Jdi na obsah Jdi na menu
 


12. kapitola

10. 5. 2014

Tu noc nám bylo dost mizerně.
Utábořili jsme se v lese, necelých sto metrů od hlavní silnice, na mokřinaté pasece, kterou místní mládež očividně využívala na mejdany. Země byla posetá pomačkanými plechovkami od coly a obaly z rychlého občerstvení.
Vzali jsme si trochu jídla a deky z podniku tetičky Em, ale netroufali jsme si zapálit oheň a usušit vlhké šaty. Lítice a Medúza nám na jeden den zajistily dost vzrušení. Nechtěli jsme přilákat nikoho dalšího.
Rozhodli jsme se, že budeme spát střídavě. Dobrovolně jsem si vzal první hlídku.
Annabeth se stočila na přikrývkách a jakmile si položila hlavu, začala chrápat. Grover se ve svých létacích botách vznesl na nejnižší větev stromu, opřel si záda o kmen a zíral na noční oblohu.
"Dělej, spi," řekl jsem mu. "Když bude nějaký malér, vzbudím tě."
Přikývl, ale oči stejně nezavřel. "Je mi z toho smutno, Percy."
"Z čeho? Že ses dal na tuhle idiotskou výpravu?"
"Ne. Z tohohle je mi smutno." Ukázal na smetí na zemi. "A z té oblohy. Nevidíš ani hvězdy. Zaneřádili i nebe. Tohle je pro satyra hrozná doba."
"No jo. Měl bys být asi ekolog."
Nevraživě se na mě zadíval. "Jedině člověk by nebyl. Tvůj druh svět tak rychle špiní… No, to je fuk. Nemá cenu poučovat člověka. Pokud to takhle půjde dál, nikdy Pana nenajdu."
"Pána? Jakého pána?"
"Pana!" vykřikl rozhořčeně. "P-A-N-A. Velkého boha Pana! Proč myslíš, že chci tu licenci pátrače?"
Pasekou zašustil divný větřík a na chvíli přebil pach odpadků a bláta. Přinesl s sebou vůni lesních plodů a lučních květin a čisté dešťové vody, které v tomhle lese snad kdysi bývaly. Najednou jsem zatesknil po něčem, co jsem nikdy nepoznal.
"Pověz mi o tom pátrání," poprosil jsem ho.
Grover si mě opatrně změřil, jako by se bál, že si z něj dělám legraci.
"Bůh přírody před dvěma tisíci let zmizel," řekl mi. "Jeden námořník u pobřeží Efesu zaslechl tajemný hlas, který křičel z břehu: 'Řekni jim, že velký bůh Pan zemřel!' Když lidé uslyšeli tu zprávu, uvěřili jí. Ale pro nás satyry byl Pan vládcem a učitelem. Chránil nás i volnou přírodu na Zemi. Odmítáme uvěřit, že zemřel. Nejodvážnější satyrové z každé generace obětují životy, aby Pana nalezli. Prohledávají Zemi, prozkoumávají všechny pustiny a doufají, že objeví jeho úkryt a probudí ho ze spánku."
"A ty se chceš stát pátračem."
"Je to můj životní sen," pověděl mi. "Můj otec byl pátrač. A strýc Ferdinand… Ta socha, kterou jsi viděl tam -"
"Jo, jasně, to mě mrzí."
Grover zavrtěl hlavou. "Strýc Ferdinand znal riziko, stejně jako táta. Ale mně se to povede. Já budu první pátrač, který se vrátí živý."
"Počkat - první?"
Grover vytáhl z kapsy své píšťaly. "Žádný pátrač se zatím nevrátil. Jakmile se vypraví na cestu, zmizí. Nikdo je už nikdy živé neviděl."
"Ani jednou za dva tisíce let?"
"Ne."
"A tvůj táta? Nemáš tušení, co se s ním stalo?"
"Ne."
"Ale stejně chceš jít," podotkl jsem ohromeně. "Teda, vážně si myslíš, že zrovna ty najdeš Pana?"
"Musím tomu věřit, Percy. Každý pátrač tomu věří. Jedině díky tomu neztrácíme naději, když vidíme, co lidé provedli se světem. Musím věřit, že se Pan ještě dá probudit."
Zíral jsem na oranžový opar na nebi a snažil se pochopit, jak se může Grover držet snu, který vypadá tak beznadějně. Na druhé straně, nedělám to i já?
"Jak se dostaneme do podsvětí?" zeptal jsem se ho. "Myslím, jakou šanci máme proti bohovi?"
