22. kapitola
Byli jsme první hrdinové, kteří se po Lukovi vrátili živí na Vrch polokrevných, takže s námi všichni samozřejmě nakládali, jako bychom vyhráli nějakou soutěž v telce. Podle táborové tradice jsme si nasadili vavřínové věnce na velkou slavnost, připravenou na naši počest, a pak šli v čele procesí k ohni. Tam jsme měli spálit pohřební rubáše, které nám naše sruby vyrobily, zatímco jsme byli pryč.
Annabetino roucho bylo moc krásné - ze šedého hedvábí s vyšívanými sovami - tak jsem jí pověděl, že je škoda ji v něm nepochovat. Šťouchla do mě a řekla mi, abych držel hubu.
Coby Poseidónův syn jsem neměl ve srubu žádné spolubydlící, proto se Arésův srub nabídl, že moje roucho vyrobí. Vzali staré prostěradlo, kolem kraje namalovali smajlíky s vyříznutýma očima a uprostřed napsali velkým písmem slovo PORAŽENEC.
Bylo prima ho spálit.
Zatímco Apollonův srub zpíval a rozdával sušenkové sendviče, obklopili mě staří druhové z Hermova srubu, Annabetini kamarádi z Athénina srubu a Groverovi saryrové, obdivující zbrusu novou licenci pátrače, kterou Grover dostal od Rady kopytnatých starších. Rada označila Groverův výkon při výpravě za "odvážný až k bolení břicha. O rohy a o chlupy nade všechno, co jsme viděli dřív."
Jediní, kdo neměl náladu na oslavy, byla Clarisse a její kámoši ze srubu. Jejich jedovaté pohledy prozrazovaly, že mi nikdy neodpustili pohanu svého otce.
To mi vyhovovalo.
Dokonce ani Dionýsova uvítací řeč mi nedokázala zkazit náladu. "Ano, ano, takže ten malý spratek se nenechal zabít a teď bude mít ještě větší ramena. No, bravo za to. A co se týče dalších věcí, tuto neděli se nekonají závody kánoí…"
Nastěhoval jsem se zpátky do srubu číslo tři, ale už jsem si nepřipadal tak osamělý. Během dne jsem mohl trénovat s přáteli. V noci jsem ležel a poslouchal moře, věděl jsem, že tam někde je můj otec. Možná si mnou ještě nebyl úplně jistý, možná dokonce nechtěl, abych se narodil, ale sledoval mě. A zatím byl hrdý na to, co jsem vykonal.
Co se týče mámy, ta dostala šanci na nový život. Týden potom, co jsem dorazil do tábora, od ní došel dopis. Psala, že Gabe záhadně zmizel - vlastně se úplně ztratil z povrchu Země. Nahlásila jeho zmizení na policii, ale má zvláštní pocit, že ho stejně nikdy nenajdou.
S tím rozhodně nijak nesouvisela další zpráva, že máma prodala svou první betonovou sochu v životní velikosti, nazvanou Hráč pokeru, a to nějakému sběrateli prostřednictvím jedné umělecké galerie v Soho. Dostala za ni tolik peněz, že složila zálohu na nový byt a zaplatila si školné za první semestr na Newyorské univerzitě. Galerie v Soho se dožadovala dalších jejích děl, nazvala je "obrovský krok kupředu v oblasti zvlášť ošklivého neorealismu".
Ale nedělej si starosti, psala máma. Se sochami jsem skončila. Té krabice nástrojů, kterou jsi mi nechal, jsem se zbavila. Je načase, abych se vrátila k psaní.
Dole připojila P. S.: Percy, objevila jsem pro tebe tady ve městě dobrou soukromou školu. Složila jsem zálohu, aby ti drželi místo, pokud by ses tam chtěl zapsat na sedmý ročník. Mohl bys bydlet doma. Ale kdybys chtěl zůstat celý rok na Vrchu polokrevných, pochopím to.
Pečlivě jsem dopis složil a položil si ho na noční stolek. Každý večer, než jsem šel spát, jsem si ho znovu přečetl a snažil se rozhodnout, jak jí odpovím.
Čtvrtého července se celý tábor shromáždil na pláži na přehlídku ohňostrojů, pořádanou srubem číslo devět. Héfaistovy děti se nemohly spokojit s několika chabými červenobílomodrými explozemi. Upevnily u pobřeží člun a naložily ho petardami velikosti protiraketových střel Patriot. Podle Annabeth, která už to představení viděla, měly výbuchy následovat tak těsně po sobě, že budou na obloze působit jako animace. Finále měl tvořit pár třicet metrů vysokých spartských bojovníků, kteří ožijí nad oceánem, vybojují bitvu a pak explodují do milionu barev.
