Knížky jak chceš

„Jmenovala se Victoria,“ odpověděl rusovlasý.
Jak to mohl vědět, když jsem to netušila ani já? Vzpomněla jsem si, jak Riley říkal, že jeden z téhle rodiny dokáže číst myšlenky. Díky tomu všechno věděli? Nebo to byla jen další z Rileyho lží?
„Jmenovala?“ zeptala se Jane.
Rusovlasý škubl hlavou k východu, jako by něco ukazoval. Vzhlédla jsem a viděla hustý nafialovělý kouř stoupající z úpatí hory.
Jmenovala. Pocítila jsem podobné potěšení, jako když jsem si představovala, jak veliký upír trhá na kousky Raoula. Jenže teď to bylo mnohem, mnohem lepší.
„Tahle Victoria,“ začala Jane pomalu, „ta byla ještě k těm osmnácti tady?“
„Ano,“ potvrdil rusovlasý. „Měla s sebou jenom jednoho dalšího. Nebyl tak mladý jako tady ta, ale nebyl starší než rok.“
Riley. Divoká vlna radosti mě málem porazila. Pokud – dobře, až – dnes zemřu, přinejmenším pro mně nezůstanou žádné nevyřízené účty. Diego byl pomstěn. Skoro jsem se usmála.
„Dvacet,“ vydechla Jane. Buď to bylo mnohem víc, než čekala, nebo byla ďábelsky dobrá herečka. „Kdo vyřídil jejich tvůrce?“
„Já,“ odpověděl chladně rusovlasý.
Ať byl tenhle upír jakýkoli, ať si choval lidského mazlíčka nebo ne, byl můj přítel. I kdyby to měl být on, kdo mě nakonec zabije, stejně jsem byla jeho dlužnice.
Jane e otočila a měřila si mě přimhouřenýma očima.
„Ty tam,“ zavrčela. „Tvoje jméno.“
Podle ní už jsem byla tak jako tak mrtvá. Tak proč té lhářce dávat všechno, co si řekne? Upřeně jsem na ni zírala.
Jane se usmála, rozzářeně a vesele jako nevinné dítě, a já měla najedou pocit, že hořím. Jako bych se vrátila v čase do nejhorší noci v mém životě. Oheň mi proudil v žilách, hořel na každičkém milimetru mé kůže, prohryzával se mi až do morku kostí. Ležela jsem zasypaná těly na pohřební hranici své skupiny, obklopená plameny ze všech stran. Nebylo jediné buňky, kterou by nespaloval strašný žár a nepředstavitelná muka. Sotva jsem skrz bolest v uších slyšela svůj vlastní křik.
„Tvé jméno,“ opakovala Jane, a když promluvila, oheň zmizel. Prostě byl pryč, jako bych si ho jen představovala.
„Bree,“ vyhrkla jsem, jak rychle to šlo, a stále jsem prudce oddychovala, i když bolest ustoupila.
Jane se usmála a oheň se opět rozhořel. Kolik bolesti jsem ještě musela snést, než mě to zabije? Ten řev snad ani nevycházel ze mě. Proč mi někdo neutrhl hlavu? Carlisle byl přece dost laskavý, aby to udělal. Nebo ne čtenář myšlenek. Copak to nepochopí a nezastaví to?
„Řekne ti všechno, co chceš slyšet,“ zavrčel rusovlasý.
„Tohle dělat nemusíš.“
Bolest zmizela, jako by Jane zhasla baterku. Já zjistila, že ležím tváří k zemi a zalykám se, jako bych potřebovala vzduch.
„Ale to já přece vím,“ pravila zvesela Jane. „Bree?“
Zachvěla jsem se, když vyslovila mé jméno, ale bolest se neostavila.
„Je to pravda, co mi řekli?“ zeptala se. „Bylo vás dvacet?“
Slova mi sama vylétla z úst. „Devatenáct nebo dvacet, možná víc, já nevím! Sára a ještě jedna, jejíž jméno neznám, se dostaly do rvačky cestou...“
Čekala jsem na bolest, která mě za neostatečnou odpověď ztrestá, ale Jane místo toho pokračovala.
„A ta Victoria – to ona tě stvořila?“
„Já nevím,“ přiznala jsem vyděšeně. „Riley její jméno nikdy neříkal. Tehdy v noci jsme neviděla... byla taková tma, a bolelo to...“ Trhla jsem sebou. „Nechtěl, abychom na ni dokázali myslet. Říkal, že naše myšlenky nejsou bezpečné.
Jane střelila pohledem na rusovlasého a pak se znovu zadívala na mě.
