Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola

10. 5. 2014

Někdy se mi zdálo, že se se mnou děje něco divného, ale obyčejně to rychle přešlo. Tahle nekonečná halucinace na mě byla moc. Celý zbytek školního roku to vypadalo, že celá škola se mnou hraje nějakou hru. Spolužáci dělali, jako by byli úplně a naprosto přesvědčeni, že paní Kerrová - energická blonďatá žena, kterou jsem v životě neviděl, dokud na konci exkurze nenastoupila do našeho autobusu - je naše matikářka už od Vánoc.
Občas jsem na někoho zkusil vybalit zmínku o paní Doddsové a koukal, jestli se nezarazí, ale dívali se na mě jako na cvoka.
Už jsem jim skoro uvěřil, že paní Doddsová nikdy neexistovala.
Skoro.
Ale Grover mě ošidit nedokázal. Když jsem před ním řekl jméno Doddsová, nejdřív zaváhal a teprve pak prohlásil, že neexistuje. Ale já věděl, že mi lže.
Něco se dělo. Něco se stalo v tom muzeu.
Ve dne jsem neměl moc času o tom uvažovat, ale v noci mi při představě paní Doddsové s pařáty a kožnatými křídly naskakoval studený pot.
Nezvyklé počasí pokračovalo, což mému rozpoložení nijak neprospělo. Jednu noc se mi při bouřce rozbila okna v internátní ložnici. O pár dní později se jen padesát mil od akademie Yancy sneslo největší tornádo, jaké kdy v údolí řeky Hudson zaznamenali. Mezi aktualitami probíranými v občanské výchově bylo nezvykle mnoho zpráv o malých letadlech, která toho roku pod náhlými nápory větru spadla do Atlantiku.
Většinu času jsem si připadal rozmrzelý a podrážděný. Ve škole jsem se zhoršil z trojek na pětky. Čím dál víc jsem bojoval s Nancy Bobofitovou a s jejími kamarádkami. Skoro každou hodinu mě posílali na chodbu.
Nakonec, když se mě pan Nicoll, náš učitel angličtiny, snad po milionté zeptal, proč jsem se neobtěžoval připravit se na prověrku pravopisu, ztratil jsem nervy. Vynadal jsem mu do starých ochlastů. Ani jsem přesně nevěděl, co to znamená, ale znělo to dobře.
Příští týden poslal ředitel mámě dopis s oficiálním sdělením: příští rok mě na akademii Yancy nechtějí.
Fajn, řekl jsem si. To je opravdu fajn.
Stýskalo se mi po domově.
Chtělo se mi být s mámou v našem starém bytě v Upper East Side, i kdybych musel jít do veřejné školy a snášet svého hnusného nevlastního otce a jeho stupidní karetní sešlosti.
Ale stejně… Některé věci z Yancy by mi chyběly.
Pohled z okna pokoje na lesy a řeku Hudson v dálce, vůně borovic. Chyběl by mi Grover, byl to dobrý kamarád, i když trochu divný. Dělal jsem si starosti, jak beze mě přežije příští rok.
A taky by mi chyběly hodiny latiny - ty bláznivé turnajové dny pana Brunnera a jeho přesvědčení, že uspěju.
Jak se blížil zkouškový týden, učil jsem se na jediný test, a to z latiny. Nezapomněl jsem, co mi říkal pan Brunner, že jeho předmět je pro mě životně důležitý. Netušil jsem, proč to tak je, ale začínal jsem mu věřit.
Večer před závěrečnými zkouškami jsem už byl tak zoufalý, že jsem hodil Cambridgeským úvodem do řecké mytologie přes pokoj. Slova se mi začala rozbíhat ze stránek, písmena mi vířila hlavou a dělala osmičky, jako by jezdila na skateboardu. Ani zaboha jsem si nedokázal zapamatovat rozdíl mezi Cheirónem a Charónem nebo Polydektem a Polydeukem. A časování latinských sloves? Na to jsem mohl rovnou zapomenout.
Přecházel jsem po pokoji a připadalo mi, že mi pod košilí běhají mravenci.
Vzpomněl jsem si na vážný výraz pana Brunnera, na jeho tisícileté oči. Od vás chci jenom to nejlepší, Percy Jacksone.
Zhluboka jsem se nadechl. Sebral jsem učebnici mytologie.
Nikdy dřív jsem učitele o pomoc nepožádal. Možná, že kdybych si s panem Brunnerem promluvil, něco by mi naznačil. Přinejmenším bych se mu mohl předem omluvit za tu velkou tučnou pětku, kterou nejspíš dostanu z jeho testu. Nechtěl jsem odejít z akademie Yancy a nechat ho myslet si, že jsem se nesnažil.