Zatímco jsem s Annabeth rozprostíral piknikovou deku, objevil se Grover, aby se s námi rozloučil. Měl na sobě své obvyklé džíny, tričko a tenisky, ale za posledních pár týdnů zestárl, vypadal málem na středoškoláka. Kozí bradka mu zhoustla. Přibral na váze. Rohy mu vyrostly nejmíň o palec, takže teď musel pořád nosit svou rasta čepici, aby se mohl maskovat za člověka.
"Jsem na odchodu," promluvil. "Jenom jsem vám přišel říct… no, však víte."
Snažil jsem se mít za něj radost. Koneckonců, nestává se každý den, aby satyr dostal povolení vydat se hledat velkého boha Pana. Ale bylo těžké se s ním loučit. Znal jsem Grovera jenom rok, a přesto byl můj nejstarší přítel.
Annabeth ho objala. Domlouvala mu, aby nosil falešná chodidla.
Zeptal jsem se ho, kde chce začít hledat.
"To je tak trochu tajemství," zamumlal a zatvářil se rozpačitě. "Rád bych, kdybyste mohli jít se mnou, kamarádi, ale lidi a Pan…"
"My to chápeme," ujistila ho Annabeth. "Máš na cestu dost plechovek?"
"Jo."
"A nezapomněl jsi na píšťalu?"
"Sakra, Annabeth," zabručel. "Ty už jsi jako stará máma koza."
Ale neznělo to doopravdy naštvaně.
Popadl vycházkovou hůl a hodil si batoh přes rameno. Vypadal jako obyčejný stopař, jaké člověk vidí na amerických silnicích - dávno nebyl ten malý neduživý kluk, kterého jsem chránil přes grázlíky na akademii Yancy.
"No," mlaskl, "držte mi palce."
Znovu objal Annabeth. Poplácal mě po rameni a zamířil pryč přes písečné duny.
Nad hlavami nám ožily ohňostroje: Héraklés zabíjí nemejského lva, Artemis pronásleduje kance, George Washington (mimochodem syn Athény) zdolává řeku Delaware.
"Hej, Grovere," zavolal jsem.
Obrátil se na kraji lesa.
"Tam, kam půjdeš - doufám, že tam budou mít dobré plněné tortilly."
Grover se zašklebil a byl pryč, stromy se za ním zavřely.
"Zase ho uvidíme," podotkla Annabeth.
Pokoušel jsem se tomu věřit. Fakt, že se žádný pátrač za dva tisíce let nevrátil… No, rozhodl jsem se, že na to nebudu myslet. Grover bude první. Musí být první.
Minul červenec.
Trávil jsem čas vymýšlením nových strategií pro hru o vlajku a uzavíráním spojenectví s jinými sruby, abychom udrželi vlajku a nedostala se do rukou Arése. Poprvé jsem se dostal na vršek lezecké zdi a nespálila mě láva.
Čas od času jsem procházel kolem hlavní budovy, díval se nahoru do oken podkroví a myslel na Orákulum. Pokoušel jsem se přesvědčit sám sebe, že se jeho proroctví naplnilo.
Vydáš se na západ, bohu se postavíš, který se obrátil.
Byl jsem tam, udělal jsem to - i když se ukázalo, že ten zrádce byl spíš Arés než Hádés.
Najdeš, co zmizelo, dohlédneš, že se to v pořádku navrátí.
Odfajfkováno. Jeden mistrovský blesk odevzdaný. Jedna přilbice temnoty zpátky na Hádově mastné palici.
Kdo tě zve přítelem, ten tě pak zradí.
Tahle věta mě pořád trápila. Arés předstíral, že je můj kámoš, a pak mě zradil. Muselo to být tohle, co mělo Orákulum na mysli…
Na čem ti záleží nejvíce, nespasíš.
Opravdu jsem mámu nespasil, ale jenom proto, že jsem ji nechal, aby se spasila sama. A věděl jsem, že to bylo správné.
Ale proč jsem teda byl pořád tak nervózní?
Poslední večer letní sezony nastal až moc brzy.
Táborníci spolu naposled pojedli. Část večeře jsme obětovali na ohni bohům. Starší instruktoři rozdávali u táboráku korálky na konec léta.
Dostal jsem vlastní koženou šňůrku na krk, a když jsem viděl korálek za své první léto, byl jsem rád, že ve světle ohně není vidět, jak se červenám. Korálek byl asfaltově černý a uprostřed se leskl trojzubec v mořské zeleni.
