5. kapitola
Už teď, po jedné noci, by pro mě bylo těžké, kdybych si neměla s kým promluvit.
„No estoy quemando,“ zavolal dolů provokativním tónem. „Počkat... to je..? Aúú!“
„Diego?“
Přeskočila jsem jeskyni a strčila hlavu do tunelu. Visel tam, tvář jen pár centimetrů od mojí.
„Baf!“
Ucouvla jsem z jeho blízkosti – prostě reflex, starý zvyk. „Hrozně vtipné,“ pravila jsem suše a odsunula se, když vklouzl zpátky do jeskyně.
„Potřebuješ se uvolnit, holka. Mám to pozjišťované, jasné? Nepřímý sluneční svit nebolí.“
„Chceš mi říct, že bych mohla stát pod pěkným stinným stromem a být v pohodě?“
Na chviličku zaváhal, jako by se rozmýšlel, jestli mi má něco prozradit, nebo ne, a pak zašeptal: „Jednou jsem to udělal.“
Hleděla jsem na něj a čekala na široký úsměv. Protože tohle byl vtip.
Jenže úsměv nepřicházel.
„Riley říkal...“ začala jsem a pak se mi hlas vytratil.
„Jo, já vím, co Riley říkal,“ přikývl. „Možná ani Riley neví tolik, kolik říká, že ví.“
„Ale Shelly a Steve. Doug a Adam. To děcko se zrzavými vlasy. Ti všichni. Zmizeli, protože se nestačili vrátit včas. Riley viděl jejich prach.“
Diego nešťastně svraštil obočí.
„Každý ví, že starosvětští upíři museli trávit celé dny v rakvích,“ začala jsem. „Aby se vyhnuli slunci. To je základní znalost, Diego.“
„Máš pravdu. Tak to stojí ve všech těch strašidelných příbězích.“
„A co z toho Riley má, že nás na celý den zamyká do temného sklepení, jedné velké hromadné rakve? Akorát to tam demolujeme, musíme řešit naše rvačky a neustálý zmatek. Nechceš mi snad říct, že ho to baví.“
Něco z toho, co jsem řekla, ho překvapilo. Vteřinku seděl s otevřenými ústy. Pak je zavřel.
„Co je,“
„Základní znalost,“ opakoval. „Co dělají upíři celé dny v rakvích?“
„Ehm... no, asi by měli spát, ne? Ale myslím, že tam jen znuděně leží, protože my nespíme... Dobře, tahle část je vadná.“
„Ano. Oni v příbězích nejenže spí, oni jsou v absolutním kómatu. Nemůžou se probudit. A pak tam přijdou lidi a bez problémů je probodnou kolíky. Tím se dostáváme k další věci – kolíky. Vážně si myslíš, že by tě někdo dokázal probodnout kusem dřeva?“
Otřásla jsem se. „Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Asi to není obyčejný kus dřeva. Možná, že naostřené dřevo má něco... Já nevím. Magické vlastnosti nebo tak.“
Diego zasykl. „Prosím tě.“
„No, já nevím. Ale já osobně bych nečekal, až se proti mě vrhne člověk s násadou od smetáku.“ Diego, stále se znechuceným výrazem, jako by magie byla děsný hnus, když jste upír, se zvedl na kolena a začal drásat vápencový strop nad hlavou. Drobné úlomky kamene mu padaly do vlasů, ale nevšímal si jich.
„Co to děláš?“
„Experimentuju.“
Hrabal oběma rukama, až se postavil rovně a pokračoval dál.
„Diego, až se dostaneš na povrch, vybuchneš. Přestaň s tím.“
„Já se ale nesnažím... aha, tady to máme.“
Ozvalo se hlasité puknutí, pak ještě jedno, ale světlo nikde. Sklonil se zpátky dolů, takže jsem viděla jeho tvář, a v ruce svíral kus stromového kořene, bílého, mrtvého a uschlého pod nánosy špíny. Na jednom konci, kde ho zlomil, byl ostrý, hrubý hrot. Hodil mi ho.