Vydal jsem se dolů do kanceláří učitelského sboru. Většinou byly tmavé a prázdné, ale dveře k panu Brunnerovi byly pootevřené a světlo z jeho okna se táhlo až na podlahu chodby.
Byl jsem tři kroky od kliky, když jsem z kanceláře uslyšel hlasy. Pan Brunner se na něco ptal. Hlas, který rozhodně patřil Groverovi, odpověděl: "…strach o Percyho, pane."
Ztuhl jsem.
Nemám ve zvyku poslouchat cizí hovory, ale zkus neposlouchat, když zjistíš, že se o tobě tvůj nejlepší kamarád baví s dospělým.
Připlížil jsem se blíž.
"…samotného tohle léto," povídal právě Grover. "Chci říct, Blahovolná přímo ve škole! Teď, když to víme jistě, a oni to vědí taky -"
"Když na něj budeme spěchat, všechno tím zhoršíme," uvažoval pan Brunner. "Potřebujeme, aby ten chlapec víc vyzrál."
"Ale možná už nemá čas. Termín letního slunovratu -"
"To se bude muset vyřešit bez něj, Grovere. Nechme ho užívat si nevědomost, dokud ještě může."
"Pane, on ji viděl…"
"Představa," tvrdil pan Brunner. "Mlha seslaná na studenty a učitele ho o tom přesvědčí."
"Pane, já… Já nemůžu znovu selhat ve svých povinnostech." Groverův hlas byl přiškrcený vzrušením. "Víte, co by to znamenalo."
"Tys nezklamal, Grovere," prohlásil pan Brunner laskavě. "To já měl poznat, co byla zač. Teď se prostě soustřeďme na to, abychom Percyho udrželi naživu do podzimu -"
Učebnice mytologie mi vypadla z ruky a žuchla na podlahu.
Pan Brunner zmlkl.
S bušícím srdcem jsem sebral knihu a couval chodbou zpátky.
Po skle ve dveřích osvětlené Brunnerovy kanceláře přejel stín, stín něčeho mnohem vyššího než byl můj učitel upoutaný na kolečkové křeslo. Držel něco, co podezřele připomínalo luk.
Otevřel jsem nejbližší dveře a vklouzl dovnitř.
O několik vteřin později jsem uslyšel pomalé klap-klap-klap, podobné tlumeným úderům dřevěných kostek, a pak se ozval zvuk, jako by hned za mými dveřmi čenichalo nějaké zvíře. Před skleněnou výplní se objevila velká tmavá postava, zastavila se, a pak pokračovala dál.
Po krku mi stékala kapička potu.
Odkudsi z chodby se ozval pan Brunner. "To nic," zamumlal. "Od zimního slunovratu nějak nemám v pořádku nervy."
"Já taky ne," promluvil Grover. "Ale byl bych přísahal…"
"Vrať se zpátky do pokoje," řekl mu pan Brunner. "Zítra tě čeká dlouhý zkouškový den."
"To mi ani nepřipomínejte."
V kanceláři pana Brunnera zhasla světla.
Čekal jsem potmě snad celou věčnost.
Konečně jsem vyklouzl na chodbu a vydal se nahoru do pokoje.
Grover ležel na posteli a studoval své latinské poznámky, jako by tam byl celý večer.
"Čau," pozdravil s kalným pohledem. "Budeš na ten test připravený?"
Neodpověděl jsem.
"Vypadáš hrozně." Zamračil se. "Neděje se nic?"
Obrátil jsem se, aby neprohlédl můj výraz, a začal jsem se chystat do postele.
Nechápal jsem, co jsem slyšel tam dole. Nejradši bych si myslel, že jsem si to jenom představoval.
Ale jedno bylo jasné: Grover a pan Brunner o mně mluvili za mými zády. Podle nich jsem v nějakém nebezpečí.
Druhý den odpoledne, když jsem odcházel z tříhodinové zkoušky z latiny a oči mi přecházely ze všech těch řeckých a římských jmen, ve kterých jsem nadělal chyby, zavolal si mě pan Brunner zpátky.
Chvíli jsem měl strach, že se dozvěděl, jak jsem předchozí večer tajně poslouchal, ale o to zřejmě nešlo.
"Percy," začal. "Nenech se znechutit, že odcházíš z Yancy. Bude to… bude to tak nejlepší."
Říkal to laskavě, přesto mě to rozčilovalo. Mluvil tiše, ale ostatní studenti, kteří dokončovali test, ho mohli slyšet. Nancy Bobofitová se na mě ušklíbla a jedovatě sešpulila rty, jako by mi posílala pusu.
Zamumlal jsem: "Dobře, pane."
"Chci říct…" Pan Brunner popojel ve svém křesle sem a zase tam, jako by nevěděl, jak má pokračovat. "Tohle pro tebe není to pravé místo. Byla to jenom záležitost času."