"Výběr byl jednomyslný," oznámil mi Luke. "Tenhle korálek připomíná prvního syna mořského boha v tomto táboře a výpravu, kterou podnikl do nejtemnější části podsvětí, aby zabránil válce!"
Celý tábor se zvedl a rozjásal se. Dokonce i Arésův srub se cítil povinen vstát. Athénin srub vystrčil Annabeth do popředí, aby si mohla ten potlesk vychutnat.
Nevím, jestli jsem si někdy připadal tak šťastný a smutný zároveň jako v tu chvíli. Konečně jsem našel rodinu, lidi, kteří o mě stáli a mysleli si, že jsem něco dokázal. A ráno většina z nich odjede na nový školní rok pryč.
Druhý den ráno jsem našel na stolku u postele oběžník.
Věděl jsem, že ho musel poslat Dionýsos, protože jen ten mi pořád paličatě pletl jméno:
Drahý Petere Johnsone,
hodláte-li setrvat v Táboře polokrevných celoročně, musíte o tom informovat hlavní budovu do dnešního poledne. Pokud svůj záměr zůstat neoznámíte, budeme předpokládat, že jste již srub uvolnil, nebo zahynul bídnou smrtí. Čisticí harpyje zahájí práci za soumraku. Budou oprávněny sežrat všechny neregistrované obyvatele tábora. Veškeré zapomenuté osobní věci budou spáleny v lávovém ohništi.
Přejeme příjemný den!
Pan D. (Dionýsos)
ředitel tábora, Rada Olympu #12
S mou hyperaktivitou a poruchou pozornosti je spojena ještě další věc. Termíny pro mě prostě neexistují, dokud mi nezaťukají na rameno. Léto bylo pryč a já jsem pořád ještě neodpověděl mámě ani táboru, jestli tady zůstanu. Teď jsem měl na rozhodnutí jenom pár hodin.
Nemělo by to být tak těžké. Devět měsíců tréninku na hrdinu, nebo devět měsíců vysedávání ve třídě - pfff.
Ale musel jsem myslet na mámu. Poprvé jsem měl možnost žít celý rok s ní bez Gabea. Měl jsem možnost být doma a ve volném čase se toulat po městě. Pamatoval jsem si, co tak dávno na naší výpravě říkala Annabeth: Nestvůry žijí v opravdovém světě. Teprve tam zjistíš, jestli jsi k něčemu, nebo ne.
Pomyslel jsem na osud Thalie, Diovy dcery. Uvažoval jsem, kolik nestvůr mě napadne, pokud opustím Vrch polokrevných. Přežijeme s mámou aspoň do příštího léta, pokud zůstanu celý školní rok na jednom místě bez přítomnosti Cheiróna a přátel, kteří by mi pomohli? Jestli mě ovšem neumordují pravopisné diktáty a celostránkové slohovky. Rozhodl jsem se, že sejdu dolů do arény a zacvičím si s mečem. Možná si tak provětrám hlavu.
Táborová hřiště byla většinou opuštěná, třpytila se v srpnovém žáru. Všichni obyvatelé tábora byli ve srubech, balili se nebo pobíhali se smetáky a mopy a připravovali se na závěrečnou prohlídku. Argus pomáhal několika Afroditiným dětem vléct jejich zavazadla značky Gucci a kosmetické kufříky přes kopec, kde měl čekat táborový autobus, aby je odvezl na letiště.
Nemysli ještě na odjezd, řekl jsem si. Prostě trénuj.
Došel jsem do šermířské arény a zjistil, že Luke měl stejný nápad. Na kraji pódia se povaloval jeho sportovní pytel. Cvičil sám, útočil na cvičné figuríny mečem, jaký jsem nikdy dřív neviděl. Musela to být pořádná ocelová čepel, protože panákům hladce odsekával hlavy a probodával jim břicha vycpaná slámou. Z oranžového trika instruktora mu kapal pot. Měl tak soustředěný výraz, jako by mu šlo vážně o život. S úžasem jsem pozoroval, jak vykuchal celou řadu panáků, zutínal jim končetiny a proměnil je v hromadu slámy a pancířů.
Byli to jenom panáci, ale stejně jsem si nemohl pomoct, žasl jsem nad Lukovým uměním. Ten chlap byl neuvěřitelný bojovník. Znovu jsem se podivil, jak mohl na své výpravě selhat.
Konečně si mě všiml a uprostřed rozmachu se zarazil. "Percy."