„Probodni mě.“
Hodila jsem mu ho zpátky. „Trhni si.“
„Vážně. Víš, že mi nemůžeš ublížit.“ Znovu mi dřevo přihrál a já, místo abych ho chytila, jsem ho odrazila. Zachytil ho ve vzduchu a zaúpěl. „Ty jsi tak... pověrčivá!“
„Jsem upírka. Pokud tohle samo o sobě není dostatečný důkaz, že pověrčiví lidi mají pravdu, pak nevím, co ještě.“
„Dobře, udělám to sám.“
Natáhl paže a dramaticky proti sobě větev namířil, jako by to byl meč a on se hodlal probodnout.
„Proboha,“ zneklidněla jsem. „Tohle je pitomost.“
„To ti chci právě ukázat. Nic se nestane.“
Silou, který by přerazila žulovou desku, si rozdrtil dřevo o hruď v místě, kdy mu kdysi bilo srdce. Mě ochromila panika, dokud se Diego nerozesmál.
„Měla by ses vidět, Bree.“
Nechal si dřevěné třísky proklouznout skrz prsty; žalostně se sypaly na podlahu. Diego si oprášil tričko. Už tak ho měl zaneřáděné z plavání, plazení a hrabání. Oba budeme muset ukrást víc oblečení, až se příště dostaneme ven.
„Možná to funguje jinak, když to udělá člověk.“
„Protože sis připadala magická, když jsi byla člověk?“
„Já nevím, Diego,“ odsekla jsem podrážděně. „Já si ty historky nevymyslela.“
Pokývl hlavou a už zase vypadal vážně. „A co když právě takové historky jsou? Vymyšlené?“
Povzdychla jsem si. „Jaký je v tom rozdíl?“
„Nejsem si jistý. Ale pokud chceme zjistit, proč tu jsme – proč nás k ní Riley přivedl, proč nás vyrábí čím dál víc -, pak bychom se měli snažit pochopit co nejvíc.“ Zamračil se a veškeré stopy veselí se z jeho tváře vytratily. Já na něj jen zírala. Na tohle jsem neměla odpověď.
Pak se trošku rozjasnil. „Tohle hodně pomáhá, víš. Mluvit o tom. Pomáhá mi to se soustředit.“
„Mě taky,“ řekla jsem. „Nevím, proč jsem nad tím nikdy dřív nepřemýšlela. Přitom se to zdá tak očividné. A pracovat na tom společně.. Já nevím. Pomáhá mi to držet se ve stopě.“
„Přesně.“ Diego se na mě usmál. „Jsem vážně rád, že jsi šla dnes v noc ven.“
„Nepřeháněj to s těma přeslazenýma řečičkama.“
„Cože? Copak ty nechceš být...,“ oči se mu rozšířily a hlas přeskočil o oktávu výš, „... moje nejlepší kámoška?“ Nasadil připitomělý výraz a vybuchl smíchy. Obrátila jsem oči v sloup, totálně nejistá, jestli si dělá legraci ze sebe, nebo ze mě.
„No tak, Bree. Budeš moje úplně nejvíc nejlepší kamarádka navždycky. Prosím?“ Pořád si mě dobíral, ale jeho široký úsměv byl přirozený a ... plný naděje.
Napřáhl ruku.
Tentokrát jsem se natáhla k plácnutí, a až když chytil mou ruku do své, jsem si uvědomila, že zamýšlel něco úplně jiného. Bylo zvláštní dotýkat se někoho, když jsem se předtím celý život – protože poslední tři měsíce byly celý můj život – vyhýbala jakémukoli kontaktu. Bylo to jako sáhnout si na jiskřící uzemněné elektrické vedení a zjistit, že je to vlastně příjemné.
Pousmála jsem se. „Počítej se mnou.“
„Znamenitě. Máme vlastní soukromý klub.“
„Nanejvýš exkluzivní,“ přitakala jsem.
Pořád svíral moji ruku. Netřásl s ní, ale ani ji tak úplně netiskl. „Potřebujeme tajné podání ruky.“
„To dostaneš na starost ty.“
„Takže super-tajný klub nejlepších kámošů zahajuje schůzi, všichni jsou přítomni, tajný pozdrav se vymyslí na příští schůzce,“ deklamoval. „První bod programu: Riley. Hloupý? Dezinformovaný? Lhář?“ Zatímco mluvil, jeho oči upřeně hleděly do mých, veliké a upřímné. Při vyslovení Rileyho jména se nezměnily. V tom okamžiku jsem nabyla jistoty, že na historkách o něm a Rileym není ani za mák pravdy. Diego tu byl prostě déle než ostatní, to bylo vše. Mohla jsem mu věřit.