V očích mě pálilo.
Můj oblíbený učitel před celou třídou tvrdí, že jsem nemohl školu zvládnout. Nejdřív celý rok říká, jak mi věří, a najednou mi prý byl ten vyhazov souzený.
"Dobře," souhlasil jsem rozechvěle.
"Ne, ne," zavrtěl hlavou pan Brunner. "Celé jsem to zkazil. Snažil jsem se ti říct, že… ty nejsi normální. Percy. Není to nic, za co by -"
"Díky," vyhrkl jsem. "Díky moc, pane, že jste mi to připomněl."
"Percy -"
Ale já už byl pryč.
Poslední den zkoušek jsem si cpal oblečení do kufru.
Ostatní kluci vtipkovali a probírali plány na prázdniny. Jeden se chystal na túry do Švýcarska, další na měsíční plavbu po Karibiku. Byli to malí grázlíci stejně jako já, ale oni byli bohatí malí grázlíci. Jejich tátové byli ředitelé, velvyslanci nebo jiní zazobanci. Já byl nula z rodiny nul.
Ptali se mě, co budu dělat v létě, a já jim řekl, že se vracím do města.
Už jsem ale nedodal, že si budu muset najít brigádu, něco jako venčení psů nebo prodávání předplatného na časopisy, a ve volném čase si lámat hlavu, kam nastoupím na podzim do školy.
"Páni," vyrazil ze sebe jeden kluk. "No to je super."
Vrátili se ke svému rozhovoru, jako bych neexistoval.
Jediný člověk, s nímž se mi nechtělo loučit, byl Grover, ale jak se ukázalo, ani jsem nemusel. Rezervoval si jízdenku na Manhattan na stejný autobus jako já, takže jsme mířili do města zase spolu.
Po cestě se Grover v jednom kuse nervózně ohlížel do uličky a pozoroval ostatní cestující. Napadlo mě, že se takhle neklidně choval vždycky, když jsme opustili Yancy, jako by čekal, že se stane něco zlého. Dřív jsem si myslel, že se bojí, aby se mu někdo neposmíval. Ale tady v autobuse nikdo takový nebyl.
Nakonec jsem to už nevydržel.
Zeptal jsem se: "Koukáš se po Blahovolných?"
Grover málem vyskočil ze sedadla. "Co-co tím myslíš?"
Přiznal jsem, že večer před zkouškou jsem slyšel jeho rozhovor s panem Brunnerem.
Groverovi zacukalo oko. "Co všechno jsi slyšel?"
"Ale… nic moc. Co je termín letního slunovratu?"
Škubl sebou. "Podívej se, Percy… Jenom jsem měl o tebe starost, víš? Chci říct, ty halucinace o ďábelských matikářkách…"
"Grovere -"
"A říkal jsem panu Brunnerovi, že jsi možná vynervovaný nebo tak něco, protože nikdo takový jako paní Doddsová není a…"
"Grovere, ty jsi fakt mizerný lhář."
Uši mu zrůžověly.
Z kapsy košile vylovil umouněnou navštívenku. "Vezmi si prostě tohle, jo? Kdybys mě náhodou v létě potřeboval."
Navštívenka byla psaná ozdobným písmen, což byl pro mé dyslektické oči děs, ale nakonec jsem rozluštil něco jako:
Grover Underwood
opatrovník
Vrch polokrevných
Long Island, New York
(800) 000-0009
"Co jsou to polokrevní -"
"Neříkej to nahlas!" vyjekl. "To je moje, hm… letní adresa."
Srdce ve mně pokleslo. Grover má nějaký letní domov. Nikdy mě nenapadlo, že by mohl být stejně bohatý jako ostatní v Yancy.
"Fajn," hlesl jsem zachmuřeně. "Třeba kdybych tě chtěl navštívit ve tvém sídle."
Přikývl. "Nebo… kdybys mě potřeboval."
"Proč bych tě měl potřebovat?"
Vyslovil jsem to hruběji, než jsem měl v úmyslu.
Grover zrudl až po ohryzek. "Koukej, Percy, pravda je, že… že tě mám tak trošku chránit."
Zůstal jsem na něj zírat.
Celý rok jsem se pouštěl do rvaček, bránil ho před bitím. Nespal jsem starostí, jak beze mě přečká příští rok. A Grover dělá, jako by chránil on mě.
"Grovere," začal jsem, "před čím mě to vlastně chráníš?"
Pod nohama se nám ozval hlasitý skřípot. Z přístrojové desky se vyvalil černý kouř a v celém autobusu to začalo páchnout po zkažených vajíčkách. Řidič zaklel a sjel na kraj silnice.
Po pár minutách přehrabování v motoru řidič oznámil, že musíme všichni vystoupit. Grover a já jsme vyšli ven spolu s ostatními.