"Hm, pardon," zamumlal jsem rozpačitě. "Jenom jsem -"
"Nic se neděje," řekl a sklonil meč. "Na poslední chvíli ještě trénuju."
"Ti panáci už nikoho otravovat nebudou."
Luke pokrčil rameny. "Každé léto stavíme nové."
Teď, když jeho meč nemáchal kolem, viděl jsem, že je na něm něco zvláštního. Čepel byla ze dvou různých kovů - jedno ostří bronzové, druhé z oceli.
Luke si všiml, jak se dívám na meč. "A, tohle? Nová hračka. To je Ostouzeč."
"Ostouzeč?"
Luke obrátil čepel do světla, až se hrozivě zaleskla. "Jedna strana je z božského bronzu. Druhá je kalená ocel. Funguje na smrtelníky i nesmrtelné."
Pomyslel jsem na to, co mi říkal Cheirón, když jsem se vydával na výpravu - že hrdina by nikdy neměl ublížit smrtelníkům, pokud to není nezbytně nutné.
"Nevěděl jsem, že se vyrábějí takové zbraně."
"Takové zbraně ne," potvrdil Luke. "Tahle je jediná."
Pousmál se a pak zastrčil meč do pochvy. "Poslouchej, chtěl jsem tě jít hledat. Co bys řekl tomu, kdybychom si zašli naposled do lesa a podívali se po něčem, s čím by se dalo bojovat?"
Nevím, proč jsem zaváhal. Mělo se mi ulevit, že je Luke ke mně tak přátelský. Co jsem se vrátil z výpravy, choval se trochu odtažitě. Bál jsem se, že mě nenávidí kvůli pozornosti, které se mi dostává.
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptal jsem se. "Chci říct -"
"No tak, pojďme." Zalovil ve svém sportovním pytli a vytáhl balení šesti plechovek coly. "Pití jde na mě."
Zíral jsem na ty coly a uvažoval, kde je sakra vzal. V táborovém skladišti obvykle lidská cola nebyla. Nedaly se sem ani propašovat, jedině snad pokud se člověk domluvil s nějakým satyrem.
Samozřejmě, kouzelné sklenice u večeře se plnily vším, co si člověk přál, ale to prostě nechutnalo jako pravá cola přímo z plechovky.
Cukr a kofein. Má pevná vůle se hroutila.
"Jasně," rozhodl jsem se. "Proč ne?"
Sešli jsme dolů k lesu a pátrali po nějaké nestvůře, se kterou by se dalo bojovat, ale bylo moc horko. Všechny nestvůry se zdravým rozumem musely držet siestu ve svých příjemně chladných jeskyních.
Našli jsme si stinné místo u potoka, kde jsem při svém prvním honu na vlajku zlomil Clarissino kopí. Seděli jsme na velkém kameni, popíjeli colu a pozorovali sluneční světlo v lese.
Po chvíli se Luke zeptal: "Stýská se ti po výpravě?"
"Po nestvůrách, co mě napadaly na každém metru? Děláš si legraci?"
Luke povytáhl obočí.
"Jo, stýská se mi," přiznal jsem. "A tobě?"
Po tváři mu přejel stín.
Byl jsem zvyklý slýchat od holek, jak je Luke hezký, ale v tu chvíli vypadal vyčerpaně, vztekle a nebyl ani trochu pohledný. Světlé vlasy měl ve slunečním světle šedé. Jizva na tváři se zdála hlubší než obyčejně. Dokázal jsem si ho představit jako starce.
"Žiju na Vrchu polokrevných celoročně od svých čtrnácti," řekl mi. "Od té doby, co Thalie… No, víš přece. Trénoval jsem, trénoval a pořád trénoval. Nikdy jsem nebyl normální kluk, tam ve skutečném světě. Pak mi milostivě udělili jednu výpravu, a když jsem se vrátil, slyšel jsem samé: 'Fajn, je po výletě. Žij si tu blaze dál.'"
Zmačkal plechovku od coly a hodil ji do potoka, což mě fakt šokovalo. Jedna z prvních zásad, které tě učí v Táboře polokrevných, je ŽÁDNÉ SMETÍ. Pustí se do tebe nymfy a Najády. Oplatí ti to. Jednou večer vlezeš do postele a najdeš na prostěradle stonožky a bláto.
"Do háje s vavřínovými věnci," zaklel Luke. "Já nehodlám skončit jako ty zaprášené trofeje v podkroví hlavní budovy."
"Mluvíš, jako bys odcházel."
