Jdi na obsah Jdi na menu
 


15. kapitola

10. 5. 2014

Druhý den odpoledne, čtrnáctého června, sedm dní před slunovratem, náš vlak dosupěl do Denveru. Nejedli jsme od předcházejícího večera v jídelním voze někde v Kansasu. Sprchovali jsme se naposled v táboře. Byl jsem přesvědčen, že je to poznat.
"Zkusme kontaktovat Cheiróna," navrhla Annabeth. "Chci mu říct o tom tvém rozhovoru s duchem řeky."
"Nemůžeme přece použít telefon, že ne?"
"Já nemluvím o telefonech."
Asi půl hodiny jsme se potulovali centrem města, i když jsem netušil, co Annabeth hledá. Vzduch byl suchý a horký, což po dusném vlhku v St. Louis působilo divně. Kam jsme se obrátili, všude jako by na mě civěly Skalnaté hory jako přívalová vlna, která se chystá vtrhnout do města.
Konečně jsme objevili prázdnou samoobslužnou myčku. Došli jsme k boxu nejdál od ulice a dávali pozor na policejní hlídky. Byli jsme tři mladiství, potloukající se kolem myčky aut bez auta. Každému policajtovi, který si vychutnává své koblihy, by došlo, že nemáme za lubem nic dobrého.
"Co přesně tu chceme?" zeptal jsem se, když Grover vytáhl stříkací pistoli.
"Je to pětasedmdesát centů," zabručel. "Mně zůstaly jenom dva čtvrťáky. Annabeth?"
"Na mě se nekoukej," ohradila se. "Ten jídelňák mě vysál."
Vylovil jsem poslední drobné a dal Groverovi čtvrťák, takže mi zbyly dva pěticenty a jedna drachma od Medúzy.
"Výborně," zaradoval se Grover. "Zvládli bysme to samozřejmě i s rozprašovací lahví, ale spojení není tak dobré a z pumpování mě bolí ruce."
"O čem to mluvíš?"
Naházel do stojanu čtvrťáky a nastavil páčku na JEMNÁ MLHA. "O VI-ování."
"Véíování?"
"Vysílání Iris," poučila mě Annabeth. "Bohyně duhy Iris přenáší zprávy mezi bohy. Když víš, jak poprosit, a ona nemá moc práce, dělá to i pro polokrevné."
"Ty povoláš bohyni stříkací pistolí?"
Grover namířil trysku do vzduchu a voda z ní zasyčela jako hustá bílá mlha. "Pokud neznáš lehčí způsob, jak udělat duhu."
Jasně, světlo pozdního odpoledne procházelo tím oparem a rozložilo se do barev.
Annabeth ke mně napřáhla dlaň. "Dej mi jednu drachmu, prosím."
Podal jsem jí minci.
Zvedla ji nad hlavu. "O bohyně, přijmi naši oběť."
Hodila drachmu do duhy. Zlatě se zatřpytila a zmizela.
"Vrch polokrevných," požádala Annabeth.
Chvíli se nedělo nic.
Pak jsem skrz mlhu uviděl jahodová pole a v dálce průliv Long Island. Zdálo se, jako bychom byli na verandě hlavní budovy. Zády k nám stál u zábradlí světlovlasý chlapík v šortkách a oranžové vestě. Držel bronzový meč a vypadalo to, že napjatě zírá na něco na louce.
"Luku!" zavolal jsem.
Obrátil se k nám s vykulenýma očima. Přísahal bych, že stojí metr ode mě za tím závojem mlhy, až na to, že jsem z něj viděl jen část, která se objevovala v duze.
"Percy!" Zjizvená tvář se mu roztáhla do úsměvu. "Je tam i Annabeth? Díky bohům! Jste všichni v pořádku?"
"Jsme… hm… v pohodě," zakoktala se Annabeth. Horečně si uhlazovala špinavé tričko a pokoušela se odhrnout si neposlušné vlasy z obličeje. "Mysleli jsme Cheirón - chci říct -"
"Je dole u srubů." Lukův úsměv se rozplynul. "Máme nějaké problémy s táborníky. Poslouchej, jsi v pohodě? Je Grover v pořádku?"
"Jsem tady," ozval se Grover. Podržel hadici na jedné straně a vešel do Lukova zorného pole. "Jaké problémy?"
Zrovna v tu chvíli vjel do myčky veliký Lincoln Continental se stereopřehrávačem vyšroubovaným na maximum, hrál hip hop. Auto zaplulo do vedlejšího stání a basy z reproduktorů tak vibrovaly, že to otřásalo dlažbou.
"Cheirón musel - co je to za randál?" vykřikl Luke.