"Netuším," přiznal. "Ale co tam u Medúzy, když jsi hledal v její kanceláři? Annabeth mi říkala -"
"Jo, já zapomněl. Annabeth už bude mít vymyšlený kompletní plán."
"Nebuď na ni takový, Percy. Má těžký život, ale je to dobrá holka. Koneckonců mi odpustila…" Hlas mu selhal.
"Co tím myslíš?" zeptal jsem se. "Co ti odpustila?" Grover najednou vypadal, že ho plně zaujala hra na píšťaly.
"Počkat," uvědomil jsem si. "Tys měl první úkol jako opatrovník před pěti lety. Annabeth je v táboře pět let. Nebyla… Chci říct, ten první úkol, který ti nevyšel…"
"Nemůžu o tom mluvit," mračil se Grover. Podle třesoucího se spodního rtu to vypadalo, že se rozbrečí, pokud na něj budu tlačit. "Ale jak jsem povídal, tam u Medúzy jsme si s Annabeth říkali, že na téhle výpravě je něco divného. Něco není tak, jak se zdá."
"To si piš. Hodili na mě, že jsem ukradl blesk, který ztopil Hádés."
"To jsem nemyslel," nesouhlasil Grover. "Lít- Blahovolné se nějak držely zpátky. Stejně jako paní Doddsová na akademii Yancy… Proč čekala tak dlouho, než se tě pokusila zabít? A pak v tom autobuse, tam taky nebyly tak agresivní, jak by mohly být."
"Mně teda připadaly agresivní až dost."
Grover zavrtěl hlavou. "Vřeštěly na nás: 'Kde to je? Kde?'"
"Ptaly se na mě," řekl jsem.
"Možná… ale nám se zdálo, Annabeth i mně, že se neptají na člověka. Říkaly 'Kde to je?'. Vypadalo to, že se ptají na nějakou věc."
"To nedává smysl."
"Já vím. Ale pokud jsme ohledně téhle výpravy něco nepochopili a máme jenom devět dní na nalezení mistrovského blesku…" Podíval se na mě, jako by doufal, že mu odpovím, ale já nevěděl co.
Myslel jsem na to, co mi pověděla Medúza: bohové mě zneužívají. To, co mě čeká, je horší než zkamenění. "Neřekl jsem ti všechno na rovinu," prozradil jsem Groverovi. "Já kašlu na ten mistrovský blesk. Chtěl jsem jít do podsvětí, abych přivedl zpátky mámu."
Grover zahrál tichý tón na píšťale. "Já to vím, Percy. Ale určitě je to jediný důvod?"
"Nedělám to proto, abych pomohl otci. On o mě nestojí. Já nestojím o něj."
Grover hleděl dolů ze své větve. "Podívej se, Percy. Já nejsem tak chytrý jako Annabeth. Nejsem tak odvážný jako ty. Ale umím dobře číst pocity. Jsi rád, že tvůj táta je naživu. Těší tě, že se k tobě přihlásil, a něco v tobě chce, aby byl na tebe pyšný. Proto jsi poslal hlavu Medúzy na Olymp. Chceš, aby si táta všiml, cos dokázal."
"Jo? Tak to asi pocity satyrů fungují jinak než ty lidské. Protože se pleteš. Mně je fuk, co si myslí."
Grover vytáhl nohy nahoru na větev. "Fajn, Percy. Jak myslíš."
"Kromě toho jsem neudělal nic, čím bych se mohl chlubit. Sotva jsme vypadli z New Yorku a trčíme tady bez peněz a bez možnosti dostat se na západ."
Grover se podíval na noční oblohu, jako by o tom problému uvažoval. "Co kdybych si já vzal první hlídku, hm? Ty se trochu vyspi."
Chtěl jsem protestovat, ale začal hrát Mozarta, měkce a sladce, a já se odvrátil a v očích mě pálilo. Po pár taktech Klavírního koncertu č. 12 jsem usnul.
Ve snu jsem stál v temné jeskyni před obrovskou jámou. Všude kolem mě vířili šedí mlžní tvorové, ševelící proudy dýmu, o kterých jsem věděl, že to jsou duše mrtvých.
Tahali mě za šaty, pokoušeli se mě zadržet, ale mně připadalo, že musím jít dál, až na samý kraj té propasti.
Když jsem se podíval dolů, zatočila se mi hlava.
Jáma se táhla doširoka a byla tak dokonale černá, že jsem věděl, že musí být bezedná. A přesto jsem měl pocit, že se z ní něco pokouší vystoupat, něco velikého a zlého.