Luke mi věnoval pokřivený úsměv. "Jo, odcházím, správně, Percy. Přivedl jsem tě sem dolů, abych se s tebou rozloučil."
Luskl prsty. Malý ohýnek vypálil díru do země u mých nohou. Vylezlo z ní něco, co se černě lesklo a bylo velké zhruba jako moje ruka. Štír.
Sáhl jsem po peru.
"To bych nedělal," varoval mě Luke. "Tihle zemní štíři doskočí skoro pět metrů. Osten ti projede skrz oblečení. Do šedesáti vteřin je po tobě."
"Luku, co to -"
Pak mi to docvaklo.
Kdo tě zve přítelem, ten tě pak zradí.
"Jsi to ty," vydechl jsem.
Nevzrušeně vstal a oprášil si džíny.
Štír si ho nevšímal. Upíral slídivé oči na mě, svíral klepeta a lezl mi na botu.
"Tam ve světě jsem toho spoustu viděl, Percy," oznámil mi Luke. "Necítils to - tu sbírající se temnotu, ty sílící nestvůry? Nedošlo ti, jak je to všechno marné? Všechno to hrdinství - dělat sluhu bohům. Měli být svrženi už před tisíci let, ale pořád se drží, díky nám polokrevným."
Nechtělo se mi ani věřit, že se to vážně děje.
"Luku… mluvíš o našich rodičích," napomenul jsem ho.
Zasmál se. "A proto je mám milovat? Ta jejich drahocenná 'západní civilizace' je nemoc, Percy. Zabíjí svět. Jediný způsob, jak to zastavit, je vypálit to do základu a začít znovu s něčím pořádnějším."
"Jsi stejný blázen jako Arés."
V očích mu zahořelo. "Arés je cvok. Nikdy mu nedošlo, kdo je pravý pán, kterému slouží. Kdyby byl čas, Percy, vysvětlil bych ti to. Ale bohužel nebudeš žít tak dlouho."
Štír se mi sunul po nohavici.
Musí existovat nějaká cesta ven. Potřeboval jsem čas na přemýšlení.
"Kronos," vyhrkl jsem. "Tomu sloužíš."
Ochladilo se.
"Měl bys být s těmi jmény opatrný," varoval mě Luke.
"Kronos tě přiměl ukrást mistrovský blesk a přilbici. Mluvil k tobě ve snu."
Lukovi zacukalo oko. "Mluvil i k tobě, Percy. Měls ho poslouchat."
"On ti vymývá mozek, Luku."
"To se pleteš. Ukázal mi, že se plýtvá mým talentem. Víš, co byla ta moje výprava před dvěma roky, Percy? Můj otec Hermés chtěl, abych ukradl zlaté jablko ze zahrady Hesperidek a vrátil ho na Olymp. Po všem tom výcviku, který jsem prodělal, nic lepšího nevymyslel."
"To není snadný úkol," podotkl jsem. "Provedl ho Héraklés."
"Přesně tak," ušklíbl se Luke. "Co je to za slávu, opakovat, co udělali jiní? Ti bohové neumějí nic jiného než si přehrávat minulost. Nedělal jsem to s nadšením. Po drakovi v té zahradě mám tohle -" ukázal vztekle na svou jizvu, "a když jsem se vrátil, čekal mě jenom soucit. Už tehdy jsem chtěl rozbořit Olymp na prach, ale čekal jsem na příležitost. Začalo se mi zdát o Kronovi. Přesvědčil mě, abych ukradl něco cenného, něco, co ještě žádný hrdina neměl odvahu sebrat. Když jsme byli na té exkurzi za zimního slunovratu a ostatní táborníci spali, vplížil jsem se do trůnního sálu a sebral Diovi mistrovský blesk přímo z trůnu. A taky Hádovu přilbici. Nevěřil bys, jak to bylo lehké.
Ti Olympané jsou hrozně namyšlení, ani by je nenapadlo, že by si někdo dovolil jim něco ukrást. Zabezpečení je tam zoufalé. Byl jsem už v půlce cesty přes New Jersey, když jsem uslyšel dunět bouřky a poznal, že na tu krádež přišli."
Štír mi teď seděl na koleně a zíral na mě lesklýma očima. Snažil jsem se mluvit klidně. "Tak proč jsi ty věci nepřinesl Kronovi?"