"Já to vyřídím!" hlasitě mu odpověděla Annabeth. Vypadala, jako by se jí ulevilo, že se může dostat z dohledu. "Grovere, pojď!"
"Co?" zeptal se Grover. "Ale -"
"Dej Percymu tu hadici a pojď!" nařídila mu.
Grover zamumlal něco o holkách, které jsou nepochopitelnější než věštby z Delf, pak mi podal hadici a šel za Annabeth.
Upravil jsem hadici, aby duha vydržela a já pořád viděl Luka.
"Cheirón musel jít rozehnat rvačku," zavolal na mě Luke přes hudbu. "Je to tady dost vyhrocené, Percy. Prosákly sem zvěsti o tom sporu mezi Diem a Poseidónem. Pořád nevíme jak - možná to byl stejný syčák, který přivolal pekelného psa. Táborníci se teď začínají dělit na dvě strany. Rýsuje se to jako nová trojská válka. Afrodita, Arés a Apollón víceméně podporují Poseidóna. Athéna je s Diem."
Otřásl jsem se při pomyšlení, že by Clarissin srub mohl někdy být na otcově straně. Z vedlejšího boxu jsem uslyšel Annabeth a nějakého chlápka, jak se dohadují, pak se hudba o poznání ztlumila.
"Takže jak je to s tebou?" zeptal se mě Luke. "Cheirónovi bude líto, že tě prošvihl."
Vypověděl jsem mu naprosto všechno včetně svých snů. Bylo moc prima ho zase vidět, aspoň na pár minut si připadat, že jsem zase v táboře, takže jsem si neuvědomil, jak dlouho jsem mluvil, dokud se nerozeznělo pípátko na rozprašovači. Došlo mi, že mám jenom minutu, než se voda zastaví.
"Kéž bych tam mohl být," posteskl si Luke. "Bohužel odtud ti nemůžeme moc pomoct, ale poslouchej… Musí to být Hádés, kdo ukradl ten mistrovský blesk. Při zimním slunovratu byl na Olympu. Dělal jsem tam dozor na exkurzi a viděl jsem ho."
"Ale Cheirón tvrdil, že bohové si nemůžou navzájem přímo brát věci."
"To je pravda…" připustil Luke a zatvářil se ustaraně. "Ale stejně… Hádés má přilbici temnoty. Jak by se mohl někdo jiný vplížit do trůnního sálu a ukrást ten blesk? Musel by být neviditelný."
Oba jsme se odmlčeli, pak si Luke zřejmě uvědomil, co řekl.
"Počkat," zaprotestoval. "Nemyslel jsem Annabeth. My dva se známe už věčnost. Ona by nikdy… Chci říct, je pro mě něco jako mladší sestra."
Zajímalo by mě, jestli by se Annabeth to označení líbilo. Hudba v boxu vedle úplně zmlkla. Nějaký chlap zařval hrůzou, dveře auta zaklaply a lincoln vyjel z myčky.
"Běž se radši podívat, co to bylo," doporučil mi Luke. "Poslouchej, nosíš ty létací boty? Ulevilo by se mi, kdybych věděl, že ti slouží."
"To… hm, jo!" Snažil jsem se, aby to neznělo falešně. "Jo, přišly nám vhod."
"Fakt?" Zašklebil se. "Sedí a tak?"
Voda se zastavila. Mlha začala mizet.
"No, dejte na sebe tam v Denveru pozor," zavolal Luke a jeho hlas slábl. "A řekni Groverovi, že tentokrát to dopadne líp! Nikdo se nepromění v borovici, pokud jenom -"
Ale mlha byla pryč a Lukův obraz se rozplynul. Stál jsem sám v mokrém prázdném stání myčky.
Zpoza rohu vyšli Annabeth a Grover. Smáli se, ale když viděli, jak se tvářím, zarazili se. Annabetin úsměv se vytratil. "Co se stalo, Percy? Co ti Luke řekl?"
"Nic moc," zalhal jsem a cítil, že mám v žaludku stejné prázdno, jaké bylo ve srubu číslo tři. "Pojďme si dát něco k večeři."
O pár minut později jsme seděli v levné jídelně, v boxu z lesklého chromu. Všude kolem nás se rodiny krmily hamburgery a nalévaly se mléčnými koktejly a colou.
Konečně se objevila servírka. Pochybovačně povytáhla obočí. "No?"
Promluvil jsem: "My, hm, bychom si chtěli objednat večeři."
"Máte na zaplacení, děcka?"
Groverovi se rozklepal spodní ret. Měl jsem strach, že začne mečet nebo okusovat linoleum, což by bylo ještě horší. Annabeth vypadala, že hlady omdlí.