Stáli jsme na státní silnici - na místě, jakého si člověk ani nevšimne, pokud tady neuvízne. Na naší straně cesty nebylo nic než javory a odpadky z projíždějících aut. Na druhé straně, za čtyřmi pásy asfaltu lesknoucího se v poledním horku, stál staromódní stánek s ovocem.
Zboží vypadalo fakt dobře: bedny naložené krvavě rudými třešněmi a jablky, vlašskými ořechy a meruňkami, džbány jablečného moštu ve vaně plné ledu na nohách v podobě pařátů. Nebyli tam žádní zákazníci, Jen tři staré dámy. Seděly v houpacích křeslech ve stínu javoru a pletly ten největší pár ponožek, jaký jsem v životě viděl.
Chci říct, že ty ponožky byly velké jako svetry, ale přitom to vážně byly ponožky. Dáma napravo pletla jednu. Dáma nalevo pletla druhou. A ta uprostřed držela obrovský koš ocelově modré vlny.
Všechny tři vypadaly hrozně staře. Měly bledé obličeje vrásčité jako kůra ovoce a stříbrné vlasy svázané dozadu bílými šátky. Kostnaté paže jim trčely z vybledlých bavlněných šatů.
Nejdivnější bylo, že se dívaly přímo na mě.
Mrkl jsem na Grovera a chtěl k tomu něco poznamenat, ale všiml jsem si, jak mu z tváře zmizela barva. Nos mu cukal.
"Grovere?" oslovil jsem ho. "Hej, člověče -"
"Řekni mi, že se nedívají na tebe. Dívají se, že?"
"Jo. To je divné, ne? Myslíš, že by mi ty ponožky padly?"
"To není legrace, Percy. To není vůbec žádná legrace."
Stará žena uprostřed vytáhla obrovské nůžky - zlaté a stříbrné, s dlouhými čepelemi, podobné nůžkám na ovce. Slyšel jsem, jak Grover zatajil dech.
"Nastoupíme do autobusu," pobídl mě. "Pojď."
"Cože?" vyhrkl jsem. "Je tam nejmíň tisíc stupňů."
"Dělej!" Otevřel dveře a vylezl nahoru, ale já zůstal venku.
Staré dámy na druhé straně silnice mě pořád pozorovaly. Ta prostřední přestřihla vlnu a já bych přísahal, že jsem to šmik slyšel i přes čtyřproudový provoz. Její dvě kamarádky smotaly ocelově modré ponožky a já jen uvažoval, pro koho asi jsou - jestli pro yettiho nebo pro godzillu.
V zadní části autobusu vytrhl řidič z motoru velký kus kouřícího kovu. Autobus se otřásl a motor znovu naskočil.
Cestující zajásali.
"Sakra práce!" křikl řidič. Plácl čepicí do autobusu. "Všichni nastupovat!"
Jakmile jsme se rozjeli, přepadla mě zimnice, jako bych chytil chřipku.
Grover nevypadal o moc líp. Třásl se a zuby mu drkotaly.
"Grovere?"
"No?"
"Co mi to zatloukáš?"
Otřel si čelo do rukávu košile. "Percy, cos viděl tam u toho stánku s ovocem?"
"Myslíš ty staré dámy? Co je s nimi, kámo? Nejsou jako… paní Doddsová, že ne?"
Tvářil se dost divně, ale měl jsem pocit, že ty ženy u ovocného stánku byly něco mnohem, mnohem horšího než paní Doddsová. Řekl: "Zkrátka mi pověz, cos viděl."
"Ta prostřední vytáhla nůžky a odstřihla vlnu."
Grover zavřel oči a prsty udělal gesto, jako by se křižoval, ale nebylo to přesně ono. Bylo to něco jiného, něco jakoby - staršího.
Pokračoval: "Viděls, jak přestřihla vlákno."
"Jo. No a o co jde?" Ale už když jsem to říkal, věděl jsem, že jde o hodně.
"To není možné," zamumlal Grover. Začal se kousat do palce. "Nechci, aby to bylo jako posledně."
"Jaké posledně?"
"Vždycky šestá třída. Nikdy se nedostanou přes šestku."
"Grovere," vyjekl jsem, protože mě začínal fakt děsit. "Co to meleš?"
"Nech mě doprovodit tě od autobusu domů. Slib mi, že půjdeme spolu."
Nedávalo mi to smysl, ale slíbil jsem mu to.
"To je nějaká pověra nebo co?" zeptal jsem se.
Žádná odpověď.
"Grovere - to přestřižení vlny. Znamená to, že někdo zemře?"
Podíval se na mě žalostně, jako by už v duchu vybíral kytky, které bych rád viděl na své rakvi. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Archiv

Kalendář
<< listopad / 2019 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 31864
Měsíc: 960
Den: 28