Lukův úsměv znejistěl. "Já… začal jsem si být moc jistý. Zeus poslal své syny a dcery hledat ukradený blesk - Artemis, Apollóna a mého otce Herma. Ale chytil mě Arés. Dokázal bych ho porazit, ale nedal jsem si pozor. Odzbrojil mě, vzal si ty krámy a pohrozil, že je vrátí na Olymp a spálí mě zaživa. Pak jsem uslyšel Kronův hlas, radil mi, co mám říkat. Nasadil jsem Arésovi do hlavy myšlenku na velkou válku mezi bohy. Nakukal jsem mu, že stačí ty věci na nějaký čas schovat a dívat se, jak se druzí bijí. Arésovi se zlomyslně zaleskly oči. Věděl jsem, že se chytil. Pustil mě a já se vrátil na Olymp, než si někdo všiml, že jsem byl pryč." Luke vytáhl svůj nový meč. Přejel palcem po ploše čepele, jako by ho hypnotizovala její krása. "Pak pán Titánů… on-on mě trestal zlými sny. Přísahal jsem, že už ho nezklamu. V Táboře polokrevných jsem se ve snu dozvěděl, že přijde nový hrdina, který se dá napálit a odnese blesk a přilbici zbytek cesty - od Arése dolů do Tartaru."
"To ty jsi přivolal pekelného psa tu noc v lese."
"Museli jsme Cheiróna přesvědčit, že tábor pro tebe není bezpečný, aby tě poslal na tu výpravu. Museli jsme potvrdit jeho obavy, že po tobě jde Hádés. A vyšlo to."
"Ty létající boty byly prokleté," uvědomil jsem si. "Měly mě i s batohem stáhnout do Tartaru."
"A taky by to udělaly, kdybys je měl na nohou. Ale tys je dal tomu satyrovi, to nebylo v plánu. Grover zkazí všechno, na co sáhne. Popletl dokonce i to prokletí."
Luke se zadíval na štíra, který mi teď seděl na stehně. "Měl jsi v Tartaru zemřít, Percy. Ale neboj se, nechám tě tu se svým kamarádíčkem, aby to napravil."
"Thalie obětovala život, aby tě zachránila," zasyčel jsem a zatnul zuby. "A takhle se jí odvděčíš?"
"Nemluv o Thalii!" houkl. "To bohové ji nechali zemřít! Zaplatí za to a za spoustu dalších věcí taky."
"Zneužívá tě, Luku. Tebe i Arése. Neposlouchej Krona."
"Mě zneužívá?" Luke promluvil nepřirozeně pisklavým hlasem. "Podívej se na sebe. Co pro tebe kdy udělal tvůj otec? Kronos povstane. Tys jenom zdržel jeho plány. Svrhne Olympany do Tartaru a zažene lidi zpátky do jeskyní. Všechny kromě těch nejsilnějších - těch, kteří mu slouží."
"Odvolej tu potvoru," navrhl jsem. "Jestli jsi tak silný, bojuj se mnou sám."
Luke se usmál. "Dobrý pokus, Percy. Ale já nejsem Arés. Mě nenalákáš. Můj pán čeká a má pro mě spoustu výprav, které musím podniknout."
"Luku -"
"Sbohem, Percy. Nastupuje nový Zlatý věk. A ty se ho nedočkáš."
Obloukem máchl mečem a zmizel do tmy.
Štír zaútočil.
Smetl jsem ho rukou a sundal čepičku z meče. Ta věc na mě skočila a já ji ve vzduchu v půlce přetnul.
Už jsem si chtěl gratulovat, ale pak jsem pohlédl na svou ruku. Na dlani jsem měl velikou rudou podlitinu, která kypěla žlutým slizem. Ta věc mě nakonec přece jenom dostala.
V uších mi bušilo. Začal jsem vidět mlhavě. Voda, pomyslel jsem si. Předtím mě uzdravila.
Doklopýtal jsem k potoku a ponořil jsem do něj ruku, ale nezdálo se, že se něco děje. Jed byl moc silný. Přestával jsem vidět. Taktak jsem se postavil.
Šedesát vteřin, řekl mi Luke.
Musel jsem se dostat zpátky do tábora. Čelo mi hořelo. Klopýtal jsem k táboru a ze stromů se vynořily nymfy.
"Pomoc," zachroptěl jsem. "Prosím…"
Dvě z nich mě vzaly pod paží a vlekly mě dál. Pamatuju si, že jsem se dostal na paseku, nějaký instruktor křičel o pomoc, kentaur zatroubil na roh z lastury.
Pak všechno zčernalo.
Probudil jsem se s brčkem v puse. Usrkával jsem něco, co chutnalo jako tekuté sušenky s kousky čokolády. Nektar.
Otevřel jsem oči.