Pokoušel jsem se vymyslet nějakou dojemnou historku, když najednou celou budovou otřáslo dunění. U obrubníku zastavil motocykl velikosti sloního mláděte.
Veškerý hovor v jídelně utichl. Přední reflektor motorky rudě zazářil. Na benzinové nádrži měla namalované plameny a na každé straně bylo upevněné pouzdro na brokovnici i se zbraní. Sedadlo bylo z kůže - ale z kůže, která vypadala jako… no, jako kůže bělocha.
Před tím chlapíkem na motorce by se i profesionální zápasníci rozběhli k mamince. Měl na sobě červené triko bez rukávů, černé džíny a černý kožený plášť až na zem a na stehně připevněný lovecký nůž. Na očích měl červené sluneční brýle, takové, které pevně přiléhají k hlavě. Měl ten nejkrutější a nejsurovější obličej, jaký jsem kdy viděl - nejspíš docela hezký, ale zlý -, na hlavě mastného černého ježka a jeho tváře byly pokryty jizvami po mnoha, mnoha rvačkách. Nejdivnější bylo, že mi připadalo, jako bych tu tvář už někde viděl.
Když vcházel do restaurace, zavanul dovnitř horký suchý vítr. Lidé se zvedli jako zhypnotizovaní, ale motorkář pohrdavě máchl rukou a všichni se zase posadili a vrátili se ke svým rozhovorům. Servírka zamrkala, jako by jí někdo v mozku stiskl tlačítko zpětného převíjení. Zeptala se nás znovu: "Máte na zaplacení, děcka?"
Motorkář zabručel: "To jde na mě." Vklouzl do našeho boxu, který pro něj byl příšerně malý, a natlačil Annabeth na okno.
Vzhlédl k servírce, která na něj civěla, a zahlaholil: "Vy jste tu ještě?"
Namířil na ni prst a ona ztuhla. Obrátila se, jako by ji někdo roztočil, a pak odkráčela zpátky do kuchyně.
Motorkář se podíval na mě. Přes ty červené brýle jsem mu neviděl do očí, ale začínaly ve mně vřít nepříjemné pocity. Vztek, odpor, hořkost. Chtělo se mi praštit do zdi. Chtělo se mi s někým se poprat. Co si o sobě ten chlápek myslí?
Věnoval mi zlomyslný úsměv. "Takže ty jsi kluk starýho Chaluháče, co?"
Měl jsem být překvapený nebo vylekaný, ale naopak mi připadalo, jako bych se díval na svého nevlastního otce Gabea. Nejradši bych tomu chlapovi utrhl hlavu. "Co je vám po tom?"
Annabetiny oči mě varovaly. "Percy, tohle je -"
Motorkář zvedl ruku.
"V poho," přerušil ji. "Malá pózička mi neva. Ty si brzo vzpomeneš, kdo je tu šéf. Víš, co jsem zač, synovečku?"
Pak mi došlo, proč mi ten chlápek připadá povědomý. Šklebil se stejně zlomyslně jako některé děti z tábora polokrevných, ty ze srubu číslo pět.
"Vy jste Clarissin otec," pověděl jsem. "Arés, bůh války."
Arés se zašklebil a sundal si sluneční brýle. Tam, kde měl mít oči, byl jen oheň, v prázdných jamkách jsem viděl miniaturní výbuchy. "Jasně, ty ucho. Slyšel jsem, žes zlomil Clarisse kopí."
"Koledovala si o to."
"Možná. To je v klidu. Bitky mejch děcek jsou mi volný, jasan? Jsem tu kvůli tomuhle - doslech jsem se, že jsi ve městě. Mám pro tebe malej návrh."
Servírka se vrátila s naloženými tácy jídla - cheeseburgery, hranolky, cibulovými kroužky a čokoládovými koktejly.
Arés jí dal pár zlatých drachem.
Nervózně se podívala na mince. "Ale to nejsou…"
Arés vytáhl obří nůž a začal si s ním čistit nehty. "Nějakej problém, kočičko?"
Servírka polkla a pak zmizela i se zlatem.
"To nemůžete dělat," řekl jsem Arésovi. "Nemůžete lidem vyhrožovat nožem."
Arés se rozchechtal. "Děláš si srandu? Miluju tuhle zemi. Nejlepší místo od dob Sparty. Ty nenosíš zbraň, ty ucho? To bys měl. Todle je nebezpečnej svět. To mi připomíná ten můj návrh. Potřebuju od tebe službičku."
"Jakou službičku můžu udělat pro boha?"
"Něco, na co bůh sám nemá čas. Prkotinka. Nechal jsem tu ve městě v jednom opuštěným vodním parku svůj štít. Měl jsem… rande se svou holkou. Vyrušili nás a já tam ten štít nechal. Chci, abys mi ho dones."