Malý hrdino, zazněl pobavený hlas z hluboké temnoty. Moc slabý, moc mladý, ale možná to zvládneš.
Ten hlas zněl tak nějak prastaře - byl mrazivý a těžký. Obalil mě jako kusy olova.
Oni tě oklamali, chlapče, oslovil mě znovu ten hlas. Dohodni se se mnou. Já ti dám, co chceš.
Nad prázdnotou se vznášel třpytivý obraz: moje máma, ztuhlá ve chvíli, kdy se rozplynula ve zlatém dešti. Tvář měla zkřivenou bolestí, jako by jí Mínótaurus pořád mačkal krk. Oči upírala přímo na mě a prosila: Běž!
Pokoušel jsem se vykřiknout, ale hlas mě neposlouchal.
Z propasti se rozezněl chladný smích.
Neviditelná síla mě vlekla dopředu. Kdybych nestál pevně, stáhla by mě do jámy.
Pomoz mi povstat, chlapče. Hlas zněl dychtivěji. Přines mi ten blesk. Udeř proti těm zrádným bohům!
Duše mrtvých kolem mě šeptaly: Ne! Probuď se!
Obraz mé matky začal blednout. Ta věc z jámy mě neviditelnýma rukama sevřela pevněji.
Uvědomil jsem si, že mě nechce vtáhnout dovnitř. Využívá mě, aby se vytáhla ven.
Dobře, mumlala. Dobře.
Probuď se, šeptali mrtví. Probuď se!
Někdo mnou třásl.
Otevřel jsem oči a bylo denní světlo.
"Bezva," ušklíbla se Annabeth, "zombie žije."
Třásl jsem se z toho snu. Pořád jsem cítil na hrudi stisk toho monstra z jámy. "Jak dlouho jsem spal?"
"Dost dlouho, abych stačila udělat snídani." Annabeth mi hodila pytel kukuřičných lupínků s příchutí sýra z bufetu tetičky Em. "A Grover byl na výzkumu. Podívej, našel si kamaráda."
Oči mi nechtěly zaostřit.
Grover seděl se zkříženýma nohama na dece a na klíně měl něco chlupatého. Špinavého, nepřirozeně růžového plyšáka.
Ne. Nebyl to plyšák. Byl to růžový pudl.
Ten pudl na mě podezíravě zaňafal. Grover promluvil: "Ne, není."
Zamrkal jsem. "Ty… s tou věcí mluvíš?"
Pudl zavrčel.
"Tahle věc," varoval mě Grover, "je naše jízdenka na západ. Buď na něj slušný."
"Ty umíš mluvit se zvířaty?"
Grover tu otázku ignoroval. "Percy, seznam se s Gladiolou. Gladiolo, to je Percy."
Zíral jsem na Annabeth a čekal, že se rozesměje a skončí ten kanadský žertík, který tu na mě hrají, ale tvářila se smrtelně vážně.
"Nebudu zdravit růžového pudla," bránil jsem se. "Na to zapomeň."
"Percy," oznámila mu Annabeth. "Já jsem ho pozdravila. Ty ho taky pozdravíš."
Pudl zavrčel.
Pozdravil jsem ho.
Grover vysvětlil, že Gladiolu potkal v lese a dali se do řeči. Pudl utekl jedné místní bohaté rodině, která vyhlásila, že za jeho nalezení vyplatí dvě stě dolarů odměny. Gladiola se k té rodince nijak zvlášť netoužil vrátit, ale byl ochotný to udělat, pokud tím pomůže Groverovi.
"Jak se Gladiola dozvěděl o té odměně?" zeptal jsem se.
"Přečetl si plakáty," poznamenal Grover. "Troubo."
"Jistě," připustil jsem. "To jsem ale pitomec."
"Takže vrátíme Gladiolu," vysvětlovala Annabeth svým nejrozumnějším tónem, "dostaneme prachy a koupíme si jízdenky do Los Angeles. Je to jednoduché."
Přemýšlel jsem o svém snu - o šeptajících hlasech mrtvých, o té věci v propasti a o mámině tváři, která se třpytila a rozplynula ve zlato. To všechno na mě možná čeká na západě.
"Autobusem už nepojedeme," řekl jsem opatrně.
"Ne," souhlasila Annabeth.
Ukázala dolů z kopce ke kolejím, které jsem včera večer potmě neviděl. "Půl míle tímhle směrem je zastávka vlaku. Podle Gladioly to na západ jede v poledne." 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< říjen / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 26740
Měsíc: 1177
Den: 27