Byl jsem podepřený na posteli na ošetřovně hlavní budovy a pravou ruku jsem měl silně ovázanou, vypadala jako palice. V rohu stál na stráži Argus. Vedle mě seděla Annabeth, držela mi skleničku s nektarem a poťukávala mi žínkou čelo.
"A je to tu zas," promluvil jsem.
"Ty idiote," vynadala mi Annabeth. Poznal jsem z toho, že má velikou radost, že mě vidí při vědomí. "Byl jsi zelený a začínal jsi šedivět, když jsme tě našli. Kdyby nebylo Cheirónových léčitelských schopností…"
"No, no," ozval se Cheirónův hlas. "Něco z té chvály patří taky Percyho kondici."
Seděl u nohou postele v lidské podobě, takže jsem si ho nejdřív nevšiml. Spodní část těla měl zázračně směstnanou do kolečkového křesla a horní část oblečenou v saku a kravatě. Usmíval se, ale tvář měl unavenou a bledou, stejně jako když strávil celou noc známkováním latinských písemek.
"Jak se cítíš?" zeptal se.
"Jako by mi někdo zmrazil vnitřnosti a pak je ohřál v mikrovlnce."
"Trefná poznámka, vzhledem k tomu, že to byl jed zemního štíra. A teď mi musíš přesně říct, co se stalo, tedy pokud můžeš."
Mezi doušky nektaru jsem mu to všechno vypověděl.
V místnosti bylo dlouho ticho.
"Nemůžu uvěřit, že by Luke…" Annabeth zradil hlas. Zatvářila se vztekle a smutně. "Ano. Ano, můžu tomu uvěřit. Ať ho bohové proklejí… Po té své výpravě už nikdy nebyl jako dřív."
"Tohle se musí nahlásit na Olymp," zamumlal Cheirón. "Hned se tam vypravím."
"Luke je někde pryč," podotkl jsem. "Musím jít za ním."
Cheirón zavrtěl hlavou. "Ne, Percy. Bohové -"
"Nebudou o Kronovi ani mluvit," vyštěkl jsem. "Zeus to prohlásil za uzavřenou záležitost!"
"Percy, já vím, že je to těžké. Ale nesmíš se tak zbrkle chtít pomstít. Nejsi připravený."
Nelíbilo se mi to, ale něco mi říkalo, že Cheirón má pravdu. Stačil mi jediný pohled na ruku a věděl jsem, že si hned tak s mečem nezabojuju. "Cheiróne… Vaše věštba od Orákula… Byla o Kronovi, že? Byl jsem v ní já? A Annabeth?"
Cheirón pohlédl nervózně ke stropu. "Percy, mně nepřísluší -"
"Nařídili vám nemluvit o tom se mnou, je to tak?"
V očích měl soucit, ale i smutek. "Budeš velký hrdina, dítě. Udělám, co se dá, abych tě připravil. Ale pokud se nemýlím v té cestě, která je před tebou…"
Nad hlavami zaburácel hrom a rozechvěl okna.
"No dobře!" zvolal Cheirón. "Fajn!"
Zoufale si povzdechl. "Bohové mají své důvody, Percy. Vědět toho moc o vlastní budoucnosti není nikdy dobré."
"Nemůžeme tu jenom tak vysedávat a nic nedělat," nesouhlasil jsem.
"My nebudeme vysedávat," slíbil Cheirón. "Ale ty si musíš dát pozor. Kronos tě chce znejistit. Chce ti zničit život, naplnit ti myšlenky strachem a vztekem. Nedávej mu, co chce. Trpělivě trénuj. Tvůj čas přijde."
"Pokud se toho dožiju."
Cheirón mi položil ruku na kotník. "Budeš mi muset věřit, Percy. Budeš žít. Ale nejprve se musíš rozhodnout, co budeš dělat příští rok. Nemůžu ti říct, jak se máš zachovat…" Měl jsem pocit, že má na tu věc jednoznačný názor a že se má co držet, aby mi neporadil. "Ale musíš si vybrat, jestli zůstaneš v Táboře polokrevných celý rok, nebo se vrátíš do světa smrtelníků na sedmou třídu a v táboře budeš jen na léto. Přemýšlej o tom. Až se vrátím z Olympu, musíš mi říct, jak ses rozhodl."
Chtěl jsem protestovat. Chtěl jsem se ho ptát dál. Ale jeho výraz mi dal jasně najevo, že diskuze skončila. Řekl mi tolik, kolik mohl.
"Vrátím se, jak jen to půjde," slíbil Cheirón. "Dohlédne na tebe Argus."