"Co kdybyste se tam vrátil a vzal si ho sám?"
Oheň v očních důlcích mu zahořel ještě prudčeji.
"A co kdybych tě proměnil v psouna a přejel tě harleyem? Nechce se mi. Bůh ti dává šanci se předvíst, Percy Jacksone. Chceš se předvíst jako srab?" Naklonil se kupředu. "Možná bojuješ jenom u řek, kam můžeš hupsnout a tatík tě ochrání."
Chtělo se mi jednu mu vrazit, ale nějak jsem věděl, že na to čeká. To Arésova moc ve mně probouzela vztek. Byl by šťastný, kdybych ho napadl. Nechtělo se mi udělat mu tu radost.
"Nemám zájem," prohodil jsem. "Mám svoje poslání."
Arésovy planoucí oči mi předvedly věci, které jsem nechtěl vidět - krev, kouř a mrtvoly na bojišti. "Já o tý tvý výpravě vím všecko, ty ucho. Hned jak ukradli tu věc, poslal Zeus svý nejlepší, aby ji hledali: Apollóna, Athénu, Artemis a jasně že i mě. A když jsem takovou silnou zbraň nedokázal vyčmuchat ani já…" Olízl si rty, jako by v něm pomyšlení na mistrovský blesk vzbudilo touhu. "No… když jsem ji nenašel já, ty nemáš šanci. A přesto se ti snažím fandit. Tvůj fotr a já to spolu táhnem už dlouho. To já mu přece řek, že podezírám starýho Mrtvoláka."
"Vy jste mu pověděl, že ten blesk ukradl Hádés?"
"Jasan. Na někoho něco hodit, aby začala válka, to je nejstarší trik ze všech. Hned mi to docvaklo. Tak trochu mi můžeš děkovat za tu svou výpravu."
"Díky," zabručel jsem.
"Hele, já jsem štědrej chlap. Udělej prostě tu prácičku a taky ti píchnu. Zařídím ti s kámošema odvoz na západ."
"My si umíme poradit sami."
"To určitě. Nemáte prachy. Ani auto. Ani šajna, proti čemu jdete. Helfni mi a já ti možná řeknu něco, co potřebuješ vědět. Něco o tvojí mámě."
"O mé mámě?"
Zašklebil se. "To tě začalo zajímat, co? Ten vodní park je míli na západ v Delancy. Nemůžeš to minout. Hledej jízdu Tunelem lásky."
"Co vám tu schůzku přerušilo?" zeptal jsem se. "Něco vás vylekalo?"
Arés vycenil zuby, ale já už tenhle výhrůžný pohled viděl u Clarisse. Bylo na něm něco nuceného, jako by byl nervózní.
"Máš kliku, žes potkal mě, hošánku, a ne někoho jinýho z Olympu. Ti drzost nepromíjejí tak jako já. Potkáme se zas tady, až to zmákneš. Nezklam mě."
Potom jsem musel omdlít nebo upadnout do nějakého transu, protože když jsem zase otevřel oči, Arés byl pryč. Málem bych si myslel, že se mi ten rozhovor jenom zdál, kdybych neviděl, jak se tváří Annabeth a Grover.
"To není dobré," promluvil Grover. "Arés tě našel, Percy. To není dobré."
Podíval jsem se z okna. Motocykl zmizel.
Vážně Arés ví něco o mé mámě, nebo si ze mě jenom střílel? Když byl teď pryč, všechen vztek ze mě vyprchal. Uvědomil jsem si, že Arés se asi moc rád plete do lidských pocitů. V tom byla jeho síla - zesílit vášně tak, až člověk není schopen uvažovat.
"Bude to nějaký podraz," podotkl jsem. "Zapomeňme na Arése. Pojďme prostě dál."
"Nemůžeme," nesouhlasila Annabeth. "Koukej, já Arése nesnáším stejně jako všichni, ale nemůžeš ignorovat bohy, pokud nechceš mít pořádnou smůlu. On si nedělal legraci s tím, že tě promění v toho hlodavce."
Podíval jsem se na cheeseburger, který mi najednou nepřipadal tak lákavý. "Proč by nás potřeboval?"
"Ten problém možná vyžaduje rozum," vysvětlovala Annabeth. "Arés má sílu. Ale to je všechno. Dokonce i síla se někdy musí sklonit před moudrostí."
"Ale ten vodní park… Jako by dostal strach. Co by mohlo boha války přimět, aby takhle utekl?"
Annabeth a Grover se na sebe nervózně podívali.
Annabeth prohlásila: "Bohužel to budeme muset zjistit."