„Přidej si to na seznam,“ řekla jsem. „A teď k programu. Jak v tom celém Riley funguje?“
„Trefa do černého. Přesně tohle musíme zjistit. Ale nejdřív další experiment.“
„To slovo mě znervózňuje.“
„Důvěra je nejdůležitější část celé téhle hry na tajný klub.“
Postavil se do komína, který před chvíli prorazil ve stropě, a pustil se do dalšího hrabání. Za chvíli se už jeho nohy pohupovaly ve vzduchu, jak se jednou rukou držel zdi a druhou pokračoval v hrabání.
„Pozor, ať nevyhrabeš česnek,“ varovala jsem ho a couvala zpátky k tunelu do moře.
„Ty příběhy nejsou pravdivé Bree,“ zavolal na mě. Přitahoval se výš a výš do komína, který tvořil, a na zem pršely úlomky kamení a hlíny. Tímhle tempem za chvíli náš úkryt celý zasype. Nebo zaplaví světlem, čímž ho úplně zničí.
Vklouzla jsem skoro celá do únikového tunelu a přes okraj mi koukaly jen oči a špičky prstů. Voda mi dosahovala i bokům. Zmizet v temné hlubině by mi zabralo jen zlomek vteřiny. Klidně bych celý den nedýchala. Ohni jsem nikdy nefandila. Možná kvůli nějaké hluboko pohřbené vzpomínce z dětství, možná kvůli nedávným událostem. Přeměna na upíra vás lásce k ohni spolehlivě odnaučí.
Diego se blížil k povrchu. Bojovala jsem s myšlenkou, že ztratím svého nového a jediného přítele.
„Přestaň s tím Diego,“ zašeptala jsem a věděla jsem, že se určitě začne smát a neposlechne mě.
„Důvěra, Bree.“
Nehybně jsem vyčkávala.
„Už skoro...“ zamumlal. „Dobrý.“
Napjala jsem se a čekala na světlo, záblesk nebo výbuch, ale Diego seskočil zpátky dolů a všude pořád vládla tma. V ruce svíral dlouhý kořen, tlustou hadovitou věc skoro tak dlouho jako já. Podíval se na mě stylem já-ti-to-říkal.
„Nejsem tak úplně hazardér,“ pravil. Volnou rukou mávnul ke kořeni. „Vidíš... obezřetnost.“
S tím bodl kořen směrem vzhůru do čerstvě prokopaného tunelu. Spustila se poslední lavina kamínků a písku a Diego padl na kolena, aby se tomu přívalu vyhnul.
A pak jeskynní temnotou proťal paprsek oslnivého světla, pruh silný asi jako Diegova paže. Světlo vytvořilo od stropu k podlaze sloup, ve kterém se třpytil rozsvícený prach a špína. Já zůstávala strnulá a pevně jsem svírala skalnatou římsu, připravená se ponořit. Diego neucukl ani nevykřikl bolestí. Neucítila jsem kouř. Jeskyně teď byla stokrát světlejší než předtím, ale na něj to zjevně nepůsobilo. Možná byla ta jeho historka o stinném stromě pravdivá. Opatrně jsem se dívala, jak nehybně klečí vedle slunečního sloupu a upřeně se na něj dívá. Zdál se být v pořádku, ale jeho kůže se trošku změnila. Přelétal po ní jakýsi pohyb, možná se na něm usazoval prach, od kterého se odráželo světlo. Skoro to vypadalo, jako by Diego lehce zářil.
A možná to nebyl prach, možná opravdu hořel. Třeba to nebolelo a on si to uvědomil pozdě... Nehybně jsme hleděli do světla a vteřiny ubíhaly. Potom Diego udělal něco absolutně předvídatelného a zároveň až absurdně nemyslitelného – zvedl ruku obrátil ji dlaní vzhůru a natáhl ji přímo do světelného kuželu.
Vyrazila jsem rychleji, než jsem si myslela, že jsem schopná – a to bylo zatraceně rychle. Tak rychlá jsem ještě nikdy nebyla.