Podíval se na Annabeth. "Ach, ano, moje milá… Až budeš připravena, jsou tady."
"Kdo je tady?" zeptal jsem se.
Nikdo mi neodpověděl.
Cheirón vyjel z místnosti. Slyšel jsem, jak kola jeho křesla opatrně klapou z předních schodů, vždycky dvě najednou.
Annabeth studovala led v mém pití.
"Co se děje?" chtěl jsem vědět.
"Nic." Položila sklenici na stůl. "Já… jenom jsem v něčem dala na tebe. Ty… hm… nepotřebuješ něco?"
"Jo. Pomoz mi vstát. Chci jít ven."
"Percy, to není dobrý nápad."
Sklouzl jsem nohama z postele. Annabeth mě zachytila, než jsem se stačil zhroutit na zem. Zvedal se mi žaludek.
Annabeth protestovala: "Říkala jsem ti…"
"Nic mi není," trval jsem na svém. Nechtěl jsem ležet v posteli jako mrzák, když si Luke někde volně běhá a plánuje, jak zničit západní civilizaci.
Podařil se mi krok dopředu. Pak další, pořád jsem se těžce opíral o Annabeth. Argus šel za námi ven, ale držel se dál.
Když jsme se dostali na verandu, měl jsem obličej orosený potem. Žaludek se mi kroutil. Ale zvládl jsem to až k zábradlí.
Bylo přítmí. Tábor vypadal úplně pustě. Ve srubech byla tma a na volejbalovém hřišti ticho. Do hladiny jezírka se nezařezávaly žádné kánoe. Za lesem a jahodovými plantážemi se v posledním slunečním světle leskl průliv Long Island.
"Co chceš dělat?" zeptala se mě Annabeth.
"Já nevím."
Řekl jsem jí, že podle mě by byl Cheirón rád, abych zůstal celý rok a podstoupil individuální trénink, ale já si nebyl jistý, jestli to opravdu chci. Přiznal jsem ale, že bych ji tu nerad nechal samotnou jenom ve společnosti Clarisse…
Annabeth našpulila rty a zašeptala: "Já jedu na školní rok domů, Percy."
Zůstal jsem na ni hledět. "Myslíš k tátovi?"
Ukázala k hřebenu Vrchu polokrevných. Hned vedle Thaliiny borovice na samém okraji magických hranic tábora se rýsovala silueta rodiny - dvě malé děti, žena a vysoký světlovlasý muž. Zdálo se, že na něco čekají. Muž držel batoh. Vypadal jako ten, který Annabeth sebrala z vodního světa v Denveru.
"Když jsme se vrátili, napsala jsem mu dopis," vysvětlovala mi Annabeth. "Přesně jak jsi navrhoval. Napsala jsem mu… že je mi to líto. Že bych se vrátila na školní rok domů, pokud by o mě ještě stál. Odepsal mi hned. Rozhodli jsme se… že uděláme další pokus."
"To chtělo kuráž."
Zaváhala. "Nebudeš ve školním roce zkoušet nějaké pitomosti, že ne? Aspoň… pokud mi o tom nepošleš vzkaz po Iris…"
Podařilo se mi usmát. "Já si o žádné trable koledovat nebudu. Obyčejně ani nemusím."
"Až se příští léto vrátím," ujišťovala mě, "chytíme Luka. Požádáme o výpravu, ale pokud nám ji neschválí, tak zmizíme a stejně to uděláme. Dohodnuto?"
"To zní jako plán hodný Athény."
Napřáhla ke mně ruku. Stiskl jsem ji.
"Dávej na sebe pozor, chaluhový mozečku," řekla mi Annabeth. "Měj oči na stopkách."
"Ty taky, chytrolínko."
Díval jsem se, jak jde do kopce a blíží se ke své rodině. Nemotorně objala otce a naposled se ohlédla do údolí. Pohladila Thaliinu borovici a pak se nechala odvést přes vrchol do světa smrtelníků.
Poprvé jsem se v táboře cítil doopravdy sám. Vyhlédl jsem na průliv Long Island a vzpomněl jsem si, jak otec říkal: Moře se nerado dává omezovat.
Rozhodl jsem se.
Uvažoval jsem, jestli by Poseidón schválil moji volbu, pokud se na mě dívá.
"Příští léto se vrátím," slíbil jsem mu. "Do té doby nějak přežiju. Nakonec, jsem přece tvůj syn." Poprosil jsem Arguse, ať mě odvede dolů do srubu číslo tři, abych se mohl sbalit domů.