Když jsme objevili ten vodní park, slunce už klesalo za hory. Podle vývěsního štítu se to nejspíš kdysi jmenovalo VODNÍ SVĚT, ale některá písmena už byla rozbitá, takže tam stálo VOD Í T.
Hlavní brána byla zamčená visacím zámkem a nahoře lemovaná ostnatým drátem. Všude uvnitř se kroutily obrovské vyschlé skluzavky, potrubí a trubice a ústily do prázdných bazénů. Po asfaltu poletovaly staré vstupenky a inzeráty. Za soumraku to tam vypadalo smutně a strašidelně.
"Pokud sem Arés přivedl svou holku na rande," poznamenal jsem a zíral nahoru na ten ostnatý drát, "tak bych nerad viděl, jak vypadala."
"Percy," varovala mě Annabeth. "Buď trochu uctivější."
"Proč? Já myslel, že Arése nesnášíš."
"Stejně je to bůh. A jeho přítelkyně je moc náladová."
"A radši ji neurážej, jak vypadá," dodal Grover.
"Kdo to je? Echidna?"
"Ne, Afrodita," řekl Grover trochu zasněně. "Bohyně lásky."
"Myslel jsem, že byla za někoho vdaná," podotkl jsem. "Za Héfaista."
"No a co?" zeptal se mě.
"Ach." Najednou jsem cítil potřebu změnit téma. "Takže jak se dostaneme dovnitř?"
"Maia!" Z Groverových bot vyrazila křídla.
Přeletěl přes plot, ve vzduchu udělal neúmyslné salto a při přistání na druhé straně zaškobrtl. Oprášil si džíny, jako by to celé plánoval. "Vy nejdete?"
Annabeth a já jsme museli zdolat plot postaru, jeden druhému přidržet ostnatý drát a přelézt přes vršek.
Stíny se protahovaly, když jsme procházeli parkem a prohlíželi si atrakce. Byl tam Kousavý ostrov, Spoďáry přes hlavu a Kruci, kde mám plavky?
Nepřišla nás ulovit žádná monstra. Nikde se neozval ani nejmenší hluk.
Objevili jsme obchod se suvenýry, který zůstal otevřený. Na policích ještě leželo zboží: sněžící těžítka, tužky, pohlednice a stojany s -
"Oblečení," vyhrkla Annabeth. "Čisté oblečení."
"Jo," řekl jsem. "Ale nemůžeš jenom tak -"
"Tak koukej."
Popadla celou jednu řadu oblečení ze stojanu a zmizela v kabince. Za pár minut vyšla ven v šortkách z Vodního světa s květinovým vzorem, ve velkém červeném tričku Vodního světa a upomínkových surfařských botách Vodního světa. Přes rameno jí visel batoh Vodního světa, očividně nacpaný dalšími věcmi.
"Kašlem na to." Grover pokrčil rameny. A za chvíli jsme už byli všichni tři vystrojení jako chodící reklamy na zaniklý park atrakcí.
Dál jsme pátrali po Tunelu lásky. Měl jsem pocit, jako by celý park nějak zadržoval dech. "Takže Arés a Afrodita," prohodil jsem, abych nemusel myslet na rostoucí tmu, "ti dva spolu něco mají?"
"O tom se mluví už dávno, Percy," odpověděla mi Annabeth. "Tři tisíce let staré drby."
"A co Afroditin manžel?"
"No, víš," řekla. "Héfaistos. Kovář. Narodil se jako mrzák a Zeus ho shodil z Olympu. Není žádný krasavec. Šikovný, to ano, ale Afrodita si na chytrost a talent zvlášť nepotrpí, víš."
"Líbí se jí motorkáři."
"Tak nějak."
"Héfaistos o tom ví?"
"No jasně," zamumlala Annabeth. "Jednou je chytil. Myslím doslova chytil, do zlaté sítě, a pozval všechny bohy, aby se na ně přišli podívat a vysmáli se jim. Héfaistos se je vždycky snaží ztrapnit. Proto se scházejí na odlehlých místech, jako je…"
Zastavila se a hleděla přímo před sebe. "Jako je tohle."
Před námi byl prázdný bazén, kde by se dalo úžasně jezdit na skateboardu. Měl tvar mísy a nejmíň pětatřicet metrů v průměru.
Kolem okraje stálo jakoby na stráži dvanáct bronzových amorků s roztaženými křídly a šípy připravenými vystřelit. Na protější straně se otvíral tunel, kudy nejspíš tekla voda, když byl bazén plný. Nápis nad ním hlásal: VZRUŠUJÍCÍ JÍZDA LÁSKY: KAM SE HRABE TUNEL LÁSKY RODIČŮ!
Grover se přiblížil k okraji. "Lidi, mrkněte na to."