Těsně předtím, než stačil překonat poslední centimetry, které dělily jeho kůži od smrtícího žáru, jsem ho přirazila k zadní stěně špinavé malé jeskyně. Prostorem se rozlévala záře a já ucítila na noze teplo; ve stejnou chvíli jsem si uvědomila, že tu není dost místa na to, abych držela Diega u stěny, aniž bych některou část svého těla nevystavila slunci.
„Bree!“ vyjekl.
Automaticky jsem se od něj odtáhla a přitiskla se co nejtěsněji ke zdi. Netrvalo to ani vteřinu a já celou dobu čekala, až mě zasáhne bolest. Až mě zachvátí plameny a rozšíří se jako té noci, kdy jsem potkala ji, jen mnohem rychleji. Oslnivý záblesk světla zmizel. Znovu se stal obyčejným slunečním paprskem. Vzhlédla jsem k Diegovi – oči měl vytřeštěné a ústa dokořán. Zůstával dokonale nehybný, což pro mě znamenalo jasný poplach. Chtěla jsem se povívat na svou nohu, ale strašně jsem se bála vidět, co z ním zůstalo. Tohle nebylo, jako když mi Jen odtrhla paži, protože tamto bolelo mnohem víc. Jenže tohle nespravím.
Pořád žádná bolest.
„Bree, vidělas to?“
Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Je to moc zlé?“
„Zlé?“
„Moje noha,“ procedila jsem skrz zuby. „Řekni mi pravdu, co z ní zbylo?“
„Tvoje noha se mi zdá docela v pořádku.“
Rychle jsem se na ni mrkla a ujistila se, že chodidlo i lýtko vypadají stejně jako předtím. Zavrtěla jsem prsty. V pořádku.
„Bolí to?“ ptal se Diego.
Zvedla jsem se na kolena.
„Zatím ne.“
„Vidělas, co se stalo? To světlo?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak se dívej,“ prohlásil a po kolenou se plazil zpátky ke slunečním paprskům.
„A tentokrát mě, prosím, neodstrkuj. Sama jsi dokázala, že mám pravdu.“ Zdvihl paži. Sledovat ho bylo skoro stejně těžké jako předtím, přestože se mé noze nic nestalo.
V okamžiku, kdy jeho prsty vnikly do světla, se jeskyně naplnila miliony třpytivých, duhových odlesků. Najednou tu bylo světla jako v poledne ve proskleném sále – jasná záře se rozlévala do všech koutů. Ucukla jsem a roztřásla se. Sluneční světlo bylo všude kolem mě.
„Neskutečné,“ zašeptal Diego. Vnořil do světla celou dlaň a jeskyně se rozjasnila ještě víc. Obrátil ruku, aby si ji prohlédl ze všech stran, a pak ji znovu otočil dlaní vzhůru. Záblesky po něm tančily, jako by otáčel křišťálovým hranolem.
Nebyl tu cítit žádný kouř a Diego bolestí zjevně netrpěl. Pozorně jsem si jeho ruku prohlédla. Zdálo se, že má kůži pokrytou obrovským množstvím maličkých zrcátek, příliš titěrných, než aby se dala jednotlivě rozeznat, a všechna odrážela dopadající světlo s dvojitou silou než obyčejná zrcadla.
„Pojď sem, Bree... to musíš zkusit!“
Nenapadla mě žádná výmluva a zmítala mnou zvědavost, ale stejně jsem se zdráhala, když jsem se postavila vedle něj.
„Nehoříš?“
„Ne. Světlo nás nespálí, jenom... odráží se od nás. I když je to asi trochu nedostatečné vysvětlení.“
Pomalu, jako člověk jsem neochotné vnořila prsty do světla. V okamžiku se mi kůže rozzářila tak, že oproti světlu v jeskyni se venkovní den zdál temný. Myslím, že to nebyly přímo odrazy, protože světlo se ohýbalo a hýřilo všemi barvami jako v krystalu. Strčila jsem dovnitř celou ruku a prostor se ještě víc prozářil.
„Myslíš, že o tom Riley ví?“ zašeptala jsem.
„Možná. Možná ne.“
„Kdyby věděl, proč by nám to neřekl? Čeho tím chtěl dosáhnout? Jsme prostě chodící disko koule.“
Zachvěla jsem se.