„Pověz mi o Rileym. Proč vás sem přivedl?“
Vychrlila jsem na ni Rileyho lži, co nejrychleji to šlo. „Riley nám řekl, že tady musíme zničit ty divné žlutooké. Povídal, že to bude snadné. Říkal, že jim patří město a že po nás půjdou. Říkal, že až budou pryč, bude všechna krev naše. Dal nám její pach.“ Ukázala jsem na lidskou dívku. „Říkal, že je poznáme podle toho, že s nimi bude ona. Říkal, že kdo ji dostane první, může si ji nechat.“
„Zdá se, že to Riley trochu podcenil,“ poznamenala kousavě Jane.
Vypadalo to, že Jane můj příběh potěšil. V záblesku poznání mi došlo, že se jí ulevilo, že Riley mně ani ostatním neřekl o její malé návštěvě u naší stvořitelky. Tohle byl příběh, který chtěla, aby žlutoocí znali – příběh, ve kterém Jane ani ostatní Volturiovi v temných pláštích nevystupovali. No, mohla jsem to hrát podle ní. Doufala jsem, že čtenář myšlenek už všechno ví.
Nemohla jsem se téhle zrůdě fyzicky pomstít, ale mohla jsem pomocí myšlenek prozradit žlutookým všechno, co jsem věděla. Aspoň jsem v to doufala. Přikývla jsem, přistoupila na Janin vtípek a posadila se, protože jsem chtěla připoutat pozornost čtenáře myšlenek, ať to byl kterýkoli z nich. Pokračovala jsem ve verzi, kterou by jí vypověděl každý jiný člen mé skupiny. Předstírala jsem, že jsem Kevin. Hloupá jako pařez a totálně mimo.¨
„Já nevím, co se stalo.“ Tohle byla náhodou pravda. Co přesně se při bitvě dělo, pro mě pořád zůstávalo záhadou. Neviděla jsem nikoho z Kristiina družstva.
Dostali ji ti tajemní vyjící upíři? Nehodlala jsem to na žlutooké prozradit. „Rozdělili jsme se, ale ti druzí vůbec nepřišli. A Riley nás taky opustil a nepřišel nám na pomoc, jak slíbil. A pak nastal hrozný zmatek a najednou byli všichni na kusy.“ Zachvěla jsem se při vzpomínce na bezhlavý trup, který jsem přeskočila.
„Bála jsem se. Chtěla jsem utéct.“ Kývla jsem na Carlislea. „Tamhleten říkal, že mi neublíží, když přestanu bojovat.“
Carlislea jsem tím nezradila. Řekl Jane přesně to samé.
„Ach, ale on nemá právo rozdávat takové milosti, maličká,“ pravila Jane. Připadalo mi, že si to užívá.
„Porušení pravidel s sebou nese následky.“
Stále jsem předstírala, že jsem Kevin, a zírala jsem na ni, jako bych byla příliš tupá na to, bych ji pochopila.
Jane pohlédla na Carlisle. „Víš jistě, že jste dostali všechny? Tu druhou půlku, která se oddělila?“
Carlisle přikývl. „My jsme se taky rozdělili.“
Takže Kristie dostali ti vyjící. Doufala jsem v to, protože ať už byli ti vyjící cokoli, byli opravdu, opravdu strašliví. Kristie si to zasloužila.
„Nemůžu popřít, že to na mě udělalo dojem,“ řekla Jane a znělo to upřímně, takže to možná i byla pravda. Jane doufala, že tu Victoriina armáda způsobí jisté škody, ale my selhali na celé čáře.
„Ano,“ souhlasili tiše tři upíří za Janinými zády. „Nikdy jsem neviděla, aby se nějaká skupina ubránila takové útočící přesile bez ztrát,“ pokračovala Jane. „Víte, proč k tomu došlo? Vzhledem k způsobu, jakým tu žijete, mi to připadá jako nepřiměřené jednání. A proč byla klíčem ta dívka?“ Její oči na chviličku uhnuly k lidské dívce.
„Victoria Bellu nenáviděla,“ odpověděl rusovlasý. Konečně mi celá strategie dávala smysl. Riley prostě chtěl zabít tu holku a nezajímalo ho, kolik z nám přitom padne.
Jane se zatvářila vesele. „Zdá se,“ usmála se na dívku stejným způsobem, jakým se předtím usmála na mě, „že u našich vyvolává bizardně silné reakce.“
Dívce se nic nestalo. Možná jí Jane nechtěla ublížit. Nebo možná její děsivé schopnost působila jenom na upíry.
„Mohla bys s tím prosím přestat?“ požádal rusovlasý Jane pečlivě ovládaným, ale hněvivým tónem.