Na dně bazénu zůstal opuštěný růžovobílý dvoumístný člun s baldachýnem, celý pomalovaný drobnými srdíčky. Na levém sedadle se v dohasínajícím světle leskl Arésův štít, naleštěný bronzový kotouč.
"Tohle je nějak moc lehké," zapochyboval jsem. "Takže prostě slezeme tam dolů a sebereme ho?"
Annabeth přejela prsty po podstavci nejbližšího amorka.
"Je tu vyryté nějaké řecké písmeno," všimla si. "Éta. Zajímalo by mě…"
"Grovere," zeptal jsem se, "necítíš nestvůry?"
Začenichal ve vzduchu. "Nic."
"Myslíš nic jako v Oblouku, když jsi necítil Echidnu, nebo nic, jako že doopravdy nic?"
Grover se zatvářil ublíženě. "Říkal jsem ti, že to bylo pod zemí."
"Fajn, tak se nezlob." Zhluboka jsem se nadechl. "Lezu dolů."
"Půjdu s tebou." Grover to neřekl moc nadšeně, ale měl jsem pocit, že se snaží odčinit, co se stalo v St. Louis.
"Ne," zastavil jsem ho. "Chci, abys zůstal nahoře s těmi létacími botami. Jsi přece Rudý baron, letecké eso, vzpomínáš? Spoléhám, že mě budeš krýt, kdyby se něco podělalo."
Grover se trochu nafoukl. "Jasně. Ale co by se mohlo podělat?"
"Nevím. Mám jenom takový pocit. Annabeth, pojď se mnou."
"Děláš si legraci?" Podívala se na mě, jako bych právě spadl z Měsíce. Tváře měla jasně červené.
"Co je zas?" chtěl jsem vědět.
"Mám s tebou jít na… na 'Vzrušující jízdu lásky'?! To je přece trapné! Co kdyby mě někdo viděl?"
"Kdo by tě asi tak viděl?" Ale už jsem byl rudý taky. Na holky je spoleh, že vždycky všechno zašmodrchají. "Fajn," poděkoval jsem jí. "Udělám to sám." Ale když jsem se vydal po straně bazénu dolů, šla za mnou a mumlala něco o tom, jak kluci vždycky všechno zpackají.
Dostali jsme se k člunu. Štít byl opřený o sedadla a vedle něj ležel dámský hedvábný šátek. Pokusil jsem se představit si tu Arése a Afroditu, párek bohů, scházejících se na atrakci vysloužilého zábavního parku. Proč? Pak jsem si všiml něčeho, co jsem seshora neviděl: kolem okraje bazénu byla všude zrcadla, obrácená k tomuto místu. Viděli jsme se, ať jsme se podívali kamkoli. To muselo být ono. Když se Arés a Afrodita muckali, mohli při tom pozorovat své oblíbence: sebe samé.
Sebral jsem šátek. Růžově se třpytil a nepopsatelně voněl - po růžích nebo po kytkách z hor. Po něčem příjemném. Trochu zasněně jsem se usmál a zrovna jsem se chystal otřít si šátek o tvář, když mi ho Annabeth vytrhla z ruky a nacpala si ho do kapsy. "Tohle teda nedělej. Nezapleť se do těch milostných hrátek."
"Co?"
"Prostě vezmi ten štít, chaluhový mozečku, a vypadneme odtud."
Jakmile jsem na ten štít sáhl, věděl jsem, že jsme v maléru. Má ruka protrhla něco, co ho spojovalo s palubní deskou. Možná pavučina, pomyslel jsem si, ale pak jsem se podíval na tu věc na své dlani a viděl jsem, že je to nějaké kovové vlákno, tak jemné, že bylo skoro neviditelné. Nastražený drát.
"Počkej," brzdila mě Annabeth.
"Pozdě."
"Tady na boku člunu je další řecké písmeno, další éta. Tohle je past."
Všude kolem se naráz rozlehly zvuky, milion otáčejících se soukolí, jako by se celý bazén proměnil v jeden obrovský stroj.
Grover vykřikl: "Lidi!"
Nahoře na okraji bazénu natahovali amorkové šípy k výstřelu. Než jsem stačil navrhnout, abychom se kryli, vystřelili, ale ne na nás. Vystřelili přes bazén po sobě navzájem. Ze šípů se táhla jemná vlákna, klenula se nad bazénem a tam, kam dopadla, vytvořila velkou zlatou hvězdu. Pak se mezi hlavními vlákny začaly kouzlem proplétat menší prameny a tvořit síť.
"Musíme se dostat ven," vykřikl jsem.
"Nekecej!" rýpla si Annabeth.
