, ale to, že se při tom pohybu rozvinul do vzduchu závan vůně. Vůně, kterou jsem poznával. V tu chvíli jsem věděl. Byla to ona. Tohle musela být ona. Prudce jsem zvedl knížku před obličej a odvážil se šlehnout pohledem po děvčatech. Druhé dvě dívky si povídaly a ukazovaly na papírového ptáka, kterého jsem pověsil ze stropu nad oddělením knížek pro děti. Ona nemluvila. Držela se opodál, oči upřené na řady knih kolem sebe. Tehdy jsem uviděl její tvář a poznal v jejím výrazu něco ze sebe. Těkala pohledem po policích, jako by zvažovala, kudy utéct. Už dřív jsem si tuhle scénu v duchu přehrál v tisíci nejrůznějších obměn, ale když teď doopravdy nastala, nevěděl jsem, co dělat. V tomhle prostředí byla najednou neuvěřitelně skutečná. Úplně jinak, než když seděla na dvorku a četla si nebo psala do sešitu úkol. Tam nás vzdálenost oddělovala jako nepřekonatelná propast, jasně jsem si uvědomoval všechny důvody, proč se držet stranou. Tady, v obchodě, byla najednou blíž než kdy dřív, tak blízko, až jsem ztrácel dech. Nic mi nemohlo zabránit, abych s ní promluvil. Viděl jsem, že otáčí pohled mým směrem, a rychle jsem sklopil oči ke knize. Moji tvář nemohla znát, ale poznala by moje oči. Musel jsem věřit, že by je poznala. Modlil jsem se, aby odešla a já se mohl zase nadechnout. Modlil jsem se, aby si koupila nějakou knížku a já s ní musel promluvit. „Grace, pojď se na něco podívat," zavolala jedna z dívek. „Jak získat dobré známky a dostat se na školu, o které sníte - to nezní špatně, co myslíš?" Pomalu jsem nabíral vzduch do plic a díval se na dlouhou, sluncem zalitou linii jejích zad, když si spolu s těmi ostatními v podřepu prohlížela příručky k přípravě na závěrečné zkoušky. Sklon jejích ramen dával tušit, že se o knížky zajímá jen ze zdvořilosti. Pokývla hlavou, když kamarádky ukázaly na další svazky, ale připadalo mi, že je myšlenkami jinde. Sledoval jsem, jak oknem proudí dovnitř sluneční svit a jak se jednotlivé vlásky, které jí vyklouzly z copu, v jeho paprscích mění v pramínky třpytícího se zlata. Hlava se jí skoro neznatelně pokyvovala v rytmu hudby, která zaznívala shora. „Ahoj." Škubl jsem sebou, když se přede mnou znenadání objevila něčí tvář. Nebyla to Grace, byla to jedna z těch druhých dvou, opálená tmavovláska. Přes rameno jí visel obrovský fotoaparát a dívala se mi přímo do očí. Neřekla nic, ale já věděl, na co myslí. Lidé reagovali na barvu mých očí nejrůznějším způsobem. Někdo se spokojil s kradmými pohledy, někdo zůstal nepokrytě zírat. Tahle aspoň nic neskrývala. „Mohla bych si tě vyfotit?" zeptala se. Neohrabaně jsem hledal výmluvu. „Některé domorodé kmeny věří, že když je někdo vyfotí, ukradne jim duši. Podle mě to dává smysl. Takže nefotit, je mi líto." Omluvně jsem pokrčil rameny. „Jestli chcete, můžete si vyfotit obchod." K dívce s fotoaparátem se v tu chvíli přihrnula ta třetí: neposlušná hříva světle hnědých vlasů a spousta pih. Vyzařovalo z ní tolik energie, že jsem byl v tu ránu unavený. „Už zase koketuješ, Olivie? Na to teď není čas. Poslyš, zlato, berem si tuhle." Vzal jsem si od ní Jak získat dobré známky a rychle se rozhlédl po Grace. „Devatenáct dolarů devadesát devět centů," řekl jsem. Srdce mi bušilo. „Za paperback?" neodpustila si poznámku ta pihatá, ale podávala mi přitom dvacetidolarovou bankovku. „Ten drobák si nech." Pokladničku na drobné jsme neměli, a tak jsem minci položil na pult vedle pokladny. Když jsem ukládal knížku s účtenkou do tašky, dával jsem si načas a doufal, že se Grace třeba přijde podívat, proč to tak trvá. Grace ale stála v oddělení biografií a s hlavou na stranu četla tituly na hřbetech knih. Pihovatá dívka vzala tašku, zářivě se na mě i Olivii usmála, došla ke Grace a postrčila ji ke dveřím. Otoč se, Grace. Podívej se na mě. Stojím přímo za tebou. Kdyby se v tuhle chvíli otočila, uviděla by moje oči a poznala mě. Určitě by mě poznala. Ta pihovatá otevřela dveře - cink - a netrpělivě zamrmlala na zbytek stádečka: honem, musíme dál. Olivie se v rychlosti otočila a ještě jednou si mě našla pohledem. Stál jsem za pultem a dobře věděl, že na ně - na Grace - nepokrytě civím, ale nedokázal jsem odvrátit pohled. Olivie se zamračila a vyšla z krámu. „No tak, Grace," ozvala se pihovatá dívka netrpělivě. V hrudi mě bolelo a celé tělo se ozývalo řečí, kterou hlava nedokázala přesně pochopit. Čekal jsem. Ale Grace, jediný člověk na světě, u kterého jsem chtěl, aby mě znal, jen toužebně přejela prstem po přebalu jedné z nových knih a vyšla z obchodu. Vůbec si nevšimla, že jsem tady, že od ní stojím na dosah ruky.