Jane se znovu rozesmála. „Jen to zkouším. Zjevně jí to nic nedělá.“
Snažila jsem se udržet kevinovský výraz, abych neprozradila, že vše se zájmem sleduju. Takže Jane téhle dívce nemůže ublížit tak, jako ublížila mně, a Jane s tím rozhodně nepočítala. Přestože se tomu smála, poznala jsem, že ji to vytočilo. Byl tohle důvod, proč žlutoocí lidskou dívku tolerovali mezi sebou? Ale pokud na ní bylo zvláštního, proč ji neproměnili v upírku?
„No, zdá se, že nám toho na práci moc nezbylo,“ podotkla Jane a hlas měla znovu mrtvý a monotónní. „Zvláštní. Na to nejsme zvyklí chodit někam zbytečně. Je velká škoda, že jsme nestihli tu bitvu. Podle všeho to musela být opravdu zábavná podívaná.“
„Ano,“ odsekl rusovlasý. „A byli jste tak blízko. Škoda, že jste nepřišli o půl hodiny dřív. Pak byste tu možná dokázali splnit účel své cesty.“
Potlačila jsem úsměv. Takže tím čtenářem myšlenek byl rusovlasý a slyšel všechno, co jsem chtěla, aby slyšel. Jane se z ničeho nevyvlékla. Jane s prázdným výrazem oplácela rusovlasému pohled. „Ano. Škoda že to takhle dopadlo, že?“
Čtenář myšlenek přikývl a mě zajímalo, jestli slyší, co se děje v Janině hlavě.
Potom se Jane obrátila ke mně. Tvář měla bez výrazu a oči prázdné, ale já hned poznala, že můj čas vypršel. Už ode mě získala vše, co potřebovala. Netušila, že i čtenáři myšlenek jsem sdělila vše, co jsem mohla. A ochránila tajemství jeho rodiny. Dlužila jsem mu to. Potrestal místo mě Rileyho a Victorii.
Koutkem oka jsem na něj nenápadně pohlédla a pomyslela si Děkuji.
„Felixi?“ řekla líně Jane.
„Počkej,“ ozval se nahlas čtenář myšlenek.
Otočil se ke Carlisleovi a rychle promluvil: „Mohli bychom té mladé vysvětlit pravidla. Zdá se, že není neochotná se učit. Nevěděla co dělá.“
„Samozřejmě,“ přikývl horlivě Carlisle a hleděl na Jane. „Určitě bychom byli připraveni převzít za Bree zodpovědnost.“
Jane se tvářila, jako by si nebyla jistá, jestli si dělají legraci, ale pokud si ji opravdu dělali, tak byli vtipnější, než si myslela.
Já byla dojatá. Tihle upíři mě neznali, ale přesto by šli kvůli mně do nebezpečného rizika. Já dávno věděla, že to nemohlo vyjít, ale stejně jsem jim byla vděčná. „Neděláme výjimky,“ řekla pobaveně Jane. „A nedáváme druhou šanci. Škodí to naší reputaci.“
Jako by mluvila o někom jiném. Bylo mi jedno, že se mě chystala zabít. Věděla jsem, že ji žlutoocí nezastaví. Byla to upírská policie. Ale přinejmenším už žlutoocí věděli, jak je upírská policie zvrácená a zkažená.
„Což mi připomíná,“ pokračovala Jane, pohledem vyhledala lidskou dívku a široce se na ni usmála. „Caius bude tak zaujatý, až uslyší, že jsi stále člověk, Bello. Možná se rozhodne tě navštívit.“
Stále člověk. Takže oni měli v úmyslu ji proměnit. Nechápala jsem, na co čekají.
„Datum je stanoveno,“ ozvala se malá upírka s krátkými černými vlasy a jasnými hlasem. „Možná vás za několik měsíců navštívíme.“
Janin úsměv zmizel, jako by ho někdo vymazal. Aniž by se na černovlásku podívala, pokrčila rameny a já poznala, že ať nenávidí lidskou dívku jakkoli, černovlásku nenávidí ještě desetkrát víc.
Jane se otočila ke Carlisleovi se stejným prázdným výrazem jako dřív. „Bylo to příjemné setkání, Carlisle – myslela jsem, že Aro přehání. No, tak zatím na shledanou...“ Teď to přijde, pomyslela jsem si. Přesto jsem se vůbec nebála. Jen jsem litovala, že o tom nemůžu povědět Fredovi. Vždyť se chystal skoro úplně slepý a nevědomý do světa plného nebezpečných intrik, prohnilé policie a tajných skupin.
Ale Fred byl chytrý, opatrný a měl zvláštní schopnosti. Co mu mohli udělat, když ho ani neuvidí? Třeba se s ním žlutoocí někdy setkají. Prosím, buďte k němu laskaví, vzkázala jsem čtenáři myšlenek.
„Postarej se o to, Felixi,“ pravila lhostejně Jane a kývla ke mně. „Chci jet domů,“
„Nedívej se,“ zašeptal čtenář myšlenek.
Zavřela jsem oči.