Popadl jsem štít a rozběhli jsme se, ale dostat se nahoru po strmé stěně bazénu nebylo tak lehké jako sestoupit na dno.
"Pojďte!" zavolal Grover.
Snažil se nám udržet část sítě otevřenou, ale kdekoli se jí dotkl, začala se mu zlatá vlákna ovíjet kolem rukou.
Hlavy amorků praskly a vysunuly se z nich videokamery. Všude kolem bazénu vyrostly reflektory, oslepily nás světlem a z reproduktoru zaduněl hlas: "Živý přenos na Olymp za minutu… padesát devět vteřin, padesát osm vteřin…"
"Héfaistos!" vykřikla Annabeth. "Já jsem tak hloupá! Éta je 'H'. Nachystal tuhle past, aby svou ženu přistihl s Arésem. Teď nás budou živě vysílat na Olympu. Jsou z nás absolutní pitomci!"
Málem jsme se dostali k okraji, když se řada zrcadel otevřela jako poklopy a ven se vyvalily tisíce malých kovových… věcí.
Annabeth zaječela.
Byla to celá armáda strašidelných mechanických lezců: těla s bronzovou výzbrojí, pavoučí nohy, drobné tlamy s kusadly, všechno se to hnalo na nás v přívalu klapajícího a bzučícího kovu.
"Pavouci!" panikařila Annabeth. "Pav-jéééé!"
Nikdy jsem ji ještě takhle neviděl. Zděšeně se svalila na záda a už by se vzdala těm pavoučím robotům, kdybych ji nezvedl a neodtáhl zpátky ke člunu.
Pavouci teď proudili z okrajů bazénu všude kolem, byly jich miliony, hrnuli se doprostřed a úplně nás obklopili. Říkal jsem si, že snad nejsou naprogramovaní na zabíjení, mají nás jen obklíčit a poštípat a udělat z nás idioty. Na druhé straně, tahle past byla určená pro bohy. A my jsme bohové nebyli.
Vlezli jsme s Annabeth do člunu. Začal jsem skopávat pavouky, kteří se hrnuli na palubu. Řval jsem na Annabeth, aby mi pomohla, ale byla úplně vyvedená z míry, nedokázala nic víc než ječet.
"Třicet, dvacet devět," hlásal reproduktor.
Pavouci začali chrlit kovová vlákna a pokoušeli se nás spoutat. Nejprve se vlákna dala lehce přetrhnout, ale byla jich spousta a pavouci pořád přibývali. Jednoho jsem odkopl Annabeth z nohy a jeho kusadla mi vyrvala pořádný kus z nové surfařské boty.
Grover poletoval nad bazénem ve svých létajících teniskách a pokoušel se síť uvolnit, ta ale nepovolovala.
Mysli, říkal jsem si, mysli.
Vstup do Tunelu lásky byl pod sítí. Mohli bychom ho využít jako únik, jenže ho blokoval milion robotických pavouků.
"Patnáct, čtrnáct," vyvolával reproduktor.
Voda, pomyslel jsem si. Odkud se bere voda na tu jízdu?
Pak jsem to uviděl: obří vodní potrubí za zrcadly, odkud vycházeli pavouci. A nahoře nad sítí vedle jednoho amorka stála budka s prosklenými okny, odkud se to muselo řídit.
"Grovere!" zařval jsem. "Běž do té budky! Najdi tlačítko, kterým se to pouští!"
"Ale -"
"Dělej!" Byla to bláznivá naděje, ale zároveň i naše jediná šance. Pavouci už lezli po celé přídi člunu. Annabeth ječela jako o život. Musel jsem nás odtud dostat.
Grover už byl v budce a mačkal tlačítka.
"Pět, čtyři -"
Grover se na mě zoufale podíval a zvedl ruce. Dával mi najevo, že už zmáčkl všechny knoflíky, ale pořád se nic nedělo.
Zavřel jsem oči a myslel na vlny, na valící se vodu, na řeku Mississippi. Ucítil jsem známé škubnutí v břiše. Zkusil jsem si představit, že přitahuju oceán celou tu dálku až do Denveru.
"Dva, jedna, nula!"
Z potrubí explodovala voda. S rachotem se lila do bazénu a splachovala pavouky. Přitáhl jsem Annabeth na sedadlo vedle sebe a upevnil jí pás, zrovna když přílivová vlna narazila do člunu, přelila se přes vršek, smetla pavouky a úplně nás promočila, ale nepřevrhla. Člun se obrátil, zvedl se v proudu a otáčel se ve víru kolem dokola.
Voda byla plná nemohoucích pavouků; některé to hodilo na betonovou zeď bazénu takovou silou, až explodovali.
Reflektory na nás svítily. Kamery amorků natáčely živý přenos pro Olymp.
Ale já se dokázal soustředit jenom na ovládání člunu. Přinutil jsem ho plout s proudem a držet se dál od stěn. Možná jsem si to jen představoval, ale zdálo se mi, že loďka se mými představami řídí. Aspoň že se neroztříštila na milion kousíčků. Naposled jsme se otočili, hladina teď sahala tak vysoko, že nás to mohlo rozřezat o kovovou síť. Pak se člun obrátil přídí k tunelu a my vyrazili do tmy.
Pevně jsme se s Annabeth drželi a oba ječeli, jak se člun stáčel a vybíral zatáčky a řítil se pětačtyřicetistupňovým sklonem kolem obrazů Romea a Julie a spousty dalších zamilovaných nesmyslů.
A pak jsme byli z tunelu venku, noční vzduch nám svištěl ve vlasech a člun se řítil přímo k výjezdu.
Pokud by byla atrakce v normálním provozu, spluli bychom z rampy mezi zlatými Branami lásky a bezpečně přistáli v posledním bazénu. Ale byl tu problém. Brány lásky byly zavřené na řetěz. Před tou barikádou se teď vršily dva čluny, které to vyplavilo z tunelu před námi - jeden se potápěl, druhý byl přelomený v půlce.
"Rozepni si pás," zakřičel jsem na Annabeth.
"Zbláznil ses?"
"Pokud se nechceš nechat rozdrtit na kaši." Připoutal jsem si Arésův štít k ruce. "Budeme to muset přeskočit." Můj plán byl jednoduchý a šílený. Jakmile člun narazí do překážky, využijeme jeho hybnost jako odrazový můstek a přeskočíme bránu. Slyšel jsem, že někteří lidé takhle přežili srážku aut, když je to vyhodilo deset nebo dvanáct metrů od místa nehody. S trochou štěstí přistaneme v bazénu.
Zdálo se, že Annabeth mě pochopila. Když se brány blížily, popadla mě za ruku.
"Až řeknu," zaburácel jsem.
"Ne! Až já řeknu!"
"Co?"
"To je jednoduchá fyzika!" zakřičela. "Síla krát úhel dráhy -"
"Fajn!" houkl jsem. "Tak až ty řekneš!"
Čekala… čekala… pak zavolala: "Teď!"
Prásk!
Annabeth měla pravdu. Kdybychom skočili tehdy, kdy jsem myslel já, narazili bychom do bran. Díky ní jsme získali maximální zdvih.
Naneštěstí to bylo trochu víc, než jsme potřebovali.
Člun narazil do barikády a nás to hodilo do vzduchu, přímo přes brány, přes bazén a dolů směrem na tvrdý asfalt.
Něco mě zezadu popadlo.
Annabeth vyjekla: "Au!"
Grover!
Ve vzduchu mě chňapl za tričko a Annabeth za ruku a pokoušel se zabrzdit náš dopad, ale nabrali jsme s Annabeth moc velkou energii.
"Jste na mě těžcí!" houkl Grover. "Padáme!"
Prudce jsme klesali k zemi a Grover dělal, co mohl, aby ten pád zpomalil.
Narazili jsme na desku k focení. Groverova hlava prošla přímo dírou, kam turisté strkají obličeje a hrají si, že jsou Nunu, hodná velryba. Annabeth a já jsme se zřítili na zem, pomlácení, ale živí. Arésův štít jsem měl pořád navlečený na paži.
Jakmile jsme chytili dech, vytáhli jsme s Annabeth Grovera z desky a poděkovali mu, že nám zachránil život. Ohlédl jsem se na Vzrušující jízdu lásky. Voda opadávala. Náš člun se rozmlátil na kousky o bránu.
Necelých sto metrů odtud, ve vstupním bazénu, amorkové pořád ještě filmovali. Sochy se natáčely, aby mířily kamerami přímo na nás, reflektory nám svítily do tváří.
"Představení skončilo!" vykřikl jsem. "Díky! Dobrou noc!"
Amorkové se vrátili do původních pozic. Světla pohasla. Park se znovu ponořil do ticha a do tmy, až na malý čúrek vody, tekoucí do výchozího bazénku Vzrušující jízdy lásky. Uvažoval jsem, jestli na Olympu udělali přestávku na reklamu nebo náš výkon nestál za nic.
Nesnáším, když mě někdo dráždí. Nesnáším, když mě někdo podvádí. A měl jsem dost zkušeností s grázlíky, kteří mi rádi prováděli takové kousky. Potěžkal jsem štít na paži a obrátil se ke svým kamarádům. "Musíme si trošku popovídat s Arésem."
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< září / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 19649
Měsíc: 147
Den: 4